Slyšel dunění z velikých reproduktorů ze stage, které rezonovalo celou zákulisní chodbou. Drnčely i dveře. Křik davu se sléval do jednoho jediného zvuku – hlasitého a pronikavého, i tady – ve zvukotěsné místnosti, kde Bill seděl. Jeho mysl se toulala v dobách, kdy byl tenhle jekot pro něj – kdy to byl on, na koho se upínaly zraky všech, kdy kvůli němu jezdily zástupy fanoušků přes celou zemi, to na něj čekaly před halou v některých případech i týdny a utrácely nekřesťanské sumy peněz za lístek na koncert. Sedět v tomhle řevu, aniž by o něm někdo věděl, bylo zvláštní – cítil se ztracený a že sem vůbec nepatří.
Zpěvák pěvně sepjal ruce. Začínal se obávat svých myšlenek a toho, kam směřují. Jeho tělo se chtělo zvednout a jít, jeho mysl ho tu ale držela. Jeho srdce ho chtělo vidět, ale nohy se nechtěly ani hnout.
Bill zavřel oči a semknul čelist. Chtěl udělat obojí najednou – zůstat i jít. Věděl, že to bude chtít čas, aby to přemohl, aby se uzdravil, ale chtěl, aby mu bylo líp teď. Byl už unavený z toho, že někomu překáží. Neprosil se, aby se kvůli němu tenhle člověk vzdal svého života a zůstal s ním. A přesto Bushido zůstal po jeho boku, i když Bill až moc dobře věděl, že musí být z jeho neustálého brečení a fňukání otrávený. Bushido ho i tak stále držel, naslouchal mu, utěšoval ho. Všechno se týkalo jen Billa, ale Bushido dokázal každý úsudek, který o něm Bill – i celý svět – měl, vyvrátit. Byl pro něj až příliš dobrý, ukázal se za těch několik posledních měsíců být tak obětavý a Bill se nedokázal ani zvednout na nohy a jít ho podpořit, když už se pro jednou něco týkalo jen Bushida.
Chlapec si povzdechl a prsty si prohrábl vlasy. Když se bude snažit nemyslet, když se bude soustředit jen na Bushida, mohl by to zvládnout. Nemusí už zpívat – už to víckrát dělat nemusí. Nikdy znovu.
Vyčerpaným pohledem se zastavil na klice u dveří, zíral na ni, jako kdyby s ní snad dokázal pohnout jen vůlí.
„Běž.“
Měl pocit, že by to mohl zvládnout. Zatřepal hlavou, aby se donutil přestat myslet, a vyskočil na nohy. Nebylo tu nic, co by ho mohlo nějak fyzicky zadržet. Chtěl jít.
„Není to nic, čeho by ses měl bát, Bille. Zkus to.“
Když nebude myslet, nic mu to neudělá.
„Běž. Zvládneš to.“
Jako kdyby ho něco povzbuzovalo kupředu, zpěvák hmátl po klice a otevřel dveře. Slyšel hlas, který k němu promlouval z jeho srdce, cítil, jak ho čísi ruce v zádech jemně posouvají vstříc jeho strachu, ale byly tu i proto, aby ho podepřely, kdyby ho přepadly i sebemenší obavy.
Šel pomalu podél elektrického vybavení a kabelů, až došel na konec chodby. Dunění tu bylo mnohem silnější a hlasitější – cítil, jak prostupuje celým jeho tělem – pumpovalo krev do jeho žil, míchalo ji s adrenalinem a udávalo takt jeho srdci. Chytil kliku u dveří, které vedly do zákulisí, a ucítil v ruce ten úplně stejný rytmus, pod nímž se otřásaly i ocelové dveře, jako kdyby je měl ten tlak každou chvíli vyrazit.
Jeho pěstěné prsty se kousek po kousku posouvaly podél stěny blíž k bednám a pódiu – skoro už viděl i do publika. Všichni se tlačili na kovové zátarasy, Bushidovi bodyguardi a místní ochranka stáli vepředu a fanoušky hlídali.
