Oheň pouště 6.

autor: Davidoff a Viollett Shadow

Máme tu šestý díl, to to ale ubíhá. Jsme moc rádi, že s námi sdílíte už šestý dílek..

V komnatách byla tma. Tuto tmu zapříčinily těžké závěsy, které se táhly po celé šířce okna. Avšak ani tyto závěsy nedokázaly udržet vedro a dusno, které otravovalo všechny obyvatele Arábie. Černovlasý chlapec se neustále převaloval na posteli a snažil se najít vhodnou polohu, která by pro něj byla ideální. Ovšem horko bylo nesmlouvavé. Unaveně se zadíval na strop a začal přemýšlet nad tím, co dneska v aréně viděl. Uvažoval nad sultánem. Uvažoval nad jeho myšlenkami, nad jeho chováním, a o jeho pozici vůči společnosti.

Nemohl se zbavit dojmu, že je ve skutečnosti naprosto jiný, a jen společnost z něj udělala tuto krvežíznivou bestii. Možná, že pro tento svět je toto chování nezbytné. Je to nesmlouvavé pravidlo, které praví: „Zabij, nebo budeš zabit“. Zavřel oči, a snažil se ze svých myšlenek vytěsnit všechny zlé věci, které za tak krátkou dobu nasbíral. Jediné co bylo… co právě teď chtěl udělat, bylo jen ležet s prázdnou hlavou a bojovat s útrpným vedrem, které sužovalo jeho tělo.

Dusno bylo nesnesitelné. Bill si tak strašně pomalu zvykal, že začal být podrážděný. Vzal do rukou jeden menší polštářek a mrskl s ním o protější zeď. Chvíli se díval, jak malý polštářek nehybně leží na kamenné zemi. Pociťoval nechuť tady být. Nemohlo za to jen počasí, ale taky nevysvětlitelné změny nálad, kterými sultán trpěl.

Tiše zavrčel, práskl sebou do postele a schoval si hlavu do dlaní.

„Nesnáším vedro, tak moc ho nesnáším,“ zašeptal tiše Bill skrz zaťaté zuby.

Po chvíli se tiše zahleděl na džbán plný vody, který potulně stál kousek od něj. Pomalu se nahnul a namočil kousek hedvábí do chladné a průzračné vody. Jemnými tahy začal přejíždět po své pokožce, aby alespoň na chvíli ulevil svému trápení.

Sultán, kráčejíc po kamenných kachlích, sledoval, jak ukrutné slunce žhaví písek na zemi.

Mířil do komnaty, kde měl být jeho Habibi.

Když došel před dveře do komnat, jen zhluboka vydechl a nadechl. Uviděl, že jsou dveře pootevřené a jen malinkatá škvírka dělila dva díly dveří od sebe. Sultán se podíval na mezírku a napadlo ho, zda by mu jeho Alláh dovolil se podívat. Po chvilce zaváhání se nahnul a podíval se škvírkou do komnat. Trochu oněměl a více zaostřil na černovlasého chlapce přejíždějícího mokrým hedvábím po své pokožce. Sultána velice uchvátilo, jak chlapcova pokožka ožila. Předtím vypadal, jako kdyby neměla jeho pokožka sílu ochraňovat jeho tělo před sluncem, ale nyní po namočení vodou bylo vidět, jak pokožka byla odhodlaná čelit přímému slunci.

Sultán se narovnal a uvědomil si jednu pravdu. Nikde v celém paláci neměl nic, kde by si mohl jeho Bill namočit pokožku, měl pouze malé jezírko uvnitř paláce, ale tam byly ryby a přeci nenechá svého Billa se smáčet mezi rybami. Uznal, že bude potřebovat pro Billa větší nádrž s vodou. Jen co uvidí rádce, řekne jim to.

