God Bless You 8.

„Já opravdu nemám touhy po tom, aby mi někdo kradl žebro. Já mám na tyhle praktiky lidi.“ Namítnul Tom, ale hned zmlknul, když po něm Bill hodil vražedný pohled.

„Tome… moc mi to neulehčuješ. Tvoje máma to chtěla, ne já. Tak buď tak hodný a trochu se snaž. Opravu to pro mě není jednoduché.“ Mračil se snad hůř než otec Benedikt, když mu dojdou hostie.

„Tak jo… ale ber to trochu logicky a prakticky… jestliže teda Bůh stvořil Adama a Evu a ti spolu nesouložili… tak jak teda mohlo vzniknout šest miliard lidí? To jako pak každýmu odebíral kost z těla, aby vytvořil svět?“ Položil Tom otázku a Bill přemýšlel, jestli to myslí vážně, nebo si z něj už dělá jen legraci.

„Bůh nebyl žádný sběratel kostí a nejmenoval se Brennenová… je lidské hřešit… takže i Eva zhřešila.“ Namítnul Bill a chystal se pokračovat, ale Tom mu nadšeně skočil do řeči.

„Znásilnila Adama?“ Poposedl v křesle. Tahle debata byla vlastně velice zajímavá.

„Proboha Tome!!“ Křiknul už Bill zoufale. „Máš v hlavě taky něco jiného než chtíč?“ Promnul si spánky. Tom se dlouze zamyslel, a když se chystal odpovědět záporně, Bill ho jen zarazil vztyčením ruky.

„No dobře… tak jak teda zhřešila? Byl jenom jeden Adam, ne?“ Zklidnil trochu svůj adrenalin v krvi Tom. Bill vzdychnul, ale už neměl sil mu nějak odporovat.

„Ne… neříká ti nic příběh o vyhnání z ráje? Kdy had svedl Evu na scestí?“ Zeptal se Bill a hned své otázky zalitoval, jelikož použil slovo svedl, a to jistě v Tomovi vzbudí opět představy o něčem zcela jiném.

„Ne, to neznám. Myslel jsem, že se svádí jen lidi navzájem.“ Zakroutil Tom hlavou. „Prostě stručně, Bille… kdo koho teda kdy svedl?“ Odmlčel se a napjatě očekával pokračování příběhu.

„V ráji byla jabloň. Bůh zakázal Adamovi i Evě z něj utrhnout byť jen jeden jediný plod. Ale Eva ten zákaz porušila. Had, co na tom stromě žil, jí jablko vnutil podlými lstmi.“ Vyprávěl Bill, a Tomovi to celé přišlo neskutečně nudné a nepravděpodobné.

„Hadi mluví?“ Zakřenil se. Přesně proto neměl náboženství rád. Nemělo to v sobě ani špetku reality.

„Byl to had ďábla. To ďáblův hlas k Evě promlouval.“ Povzdechl si Bill. „Ona jablko utrhla, aby potěšila Adama, a za to je Bůh vyhnal z ráje. Pak se lidé začli milovat tak, jak si představuješ.“ Ukončil Bill. „Tedy ne až tak úplně, jak si představuješ.“ Tom se zatvářil nadšeně.

„Tak nakonec jsou ženský přeci jen k něčemu dobrý.“ Zaradoval se a Bill na něj nechápavě hleděl.

„Co prosím?“

„No… souložíme díky tomu, že Eva hřešila. Jo jo… vždycky to začínaj holky. Rajdy jedny.“

Bill Toma jen zlomeně sledoval… mělo tohle vůbec cenu? Když už takhle to začalo… neuměl si představit, jak by mu měl vyprávět o Kainu a Ábelovi, o povodni, anebo dokonce o zrození a ukřižovaní Ježíše. Chtělo se mu začít brečet.

Už neměl ani nejmenší sílu Tomovi dneska vyprávět o dalších kapitolách z Bible. Zmoženě se na Toma díval, ten při tom všem vyprávění pěkně pookřál.

„Dobře, myslím, že základ jsme docela zvládli, co říkáš na to, dát si trochu čaje?“ Zaprosil doslova pohledem Toma, který jen přikývl na souhlas. Bill se maličko usmál a šel za bílou plachtu, kde byl jen malý dřez, rychlovarná konvice a pár kusů nádobí. Bylo to zde připraveno pro případné menší posezení ve vyšších kruzích, než byl jen opat tohoto kláštera. Bill napustil vodu do konvice a do dvou hrnečků dal čaj, pak se za Tomem vrátil a z kopky knih Tomovi podal jednu; kreslená Bible, stálo na ní. Tom se začal smát, ale knihu přijal.

„Tady tohle ti snad zodpoví nejzákladnější otázky, než budeme pokračovat. Myslím, že je to velice hezky zpracované.“ Usmál se Bill. Mezitím cvakla konvice, a tak Bill opět zašel za plachtu, kde zalil čaj. Zvědavě se koukl po Tomovi, který listoval knihou a smál se obrázkům, třeba to bylo jen takové divoké na rozjezd. Doufal v to. Opravdu si nedokázal představit, že by takhle měly hodiny být pořád. Na druhou stranu se musel smát při představě, že by takové věci řekl otci Matoušovi například, mohl by z toho mít třeba i infarkt. Dal hrnečky na tácek a donesl je na stůl.

