autor: AjaSto
Otevřel oči dokořán a usmál se. Takže to byl jen sen. Jen hloupý, živý sen. Kde jindy byste mohli létat na papírové složce a vyhýbat se gigantickým šuplíkům? Podíval se z okna, kde na něj koukal měsíc. Nikdy ho neviděl raději. Chtěl vstát a vykouknout z okna, ale zarazila ho bolest na hrudi. Asi jsem jen spadl z postele. Ruka se mu třásla, když se natahoval po vypínači lampičky na nočním stolku. Světlo ho oslepilo, ale modřina na lýtku byla vidět jasně.
„Ne, ne,“ šeptal. Jestliže to celé byla pravda… pak to znamenalo, že má v hlavě malého Toma? To mu přišlo legrační. Stalo se už toho příliš mnoho, aby mohl předstírat, že se nic nestalo. Nejdřív ten deník, pak ty rány. Nějakým záhadným způsobem tohle všechno bylo děsivě skutečné. Nyní záleží jenom na tom, co s tím udělá. Jestli se s tím dá něco dělat.
Na druhý den se probudil svěží. Hodiny ukazovaly už čtyři. Chvíli se ještě povaloval, a nakonec ho z postele vyhnal hlad. Na stole ležel bílý lístek se známým písmem.
Bille, nemohla jsem tě probudit, jela jsem k babičce, vrátím se večer. Jídlo máš v troubě. Ukliď, prosím, nádobí, Máma
Miloval svou matku jako nikdy. Byl by ji rád viděl, ale byl rád i za trochu klidu. Hladově se vrhl na plnou zapékací mísu, a skoro celou ji vyjedl. Ve vaně překontroloval svá zranění. Pro žádné z nich nemohl nic udělat. Neměl žádnou otevřenou ránu, naštěstí jen spoustu modřin a naraženou ruku. Bylo už osm, když se spokojeně vykolébal ze zapařené koupelny. Jsem doma, opakoval si pořád s úsměvem. Máma už byla doma a dívala se na televizi. Stoupl si za gauč a s ručníkem ve vlasech ji pozdravil.
„Ahoj.“
„Bille, ráno jsem tě nemohla dostat z postele.“ Znělo to spíš jako legrace než výtka.
„Asi jsem nemocný,“ protáhl obličej.
„Snad nic vážného. Dneska je ten film.“
Bezelstně se zeptal jaký, než si uvědomil, že to nebyl on, s kým se na něj máma chtěla podívat. „Nemám na žádný film náladu.“
„Včera jsi ho se mnou chtěl vidět. Ženu se kvůli tomu od babičky.“
„Jsem unavený. Nemůžem dělat něco jiného?“ Sdílet s ní zájmy, které si vytvořila s Tomem, mu bylo proti srsti. Jeho tón musel být asi příkřejší než chtěl, protože se na něj Simon zděšeně otočila.
„Dobře, co bys chtěl dělat?“ pátravě se na ně přitom dívala. Vůbec mu nerozuměla.
Bill se ve skutečnosti necítil na nic jiného než na film, ale nemohl to teď přiznat. Rychle něco vymýšlel. To, co vyhrkl, znělo jako špatný nápad i jemu.
„Scrabble?“
Nebyl to zas tak mizerný večer, přestože oba byli unavení a Simon si syna stále zvláštně měřila. Na některé její otázky vůbec nereagoval a často jakoby nevěděl, o čem s ním mluví. Snad na něj opravdu jen něco leze. Včera vypadal dobře, asi to zase rychle přejde. Bill byl poslední dobou divný. Nic už mi neříká. Určitě má nějaké trápení. Možná je moudré, nechat ho se s tím poprat. Odmítla se tím hlouběji zabývat. Na internetu si našla pár článků o výpadku paměti. Jen tak pro jistotu.
