autor: Tina
Bill Kaulitz právě dorazil do školy umění, kde pracoval, a stále měl ještě pět minut čas. Takhle mu to vyhovovalo. Kvapem se přemístil z parkoviště do svého malého kabinetu, kde si odložil a připravil se na hodinu. Učil individuálně, každou hodinu jiného žáka, ať už se jednalo o zpěv či hraní na nějaký hudební nástroj, dále učil také celé třídy. V hudbě byl Bill velmi vzdělaný, byl pro hudbu stvořený, narodil se pro ni. Ovládal hraní na čtyři hudební nástroje a mezi žáky byl respektován.
Právě zazvonilo na hodinu, a proto nelenil, pobral si své věci a vydal se na svou první hodinu zpěvu. V menší třídě s klavírem a skříňkou se spoustou not už posedávala sedmnáctiletá dívka Margaret Petersonová. Velice talentovaná a nadějná mladá dívka s úžasným hlasem.
„Dobré ráno, Margaret,“ pozdravil ji s úsměvem Bill a ona mu pozdrav oplatila. Se svými studenty jednal zdvořile a s trpělivostí, která mnohým učitelům chyběla. Většinou ji postrádali starší učitelé, kteří už měli před důchodem.
Bill se posadil za černé piáno, které na sobě nemělo jediné smítko prachu, a po domluvě s Margaret započal hrát a dívka zpívat.
Po hodině, která se mu skutečně líbila, následovala desetiminutová přestávka, a poté další hodina. Na jejich škole to chodilo trochu jinak. Učitelé se věnovali více studentům, někdy i celé třídě, každý žák měl individuální zkoušení v oboru, který si sám vybral a vyhovoval mu.
Po přestávce se Bill vydal do třídy s více žáky a měl v plánu s nimi hravou formou procvičit sborový zpěv. Studenti měli Billa Kaulitze skutečně rádi díky jeho nápaditosti, dělal hodiny zajímavé a ne nudné.
Bylo něco málo po poledni, když se Tom s Maxem vraceli z pauzy na oběd. Než stačil dojít ke svému stolu, dostal vzkaz od Markuse Wolfa, aby se za ním zastavil na patologii, jelikož byl s pitvou jejich neznámého hotov.
Ani si nesedal, na místě se otočil a společně se svým parťákem Maxem se vydal za Markusem na patologii.
„Co pro nás máš?“ zeptal se Tom, jakmile vešli do dveří. Markus si tam mezitím prohlížel snímky z rentgenu, a jakmile zaznamenal jejich společnost, začal se jim plně věnovat.
„Dokončil jsem pitvu našeho neznámého z prvního hrobu. Mohu říci, že náš vrah nemá o nápady nouzi.“ Zatáhl za úchyt a z boxu vyjelo přikryté tělo jejich neznámého. Markus jej odkryl do půl těla a vzal do rukou, které měl v gumových rukavicích, mužovu dlaň.
„Vidíte, obě dlaně má proražené od nějakého hřebu stejně tak jako chodidla. Vypadá to, že náš vrah jej ukřižoval. Ten muž umíral dlouho, a aby mu vrah dopomohl, bodl jej čímsi dlouhým a ostrým do hrudníku a zasáhl levou plíci.“
„Mečem?“ zeptal se Max a mračil se.
„Možné to je, nebo delší dýkou popřípadě kopím. Navíc má na čele drobné ranky, takže si z něj zřejmě udělal Ježíše Krista se vším všudy,“ pronesl Markus a box opět zavřel.
„A co ta dívka?“ zeptal se Tom po chvíli.
„Zatím na ní pracuju, objevil jsem vodu v plicích, takže ji nejspíš utopil, ale všechno vám s jistotou řeknu, až budu hotov.“
„Měli bychom ho najít co nejrychleji, ten chlap musí být vážně magor,“ pověděl Max rozhořčeně a společně s Tomem se vydali na poradu, která měla začít za deset minut.
Všichni už seděli u stolu, když se k nim Tom s Maxem přidali a muž s copánky se posadil do čela.
„Byli jsme právě za Markusem. Dokončil pitvu toho muže,“ vysvětlil Tom a ve stručnosti jim pověděl, co se před několika minutami dozvěděl od Markuse.
„Dneska by nám měli poslat člověka, který se pokusí nakreslit obličej našeho Ježíše, abychom jej mohli identifikovat,“ informovala je Irma Richterová. Pozornost všech se však upnula na Toma, kterému zvonil mobilní telefon.
„To je Anna,“ oznámil všem, přítomným a hovor přijal. Krátce s ní telefonoval a podle jeho výrazu mohli ostatní usoudit, že zpráva, kterou dostal, není rozhodně dobrá. Jakmile hovor ukončil, povzdechl si.
„Anna volala, že objevili další dvě těla na sever asi dva kilometry od prvních dvou hrobů, co jsme objevili včera v noci,“ informoval ostatní. Poradu proto ukončili a vydali se na místo nálezu.
