Něco ve mně 4.

autor: AjaSto

Ahoj!

Zbytek nedopité kávy odložil zas na svůj psací stůl. Tentokrát si do pokoje přimyslel okno, ale výhledem byl zklamaný. Za ním bylo jen bílé světlo a jeho oblíbený nekonečný prostor. Nepodařilo se mu vnutit tam výhled na ulici před barákem. Byl unavený, ale na místní podmínky docela spokojený. Ciferník na budíku ukazoval vždy tolik, kolik chtěl Bill, takže nemohl přesně určit, kolik hodin už za stolem sedí. Čmáral si do sešitu z chemie a probíral svoje možnosti. V podstatě měl jen dvě. Mohl zůstat na věky tady, měnit okolí dle libosti a zbláznit se. Samozřejmě za předpokladu, že už se nezbláznil. Hej, ale co. I blázni se potřebují nějak zabavit. Jestli někde v reálném světě má svěrací kazajku, tak prosím. Tady uvnitř ho to ale nebaví. Čas tu nevypadal jako důležitá veličina, takže by možná nikdy nezestárl. Druhá možnost byly dveře. Po několika pokusech si byl docela jistý, že by je zvládl odemknout. Předpokládal ale, že za nimi bude jen prázdno, stejně jako za oknem. Mohl by si představit cokoliv a mít to tam. To by se ale nikam nedostal. Je to jeho jediná cesta ven, pokud tu nějaká je. Minimálně mi to pomůže se neukousat nudou. Tak v tom se nemýlil.

Místnost teď byla jen šedým betonovým obdélníkem. Jeho pokoj moc sváděl k představě, že je za dveřmi měkký koberec a chodba ke schodům do kuchyně a vůně nedělního oběda. Představoval si mechanismus zámku, pohyboval západkou, dokud neuslyšel cvaknutí. Byl volný.

Tovární hala byla první věc, která ho napadla, a nebyl daleko od pravdy. Zpětně by to popsal spíš jako skladiště. Chladná vlhká místnost. V pravidelných řadách zde stály vysoké sloupy obrovských kovových šuplíků. Táhly se až do míst, kde Bill tušil strop, ale nedohlédl na něj. Fascinovaly ho svou velikostí. Odhadoval, že každý šuplík musí mít alespoň čtyři metry do výšky a pět na šířku. Místnost byla zaplněná hlukem, který Billa ohlušoval. Divil se, že seděl hned ve vedlejší místnosti a nic z toho neslyšel. Nejhorší byl zvuk tření kovu o kov. Každou chvíli se nějaký z nich hlučně vysunul nebo zasunul. V jednom Bill viděl, že jsou v nich narovnané okrové složky s barevnými štítky. Někdy se složka vysunula nahoru, opustila šuplík a zmizela v uličce jako gigantický papírový pták. Jiné se vracely, šuplík se znovu zavřel a celý proces se opakoval jinde. Ani na konec uličky nebylo vidět, pouze se zužovala, až se z ní stal jen jediný šedý bod. Doprovázelo to i hluboké hučení strojů, které Bill neviděl, ale spojil si ho s továrnou.

Fascinovaného Billa probral hluk nebezpečně blízko něho. Nevědomky se posunul blíže do místnosti – pokud se tomu ještě dalo tak říkat – a šuplík přímo před ním se prudce vysunul. Přiměl ho vrátit o kus zpátky. Otočil se ke dveřím, pokoj byl stále stejný, jak ho nechal, bezpečný a klidný. Pohlédl zpátky k masivním železným sloupům kartotéky z jiného světa. Zvažoval možnosti. Buď se vrátí a stráví zbytek života ve svém pokoji, nebo se pokusí přejít na druhý konec, doufajíc, že najde minimálně další dveře, nejlépe vedoucí pryč od toho všeho.

Nerozmýšlel se moc dlouho.

