Timeless love 9.

autor: Wind

Stvořit z loutky člověka už pro Toma nebyl žádný problém. Jen tentokrát to bylo trochu jiné. Musel stvořit loutku, která vydrží dlouho, pokud možno zrušit ji bude moci, jen když bude chtít. Ale ani to pro něj nebyl problém. A upřímně… dal si vskutku záležet. Stvořil dívku opravdu velmi krásnou. Tmavé hnědé vlasy jí splývaly přes ramena, zelené oči lákaly na svoji tajemnost a podmanivost, plné, rudé rty vyloženě volaly po políbení. Tom ji stvořil tak, aby jí nikdo, žádný muž, nemohl odolat. Byl si stoprocentně jistý svou výhrou. Brzy započne jeho plán.

*druhý den*

„Tak… pane Kaulitzi… vypadá to, že jste již v naprostém pořádku, takže vás pustíme domů. Kdybyste se cítil nějak podivně, přijďte na kontrolu. Kdyby se cokoli dělo, volejte. Jinak… hodně zdraví a mějte se hezky.“ Loučil se s Billem doktor v nemocnici. Konečně ho pustí domů. Už se nemohl dočkat. Liz i Simone byly radostí bez sebe, když jim bylo sděleno, že Bill už smí opustit nemocnici.

O týden později ve čtvrtek seděla Liz v autobuse do školy, a konečně se šťastně usmívala. Už zdálky viděla na zastávce čekajícího Billa. Cítila se skvěle. Jako by se všechno vrátilo do starých kolejí. Jako by se to nikdy nestalo.

Bill se posadil vedle Liz, a jak bylo vždy jejich zvykem, dal jí polibek na přivítanou.

„Ahoj, Lizie.“
„Ahoj, Billy. Tak co? Připraven na další školní den?“
„Jo… sice to bude znít divně, ale… docela jsem se na školu těšil.“

„Ani se nedivím. Jsem ráda, že už jsi v pořádku.“

Liz položila hlavu Billovi na rameno a spokojeně vydechla. Tolik jí tohle chybělo.

Ani jeden z nich nepostřehl, že je propaluje pár zelených očí. Sandra, jak Tom pojmenoval svoji loutku, strašně žárlila. Tom byl opravdu pečlivý a vybavil ji všemi lidskými vlastnostmi. Ale hlavně Sandře vnuknul myšlenku, že Billa bezhlavě miluje. Byla to skutečná žena se vším všudy. I co se intrikánství týče. Však měl Tom na její stvoření celý týden.

Liz se posadila ve svojí lavici a čekala, až přijde učitelka. Myšlenkami byla ovšem úplně někde jinde. Konkrétně ve vedlejší třídě. Měla strach, aby se Billovi opět nepřitížilo, doktor sice říkal, že už je v pořádku, ale co když se přece něco stane?

Konečně zazvonilo a do třídy místo angličtinářky vešel jejich třídní s hezkou brunetkou v závěsu za ním.

„Dobrý den, třído. Chtěl bych vám představit vaši novou spolužačku. Jmenuje se Sandra Trümperová a přijela k nám až ze Švýcarska. Buďte na ni hodní, ať se jí u nás líbí. Tak, Sandro, běž se posadit třeba… támhle ke Chrisovi. Je chytrý, určitě ti pomůže, kdybys náhodou měla v něčem problémy.“ Po dlouhém monologu se profesor odebral opět do svého kabinetu, aby obstaral vše kolem přijaté nové žákyně do jeho třídy.

„Ahoj, já jsem Chris… vítám tě u nás na škole.“ Vítal ji hned blonďatý mladík. Sandra se mile usmála a podala mu ruku na přivítanou. O přestávce se třídou roznesl šum. Kluci museli okamžitě ohodnotit vzhled jejich nové spolužačky a holky obsypaly Sandru lačné po informacích z jejího života. Jen Liz utekla na chodbu za Billem. Věděla, že na ni bude čekat u dveří. Vždycky to tak bylo.

„Co se to tam děje?“ Ptal se hned Bill, který od dveří viděl dvě skupinky studentů.

„Máme novou spolužačku. Jmenuje se Sandra. Vypadá mile.“

„Vidíš,“ usmál se Bill „Třeba budeš mít novou kamarádku.“ Liz se k němu přitulila, ale hned se opět odtáhla, když si všimla přísného pohledu jejich školní výchovné poradkyně. Ovšem… Billovi byl nějaký pohled úplně ukradený. Nemohl svoji Liz obejmout tak dlouho, takže se teď nehodlal nechat zastrašit. Přitulil si Liz zase k sobě a nechal ji, aby mu položila hlavu na rameno. Vzhledem k tomu, že byla o kus menší než on, skvěle se v jeho náruči schovala.

