One broken heart 5.

„To není podstatné, ale dobře jsi udělal, Viktor by pro tebe asi nebyla ta nejlepší partie, to víš, je na jiném levelu, než jsi ty. Ale musím uznat, že jsi mě překvapil. Bylo to vážně svinské, to smekám.“ Ušklíbala se Lilian. Mně to tedy rozhodně nijak svědomí neuklidnilo, spíš naopak.

„To je pravda. Myslela jsem, že jsi spíš takové to neviňátko, co se snaží všechno udržet na dobré straně. Vážně solidní odstřel přímo do srdce, bum,“ naznačila Marry M rukou malou explozi pomocí prstů, které z pěsti rychle vystřelily.

„No nic, my půjdeme, tak pa,“ pověděla Lilian hraně sladce a obě odešly. Jen jsem tam stál jako solný sloup a nebyl schopný ničeho dalšího. Byl jsem si víc než jistý, že brzy to bude vědět celá škola, jak jsem dokonale zlomil slavnému Viktorovi Safirskému srdce.

Následně jsem ucítil pohlazení na boku. Věděl jsem, že je to Tom.

„Co chtěly ty dvě kreatury?“ vyptával se, protože nás nejspíš musel vidět spolu. Nevěděl jsem, jestli by byl nejlepší nápad o tom Tomovi říct, a tak jsem si to raději nechal pro sebe.

„Jenom si zase potřebovaly dokázat, jak jsou „úžasné“,“ pověděl jsem a jemně ho políbil na rty. Měli jsme teď společně tělocvik, a proto jsme se vydali do šaten převléct.

Neodolal jsem se podívat, když se převlékal. Pohled na jeho vypracované a opálené tělo mi mnohem zlepšil náladu. To já jsem se takovým tělem pochlubit nemohl, takže jsem se docela i divil, co vlastně na mně Viktor s Tomem vidí.

Poněvadž bylo hezky, šli jsme ven na hřiště. Zaběhali jsme si pár koleček kolem hřiště na zahřátí, což jsem nesnášel, vždycky jsem býval mezi posledními a Tom mezi prvními. Zpočátku běhal se mnou, ale řekl jsem mu, ať na mě nečeká, nemělo to smysl.

Následně jsme si mohli zahrát volejbal a fotbal. Jelikož bych fotbal nezvládl, šel jsem raději na volejbal. I ten mi ale moc nešel, na sporty jsem prostě pako.

Byl jsem skutečně rád, když tělocvik skončil a já si zalezl do sprchy a pak se oblékl.

V čase oběda jsem potkal Miu s Danielem, které jsem dneska viděl poprvé, a oba se tvářili… zvláštně. Mia se nesmála a neštěbetala jako obvykle, spíš jenom pokukovala po Danielovi, jako by se v mé přítomnosti cítila špatně. Už jsem to nemohl vydržet a přestal obědvat.

„Tak co se děje?“ díval jsem se z jednoho na druhého. „Evidentně se něco děje a já bych rád věděl, oč jde,“ sledoval jsem je.

„Dobře. Ale nebuď na mě za to zlý, já sama v tom mám zmatek. Slyšela jsem, že prý ses včera s Viktorem pohádal a jednu mu vrazil. To mi říkala Sherill, Laura mi přišla říct, že jsi ho akorát chtěl sbalit kvůli jeho penězům, ale on ti dal za to košem. Já… byla bych ráda, kdybys mi to objasnil.“ Nevěřil jsem svým uším. Tak ze mě je už násilník a zlatokopka? Výborně, za to můžou ty dvě kreatury Lilian a Marry M.

„Co to jsou sakra za bláboly?“ hleděl jsem na ně vykuleně. Byl jsem naštvaný, že o mně vykládají takové nesmysly a ostatní se toho chytají.

„Já jsem Viktora neuhodil, ani jsem ho nechtěl sbalit jen kvůli penězům. Jak tě vůbec mohlo napadnout zkusit něčemu takovému věřit? Ani jsme se nepohádali… a vůbec, co je ostatním do mého soukromého života? To nemají nic lepšího na práci?!“ Rozčíleně jsem vstal od stolu, vzal si tašku a odešel.