Bill ležel zase v posteli. Plánoval tak ještě pár dní zůstat. Myslel na Toma. Situace pořád nebyla vyřešená a cítil naléhavou potřebu to jednou provždy ukončit. Na druhou stranu se bál. Zahrával si s něčím, čemu nerozuměl. Přestože on byl zpět doma, Tom byl pořád bez svého těla a možnosti žít. Přistihl se, že je mu ho líto. Kradl mi přece tělo. Využíval mě, zavřel mě do svého zvráceného světa a málem mě zabil. Jestlipak ho ještě uvidím?
Bill se neuměl dostat za ním a nevěděl, jestli si Tom zavolá jeho. Největší strach teď měl, že se znovu probudí na šíleném místě, uvnitř své hlavy a Tom si bude běhat po světě. Teď když věděl, že se snaží získat jeho tělo, mohl být lépe obrněn a podvědomí ho více chránilo. Alespoň v to doufal. Vsouval své vědomé myšlenky do podvědomí, aby mohl v klidu spát a přemohl strach.
Ne, že by to pomohlo.
Všechny rány se stačily téměř zahojit, než si ho zavolal. Nejhorší bylo žebro, které bylo asi zlomené. Odmítl s tím jít k doktorovi, některé nehody se těžko vysvětlují. Trávil dny v posteli nebo dole u televize, předstírajíc chřipku. Simon ho starostlivě obskakovala. Její obavy se začaly rozplývat. Plánovali spolu dovolenou v Tunisku a jednou ho donutila nakupovat oblečení. Byl šťastný, všechno bylo docela v pořádku. Nebýt toho kluka. Musel na něj myslet, i když nerad. Sedí znovu sám v kině a kouká se na život, který by mohl mít? Vymýšlí způsob, jak získat tělo jenom pro sebe? Stále se musel obrňovat proti špatným myšlenkám a posilovat svoji vůli. Postupem času se Tom zdál jenom zlým vybledlým snem.
Mezitím ho stihl navštívit Rodger. Bill by ho býval objal, kdyby to Rodgerovi nepřišlo už tak podezřelé.
„Chřipka, co? Zdálo se mi, že posledních pár dní nejsi ve svý kůži.“
„Jo… nebylo mi moc dobře,“ donutil se na něj usmát, ale uvnitř málem omdlel. Rodger ho znal jako nikdo, kromě Simone. Ale jeho mámu šlo na rozdíl od něj nějak odbýt. Jestli začne něco tušit, Bill věděl, že mu to bude muset říct, neuměl mu odporovat. Ale uvěřil by mu to? Označil by ho za cvoka a rychle vycouval. Najednou bylo Billovi hrozně smutno. Nikdo mu to neuvěří. V tomhle je sám.
„Co ve škole?“ zeptal se, aby změnil téma.
Rodger ho nezklamal. Smál se a vyprávěl o Jeffovi, který Susan nalepil žvýkačku do vlasů, a spekulovali, jestli to opravdu bylo jen omylem.
Do postele chodil stále s menším a menším strachem. A to bylo něco, čeho mohl Tom dobře využít. Bylo to rychlé. V jednu chvíli tvrdě spal a ve druhé mžoural na Toma. Byl rád, že si vzal pyžamo a nespal jen v boxerkách. Příště si vezme třeba oblek. Vytrhnutí ze snů ho naštvalo. Ale nebyl tak překvapený, jak si myslel. Na to, jak po ránu bývá neschopný vytvořit větu, byl neobyčejně čilý a bystrý.
„Tome,“ pozdravil chladně.
„Bille.“
Oba vyčkávali. Bill nehodlal začínat. Nebyl to on, kdo si chtěl popovídat. Tom měl něco na srdci, protože jinak by se rovnou vtělil a nevolal Billa k sobě. Cítil se v této situaci nadřazený, pohrdavě se na něj díval se založenýma rukama.
Tom byl rozhodnut vyjednávat, ale Billova arogance ho rozohnila.