Jeho myšlenky uchvátil něžný výdech z komnaty. Sultán se opět nahnul a podíval se na černovlasého chlapce, který vlil trochu vody ze džbánku do mísy, a poté si do ní namáčel opatrně své černé vlasy. Sultán lehce zalapal po dechu, když uviděl, jak kapky z vlasů padají po jeho rukou, a také stékají po tváři až na hruď. Byl to okouzlující moment, ale také velmi vyrušující. Sultán se usmál, když si představil, jak se černovlasý chlapec bude svíjet pod jeho tělem. Jen potřeboval čas, jen čas… chtěl být tou kapkou na jeho krku.

Fascinovaně sledoval, jak se jednotlivé kapky třpytí a sklouzávají po jeho bledé pokožce. Bill dělal dlouhé tahy namočeným kusem hadru a stále seděl zády ke dveřím. Měl na sobě stále oděv, ve kterém cestoval, kousek od něj na malé stoličce ležely černé hedvábné a poloprůsvitné šaty. Černovlasý chlapec položil misku s vodou a kus látky na zem a stoupl si. Látka se zašustěním spadla z jeho ramen a on se tak poodhalil celý. Ještě přelétl očima pokoj, aby se ujistil, že tu s ním nikdo není. Nevšiml si škvíry ve dveřích, byly tak velké a masivní. Pomalu se zase posadil a hodil své mokré vlasy na záda. Opět se nahnul do misky s vodou a pokračoval ve své očistě.

Sultán přivíral oči. Stále schovaný za dveřmi pocítil známé mravenčení v okolí žaludku. Ta podívaná byla tak vzrušující, že si musel sjet rukou na rozkrok a jemně se pohladit. Jeho dlaň věděla přesně, co potřebuje. Sultán byl voyaer. Nestyděl se za svou nahotu a nestyděl se někoho sledovat. A Billovo tělo byla vážně lahůdka. Opřel se o dveře a sledoval Billovy pohyby, zatímco rukou zajížděl pod drahou látku kalhot, aby uštědřil svému vzrušení kapku slasti.

Bill sjížděl dále bílou látkou namočenou v míse po svém teď už nahém těle. Jeho tělo cítilo při každém přejetí vodou nasáklou látkou takové uspokojení a oživnutí, že byl opravdu rád, že tady ona mísa s vodou byla. Pomalu si sjel z ramene látkou na hruď, kde ji pomalu smáčel a vychutnával si každý dotek vody na těle.

Bill se sehnul opět k míse, až mu vlasy přepadly přes ramena a on je tak musel hodit zpět na svá záda. Postavil se nad mísu a látkou opět sjížděl po hrudi, ale tentokrát na bříško a podbřišek. Bill nevěděl, zda bude moct se někde umýt pořádně, jako to dělával doma. Proto se snažil umýt aspoň tím, co teď měl.

Sultán sjížděl zase po svém těle. Cítil silné pnutí v rozkroku. Většinou ho tohoto pnutí zbavila nějaká žena z harému, ale on však podvědomě tušil, že se žádná žena z harému nemůže vyrovnat Billovým kvalitám. Tiše zamručel, když kolem svého vzrušení obmotal prsty a tvrdě stisknul. Ať to bylo jakkoliv, sultán byl sado-masochistický typ. Rád způsoboval bolest a taky měl různé jiné chutě. Rád si podvazoval koule, že je měl až fialové, nebo si nechal rád mučit ptáka. Kousáním, mačkáním a podobnými věci. Sultán byl zvěrstvo sám.

Anis, stojíce za dveřmi a sledujíc každý pohyb, který černovlasý chlapec dělal, stále více nutil svou ruku, aby s ní pod drahou látkou pohyboval, skrz zaťaté zuby, aby nevydechl moc nahlas, vydal jen tichoulinký vzdych pod pocity blaha, které dokázala jeho ruka. Představa, že by to byla ruka toho maličkého, nebo co by s jeho tělíčkem dokázal dělat, ho nutila rukou více a více pohybovat, opravdu se mu líbilo, jak moc si ho bude brzy užívat.