„Za chvíli bude zvonit. Měl bych se vrátit do třídy.“

„Jo, já asi taky.“

Když se Liz posadila do svojí lavice, všimla si zvláštního pohledu její nové spolužačky. Stalo se snad něco? No, rozhodla se to neřešit.

Po vyučování čekala Liz na Billa před školou. Chtěli si zajít do parku. Billovi to dneska trvalo nějak déle než obvykle. Liz se za ním šla podívat do školy. Našla ho u skříněk, jak si povídá se Sandrou. Nechtěla žárlit, ale tak nějak se jí to nedařilo. Ovšem… věřila, že by ji Bill nepodvedl. Vždyť si se Sandrou jen povídal. Byla tu nová a nebylo nic špatného na tom, že si chtěla najít nové kamarády. Ale proč zrovna Billa?!

„Lizie!“ houkl Bill, když se zrovna měla k odchodu. Hned se otočila a usmála se na něj.

„Ano? Ahoj, Sandro.“ Pozdravila Liz svoji spolužačku, když došla až k debatující dvojici.

„Ahoj.“ Pozdravila tiše Sandra a kousek se přiblížila k Billovi. To se Liz samozřejmě nelíbilo, a tak chytila Billa za paži a přitulila se k němu.

„Billy… slíbil’s mi, že dneska zajdeme do parku.“ Hodila přitom na něj pohled ublíženého štěněte. Bill se usmál a políbil ji na čelo.

„Neboj se, nezapomněl jsem.“ Pak se otočil na Sandru a omluvně se usmál. „Promiň, už musím jít. Rád jsem tě poznal. Měj se hezky.“ A pak už ani nečekal, jestli mu něco odpoví. Vzal Liz za ruku a šli spolu do parku.

***

„Bille?“ Pípla tiše Liz, když už spolu leželi v parku na trávníku.

„Hmm?“ usmál se Bill a zvedl hlavu, aby na ni lépe viděl.

„O čem jste si vlastně povídali? Se Sandrou…“

„No… narazil jsem na ni, když jsem šel ven ze školy. Ptala se, kudy do ředitelny, a tak jsem jí poradil. Pak se mě ptala, z který jsem třídy, jak se jmenuju a tak… prostě se jen seznamovala s novým člověkem na nové škole.“

„Hmm… aha… je hezká, viď?“

Bill se nadzdvihl na lokti a upřel na Liz na oko šokovaný pohled.

„Lizie… snad mě nechceš opustit kvůli někomu, jako je ona? V čem je lepší než já?“

Liz se zasmála a hravě plácla Billa po paži.

„Šašku.“

„Lizie…“ Bill si k sobě přitulil svoji malou zkroušenou přítelkyni. „Ne. Neopustím tě kvůli ní, to se nemusíš bát. Ano, je hezká, ale tebe miluju. Pro mě jsi nejhezčí ty.“ Liz spokojeně vydechla a schoulila se víc k Billovi. Přesně tohle potřebovala slyšet.

„Už vím, proč s tebou chodím.“ Zasmála se po chvíli Liz.

„Jo? Proč? Povídej.“ Bill se musel taky usmát.

„Umíš skládat skvělé komplimenty.“ Bill se od srdce zasmál. Takováhle odpoledne měl rád.

*mezitím u Toma*

„Tak co? Jak to šlo?“ Ptal se Tom Sandry, která se před chvílí vrátila domů.

„Docela dobře. Ta malá potvora dokonale žárlila. Brzy…“

Tom se spokojeně usmál. Tak to vypadá, že tenhle plán by mohl vyjít. Chce to jen trpělivost. Ta prý přináší růže.

Večer se Tom zase zahrabal u sebe v pracovně, tentokrát však nehrabal v knihách. Snad poprvé po dlouhých stovkách let jen seděl za stolem a užíval si ticho kolem sebe. Z horního šuplíku ve stole vytáhl malou hadrovou panenku. Smutně se usmál a palcem jí několikrát zlehka přejel po hlavičce.

„Willy, neboj se. Brzy budeme spolu. A pak už tě nikdy nenechám se mi znovu ztratit.“

autor: Wind