„Myslím, že už toho bylo dost,“ byl klidný, ale rozhodný. „Musíš pochopit, že už nejde jen o tebe. Mám na tělo nárok stejně jako ty. Buď se rozumně domluvíme jako dva dospělí lidé, nebo budu nucen vzít si ho násilím jen pro sebe.“
Tomova řeč se téměř minula účinkem. Neřekl vlastně nic nového.
„Víš, že mě nemůžeš zabít.“
„Můžu tě tu uvěznit.“ To nebyla tak úplně pravda. Alespoň si to Tom nemyslel. Na druhou stranu, tady byl jeho svět a platila jeho pravidla. Spoléhal na to, že Bill mu uvěří. Podle toho, jak mu pohasly oči, to zabralo. „Zůstaneš tu navěky jako já, budeš tu hnít. Nebo – uděláme obchod.“
„Nikdy! Nemáš právo vzít mi život. Je to moje rodina, moji přátelé! Mně je jedno, jak dlouho si tu sedíš, já ten život prožil a nenechám si ho sebrat. Já bych se měl zbavit tebe!“
„Sedmnáct let!“ přerušil ho. Bill začínal být na tohle spojení alergický, jako by šestnáct nebo osmnáct pro něj dělalo rozdíl. „Sedmnáct let tu sedím a sleduju, co děláš, představuju si, že jsem to já. Přál bych si prožít jedinou věc z tvého života. Chci ochutnat jídlo, nechat se laskat sluncem, ukonejšit svojí mámou, pocítit pravé štěstí, zamilovat se. Můžu tu jen dřepět a sledovat stupidní film.“ Chlapec se zhroutil na zem a začal vzlykat. Frustrovaně praštil pěstí do podlahy. Druhý bezradně stál. Předchozí lítost se mu vrátila. Vzpomněl si na posledních pár dní, kdy si vážil věcí, které má. Byl příliš hrdý, aby to dával najevo, a utěšoval ho. Pocit, který v něm začal hlodat, se mu vůbec nelíbil. Byla to provinilost. Neuměl si představit život v absolutním osamocení, zvlášť kdyby viděl, o co všechno přichází.
Jediné, co ho napadlo říct, bylo: „Mrzí mě to.“ Chabé v jejich situaci.
Tom se zastyděl a začal se sbírat. Podíval se mu do očí, kde našel upřímnou starost. Smutně se usmál.
„Vlastně za to nemůžeš,“ řekl, jako by si to uvědomil teprve teď. „Možná ode mě nebylo úplně správné vyměnit si s tebou život násilím.“
Možná?!, měl chuť vykřiknout Bill, ale spolkl to. Na jeho místě by udělal totéž. Před několika dny mu hrozilo, že zůstane rozpláclý na dně propasti, přesto udělal všechno pro to, aby přežil. Byl odhodlaný Toma zabít, protože kvůli němu málem sám umřel. Touha po životě je sobecká a nejsilnější ze všeho, co dosud poznal.
„Vyřešíme to. Pomůžu ti.“
Seděli v Tomově bytě. V pracovně se ukrývaly další dveře za hromadou popsaných knih, nikdo jimi dlouho neprošel. Billa nikdy nenapadlo, že by mohl mít vlastní pokoj. Natož celý byt. Byl moderně zařízen, čistě bez zbytečností a cingrlátek. Když vstoupili, Bill se zarazil a obdivně hleděl na bílou koženou sedačku.
„Ta je, co? Viděl jsem ji v jednom katalogu.“ Bill ji samozřejmě taky viděl. Co víc, on si ji pamatoval. Byla to sedačka, kterou rozhodně chtěl mít ve svém bytě.
„Všechno, co tu vidíš, mám vlastně z katalogů, filmů nebo cizích bytů. Nic nového pro tebe.“ Tom se snažil o lehkou konverzaci, ale v jeho hlase byla skleslost a osten bolesti.
„Líbí se mi, jak jsi to dal dohromady.“
„Sedneme si.“
Bill se obával dalšího dlouhého ticha, a proto se chopil situace, jak nejlépe uměl.
