God Bless You 19.

Povzdechl si a pokračoval v okopávání a pletí paprik. Bylo to teď po tom rozhovoru vlastně všechno ještě o mnoho těžší než před tím, když už s tím tak nějak byl snad i smířený. Práce mu neubíhala a měl pocit, že to spíše dělá automaticky, než že se na to soustředí.

Matouš jej sledoval, ale už nic neříkal. Udělal to, co chtěl a co bylo podle něj správné. Přeci jen Bill byl mladý, a jestli byl zamilovaný, byla by hloupost to všechno zahodit. Když si jen vzpomněl na to, kdy byli ti dva spolu, byli tak šťastní. Úsměvy na tvářích hrály oběma, a teď? Když si Matouš vybavil ty pohledy Toma, ještě než odjel, a Billa viděl teď, byl to sakra rozdíl. Možná jeho největší poslání bylo dělat šťastným Toma, stejně jako to platilo naopak. Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Jen se usmál a pokračoval ve svojí práci, jediný fakt, který tomu všemu dával naději, bylo to, že Bill vypadal, že je jím nalomený a vážně o tom všem přemýšlí.

Když se tak na Billa díval, jak vážně moc nalomený je a není si jistý, zrodil se v jeho hlavě plán. Možná až moc ďábelský, ale jediné, co chtěl bylo, aby ti dva byli šťastní i za cenu toho, že by měli být spolu. Usmál se trochu. Je poslední naděje, jak to Billovi rozmluvit, ale to by to musel udělat rovnou Tom. A tak, jen co skončilo jejich pletí, oběd i modlení, Matouš skončil u sebe v pokoji. Před sebou měl kus papíru a v ruce třímal tužku. Přemýšlel, jak by měl vzkaz napsat, aby do něj dal veškerou naléhavost.

„Tome,

Usmál se na kus papírku, který vložil do kapsy, kde měl i růženec, a pomalu se vydal za brány kláštera. Na poště nadiktoval tuto krátkou a snad dostačujícně vystížnou zprávu a nechal ji poslat Tomovi jako telegram. Teď už všechno záviselo jen na Tomovi. Jestli přijede, nebo raději zůstane doma a bude se utápět v sebelítosti. Poté se vydal na cestu domů, v cukrárně si koupil zmrzlinu a s dobrým pocitem na duši se zase vrátil zpátky na zahradu, kde dodělal nějaké záhonky.

Bylo to už pět dní, co Billa viděl naposledy. A přišlo mu to jako celá věčnost. Nic ho nebavilo, ani chození s kamarády ven, což byla jeho nejoblíbenější činnost. Přišlo mu to všechno na hlavu. Bill mu chyběl den ode dne více a více. Jeho matka mu neustále něco vykládala o nějakých akcích, kam by měl jít s ní a tak, ale všechno ihned odmítal. Dokonce neslyšel ani na to, že tam bude společnost mladých holek. Všechno mu to bylo jedno. Jediné, na co myslel, bylo to, jestli už je Bill kněz nebo ne. Navíc fakt toho, že dneska by měl s Billem další hodinu náboženství, na jeho náladě rozhodně moc nepřidalo.

Matka zrovna o něčem mluvila, když si nasadil sluchátka, nakopl boty a vydal se někam ven. Už nemohl být sám v tom pokoji, potřeboval na vzduch. Po cestě, míjejíc schránku, se do ní podíval. Našel tam nějaké dopisy, které byly adresovány rodičům a jeden, který byl pro něj. Rychle se do obálky dostal a začetl se do malého papírku. Vlastně tam toho moc nebylo, ale bylo toho tolik, aby pochopil. Usmál se trochu. Takže ještě měl možnost to změnit. Konečně se po dlouhé době opět usmál a snažil se vymyslet, co řekne matce. Ale nakonec to hodil za hlavu, to nebylo podstatné. Teď bylo důležité, aby v pátek byl v kostele. Musel to změnit, stůj co stůj.

Zapálil si cigaretu a sedl si pod strom. Představovat si to všechno a snažil se vymyslet, co mu řekne. Nad čímž moc dlouho nemusel přemýšlet. Musel mu říct, že ho miluje.