„Tady je cukr.“ Podal Tomovi cukřenku. Bill nesladil, teda ne čaje.

„Ta kniha má zajímavý obrázky.“ Zasmál se Tom a zavřel knížku, kterou chtěl vrátit Billovi. Ten jen zakroutil hlavou. „Tohle si nech a přečti si další kapitolu.“ Usmál se. Tom zalistoval v knize a našel další kapitolu. „Kain a Ábel?“ Zasmál se Tom. „To zní jak kokain a ďábel.

„Ale kokain a ďábel nejsou bratři.“ Zasmál se Bill.

„Dobře, já si to přečtu. Takže další sezení je ve čtvrtek?“ Bill jen kývl na souhlas a upil ze svého šálku. Tom si dal do čaje dvě lžičky cukru, a poté jej důkladně zamíchal, div čaj nevylil všude. Pak taky upil.

„Asi to se mnou není moc lehký, že?“ Zasmál se Tom

„Ne, přiznávám, že to není. A jak je vidno, tebe to těší, ale… myslím, že alespoň nějaký základ do tebe dostanu.“ Usmál se už klidně Bill. Byl rozhodnut tuto těžkou zkoušku zdolat, a to úspěšně.

„Takže hřešit je lidské, ale ty nehřešíš.“ Usmál se Tom.

„Ale ano, taky hřeším, hřích neznamená jen sex, Tome.“ Zakroutil hlavou a dál v klidu Toma sledoval.

„A co všechno se počítá jako hřích?“ Tom si položil ruce na stůl a sledoval Billa, který měl ruce také na stole.

„To se dočteš v desateru, jak by ses měl chovat.“ Bill trochu znervózněl, Tom jej propaloval pohledem, věděl, že v tom pohledu není nic z toho, co se jemu právě honilo hlavou, a snad právě proto si přišel jako ten největší hříšník. Tom se lehce usmál.

„A hřích je, když tedy nejsi ještě kněz, a když někoho políbíš?“ Ptal se Tom zvědavě a Bill nevěděl, co na to říct.

„Žádné pokušení mě nedokáže svést z cesty, na kterou jsem se vydal.“ Bill pomalu upil z čaje, a když položil hrneček na stůl, Tom se natáhl více k Billovi a lehce jej chytl za ruku a pohladil ji palcem po jejím hřbetu.

„Je až obdivuhodné, že kluk jako ty dokáže odolávat všem pokušením.“ Tom mluvil najednou takovým hlubokým hlasem, až Billa zamrazilo. Nasucho polknul a rukou trhl tak nešikovně, že shodil knihy ze stolu. Okamžitě padl na kolena a začal knihy sbírat, ale z jedné se mu vysypaly všechny papíry.

„Kruci.“ Zaklel tiše a snažil se to všechno roztřesenýma rukama sesbírat. Tom hned skončil na kolenou naproti němu a snažil se mu pomoct všechno sesbírat. Bill byl najednou tak nervózní, tak zmatený a snad ani nechápal sám sebe, proč tak moc vyletěl jen z toho pohlazení na ruce, jistě to nebylo myšleno nějak špatně, to věděl. Tom byl zmatený taky, jak z Billa, tak i ze sebe. Díval se po Billovi, který chaoticky všechno sbíral, přišel mu najednou tak strašně sladký; až když zbyl poslední papír, chytli ho oba.

Jejich pohledy se setkaly. Billovy vyplašené oči se dívaly do Tomových, temně zbarvených. Ani nevěděl jak, ale najednou si byli čím dál blíže, bylo to až neuvěřitelné. Když jejich obličeje, hlavně tedy rty dělily milimetry, Tom přivřel oči a lehce Billa políbil. Ten jen lehce vydechl do Tomových rtů, ale jinak nedělal nic. Tom jimi lehce pohnul proti těm krásně růžovým polštářkům, a jaké bylo pro dredáčka překvapení, když mu ten pohyb Bill opětoval. Tom ani nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale než se nadál, ta dokonalá chvíle skončila, Bill byl na nohou s papíry a knihami a už utíkal pryč se slovy:

„Už musím jít, sejdeme se ve čtvrtek.“

Než stačil Tom reagovat, zaklaply se dveře.

„Kurva.“ Zanadával Tom a zvedl se ze země taky. „Moc mě to mrzí.“ Zašeptal ještě tiše.

Bill doběhl k sobě do pokoje a ztěžka dopadl na postel. Dlaně si přitiskl k obličeji a zrychleně dýchal.

„Můj bože… co jsem to udělal?“ Div nebrečel sám nad sebou. Tolik se snažil vyhýbat pokušení, a teď během jednoho okamžiku bylo jeho snažení v háji. Během dokonalého okamžiku. V duchu si nafackoval. Neměl žádné právo takhle přemýšlet. Prstem si přejel po rtech. Byl zmatený. Ten pocit, co projel jeho tělem při doteku Tomových rtů, byl jeden z nejhezčích, co dosud v jeho životě znal. A zároveň to byl hřích. Litoval toho, že přijal Simoninu nabídku, litoval toho, že se nechal tak snadno svést na scestí, snad i litoval toho, že sem přišel. To bylo špatné. Tím prakticky litoval, že se touží stát knězem.