„Tak to se ti povedlo, já ti říkal, že jsou to bludy,“ zaslechl jsem ještě Daniela, jak napomínal Miu, ale to už mi bylo jedno. Taky mi bylo jedno, že jsem svůj oběd prakticky nesnědl ani z poloviny. Z toho vzteku mě přešel hlad. Bylo mi taky jedno, že se na mě většina lidí v jídelně dívala. Vyšel jsem ven na čerstvý vzduch a došel k dubu, který stál trochu dál od budovy školy, a zapálil jsem si cigaretu. Bylo mi skutečně jedno, jestli mě někdo nachytá a budu mít průšvih. Potřeboval jsem si uklidnit nervy. Posadil jsem se na zem do trávy a opřel se o kmen stromu. Dělal příjemný stín a jemný vánek si pohrával s mými vlasy. Byl tu příjemný klid, a mně se vůbec nechtělo na další vyučování.

„Nemáš jedno navíc?“ ozval se za mnou hlas. Otočil jsem se a uviděl Viktora. Nechápal jsem, jak mě našel. Nic jsem neříkal a vytáhl další cigaretu, kterou jsem mu podal. „Z těch keců si nic nedělej…“ pověděl mi, když si zapálil a opřel se vedle mě o dub, avšak stál.

„Tobě se to řekne, o tobě nerozhlašují, že jsi násilník nebo zlatokopka…“ odsekl jsem. Byl jsem rozčilený a on byl teď chtě nechtě můj terč, na kterém jsem si svou zlost vylíval.

„Jsou to jenom drby, proč tě to tak rozčiluje?“ zadíval se na něj a já se na něj nevěřícně podíval.

„To myslíš vážně? Koho by to nerozčilovalo?“ vstal jsem na nohy.

„Třeba mě, bylo by mi to jedno…“ pokrčil ledabyle rameny a vyfoukl kouř.

„Tak tobě. Ty máš svůj svět a je ti všechno jedno. Záleží ti akorát, jestli máš po ruce cigára,“ odsekl jsem.

„Ne, na tomhle mi opravdu nezáleží,“ zadíval se na mě a já pochopil, že tohle jsem přepískl. Neměl bych si na něm vylívat svou zlost, na něm obzvlášť ne.

„Promiň… přehnal jsem to,“ vydechl jsem a odvážil se podívat do jeho modrých očí. „Musím jít, za chvíli mi začíná hodina,“ odpověděl jsem, abych se mohl rychle vypařit. Nic mi na to neřekl, jen dál stál opřený o dub a pokuřoval.

Vzal jsem si tašku a vyšel po trávníku směrem do školy.

„Bille?“ uslyšel jsem ještě zavolání svého jména. Proto jsem se otočil a podíval se na něj. „Sluší ti to,“ usmál se na mě jedním z jeho milých úsměvů. Jak jsem postřehl, usmíval se tak snad jedině na mě. Nevěděl jsem, jak na to reagovat, a proto jsem mu jenom úsměv oplatil, poděkoval a vyrazil do třídy. Nechápu jeho laskavost. Člověk by to do něj na první pohled neřekla, a navíc by jeden očekával, že mě spíš bude nenávidět, propichovat smutným pohledem a ne být na mě hodný a sklánět mi poklony.

Ve škole jsem na chodbě potkal Toma, který si mě hned odchytl.

„Kde jsi byl? Snažil jsem se tě všude najít, na ty řeči se vykašli, jsou to nesmysly,“ vyhrkl na mě a v jednom momentě mi připomněl Miu. Frustrovaně jsem vydechl a sledoval ho. Takže on to už taky zaslechl. Byla to jenom otázka času.

„Co z toho jsi slyšel? Že jsem násilník nebo zlatokopka?“ zeptal jsem se a on na mě vrhl tázavý pohled.

„Na tom nezáleží, nemysli na to, hm?“ pohladil mě po tváři a věnoval mi jeden ze svých zářivých a uklidňujících úsměvů. Jeho obličej vypadal tak mile, až mě to zahřálo u srdce. Jemně jsem ho políbil na jeho plné rty a rozhodl se na ty pomluvy už dneska zapomenout.

Následující hodiny jsem měl všechny s Tomem, za což jsem byl rád. Mohl jsem po něm v hodině tajně pokukovat a nemyslet tak na ty bludy, co se o mně vykládají. Viktor měl pravdu. Jsou to jenom pomluvy, nic z toho není pravda. Já znám svou pravdu, stejně tak jako Tom a Viktor, a to mi stačí. Ostatní, ať si myslí, co chtějí.