Na místě byl již před nimi Markus, kterého taktéž zavolali, a právě vycházel z prvního hrobu.
„Tady se jeden vážně nenudí,“ pronesl, když k němu došli Max s Tomem.
„Je to mladá žena, ovšem bude těžké ji identifikovat. Je kompletně popálená, víc vám řeknu, až provedu pitvu. A to druhé tělo je muž, chybí mu obě dolní končetiny od kolene dolů a vzadu na krku je cejchován,“ informoval je Markus.
Tom měl jasno, tohle rozhodně nebude jednoduché. Něco mu říkalo, aby pracovali opravdu rychle a toho šílence dopadli, jinak se stane ještě něco horšího.
Z práce se dostal domů kolem sedmé večer. Byl unavený a těšil se, až si konečně odpočine, zároveň chtěl ale vidět Billa, a proto jen co přišel domů, vytočil jeho číslo, když si ohříval jídlo.
„Ahoj zlato,“ ozvalo se na druhém konci a Tom se musel pousmát.
„Brouku, nechceš za mnou dneska zase přijet, hm?“ mikrovlnka mu oznámila, že jídlo má ohřáté, a proto vytáhl talíř ven a položil jej na stůl. Posadil se a s chutí se do toho pustil.
„To bych mohl, ty už jsi doma?“ slyšel, jak Bill s něčím šustí, ale nevyptával se dál.
„Jsem, v kolik přijedeš?“ zeptal se jej a jedl svou večeři.
„Za deset minut jsem u tebe,“ slyšel v jeho hlase úsměv, a to se mu líbilo.
Do deseti minut u něj skutečně byl, a jelikož Tom nechal odemčeno, slyšel jej už v chodbě a vydal se mu naproti.
„Ahoj brouku,“ usmál se na něj černovlásek a věnoval mu dlouhý procítěný polibek. Tom si jej přitáhl k sobě a za zadek si ho vyzvedl do náruče. Bill se zasmál a omotal nohy kolem jeho pasu.
„Chyběl jsi mi,“ pošeptal mu Tom a nesl si jej do ložnice. Pomalu, aby ho neuhodil, jej položil na postel do měkkých peřin a zalehl jej celým svým tělem.
„Tys mi taky chyběl…“ pohladil jej po tváři, na které mu rostlo malé strniště, a tudíž nebyla tak hladká, ovšem nevadilo mu to. Přitáhl si Toma za týl pro dlouhý polibek a dokonale si to užíval. Neustále ochutnával jeho rty a jejich jazyky vedly vášnivý boj mezi sebou. Tom se zapřel kolenem o matraci, aby mohl Billa nadzvednout a snáz mu tak sundat béžový elegantní svetr. Zřejmě se doma převlékl, když od něj odcházel v černém saku. Svetr se mu podařilo z něj úspěšně sundat a opět si jej položil, aniž by přerušil polibek. Nikam nespěchal, i když Billa tolik chtěl, nenaléhal, nechtěl ho polekat.
Černovlásek nechtěl zůstávat pozadu a zbavil Toma tenkého šedého trička, a odhalil tak jeho opálenou svalnatou hruď. Prsty přejížděl labužnicky po jeho svalech, které měl tolik na Tomovi rád. V nečekaný okamžik si svého přítele přetočil pod sebe, a i když o Tomovi věděl, že jeho reflexy jsou rychlé a je mnohem silnější, přesto jej nechal. Tom by nikdy na Billa nepoužil příliš mnoho síly, díky které by mu mohl ublížit.
Přisál se opět na Tomovy rty a nechal si sundat své tričko. Cítil, jak jej Tom hladí po hrudníku a palci tře jeho bradavky. Bill se odlepil od jeho rtů a šibalsky se usmál. Svou hubenou rukou sjel do Tomova klína, který přes kalhoty masíroval a třel. Vychutnával si tak pohled na Tomův slastný obličej a pokaždé, když víc stiskl, se víc pousmál. Cítil na své Tomovu horkou kůži a v jeho kalhotách čím dál tvrdší přirození. Sledoval, jak Toma pomalu ale jistě dráždil čím dál víc, až se najednou ocitl pod jeho horkým tělem a na svém krku cítil jeho rty, jak mu sají kůži.
***
Proběhlo to dokonale. Jeho poslední čarodějnice tak krásně křičela, když ji pomalu nořil do vařícího oleje. Byla dokonalá a její černé vlasy slezly jako špína z kluzkého povrchu. Nacpal další zmrzačené tělo do černého pytle, aby jej k večeru mohl odvézt do lesa a dokončit tak svou linii prvního trámu. Ano jeho hroby měly tvar. Jeho Kristus a utopená čarodějnice tvořili střed. Na severu se nacházela spálená čarodějnice s olejem a umučený zloděj. Ano, ten také křičel skutečně krásně, když mu motorovou pilou odřezával nohy. Představoval zloděje, který si zasloužil trest za svou krádež a následně cejch, který měl nosit až do své smrti, ta ovšem přišla dřív, než se stačil s cejchem komukoliv pochlubit.
