Wish you were here II 12.

Černovláskovi odepsali ze školy, kam by chtěl přestoupit, že obor, o který se zajímal, je dobíhající, takže druhý ročník není otevřený. Billa to mrzelo, volal do dalších škol v okolí, ale všude by musel dělat rozdílové zkoušky. Pomalu se začal smiřovat s tím, že tam s těmi zrůdami bude muset vydržet a bude taky muset dělat maturitu z účetnictví, které doslova nesnášel, protože mu nešlo, i když měl na pololetí trojku, teď téměř propadal. Vše na sebe navazuje, když se nechytnete hned, vezete se celou dobu. Bylo to pro něj něco jako matematika – nepochopitelný.

V pondělí mu odepsala kamarádka Nicole, kterou znal už asi něco málo přes dva roky, že chodí na školu, kam se on hlásil z deváté třídy, ale podle rodičů se rozhodl pro obchodní akademii. Ona chodila na stejný obor – předškolní a mimoškolní pedagogika, a tak se rozhodl, že to zkusí tam. Musel by sice do prvního ročníku, ale to mu nevadilo. Neměl s tím problém. Mámě to jemně oznámil, i když byla ze začátku proti, jeho argumenty „Proč to tam bude lepší,“, ji celkem přesvědčily. Teď bylo na čase zpracovat tátu. Ještě však nebylo nic jisté, tak jej nechtěl nervovat už teď.

V úterý se domluvil s Nicole, že se ráno sejdou na autobusové zastávce a půjdou spolu za ředitelem. Bill tu noc naspal pouze čtyři hodiny, těšil se, a zároveň si říkal v hlavě, jak bude muset ředitele přesvědčovat, aby jej vzal a podobně. Naštěstí nic takového nepotřeboval. Ředitel byl velmi milý a kamarádský i vůči studentům.
„No, je to kvůli šikaně a mám teď docela dost doktorů kvůli tomu, protože mám migrény a podobně…“
Ředitel se koukl na Nicole – „Budeme jej taky šikanovat?“ zeptal se se smíchem.
Nebylo to vůbec složité a Bill opouštěl jeho kancelář za přibližně deset minut s verdiktem – v pondělí má přijít s jedním z rodičů, aby se sepsala smlouva a 2. dubna má nastoupit.
Jakmile mu to pan ředitel oznámil, okamžitě ucítil, jak z něj spadl těžký kámen. Už žádné nervy, žádná těžká maturita, konečně něco, co jej bude bavit, konečně bude mít kamarády. A věděl, že bude, protože na téhle škole, co mu řekla Nicole, jsou taky otaku, stejně jako je on. Byl tak šťastný!

Večer si psal s Tomem na skypu a chtěl, aby mu napsal něco pěknýho. Chtěl to po něm už v neděli, jenže dred na to asi zapomněl, tak se černovlásek připomněl sám. Tom se do toho okamžitě pustil.

„Víííš… Já jsem moc rád, že mám tebe. Já vím, že tohle mluvím a píšu furt, ale… je to tak… Ty jsi ten typ kluka, kterého jsem vždycky chtěl:). Jsi legrační:) Máš rád podobný věci jako já:) Ale máš i vlastnosti, který na tobě přímo nesnáším!;) třeba… Jsi hrozně urážlivý, náladový, někdy nechápeš srandu… A vadí ti hrozně moc věcí:) Ale přes tohle všechno si furt říkám, že… Můžu být rád, že někoho mám. To vyznělo hnusně, ale nemyslel jsem to tak… Myslím to jakože… Můžu být rád, že mám někoho, jako jsi ty… Kdo jinej, by měl se mnou nervy?:D Nebo… Kdo jinej by byl schopnej se mnou vydržet celou noc namačkanej na jedný malý posteli?:DDD Joo… Určitě si říkáš, že kdybych měl jiného, tak bych mu říkal to samé… Ale… To tak ani není…Ty jsi podle mě svým způsobem jedinečný… Každej je nějak jedinečnej, ale… Ty jsi jiný… Koukni se na ostatní ve škole;) Ty jsi můj malej blázen:) Fuuurt bys jen chodil v teplákách!:DDD Nesnáším ty červený!!!!!!:DD Jáá… Už nevím, co ti psát takového… Furt se jen opakuju… Ale pokaždé se snažím ze sebe něco vymáčknout, aby se ti to líbilo…:) A snad se ti i tohle líbí… Není to nic moc, ale… Snažíím se:) Víš, co mám na tom, když jsme spolu, snad nejraději? Ten tvůj pohled… To, když je ticho a… Koukáme na sebe… Já se usměju, ty taky, a hned mě začneš mlátit, když se ti kvůli toho směju!:D (To mlácení už nemám rááád!:D) A… Já nevím… Vím, že je to za dlouho, ale opravdu se těším, až budeš „pan Kaulitz“:)) Jak se ten den po „svatbě“ probudím a první, co uvidím vedle sebe, bude můj muž:) To bude něco úplně jinýho. Strašně moc se na to těším:)) Awwww:* No a tak no…:) Miluju tě… Moooc:)… Nikdy tě nedám… forever together!:))

Bill si počkal, až to Tom dopíše celé, protože mu to psal po částech. Celou dobu, co to četl, se musel usmívat doslova jako blbeček. Vážně. Tak moc jej miloval. Věděl, že toto úterý už nemůže být lepší. Vzali jej na školu, má Toma, táta s tou školou nakonec souhlasil, protože se ptal i paní ředitelky ve školce, kde měl praxi, jestli pak s tímto oborem musí ještě na vysokou školu, a ona mu odpověděla, že ne, usoudil, že to bude pro jeho syna lepší.

autor: Kiki