And the winner is… 20.

autor: Iveth Biersack

S malou omluvou se Tom vytratil z pokoje a zalezl na chodbu. Přijal hovor z neznámého čísla a čekal, kdo se ozve.

„Tome? Tome prosím vrať se ke mně,“ vzlykal ženský hlas na druhé straně. Byla to Sandra, kdo jiný. Tom jenom lehce protočil očima.

„Sandro, je konec! Už mezi námi nic není! Dannyho mám rád, ale když nechceš, abych ho vídal, dobře. Nebudu se vnucovat. Ale rozmysli si, co mu budeš říkat, až se bude vyptávat, kde je táta a podobně!“ spustil na ni naštvaně, ale ona nepřestala. Pořád do něj hučela, ať se vrátí, ale Tom nepolevil. Po další její snaze přemluvit ho jí to položil. Ani číslo si neukládal. Neměl zájem. Vrátil se za Billem a napil se džusu, co měl na stole.

„Kdo to byl?“ ptal se hned zvědavě černovlásek a usmíval se.

„Sandra,“ přiznal radši hned Tom a zadíval se na Billa. Ten vstal a odtáhl Toma stranou od Simone a bratra.

„Co ti chtěla? Děje se něco? Něco s Dannym?“ sypal ze sebe jednu otázku za druhou, ale Tom ho uklidnil.

„Neboj se, zlato, nic se nestalo. Jenom se snažila o to, abych se k ní vrátil. Ale mě nepřesvědčí,“ pohladil černovláska po tváři a usmál se. Bill se však tvářil smutně. V očích se mu leskly slzy. Rozvrátil rodinu. I když nespokojené manželství, ale to vůbec nevadí. Prostě rozeštval dva lidi a to se nemá. Je to hřích! Byli sice už rozvedení, ale to nemění nic na tom, že se cítil hrozně.

„Billi, je ti něco?“ setřel mu slzu z tváře. Nechápal, co se tu děje.

„Tomi, víš… já… mrzí mě to,“ šeptl Bill a odvrátil od něj hlavu. Nechtěl ho teď nějak vidět.

„Měl bys… jít,“ šeptl černovlásek a otočil se k němu zády. Nechtěl, aby ho Tom viděl brečet.

„Dobře půjdu jenom… chci abys věděl, že se Sandrou bych se rozvedl tak i tak. Ať už bych tě potkal nebo ne. Štvala mě. Ty za to nemůžeš. Miluju tě,“ poslední slova skoro zašeptal a váhavě odešel. Pozdravil se ještě se Simone a vyšel do chodby se obout. Pak sedl do auta a jel do hotelu.

Bill se zamknul v pokoji s kyblíčkem zmrzliny a odmítal s kýmkoliv komunikovat. Došla za ním i jeho nejlepší kamarádka, ale bez účinku. Nereagoval. Jenom seděl na posteli a ujídal zmrzlinu. Nemohl se nějak vzpamatovat z toho, že je mu teprve 23, a už se mu povedlo rozeštvat dva lidi od sebe. I když říkal, že za to nemůže, jemu svědomí říkalo něco jiného.

***

Uběhl týden od toho, co se Bill zavřel v pokoji. Skoro nejedl, ven nechodil, na tiskovky šel jenom na ty nejdůležitější. Jako právě teď. Byl právě na focení spojeném s autogramiádou a nějakým tím rozhovorem. Snažil se usmívat, ale snad každý, kdo tam byl, si na něj musel všimnout něčeho, co ani make-up nezakryje. Velké, tmavé kruhy pod očima značily to, že mladý chlapec již několik nocí nespal. Nemohl. Tom mu sice pořád volal a bombardoval ho smskami, ale černovlásek na ně nereagoval. Nechtěl. Sice probrečel už pět nocí, ale ještě asi nebyl připravený na to, aby přijal to, co se stalo.

„Bille, jak je to s vámi a panem Trümperem?“ zněla další otázka od Carol, která s ním dělala rozhovor do nějakého časopisu pro mladé.

Bill se při té otázce zasekl a nevěděl, jak odpovědět. Netušil ani sám, jak je to mezi nimi, a teď by jim tady měl něco vyprávět? Celý jejich příběh? Ne, to nechtěl. Proto se nadechl, vydechl a snažil se uklidnit.

„Jsme dobří přátelé, co se soutěže týče… ale jinak nic víc,“ usmál se neupřímně Bill a při těch slovech v něm teprve umřely veškeré naděje na perfektní život. Nemohl uvěřit sám sobě. Nemohl uvěřit tomu, že vůbec něco takového mohl říct. Padaly na něj další otázky snad ze všech stran, ale on to nevnímal. Nemohl se najednou soustředit.

„Bille? Jsi v pořádku?“ zamával mu před očima Andreas, který šel s ním jako opora. Netušil sice, co se mezi nimi stalo, ale vypadalo to nějak vážně.

„J-jo, myslím, že jo,“ popotáhl Bill a stiskl bratrovu ruku. Byl neskutečně rád, že tu s ním je. Netušil, co by dělal bez něj.