Zavázal černý pytel se svou další mrtvou, a chystal se na dalšího, kteří měli zaujmout místo na jihu víc než jen dva kilometry od středu. Poté už mu budou chybět jenom poslední čtyři, na východě dva a na západě taktéž, aby byl jeho kříž v lese kompletní.
S úšklebkem si vzpomněl na žadonění muže, který právě ležel mrtvý na zemi.
„Bachu, co tedy chcete za mou svobodu?“ snažil se zbavit provazu, který měl velice pevně a pečlivě uvázaný kolem zápěstí a kotníků, byl také přivázaný k čemusi, aby se nemohl hnout, nejspíš k nějaké tyči.
„Tvou smrt,“ odpověděl mu jako každému, kdo se vyptával na tu samou otázku.
„Proč mě chcete zabít, Stephane? Proč právě mě?“ Ten mladík měl trefné otázky, to musel přiznat.
„Moc se vyptáváš, stejně tě to nezachrání,“ ušklíbl se a dolaďoval detaily, aby bylo všechno dokonalé.
„Třeba bych vám mohl pomoct, nezabíjejte mě, prosím, udělám pro vás cokoliv, jenom mě nechte žít,“ stále žadonil o svůj holý život.
„Chceš pro mě skutečně něco udělat?“ otočil se na něj a propaloval jej svýma tmavýma očima. Mladík razantně přikyvoval.
„Cokoliv,“ v jeho očích zažehly plamínky naděje a Stephan Bach se jenom ušklíbl.
„Zavři zobák, nebo ti vyrvu čelist, abys už neřekl ani sbohem!“ pověděl mu velice tvrdým a rázným tónem.
Nemlčel, stále se jej snažil přesvědčit a uprosit, netušil ubožák, že mu to bylo skutečně k ničemu. Bach nebyl tak hloupý, aby pustil svou dlouho hledanou oběť, protože bylo na sto procent jasné, že by to ten chudáček vyzvonil policajtům.
A teď, když se snažil nacpat jeho tělo do černého pytle, jej zaujaly zprávy v televizi, normálně těm blábolům nevěnoval ani setinu svého drahocenného času, ovšem teď jej zprávy dosti překvapily, a proto televizi zesílil.
Byly tam záběry na jeho les a reportérka sdělovala, že policie objevila čtyři mrtvá těla. Našli jeho hroby, našli jeho místo! Srdce se mu rozbušilo jako o závod, avšak snažil se zachovat klid a přemýšlel, co bude dělat. Nemůže se tam už vrátit to je pochopitelné. Pohlédl na dva pytle s mrtvými těly a rychle se snažil vymyslet, jak se jich zbavit. Může je zapálit. Když shoří na popel, nikdo je už nikdy nenajde, ano to teď udělá. Oba pytle vynesl ven a polil pořádnou dávkou benzínu. Nikdo to stejně neuvidí, když bydlel na samotě.
Škrtnul zápalkou a hodil ji na pytle, ty okamžitě vzplály a začaly hořet. Oheň byl obrovský, a on se díval přímo do toho žáru a na tváři měl zlomyslný úsměv. Díval se, jak těla hoří, jak se ničí, jak již brzy nebudou existovat.
autor: Tina
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
No hadam, ze timhle to nekonci. Napadlo me, ze az Bach zjisti, ze po nem patra Tom, zacne ho sledovat a nakonec mu unese a bude chtit zabit Billa, aby se mu pomstil, nebo neco jineho v tom smyslu. Je to dost mozne, ale kdo vi, treba sis vymyslela neco lepsiho. Ja jenom doufam, ze to Bill i Tom prezijou. A tu scenu mezi Billem a Tomem jsi nemusela takhle useknout 😀
Moc se tesim na pokracovani 🙂
[1]: Přesně to samý mě napadlo taky 😀
No jsme zvědavá jak to bude pokračovat dál. Je to fakt skvělá povídka.
Musím teda říst, že to měl Bach všechno skvěle promyšlené. Každá vražda jinak zrůdná..no pááni! Já vždycky jenom zírám, když si čtu části o něm. A běhá mi z toho mráz po zádech. Kdyby ty lidi jenom zabil..ale on je doslova mučí!!! A taky by mě zajímalo, proč tohle dělá. Jestli je to nějaký jeho rituál a nebo to dělá jenom pro radost a těší se nad tím, jak lidi trpí..
A stejně jako holky si myslím, že tímhle to ještě nekončí. Jenom nevím, jak to bude pokračovat. Napadla mě i stejná verze jako holky, tak uvidíme, co nás čeká. Jediné, co mě malilinkato uklidnilo, je fakt, že ta ´čarodějnice´ naštěstí nebyl Bill. Ale beztak si pořád myslím, že v tom Bill bude nějak zakomponovaný a celkem se bojím, aby se mu něco nestalo.
Jinak povídka je opravdu skvěle sepsaná! Děkuji za ni! ♥
Bach je ale zrůda.Povídka paráda.