Ani se nenadál a přišel čtvrtek. Tomovi ty dva dny utekly neuvěřitelně rychle. Ten krátký vzkaz mu dodal energie, že by ji mohl rozdávat. Dodal mu novou naději, že by to přeci jen mohlo být jinak. V první moment se mu chtělo skočit do auta okamžitě, co telegram dostal. Ale musel si to alespoň trochu promyslet. Co vlastně udělá, kdy to udělá a podobně. A hlavně, co řekne matce jako důvod, že odjíždí zase zpátky. Určitě z toho nebude nadšená. Nedalo se ale nic dělat. On to musel udělat.

„Mami,“ otočil se na ni během oběda a odložil příbor. Simone k němu zvedla hlavu. Zlobila se na něj, že se straní veškerým lidem a zájmům, které měl, a zlobila se o to víc, že věděla, že za to může Bill. Tom ho měl pořád v hlavě a ona to věděla.

„Co je, Tome?“ Povytáhla obočí. Nebyla si úplně jistá, co by Tom mohl mít tak naléhavého. Moc s ní nemluvil od té doby, co se vrátili.

„Dneska večer odjíždím.“ Řekl narovinu. Přemýšlel dlouho nad výmluvami, a nakonec nad nimi mávl rukou. Prostě se rozhodl říct pravdu a hotovo.

„A to kam?“ Zatvářila se Simone nechápavě. Nikdy jí nedával vědět na poslední chvíli.

„Do kláštera.“ Odpověděl Tom, jako by se nejednalo o nic důležitého. Simone s hlasitým cinknutím odložila příbor do talíře. Přešla ji chuť i na jídlo. Už to tu bylo zase?

„A to proč?“ Naštvaně se napila. Tom pokrčil rameny.

„Za Billem. Má zasvěcení a já mu to nedovolím.“ Tom mluvil klidně. Nehodlal se rozčilovat, protože i kdyby se jeho máma vztekla, tak on měl jasno.

„Nic ti do toho není. Bill se rozhodl být kněz, tak bude kněz. A ty se už konečně prober.“ Zamračila se. Vlastně se už vůbec nechtěla bavit na téma Bill. Byla to pro ni uzavřená kapitola.

„Je mi do toho víc, než si myslíš. A nezajímá mě tvůj názor. Prostě tam dneska večer jedu.“ Odsunul Tom židli od stolu a zvednul se.

„Proč na něj probůh nemůžeš zapomenout?“ Vykřikla Simone naprosto pohoršená synovým rozhodnutím. Tom se jen otočil a zadíval se na ni.

„Protože ho miluju.“ Ujasnil svojí matce situaci a bez dalšího slova odešel do svého pokoje, aby si zabalil pár věcí.

Potřeboval být na místě už brzy ráno. Nevěděl, v kolik taková ceremonie začíná, a rozhodně nehodlal riskovat, že by přijel pozdě. Tudíž neměl na vybranou, musel jet večer. Pokud bude dobrá cesta a on se bude opravdu soustředit na řízení, měl by tam dojet ve dvě ráno. A snad dřív jak v osm ceremoniál nezačne. Hodil tašku na zadní sedadlo a nasedl do auta. Nastartoval a vyjel z garáže. Musel se usmát. Najednou se cítil šťastný a snad i všemocný. Dokázal by všechno. Vidina toho, že jede zpět za Billem, ho činila nejšťastnějším na světě. Nepochyboval už o tom všem, co s Billem prožil a proč to prožil. Nepochyboval už o citech, co v sobě měl. A jen doufal, že tím Billa naposledy přesvědčí. Zastavil na první benzíně, aby si koupil několik plechovek s ledovou kávou pro případ nouze. Jednu si hned otevřel a postavil do držáku na palubní desce. Zapnul rádio, popíjel a vyjel už konečně na cestu.