„Chápeš, že půjčovat někomu tělo prostě nejde.“
Tom tuhle informaci odmítal strávit. „Asi ano.“
„Podívej, o spoustu věcí bych přišel. Mým přátelům už teď přijdu divný a moje máma si o mě dělá vážné starosti.“
„A co v noci?“
Billovi vyrazil dech. Stále se snažil mluvit nenuceně, ale měl pocit, že sedí naproti malému dítěti. „Já potřebuju… Tělo potřebuje spát.“
„Chceš mi teď říct, že žádné řešení není?“
„Určitě je, jen nevím jaké.“ Na mysl mu přišla zcela revoluční myšlenka: Snad by se to dalo léčit.
„Myslel jsem, že mi pomůžeš.“
„Chci ti pomoct. Potřebuju si to promyslet.“
„Ne. Vykašleš se na mě.“
Jak bych rád. Ale ty mě budeš otravovat pořád. Musel dát Tomovi nějakou jistotu. Něco, po čem se uklidní a bude spokojený.
„Možná se najde pár příležitostí, sem tam, kdy mě nebude nikdo postrádat.“ Najednou mu to přišlo tak absurdní. Hodlá dovolit nějakému miničlovíčkovi v něm, aby na dobu určitou ovládal jeho tělo? Navíc tu s ním sedí na gauči a snad by si chtěli ještě hezky popovídat. Možná by si rovnou mohli udělat rozvrh. Vyprskl smíchy. Tom si to vzal jako urážku.
„Promiň,“ stále se snažil být milý. Čím dál tím víc ho ale považoval jen za noční výtvor své fantazie. Co jiného by to mohlo být, tohle není možné.
„Měl bych teď jít. Vyspím se a zkusím vymyslet něco, co by uspokojilo nás oba,“ zvedal se už z gauče.
„Ještě nechoď. Povídej si se mnou alespoň. Nikdy jsem si s nikým nepovídal,“ přiznal nesměle. Vlastně byl docela roztomilý. Bude muset svému mozku složit poklonu. Byl to příjemný sen, tak proč odcházet. Povídali si celou noc. Nevětší část mluvení připadla Billovi. Tom se hodně ptal. Spoustu věcí viděl, ale nevěděl nic o Billových myšlenkách. Probírali spolu jeho vzpomínky a Bill popisoval, co cítil, přidával souvislosti a další hory myšlenek. Druhý z chlapců visel na jeho rtech, přivíral oči a místy si představoval, že jsou to jeho zážitky, co by asi cítil on, jak by se na ně s odstupem času díval. Bill se s ním měl dobře. Dokázal se uvolnit a rozpovídat se, protože už ho tolik znal, mohl mu otevřít i tajná zákoutí mysli.
autor: AjaSto
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Wow, wow, wow!