Po škole jsem se domluvil s Tomem, že se sejdeme. Zajel jsem si domů dát tašku a ještě se trochu upravit, abych pro něj byl co nejhezčí. Jsem zamilovaný až po uši a Tom to taky dává hodně najevo. Sešli jsme se u dětského hřiště, kde stejně žádné děti nebyly. Tom seděl na jedné dětské houpačce a mě si stáhl bokem na klín.

„Jestli to s námi křupne…“ uculoval jsem se a políbil ho na rty.

„Neboj, je to pevný jako skála, maximálně bys spadl na mě, takže bys to odnesl nejméně,“ usmíval se na mě a držel si mě za pas u sebe.

„Dobře, budu ti důvěřovat, maximálně to odnese tvůj pěkný zadek,“ uculoval jsem se a pohrával si s jeho zlatavými dredy.

„Myslíš, že mám pěkný zadek?“ usmíval se na mě a já dostal hned dvě sladké pusy.

„Jo, máš, všiml jsem si, jak ses převlíkal v šatně při tělocviku,“ nemohl jsem si pomoct a hihňal se a cítil, jak mi rudnou tváře.

„No vida, co se nám tady klube za voyeura,“ zasmál se a políbil mě. „Dobře buďme upřímní. Taky jsem se koukl, když ses převlíkal a tvůj zadek je hezčí,“ řekl to tak nevinně a klidně, až jsem se tomu musel zasmát a on se mnou.

„Jsi stejně úžasný,“ pošimral jsem ho dredíkem po tváři.

„Proč? Že ti očumuju zadek?“ zasmál jsem se a dlouze mě políbil.

„Ne… ale jsi prostě úžasný. Hezký, hodný, vtipný…“ umlčel mě dalším polibkem.

„Tolik chvály, budu rudý až na svém, podle tebe, hezkém zadku,“ usmíval se jako sluníčko a já ten úsměv tolik miloval.

Jemně jsme se pohupovali a já se divil, jak je ta houpačka bytelná, že nás oba udržela. Ne, že bych si chtěl stěžovat, bylo to jedině dobře. Políbil jsem ho na jeho sladké rty a ten polibek prodloužil. Pootevřel jsem rty a on mi hned obratně vklouzl jazykem do úst a pohrával si s tím mým. Přestal jsem naprosto vnímat okolní svět a soustředil se pouze na něj a náš polibek, na nic jiného. Omotal jsem ruce kolem jeho krku a polibek mu neustále oplácel, až se ode mě na krátkou vzdálenost odtáhl.

„Moc hezky voníš,“ usmíval se na mě a dlaní mě hladil po boku. Jeho dlaň byla teplá a mužná.

„To ty taky, moc hezky,“ usmíval jsem se. Byla to pravda, měl takovou osobitou kořeněnou vůni, které jsem se nemohl nabažit.

Bylo mi s ním opravdu dobře. Mohl jsem na chvíli zapomenout na všechny problémy a jen si to užívat. Zůstal jsem s Tomem až do večera. Buď jsme blbli, nebo se navzájem líbali a dotýkali.

Sedli jsme si každý na jednu houpačku a zkoušeli, kdo se rozhoupe více. Byla to sranda, museli jsme vypadat jak dvě malá děcka, ale nás to bavilo. Málem jsem z houpačky vyletěl, tak jsem toho raději nechal. Nerad bych se zaryl čumákem do písku a udělal si tak před Tomem pořádný trapas.

Cítil jsem se tak volný a šťastný zároveň. Přitom mě to tolik táhlo k Tomovi.

Vzali jsme se za ruce a šli se projít do parku. Vítr jemně rozhoupával koruny stromů a listí šumělo, jako by nám snad tleskalo. Začínalo se pomalu stmívat, což znamenalo, že budu muset domů. Čekali mě ještě domácí úkoly a učení. Nerad jsem se s Tomem loučil, ale bylo to zapotřebí. Jeho nejspíš čekaly stejné povinnosti jako mě.

Rozloučil jsem se s ním dlouhý polibkem, a nakonec jsem šel domů. Měl jsem to jenom pár desítek metrů.

autor: Tina