Paranormal Perversity 1.

Ahoj lidi!

Bill

Naplánovali jsme si s mým bratrem Tomem a mojí přítelkyní Angelou výlet do Disneylandu. Den jsme si krásně užili -Mickymouse mi podepsal památníček- a protože nám uletělo poslední letadlo, museli jsme přespat v malém penzionku u letiště. Vážně kvalitním – museli jsme se dělit o jednu postel. Ale tak cajk. Ležel jsem uprostřed. Protože byla ta postel tvrdá, nemohl jsem usnout. V polospánku jsem se otočil a přehodil ruku přes Angelu.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ prudce jsem se posadil na posteli. Naštěstí sám.

Tom

Ospale jsem se vyploužil z Billova pokoje. Měl zas nějaký divný sny a vzbudil mě. Unaveně jsem si zívl a jinak jsem neřešil to, že mi je zřejmě vidět až do krku. Překonal jsem celou chodbu, která dělila naše pokoje. Jako to bylo kroků! A rozplácl jsem se na posteli jako vyvrženej vorvaň. Ke svému znepokojení jsem po několika přetočení zjistil, že už se mi nechce spát. Rukou jsem nahmatal mobil a podíval se na hodiny. 3 ráno, super. Myšlenkami jsem zabloudil k Billovi a byl jsem rád, že se mi taky nezdá o Georgovi. Panebože, nedivím se mu, taky bych ječel ze spaní, ušklíbl jsem se. Sice to byl kámoš, ale mít ho ve snech, to by bylo opravdu… děsivé. Asi po dvou dalších hodinách se mi konečně podařilo usnout.

Probudil mě hlasitý zvuk. Otráveně jsem si pro sebe něco zabrblal a nahmátl rukou na nočním stolku budík. Zřejmě jsem si ho zapomněl vypnout. Poprvé jsem plácl do budíku. Nic. Tak jsem to zkusil znovu. A zase bez úspěchu. Tak doprdele, co s tim hloupym budíkem je?! Už jsem s ním málem hodil o zem, když jsem si uvědomil, že mi vlastně vyzvání iPhone. No co, můžu to svést na svoji rozespalost. Natáhl jsem se po něm a chvilku mi trvalo, než jsem ho konečně našel. Rozlepil jsem svoje rozespalé oči, abych se podíval, kdo to prudí v takhle nelidskou dobu. Bylo totiž teprve půl osmé. Ha, Hagen! No tak ten mi teď může tak akorát políbit, prolétlo mi hlavou rozmrzele a švihl jsem iPhone na stejné místo, odkud jsem ho předtím vzal.

Po několika dalších minutách, kdy jsem se marně pokoušel znovu usnout, jsem to vzdal. Nabručeně jsem se vykopal z postele. Měl jsem z toho všeho špatnou náladu. Bože, co jsem komu udělal, že mě nenecháš ani, abych se vyspal?! Nevím ani co se mi stalo, ale asi z toho, jak byl můj mozek ještě mimo, jsem si ustlal postel. To jsem nedělal už hezkých pár let, kdy to se mnou mamka vzdala. Ušklíbl jsem se a seběhnul jsem schody, div jsem se někde nenacáp a zaplul jsem do kuchyně. Hned jak jsem uviděl zbytek ze včerejší pizzy, kterou jsem si objednal, jsem dostal hlad. Vzal jsem ji do ruky a přičichl jsem k ní. „No tak to je slušněj smrádek,“ zhodnotil jsem a šoupl jsem ji rovnou do koše. Zamířil jsem k lednici a hladově se v ní začal přehrabovat. Hehé, něco uvařím a překvapím bráchu, vymyslel jsem a tvářil jsem se svým ďábelským plánem nanejvýš spokojen. Co by se tak hodilo k snídani? vrtalo mi hlavou. Už to mám! Palačinky! Jsem geniální! Rychle jsem z lednice vyházel všechny ingredience a zbytek jsem našel ve špajzce. Spokojeně jsem se dal do vaření.

Zrovna se smažila na pánvi poslední palačinka. Už to vypadalo, že bude brzo připálená. S úšklebkem jsem vzal pánev ze sporáku a soustředěně jsem svraštil obočí. Tak jo, jdem na to, zlato, prolétlo mi hlavou, když jsem se chystal palačinku vyhodit a následně ji zase chytit. Jenže se mi to krapítek nepovedlo. „No kurva,“ uniklo mi, když jsem zíral na rozpláclé těsto dole na linu. Honem jsem to sebral a dal na talíř. Zamaskoval jsem to nutellou, šlehačkou, jahodami a dalšíma blbostma. To nepozná, ujišťoval jsem sám sebe s potutelným úšklebkem. Až teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně vynechal ranní hygienu. No nic, to počká, teď se těším na jeho výraz. Ještě rychle jsem se rozhlédl kolem sebe, abych se ujistil, že nic neviděl, utěrkou jsem setřel zamaštěnou podlahu a podíval jsem se směrem ke schodům. „Billeeeeeee!“ zaječel jsem tak, že to musel slyšet. No to jsem zvědav, jak se bude ten můj bráška ksichtit.