Zvuk tu byl už skoro ohlušující, dunění bylo maximální. Dostávalo se do celého jeho těla – jako kdyby ho pevně uchopila neviditelná ruka a třásla s ním. Pamatoval si pocit – tu energii, která v něm začínala proudit. Bylo to tak povědomé, že prostě nemohl přemoci ten úsměv, který se mu dral na rty. Bill se rozhlédl po davu lidí a po přední části pódia a pomalu šel dál – sice skoro nic neslyšel, ale rozhodně chtěl alespoň vidět.
Schody ho vyvedl nahoru na stage – stále zakryt bednami s ozvučením. Zastavil se na místě, odkud už slyšel něco víc než jen basy – slyšel odtud Bushidův hlas, jak zpívá ještě s někým jiným. Popošel ještě pár kroků dopředu, aby lépe viděl na jeviště – na Bushida a dva další rappery. Uvědomil si, že by Bushida dokázal bez problémů rozeznat v jakémkoliv davu – mezi těmi dvěma o něm věděl hned.
Bushido vedl svoje vystoupení jinak, než ho dělal Bill, když býval ještě v záři reflektorů. Byla tu cítit úplně jiná energie, jiná atmosféra. Bushido své fanoušky neovládal, ale ovlivňoval je. Bill to poznal z jejich obličejů, když křičeli Bushidův text, zatímco on ho rappoval do mikrofonu. Nebylo to plné emocí, ani s ním nebyli nijak spojeni, byl spíše jejich inspirací. Když s ním zpívali jeho text, když drželi ruce nad hlavou… vypadali tak suverénně, tak sebejistě a energicky, jak písnička pokračovala dál.
Bill z toho byl ohromený, protože něco takového nikdy nepoznal. Byl zvyklý, že se fanoušci snažili být se skupinou jako jeden, že neměli nikdy dost fotek, že křičeli a brečeli pokaždé, když Billa nebo jeho kapelu zahlédli. Ale tenhle houf fanoušků už byl dávno jejich součástí. Potkávali se na úplně jiném levelu.
Zadíval se zase na rappery a snažil se vybavit si jejich jména – samozřejmě jejich umělecká jména. Bushido je tak sám vždycky oslovoval a představoval, i přátelům. On sám je viděl a mluvil s nimi jen na předávání cen.
Bill jejich přezdívky znal. A věděl, proč Bushidovy a Flerovy bundy mají našité úplně jiné jméno, než je jejich pravé či umělecké. Bushido mu to už párkrát vyprávěl – vlastně mu to připomínalo tu blízkost, kterou v té době sdílel se svým bratrem. Spojovalo je bratrské pouto – byli Sonnym Blackem a Frankem Whitem. Bill se objal rukama a trochu se přikrčil k bednám, aby ho nezachytil případně nějaký foťák z hlediště. To poslední, co by potřeboval, je publicita.
Foťáky začaly cvakat o něco rychleji – nic, čeho by se měl obávat, ale rozhodně si toho všiml. Uprostřed písničky, když začal Fler zpívat svou část, si Bushido koutkem oka všiml něčeho tmavého – něčeho, co rozhodně na stage nepatřilo. Snažil se to nevnímat, ale viděl to: pokrok v léčbě. Viděl, jak se tam Bill schovává a v ohromení je sleduje. Byl tam, na tom jediném záleželo – to jediné se počítalo. Z nějakého důvodu ho vědomí, že se Bill dívá a poslouchá, nutilo chtít zpívat líp a celá hala ten výbuch energie poznala hned, jak se Bushido ujal opět svého partu. Chtěl na něj udělat dojem – ukázat mu, co to pro něj znamená.