Byl večer před tím velkým dnem. Bill byl čím dál více nervózní. Dokolečka si říkal, co tam má vlastně dělat a tak. Bylo to strašně svazující. Rodiče už byli v nejbližším hotelu, stejně je nesměl vidět. Museli počkat až na další den, až bude po vysvěcení. Ruce se mu klepaly a on se stále díváním se na kříž na stěně ujišťoval, že udělal to nejsprávnější rozhodnutí v životě. Rukama si přejel po obličeji, po té se odšoural do koupelny, kde si dopřál náležitou sprchu. Nevydržel tam moc dlouho a poté, co vylezl, si lehl rovnou do postele. Zítra musí být fit a ne vypadat jako zombie, jako už kolikrát na modlení. Když si ale uvědomil, co bylo důvodem těchhle těžkých rán, srdíčko se mu stáhlo. Tom. Nedokázal na něj přestat myslet. A i když si to zakazoval sebevíc, stejně na něj myslel. Nebo alespoň viděl jeho tvář před očima. Bylo to docela šílené. Docela mu bylo líto, že tam zítra, v jeho nejdůležitější den, nebude Tom. Že jej neuvidí se usmívat a to, jak mu drží pěsti. Trochu si povzdechl, ale vidina toho, že tam budou rodiče, jej donutila se zase trochu usmát, až nakonec z toho všeho přemýšlení usnul.

Tom, který by nejraději jel s plynem až někde u podlahy, se docela držel a jel podle předpisů. Snažil se zůstat klidný, ale moc se mu to nedařilo, a to dokonce ani když v rádiu hrály nějaké pecky, co měl v oblibě. Trochu se sice usmál a prsty bubnoval o volant, ale nepřestával myslet na Billa, a hlavně na to, co řekne. A stačí se ozvat včas? A pak, když už si řekl, že to všechno stihne, napadla jej ta nejděsivější otázka. A dokážu něco z toho vážně změnit, i když tam budu a vyznám se mu ze svých citů? Tohle jej děsilo snad nejvíc, trochu nevědomky přišlápl plyn a zrychlil jízdu. Byl tak nervózní, že takhle se snad ještě ani nikdy necítil. Snažil se uklidnit a nechat si volnou mysl, ale nešlo to. Neustále musel brát v potaz snad všechna rizika, co jej napadala. Popíjel kafe a snažil se soustředit pouze na jízdu.

Byl moc rád, že se nemusí starat o to, kam složí hlavu, vzal si od mámy klíče od jejich sídla. To bude asi maminka ráda, až se to dozví, ale no co, stejně s tím už nic neudělá. A přeci ji nebude poslouchat až do konce života. Kupodivu mu cesta i utíkala a než se nadál, stavěl před zámečkem. V pytlíku bylo snad sto prázdných plechovek od kávy a taky od energy drinků. Ale hlavní bylo, že už byl na místě a Bill mu prostě nesměl proklouznout mezi prsty. Unaveně vylezl z auta a vešel do zámečku, kde měl vlastně i svůj pokoj. Znaveně padl do peřin a zavřel oči. V hlavě se mu vybavila scéna, kdy sem za ním Bill přišel a začal ho vášnivě líbat. Usmál se trochu a neochotně se ještě zvedl, aby se mohl převléknout. Nakonec ze sebe stáhl oblečení a jen ve spodním prádle ulehl znovu zpátky. Rychle si nastavil budíka na sedm hodin, a pak už vážně konečně usnul.

Ráno se Bill probudil snad ještě půlhodiny před budíkem, úplně vystresovaný, jestli nezaspal. Nakonec usoudil, že má ještě čas, ale i když se snažil usnout, už se mu to nepodařilo. Válel se sem a tam, ale zabrat už nedokázal. Nakonec to tedy vzdal a dal si sprchu na probrání. Poté se začal pomalu oblíkat. Poprvé v životě měl na sobě kněžské roucho a cítil se velice pyšný na sebe, že to dotáhl až sem. Upravil si kolárek a koukl na sebe do zrcadla. Docela mu to slušelo. Sedl si na postel a podíval se na hodinky. Bylo něco málo kolem sedmé, měl ještě hodinu čas. V kostele se už všechno připravovalo a chystalo. Benedikt chodil pyšně jako páv, snad se těšil ještě více než Bill. Nakonec se mu přeci jen povedlo Billa vrátit na správnou cestu.

autor: Doris & Lauinka