Bill

Někdy kolem sedmé hodiny ráno jsem konečně pořádně usnul. Naštěstí beze snů o bývalých holkách a strašidelných perverzních kamarádech. A bratrech.
Tak jsem tedy usnul.
Chvíli po tom mě probudil Tom. Křičel mé jméno.
Dělá si prdel?! Zrovna jsem usnul!
Chvíli jsem přemýšlel, že ho budu ignorovat, ale pak jsem si uvědomil, že by mi mohl vlézt do pokoje a zkoušet mě budit přímo. A navíc jsem byl zvědavý, co tam má tak zajímavýho, že mě musí budit v tak -pro člověka trpícího nočními můrami- nelidskou hodinu.
Namáhavě jsem vstal, pomalu se oblékl a plazil se dolů.

„Dobré ráno,“ pozdravil Tom vesele.
Jen jsem něco zamumlal.
„Uvařil jsem ti snídani,“ pokračoval stejným tónem.
„Ah, to je milé,“ pokusil jsem se o úsměv. „A cos uvařil?“
„Palačinky!“ řekl nadšeně.

S obavami jsem šel ke stolu. Během cesty jsem přemýšlel, jestli je každá palačinka černá, anebo Tom stvořil nějaký zvláštní druh.
Radši jsem ani neuvažoval o tom, co na to všechno napatlal.
Sedl jsem si ke stolu, vzal palačinku a statečně si kousl.
Ty vole, to je hnusný!
Usmál jsem se na Toma, jakože mi to chutná a v duchu překřtil jeho zvláštní druh palačinek na Hnusoidy.

„Chutná ti to?“ zeptal se Tom s nadšeným výrazem.
„Ano, je to moc dobré,“ usmál jsem se znovu a přinutil se sníst Hnusoid, který jsem měl v ruce.
Přisedl si ke mně a pustil se do své porce. Zřejmě mu to chutnalo.
Bléé.
„Jako od maminky?“ zeptal se.
„Jasně, mohla by se od tebe učit,“ řekl jsem a podíval se, kolik Hnusoidů mi zbývá na talíři.
Tři. Ó, bože, stůj při mně! Jestli se nepobleju dneska, tak už nikdy.
„Děkuju,“ řekl se šťastným úsměvem a spolykal další Hnusoid.

Netušil jsem, že můj bratr je takové prase. Asi nemá chuťové buňky. Jo, to bude tím. Asi se už vykousnul s tolika holkama, že se mu chuťový pohárky obrousily. A to ještě nemluvím o…
Brzdi, Bille. Když už, tak ne při snídani, jakkoliv je nechutná.
Zamračil jsem se.
Když jsem pomyslel na to, co Tom dělal s těma holkama, objevil se uvnitř mě takový divný pocit.
Nedokázal jsem to popsat.
Potřásl jsem hlavou a radši snědl další Hnusoid. Abych Toma neurazil, musel jsem sníst všechno.
Tak, do toho, Billi, za maminku, za tatínka, za Gustava, za Georga… To radši ne. Zaskočil mi Hnusoid a já se rozkašlal.

Tom vyskočil a chtěl mě fláknout do zad. Zvedl jsem ruku, abych ho zarazil.
„Ne, jsem v pohodě,“ řekl jsem přidušeně a otřel si slzy.
Tom si zase sedl a pozoroval mě.
„Už nemůžu,“ řekl jsem a vstal od stolu. Vyšel jsem do schodů a zalezl do svého pokoje.
Bylo otevřené okno.
„Tome?“ zavolal jsem dolů ze schodů. „Tys otvíral okno v mým pokoji?“
„Ne!“ zakřičel Tom zpátky.
„Tak proč je otevřený? Já ho neotvíral!“
„Možná to v tvým pokoji tak smrdí, že se otevřelo samo!“
„Fakt vtipný! Běž si čuchnout ke svýmu pokoji!“ zakřičel jsem a rozmrzele šel zavřít to okno. Můj pokoj náhodou voní.

Ale to okno… Když jsem ho neotevřel ani já, ani Tom, tak kdo?
Možná jsem ho otevřel a zapomněl na to… Ale já nerad otvírám okna. Znervózňuje mě to. A jsem si jistý, že když jsem odcházel, okno bylo zavřené.
Stál jsem a zamyšleně ho pozoroval.

autor: Dietřisko & Kentaur