Bill si změny atmosféry samozřejmě všiml také a chtělo se mu usmívat. Nikdy by něco takového neprožil, kdyby tu Tom ještě byl, kdyby ho Tom viděl, jak mu o písničku později zalejzá tahle hudba pod kůži. Bill všechnu tu energii cítil, cítil tu sílu a pronikala do něj inspirace, stejná, která proudila i do fanoušků. Přistihl se, jak si prsty u nohou podupává do rytmu a jak nedokáže z očí spustit toho rappera, který ho sem vlastně přivedl.
Znát ho osobně a pak vidět, jak tu vystupuje, a poslouchat slova jeho písniček – něco se pro něj na té hudbě změnilo. Přišla mu najednou docela dobrá.
Bývalý zpěvák náhle zatoužil to opět prožít – nechat se naplnit touhle energií, kterou tak miloval. Přál si, aby měl zase sílu vystoupit na jeviště nebo před kamery a zpívat. Když Bushida sledoval, zabolelo ho trochu u srdce, že tam není také – že není ve středu pozornosti, že není tím jediným, koho všichni chtějí vidět. Místo toho se snaží před každým skrýt – být neviditelný. Ale jeho rozhodnutí bylo konečné.
autor: Raiju
překlad: flixo
betaread: J. :o)
já jen doufám, že…to není žádná Billova poslední myšlenka, než se vrátí do šatny a něco si udělá. A pokud sem to pochopila blbě tak se omlouvám 😀 sem vzhůru asi pět minut a můj mozek zatím neposlooucha 😀
:')) jsem ráda, že se Bill dokázal vzchopit a šel k němu blíž a pomalu se do toho dostává .. Věřím, že Anis je pro něj ta nejlepší stránka jeho života a že ho dostane z těch problému.. Musí ..
Už teď se nemůžu dočkat dalšího dílu. 🙂
Aj keď pre Billa bolo veľmi ťažké, vyjst z tej miestnosti, tento diel na mňa pôsobil pozitívne a som na Billa hrdá a som rada aj za Bushida. Dúfam, že Bill prehodnotí svoje rozhodnutie, a jedneho dňa sa zas postaví na pódium a bude spievať.
Ďakujem za preklad.
Tak to je velký pokrok 🙂 já stejně věděla, že neodolá. A Bushido je v tom až po uši 🙂 achjo, proč já to přečtu vždycky tak rychle… Je to vážně parádní, nemůžu se dočkat, až se v tom vztahu nějak pohnou a Bill bude zase trochu šťastnej… Děkuju <3
Som veľmi rada aké pokroky robí Bill 🙂
Bill začína přemyšlet jake by to bylo a ne co bylo moc ma na tom podíl Anis.
Miluju Anise v téhle povídce, bezvýhradně. On je prostě úžasný…♥
On by za Billa dýchal a dnes si dovolím trošku s mou božskou Raiju nesouhlasit 😀
Ten výbuch energie, který následoval potom, co si Anis všiml, že se Bill dívá…
Nemyslím, že se chtěl Anis před Billem předvést, udělat na něj dojem, myslím, že mu chtěl ukázat, čeho všeho se vzdává, o co přichází a co si odpírá.
A čeho se nejvíc bojí, i když po tom paradoxně celou svojí duší touží. Bill si musí uvědomit, že TOHLE je jeho život a že se pro podium narodil, že to má v krvi, musí vidět, o co všechno by se připravil.
A Bill to vidí…
Přesto to odmítá, protože ví, že na podiu by mohl být znovu šťastný a štěstí bez Toma pro něj prostě nemůže existovat, NESMÍ, pro Billa je to něco jako svatokrádež…
I tak jsou jeho pokroky úžasné a strašně se mi líbí, jak začíná vidět Anise trošku v jiném světle, než jak byl doposud zvyklý. Ne jako hvězdu, slavnou a obdivovanou, ne jako tvrdého cynického rappera, ale jako obyčejného člověka, citlivého, obětavého a milujícího, který tu pro něj vždycky je a vždycky bude.
Je to nádherný příběh, každý jednotlivý díl mě znovu a znovu dokáže okouzlit a dojmout, tak jako dnes ♥♥♥