„Bille jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě moderátorka a pohrávala si s mikrofonem.

„Je mi fajn,“ usmál se nakonec a kolem ve studiu se ozval jásot.

Rozhovor pokračoval dál a Billovi už bylo lépe. Stále ale cítil ten divný tlak okolo srdce.

***

Další den byl Bill sám doma. Dnes žádné povinnosti neměl, proto se jenom tak válel v posteli a koukal na filmy s mísou popcornu a colou. Bylo mu docela dobře, přesto ale pořád myslel na Toma. Myslel na to, jaké by to asi bylo, kdyby byl tady. Co by mu asi řekl? Viděl to? Četl? Ale jistě že se to k němu muselo donést. Je přece slavný. K těm se dostane vždycky všechno.

Snažil se na to nemyslet a zadíval se na film. V tom se barákem rozlehl ostrý a protivný zvuk zvonku. Černovlásek na posteli sebou trhl a zadíval se ke dveřím pokoje. Zvonění neustávalo, proto se zvedl a sešel dolů pomalu ze schodů. Už z okna viděl postavu v černém s kapucí na hlavě. O kousek dál u jejich plotu stála bílá Audi TT, kterou má Tom. Černovlásek si povzdychl a šel otevřít. Čím více se ale blížil ke vstupním dveřím, tím více se mu motala hlava. Netušil, co mu řekne.

Pomalu otevřel dveře a na ten pohled, který se mu naskytl, by nejradši ještě v ten moment zapomněl. Neviděl Toma. Viděl bledou trosku s kruhy pod očima, z toho pod pravým okem měl modřinu. Billova hnědá očka se zalila slzami.

„Ahoj Billi,“ šeptnul a vytáhl zpoza zad kytici růží. Viděl všechno. Četl všechno. Nejdříve si myslel, že je to jenom zase útok médií a že je to celé překroucené, ale když tu informaci viděl všude, na každém titulku v novinách, uvěřil. Ten týden, co uběhl, se z něj stalo něco, co ještě nikdy nezažil. Nespal, nechodil ven, s nikým nekomunikoval. Asi jako Bill.

„A-ahoj,“ zopakoval Bill a těkal pohledem z Tomových očí na růže a zpátky.

„Bille, já… můžu dál?“ zeptal se tiše Tom a vyčkal Billovy reakce. Ten kývl a pootevřel dveře víc, aby Tom mohl vejít. „Díky,“ šeptl a vešel. Odložil si bundu a šel do obýváku. Bill mu šel hned v patách.

„Tomi, prosím, to co jsem řekl mě mrzí, já… nevím, jak to mám obhájit,“ popotáhl Bill i přesto, že se snažil neplakat. Tom ho k tomu ale nevědomky nutil. Měl nezvykle propadlé tváře a zoufalý pohled v očích. A ještě něco jiného. Lásku. Nekonečnou lásku v srdci, která se zrcadlila do celého jeho těla.

„Nic neříkej,“ šeptl Tom a položil růže na stoleček vedle sedačky. Bill stál jako přimrazený a čekal, co se bude dít. Netušil, co Tom udělá. Na jednu stranu se možná i bál, protože oproti Tomovi by neměl šanci se svýma hůlkovitýma rukama.

„J-já ale… miluju tě, Tome. To-to, co jsem řekl, není pravda! Prosím!“ šeptal a hleděl přitom Tomovi do očí.

„To já tebe taky, zlato,“ oplatil Tom a pevně Billa objal. Měl sice připravený proslov, ve kterém by mu vyčetl všechno, co si kvůli pár řádkám prožil v posledním týdnu, ale když viděl Billovy upřímné slzy, nemohl si pomoct a odpustil mu. Sám znal moc dobře nátlak médií. Nechtěl spěchat. Nebyli spolu tak dlouho, aby ho mohl do něčeho nutit. Zveřejní to, až Bill bude chtít. Do té doby budou před veřejností jako ‚přátelé ze soutěže‘.

***

Uběhl další měsíc, dva, půl roku a ti dva se měli jako králové. Černovlásek s Tomem jezdil na jeho autogramiády, a naopak Tom byl přítomen na každém Billově vystoupení. Jeho hlas miloval, a když zpíval, bylo to pro něj jako pohlazení na duši.

Nyní začínalo další Billovo vystoupení v místním větším klubu. Tom stál jako vždy stranou u baru, aby svého andílka ničím nerozptyloval. Bill na něj ale celou dobu stejně koukal a usmíval se. Užíval si každé vystoupení před lidmi. Proudila z nich mnohdy taková energie, že mu to dobilo baterky na následující měsíc.

Vystoupení trvalo asi hodinu, plus ještě to, když si obecenstvo vyžádalo další přídavky. Když se konečně dostal z pódia, byl totálně uřícený a vyřízený. Hned k němu naběhli lidé z týmu a dostal vodu a ručník. V šatně měl už přichystané své oblečení a za klubem stálo připravené auto. To už bylo ale Tomovo překvapení.

autor: Iveth Biersack
betaread: J. :o)