Sledoval pohyb otevírajících se šuplíků, ale nenašel v nich žádný řád. Každou chvíli ho mohl kterýkoliv z nich zasáhnout. Byla to pitomost. Navíc tu mohl chodit celé hodiny a nikam nedojít. Před ním byly jen řady a řady šedých kvádrů. Snažil se představovat si písčitou pěšinku uprostřed zelené jarní krajiny, ale nešlo mu to, ani si nemyslel, že by mu to mohlo pomoct. Tohle místo si nevymyslel on, nemohl ho nijak změnit. Cítil to. Vydávalo to obrovskou energii.

Stál, soustředil se. Zavřel oči a zaťal pěsti. Zničehonic se prudce rozběhl. Kličkoval mezi šuplíky, uhýbal, kdykoliv si myslel, že se vysunuje. Cítil tep v uších, nevnímal nic než cestu před sebou. Okolí se proměnilo na rozmazané šedé šmouhy občas narušeny bílou skvrnou. Zmateně pobíhal a soustředil se jen na tmavý bod daleko před sebou.

Srazila ho prudká bolest. Se zpožděním zaregistroval zásuvku, která se otevřela vlevo od něj. Natáhl ruce před sebe a tvrdě dopadl na zem. Převalil se na bok a zasténal. Nemohl popadnout dech, všechno kolem se točilo a v noze mu pulsovalo. Zahýbal prsty u nohou. Naštěstí to nevypadalo, že je zlomená. Pomalu se posadil a ohmatal si ji. Bolest mu vystřelila až do břicha. Potlačil výkřik, i když si nebyl jistý proč. Lýtko se mu barvilo do temně fialova, ale krev mu netekla. Šuplík ho musel zasáhnout v běhu jen okrajem.

To bylo velice hloupé, Bille, řekl si pro sebe, stejně jako někdy jeho matka. Zasmál se a s úlevou se rozplácl na záda. Chystal se odpočívat. Zvuky se najednou zdály vlastně monotónní a uklidňující. Obličej mu ovál vítr. Zíral přímo na spodek kovové schránky. Odkutálel se a nadával si. Kterýkoliv šuplík se mohl otevřít a zasáhnout ho a on se tu jen tak válí. Musí být stále v pohybu, ale tentokrát to vezme obezřetně. Pozorně sledoval šuplíky před sebou, aby pod ně neskočil, a zároveň ty vedle sebe, aby se neotevřely, když stojí. Chtěl vykročit, ale zarazil se. S pádem úplně ztratil orientaci. Na obou stranách to teď vypadalo stejně. Neuvědomoval si, že doběhl tak daleko. Jestli dojde zpátky k pokoji, nemusí najít odvahu začínat znovu. Nakonec se mu zdálo, že na jednom konci je bod světlejší a bude to směr, od kterého přiběhl. Nebo konec, na který míří. Skepticky se rozhodl pro první možnost a otočil se k němu zády. Vykročil znovu.

Postupoval teď pomaleji, ale stále ve slušném tempu, protože si nemohl dovolit stát dlouho na místě. Nevěděl, jak dlouho jde, tipoval hodiny. Byl unavený, všechny činnosti se mu zautomatizovaly. Instinktivně šel vpřed, zasažená noha mu zdřevěněla. Tupá bolest se ozvala jen při prudších skocích. Před ním a za ním nebylo nic, jen šedé moře. Nebyla tu už možnost, že by se otočil a šel zpátky.

Při jednom z přesunů vzhlédl a všiml si anomálie. Stěny chodby se na jednom místě zalomovaly. Vytrhlo ho to z letargie a nutilo k rychlejšímu postupu. Měl jasný cíl, který dělal jeho cestu na chvíli snesitelnější, i kdyby se mělo ukázat, že se zde sloupy přibližují. Byl už teď docela blízko a plála v něm slabá naděje. Vypadla to, že jeho uličku křižuje kolmo jiná a vzniká tak prázdné místo. Posledních pár kroků bylo mučivých, ale donutil se postupovat opatrně. Na plošinu se vysíleně vpotácel a spadl na kolena. V očích se mu objevily slzy. Zachoval si duchaplnost jen na tak dlouho, dokud si nesundal boty a neoznačil jí směr, kterým přišel. Potom se stočil na zem a okamžitě usnul.

autor: AjaSto