Z tohohle dílu jsem doslova a do písmene nadšená! 🙂 Já vlastně ani sama nevím proč 😀 Ale tenhle díl byl naprosto skvělý! Nejen, že jsem ráda, že se to pomaličku začíná vysvětlovat 🙂 Ale taky mě napadla jedna teorie 😀 Já osobně si myslím, že nad touhle povídkou akorát moc přemýšlím a vymýšlím si kraviny 😀 A taky nevím, jestli to sem chci vůbec napsat, aby ses mojí fantazii nesmála 😀 Vlastně sama nevím, jestli to vůbec jde..ale pořád jsem přemýšlela nad tím, jak se do Billova těla mohl dostat i Tom! Proč tam je, co tam dělá a proč nemá svoje vlastní tělo. Každý má svoje vlastní tělo, jenom Tom ne. A taky proč tam je už 17let? A tak jsem tak nad tím přemýšlela..napřed mě napadla ta schizofrenie, u které jsi mi řekla, že jsem blízko. A teď mě ještě napadlo, jestli náhodou Tom není Billovo dvojče. Kluci jsou ve skutečnosti jednovaječná dvojčata, což znamená, že se z jednoho ´těla´ stanou dvě. A tak mě napadlo, jestli se náhodou něco nestalo a Tom neumřel – jako že se ani nenarodil a nebo se narodil už mrtvý, ale jeho duše se akorát vtělila do Billa a tak tam spolu ti dva žijí, i když Bill o tomhle dlouho nevěděl a ví o Tomovi teprve krátce. Říkám, nemám ponětí, jak tohle přesně funguje a jestli jsem náhodou teď neplácla nějakou kravinu 😀 Ale prostě mě to napadlo a zatím mi to přijde jako jediné rozumné vysvětlení existence Toma 😀
Taky mě potěšilo, že byl Bill konečně sám sebou a neocital se někde, kde ani sám neví kde je, a neví, co od toho ´světa´, kam se díky Tomovi dostává, čekat. Ale na druhou stranu musím říct, že když Tom vyprávěl o tom, že je osamělý, nemá vlastní život…tak mi ho bylo skutečně líto. Neuvěřitelně moc líto! Až jsem chtěla Billovi říct, ať mu pomůže a občas mu svoje tělo půjčí 😀 Já jsem tak strašně zvědavá na další díl! Jsem tak napnutá! Tahle povídka je opravdu skvělá! myslím si to už od začátku, ale díl od dílu mě to utrvrzuje víc!
A taky se mi moc líbilo, že Bill nakonec u ´Toma doma´ zůstal a krásně si povídali. Tak doufám, že tohle jejich povídání bude i nadále pokračovat a že Tom akorát nevymýšlí způsoby, jak se Billa zbavit a nechat si jeho tělo.
Děkuji za další díl! ♥♥
[1]:Hrozně moc děkuju za vyčerpávající komentář! Dělá mi obrovskou radost, když vidím, jak někdo povídku chápe a prožívá jí. Ani v nejmenším se ti nebudu vysmívat za jakoukoliv teorii, jakou si vymyslíš. V povídce nikde není přímo řešeno, proč vlastně je Tom v Billově těle. Právě proto, že je to povídka hodně o tom, tvořit vlastní teorie. Jedna z hlavních myšlenek totiž je, jestli doopravdy Tom v Billově těle je nebo není. Odpověď na to nevím ani já sama a to je povídka už hotová 😀 ale kdyby to někdo potřeboval výslovně vědět, přepošlu je na tebe. Trefilas to naprosto přesně, jedna z možností, kromě té druhé, která čeká někde ke konci povídky, je že Tom je nenarozené/mrtvé dvojče a jeho "duše" sdílí jedno tělo s Billem. Fascinuje mě řekněme dvojčecí láska a propojenost a tohle je takový trochu způsob, jak to převést na jinou úroveň.
Takže asi tak 🙂 Snad všechny další nejasnosti osvětlí dalších pár dílů. Ale nedělám si starosti, že by tobě něco uniklo
a když už jsem tu, tak taky děkuju lidem, kteří povídku alespoň hodnotí 🙂 je to takové tajné lehké komentování a taky mi dělá radost
No pani. Tohle je snad zatim nejlepsi dil. Libi se mi, ze se kluci trochu zacinaji sblizovat. Kdybych byla Billem, dovolila bych Tomovi pujcovat si me telo, kdyz jsem ve skole 😀
Taky mi bylo Toma lito, jsem rada, ze si Bill uvedomil, ze to taky nema lehke. Byt sedmnact let zavreny v cizi hlave, to asi nastve 😀 Uvidime, jak to Bill nakonedc vyresi. Mozna by mohl Tomovi pujcit sve telo treba na par hodin, kdyz je doma a nema co na praci.
Moc se tesim na dalsi dil a omlouvam se za zpozdeni, driv to neslo 😀 🙂
Je fajn že se kluci zblížili ale pořad nevím jak se tam dostal Tom po tolika roku.