autor: Raiju
O rok později
„Opravdu mi to tak nepřijde. Přijde mi to… jako před týdnem.“ Gustav se podíval přes pokoj na dvojčata.
Tom seděl v křesle s kytarou v klíně, brnkal si starým trsátkem, aby mu čas lépe ubíhal. Bill seděl na opěradle a díval se na bratrovy ruce. Jeho mysl byla zřejmě někde jinde, zatímco si kousal ret. Tom občas zvedl pohled a ušklíbl se, pak svou pozornost vrátil zpátky ke kytaře.
„Byl to celý rok, co jsme tu hráli naposledy.“ Řekl Tom tišeji než obvykle.
„Celý rok od doby, co… nám sestra řekla, že to nejspíš nezvládneš.“ Dodal Georg od zdi vedle Gustava. Jeho pohled zůstával na Billovi, myslel na zemětřesení, na to, jak ho odnesl pryč. A teď tady před ním seděl, usmíval se a smál, vtipkoval. Jeho líčení bylo perfektní, oblečení čisté a dokonalé, jeho vlasy v mohawku a postříkané více sprejem, než kdy jeho lví hříva poznala. Vypadal čistě, upraveně a všechen vzduch kolem něj vibroval sebevědomím. Před rokem bojoval o svůj život, a teď…
„Od doby, co jsi byl nazván hrdinou.“ Usmál se Gustav a podíval se na basáka.
„Stále jsi hrdina.“ Zamumlal Bill, pousmál se na bruneta děkovně. „Bez tebe bych tady dnes nebyl, kdybys neudělal to, cos udělal, a já ti za to nikdy nepřestanu děkovat.“
„Já taky ne.“ Tom to nerad tak přesně přiznával, protože to oba dva říkali tak často, že už to začínalo být přes měsíce ohrané, ale stále byl vděčný za Georgovu odvahu a sílu vůle.
Všichni čtyři se otočili ke dveřím, když se pomalu otevřely. David strčil hlavu do dveří, podíval se na ně, jestli jsou připraveni. „Dvě minuty do vystoupení, jste připraveni?“
„Připraveni.“ Odpověděli Gustav a Tom unisono, ušklíbli se na sebe. Všichni se kolektivně nadechli a postavili se, když se dveře do šatny trochu víc otevřely. Nejdřív odešel Gustav, pak Georg, ale Tom se ve dveřích zastavil a podíval se na bratra, který bude muset minutu počkat, než půjde na podium.
Zacouval a znovu pomalu dveře zavřel, držel je nohou zavřené, pro jistotu. Pohladil Billa po straně krku a přitáhl si ho o krok blíž, jemně ho políbil.
„Víš, že tě miluju, že ano?“
Bill se nejdřív pousmál, pak se usmál doširoka. Přikývl. „Vím.“ Znovu ustoupil a kytarista opustil místnost.
Když se dveře zavřely, Billův výraz se změnil skoro až na výraz zamilované puberťačky. Jeho úsměv nechtěl vymizet, jeho pohled se trochu sklopil a rty si vzpomínaly na pocit, který právě zažily. Jako by mu terč jeho lásky konečně dal to, co chtěl, jako by něco, co si tak dlouho přál, konečně přišlo a stalo se.
Jeho tělo jako by si pamatovalo všechno, co se před rokem stalo, dokonce i první objetí. To první bolestivé a horké, zabíjející a uvolňující objetí mezi bratry. První slzy, první smích a vzlykání. Teď, s každým objetím nebo polibkem, všechno to bylo speciální. Nikdy to nebral jako něco, co je samozřejmé.
S Tomem po svém boku nikdy nepotřeboval nikoho jiného. I když nebyli milenci, Bill si k němu našel pocity, které ho ujišťovaly v tom, že i kdyby se někdy zamiloval do někoho jiného, vybral by si vždycky Toma. Ty pocity nikdy nebude cítit k nikomu jinému.
Zpěvák se konečně natáhl za sebe a zapnul si krabičku připevněnou na kalhotách, cítil, jak mu srdce začalo bít rychleji, když otevřel dveře. Čas na show.
Lesklý mikrofon se dotkl jeho rtů, když se Bill přiblížil ke schodům. Výkřiky, které naplňovaly arénu, byly odzbrojující, převyšovaly nástroje a reproduktory, které do davu vydávaly těžké basy. Jejich srdce tloukla v jednom.
Jeho úsměv byl široký, když vyšel na podium, podíval se přes moře natažených rukou a přes záblesky fotoaparátů. Křik se zvedal a otřásal prostorem, naplňovaly ho neuvěřitelnou energií, kterou dokázali vytvořit jen fanoušci, hřáli ho, vítali. „C’MOOOOOONNNN!“
autor: Raiju
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 30
Pěkné
Škoda že už je konec.Povídka byla perfektní.