Ruka pod drahou látkou zrychlila a ze sultánových úst se linuly tiché vzdechy, které snad ani jeho vlastní uši neslyšely. Sultán cítil, že brzy přijde jeho vyvrcholení. Při představách nic nevnímal, byl rád za to, co viděl a cítil. Nevšiml si, že v dálce šla jedna ze služebnictva. Nesla tác s čerstvým ovocem do pokoje hosta. Sultán nakázal, aby měl vždy to nejčerstvější ovoce.

Jen co dívka zpozorovala sultána, sklopila oči, aby tak svému pánovi dokázala, jak si ho váží. Ovšem její zvědavost jí nedala a zvedla pohled, když byla blíže. Onen pohled na sultána, který se opírá lehce rukou o dveře a druhou ruku má pod drahou látkou svých kalhot, a přitom s ní pohybuje, ji překvapil natolik, až lehce vyjekla a tác s ovocem shodila, což udělalo dostatečný rámus.

Bill, který ránu uslyšel, se ihned lekl a doběhl si pro oblečení, které leželo kousek od něj. Ono černé poloprůsvitné oblečení, a co nejrychleji se začal oblékat.

Sultán, který nebyl zrovna rád, že někdo vyrušil Billa z mytí, natož z jeho uspokojení, se podíval na dívku, která polkla a hned se sehnula pro poklizení ovoce. Sultán přivřel oči a zamračil se.

„Proč mne vyrušuješ!? Nemáš snad úctu!?“ Zavrčel sultán a dívka dále s tichými vzlyky sbírala ovoce. „Nemáš snad hlas?!“ Zavrčel opět sultán a dál sledoval dívku, jak pomalu přestala sbírat ovoce, a stále v kleku se podívala na vládce.

„Odpusťte mi pane, nechtěla jsem, nesla jsem čerstvé ovoce, a… Lekla jsem se.“ Špitla se vzlyky dívka a sledovala, jak sultán uvažuje, jak ji potrestá. Avšak zavrtěl hlavou.

„Co tak koukáš? Seber to a zmiz mi z očí!“ Vyštěkl a dal se na odchod. Dokonce přestal být vzrušený. Byl nevrlý a jeho dusot se odrážel od stěn. V tuto chvíli bylo nejlepší, když se mu každý vyhýbal obloukem. Došel do svých komnat a posadil se na okno. Zavřel oči a do mysli se mu vloudilo chlapcovo nevinné tělo.

Bill vyčkával. Když se hlas sultána a jeho dusot ztratil, rozhodl se vykouknout ven na chodbu. Uviděl na zemi jen plačící a roztřesenou dívku.

Bill neváhal a zavázal si uzlem látku okolo těla, nebylo to oblečení, jen pouho pouhá drahá látka. Ihned došel opatrně k dívce a sehnul se na kolena a začal jí pomáhat sbírat ovoce. Nechtěl ji v tom nechat samotnou, a vždyť plakala. Billovi bylo jasné, kdo ji rozplakal. Podle hlasu to poznal.

Dívka k chlapci zvedla své hnědé oči a zamrkala, otřela si své oči, zda to opravdu není jen přelud, nikdy jí nikdo nepomáhal, a teď jí pomáhá. Chvíli pouze sledovala, jak chlapec sbírá zelené hrozny z vína, a poté se zatřesením hlavy začala sbírat jahody a další ovoce.

„Byl tu sultán, že ano?“ Zeptal se a dívka pouze kývla, nevěděla, co Bill říká, ale podvědomě tušila, že se ptal na pána. Mlčky se mu podívala do očí, chtěla mu říct, jaké zvrácenosti se sultán dopustil a jaké osudy mají takoví mladíci, jako je on. Bohužel však jazyková bariéra byla větší, než si dokázala představit…

autor: Davidoff a Viollett Shadow