Paranormal Perversity 2.

autor: Dietřisko & Kentaur

Tom

Spokojeně jsem se pohladil po plném břiše. Musel jsem uznat, že se mi to povedlo, a ještě víc mě těšilo, že to Billovi chutnalo taky. Zvedl jsem se od stolu a hodil špinavé nádobí na sektorku. Však on si s ním pak Bill poradí, já vařil, on uklízí, ušklíbl jsem se. Rozhodl jsem se jít k němu do pokoje. Něco tam předtím mektal o nějakým okně, a teď byl až podezřele dlouho zticha. Došel jsem k jeho dveřím a opatrně jsem zaťukal.

„Můžu?“ zeptal jsem se, protože bych ho nerad nachytal v nevhodnou chvíli. I když… zase tak špatný by to nebylo… Ježiši Tome! napomenul jsem sám sebe. Už ti ty děvky nestačej? Zakroutil jsem sám nad sebou hlavou a po tichém „jo“ jsem vešel. Pomalu jsem se rozhlédl po pokoji a spatřil jsem Billa, jak stojí přímo uprostřed a zadumaně hledí na okno. „Bože, je to jen okno, třeba jsi na to zapomněl,“ prohodil jsem směrem k němu a bez dovolení jsem se rozvalil na jeho posteli. Však ono mu to vadit nebude a i kdyby jo, má smůlu, řekl jsem si pro sebe a podíval jsem se na něj. „No jo, ale… co když,“ začal Bill a bylo zřejmé, že o tom přemýšlí. No to si snad dělá srandu. Jedno blbý okno a ono ho to rozhodí na celej den, napadlo mě. Někdy jsem svého malého brášku prostě nechápal. „No dobře… byl jsem to já. Ráno jsem se na tebe šel podívat a otevřel jsem ti, protože jsi to tu měl celkem slušně zaprdíno,“ zalhal jsem a hraně jsem se zasmál, aby mi na to skočil.

„Hmmm… blbej vtípek,“ zabručel Bill a sedl si vedle mě. Protočil jsem oči.

„No dobře, omlouvám se, už nikdy na tvoje okno nesáhnu,“ pronesl jsem až příliš vážným tónem a ještě jsem provokativně zvedl ruce nad hlavu. Bill mě po nich jen plácnul a nakvašeně se otočil. Bylo mi jasné, že tiše soptí. Byl hrozně výbušnej, ale však ono ho to zase přejde. Chytil jsem ho za ramena a otočil ho hlavou k sobě. Je tak roztomilej, když se zlobí, napadlo mě, ani nevím, jak jsem na to přišel. Zhrozeně jsem nad sebou zavrtěl hlavou, když jsem si uvědomil, co mi bloudí myslí. Tyhle myšlenky už jsem si zakázal před několika lety, když jsem zjistil… no to je jedno. Tohle prostě nejde.

„Bille, co budeme dneska dělat?“ zeptal jsem se, abych už o tom nemusel přemýšlet.

„Já nevím,“ vysoukal ze sebe a vypadalo to, že už ho to naštvání přešlo. Já věděl, že to zas bude jen chvilkový, ušklíbl jsem se.

„Tak co třeba někam jet? Nevím, třeba na kolečkový brusle, to by byla sranda,“ rozplýval jsem se, ale Bill mě ihned usadil. „Nemám brusle,“ prohodil, aby mi zkazil úsměv, jenže to se mu nepovedlo. Už mě nějak ta ranní rozmrzelost přešla. Asi to bude tím, že jsem ho převezl s tou palačinkou ze země. Nic nepoznal, z čehož jsem měl upřímnou škodolibou radost. „Koupíme,“ oznámil jsem ho a už jsem ho táhl z pokoje.

„Nikam nejdu,“ prohodil a vymanil se z mého sevření.

Bill

Ulevilo se mi, že se záhada s oknem vyřešila, ale zase mě dost znervóznilo, že mi Tom leze do pokoje.
Nechápal jsem proč. Poslední dobou to bylo nějaké divné.
Už jsem se nadechl, že se mu se vším svěřím, ale pak jsem si to rozmyslel.

„Mně se nechce nic dělat,“ řekl jsem rozmrzele, abych vysvětlil pravý důvod toho, že s ním žádný blbý brusle kupovat nejdu.
„Ale no tak,“ přisunul se blíž ke mně. Polkl jsem. „Tak si budeme aspoň povídat,“ navrhl.
„A o čem?“ můj tón se nezměnil.
„No… Já nevím…“ pokrčil rameny.
Zazvonil mobil. Můj.
Natáhl jsem se pro něj v naději, že je to Angela…
Byl to Georg.
Zděšeně jsem odhodil mobil.
Sedl jsem si zpátky na postel a objal si nohy.

„Co je?“ zeptal se Tom.
„Volal mi Georg,“ řekl jsem nervózně. I když jsem věděl, že to byl jen sen, stejně mě to děsilo.
„Mně taky,“ řekl Tom a pokrčil rameny. „Asi něco chce.“
„Asi,“ pokýval jsem hlavou. „Chtěl jsi o něčem mluvit,“ řekl jsem, abych nějak vyhnal děsivou scénu z hlavy.
„Hmmm,“ zamyslel se. „A co vlastně Angela? Jak se má?“
„Jo, má se dobře,“ řekl jsem s úsměvem, ale uvnitř mě se všechno svíralo.
„A vy dva… V pohodě?“
„Jojo, jasně…“

Ano, byl jsem srab. Nedokázal jsem mu to říct.
Ale tak, nebudu ho obtěžovat svými problémy.
Přes stěnu mého pokoje přelétl stín.
„Sakra, co to bylo?!“ vykřikl jsem a vyskočil.

autor: Dietřisko & Kentaur