„Tohle nemůžu…“ Kroutil hlavou sám nad sebou a zadíval se na krucifix na zdi. „Odpusť mi, pane. Zhřešil jsem.“ Zamumlal a zavřel oči. Snažil se vypnout mozek, ale ať dělal, co dělal… stále před sebou viděl Tomův pohled. Tak zastřený a jiný než běžně. Co to vlastně mělo znamenat? Proč mu to udělal? Byla to schválnost? Proč mu to musel tak komplikovat?

Tom zatím seděl v knihovně na zemi a díval se na zavřené dveře, kterými Bill utekl. Vzdychnul. Tohle nechtěl. Nechtěl ho vyděsit, a už vůbec mu nechtěl dělat potíže. Jen si nemohl pomoct. Bill byl tak svůdný, aniž by se o to snažil. A Tom sám se cítil zmatený, jelikož na takové věci nemyslel nikdy v životě. Rozhodně ne v souvislosti s chlapcem.

„Tohle jsem asi neměl.“ Zašeptal sám k sobě a zvedl se. Právě ve chvíli, kdy do knihovny vešel otec Matouš. Zastavil se v polovině pohybu a koukal na Toma. Šel si jen vybrat něco k četbě. I když už měl pročtené všechny knihy.

„Co se stalo, Tome?“ Přešel blíž k němu. Tom byl zaražený a tvářil se smutně. Takhle ho tu moc nevídali.

„Nic, otče.“ Pokusil se pousmát a ze stolu zvedl knihu, kterou mu dal Bill. Matouš se usmál při pohledu na ni.

„Jaká byla první hodina náboženství?“ Zeptal se a hledal v regálech něco, co by mu přišlo vhod. Tom mlčel, a tak se po něm Matouš ohlédl.

„Tome?“ Pobídl ho. Tom zvedl zrak. Zdál se tak nějak prázdný a zklamaný.

„Otče… jak moc velká pravděpodobnost je, že někdo odsud zhřeší?“ Zeptal se, aniž by odpověděl na prvotní dotaz. Měl spíš mlčet. Jen si nemohl pomoct.

„Každý hřeší, Tome… jinak bysme nemuseli chodit ke zpovědi.“ Usmál se smířlivě Matouš. Došlo mu, že se tedy stalo něco s Billem, ale nemohl se ptát. Nic mu do toho nebylo. Možná se s Tomem pohádali.

„Promiňte, otče. Já… už půjdu. Uvidíme se příště.“ Protáhl se Tom kolem otce a zamířil rovnou k sobě domů. Už teď se bál vyptávání svojí matky. „Tome, vzpamatuj se.“ Rozkázal sám sobě, když vycházel schody do patra ke svému pokoji. Přál si nikoho nepotkat. Bylo pro něj nesmírně těžké si přiznat, že mu na Billovi podezřele moc záleží. Že ho přitahuje. Připadal si tak moc sobecký. Políbil ho i přesto, že věděl, jak moc je pro Billa důležité zůstat věrný svojí víře. I přes to si dovolil ho políbit. A nejhorší bylo, že věděl, že by to udělal znovu. A ani by moc dlouho neváhal.

„Možná bych se mu měl omluvit.“ Rozhodl se Tom a neuvědomil si, že svá slova vyřkl nahlas.

„Komu, zlato?“ Ozval se za ním hlas jeho matky. Prudce se otočil a chvíli na ni hleděl. Ona se jen usmívala. Šťastná, že má Tom za sebou první hodinu něčeho duchaplného. Kdyby jen tušila, jak moc duchaplného.

„Ehm… Billovi. Nemá to se mnou moc jednoduchý.“ Zaobalil to Tom a hraně zívnul, aby dal najevo, že je unavený a že by rád byl sám.

„Jsem na tebe pyšná, Tome“ Usmála se Simone a odešla. Tom si jen povzdychl.

„Tak to nemáš moc na co.“ Zamumlal a svalil se do svojí postele.

Simone se jen usmála a nechala Toma být. Bylo jí jasné, že to nebude ani pro jednoho lehké. Znala moc dobře svého syna, věděla již ze školy, jaký dokáže být, ale doufala, že když jej bude učit někdo v jeho věku a s kým si i docela rozumí, tak to bude pro Toma lehčí. Tom teď sice vypadal zničeně, ale věřila, že nakonec to nebude tak strašné, a že to její syn zvládne a trochu se uklidní.

„Už půjdu spát, dobrou noc.“ Koukal na matku, která se jen usmála a kývla na souhlas. Popřála mu dobrou noc a odešla. Jen, co se zavřely dveře, Tom prudce vydechl a zavřel oči. Musel je však hned otevřít, viděl jeho tvář, cítil jejich polibek.

autor: Doris & Lauinka