Nemyslela som si, že už bude koniec. Je krásny, ale taký akoby sa autorke nechcelo pokračovať, tak to ukončila. Ale aspoň to vyzerá tak, že sú všetci v poriadku a aj Bill. Škoda tej vety, že nie sú milencami. Takto sa to všetko môže začať znova. Mne sa zdalo, že práve to Billovi v minulosti vadilo, že spolu zdieľali všetko, ale neboli milencami. Asi by som si rada prečítala ako to bolo ďalej. Alebo radšej ani nie?
Ďakujem za preklad.
K tejto poviedke sa určite vrátim, je krásna.
Páááni! Já vůbec nečekala, že by tahle povídka už měla skončit. Je to mi to na jednu stranu líto, že už ji tu nebudu vídat. Každopádně chci moc poděkovat autorce i překladatelce, že si obě daly tu práci, aby jsme si tohle dílo mohli přečíst! Patří vám oboum mé velké díky! 🙂 U téhle povídky jsem opravdu zažila pořádné nervy, snad nikdy jsem se o kluky takhle nebála, snad nikdy jsem ještě nečetla takhle emociomálně vypjatou povídku. Opravdu za ni moc děkuji, protože se mi neskutečně moc líbila! Byla krásně originální 🙂
Opravdu mě velice těší, že to nakonec dopadlo dobře. A narovinu jsem ráda, že tu byl skok až po roku, protože představa že si čtu díl, kde by sestřička řekla klukům, že Bill nemá šanci na přežití a měla jsem si číst to, jak jsou všichni na dně..To bych asi nezvládla jen tak přejít 🙂 Líbí se mi to, jak kluci pospolu pořd drží a jak je k sobě poutá obrovské kamardské pouto.
Myslím, že každý z nich je hrdinou 🙂 To jak si navzájem pomáhali v těžkých čase a snažili se podržet Toma. To by zvládl málokdo 🙂
Děkuji za krásnou povídku! 🙂
I tahle povídka mě utvrdila v tom, jak úžasnou spisovatelkou autorka je.
Všechny její věci jsou emocionálními skvosty a ani Lachrymose není výjimkou. Nádherná povídka, plná pocitů, od hněvu a vzteku, přes strach a zoufalství až po nezištnou obětavost, přátelství a lásku.
Trošku mě zamrzela ta zmínka o milencích, ale možná to tak bude lepší. Vždyť už Platon hlásal, že pouze láska, oproštěná od tělesnosti, je skutečnou láskou a tady se nám dostalo i důkazu.
Bill s Tomem nemusejí být nutně milenci, aby pochopili, že je dva spojuje neuvěřitelné pouto a že láska může znamenat i něco jiného, než tělesný vztah, že znamená tomu druhému věřit, odpouštět, ochraňovat ho a že milovat je stát při sobě v časech dobrých i zlých. A to je tou nejryzejší láskou ♥
Moc děkuju LilKatii za skvělý a náročný překlad 🙂
Zároveň se obávám, že vzhledem k počtu komentářů by to mohl být i překlad poslední…
[5]: Vzhledem k počtu komentářů jsem opravdu hodně silně přemýšlela o tom, že by to byl překlad poslední. A také vzhledem k tomu, že už od červena je rozesláno 7 žádostí autorkám o povídky a žádná se neozvala, tudíž si myslím, že spíš nebude co překládat. 🙂 Každopádně se budu snažit dál 🙂
Sice hodně pozdě, ale přece. Spoustě zdějších děl dlužím komentář. Povídku Lachrymose jsem četla už několikrát a poprvé jsem na ni narazila opravdu před lety. Patří mezi moje favority. Ikdyž jsem ji už četla mockrát a věděla jsem, jak dopadne, stejně by se ve mně krve nedořezal, jak jsem se o kluky bála. Opravdu se tady ukázali jako skuteční hrdinové a silní bojovníci. Zubatá tu po nich natahovala drápy a dostala pěkně přes přes prsty, mrcha! 😀 Vybrala si špatný terč. Tohle je sice „jen“ povídka, ale já pořád říkám, že dokud tihle čtyři zůstanou pohromadě, tak ustojí cokoliv. <3 Povídka je opravdu jedna z nejlepších a nejnatřískanějších, co se emocí týče. Myslím, že jsem ji rozhodně nečetla naposledy a budu se k ní dál vracet. Tentokrát jsem ji nečetla po dílech, ale přečetla jsem si ji tak, jak šla chronologicky, řídila jsem se těmi daty, které tu autorka krásně vypsala.