Paranormal Perversity 4.

Bill

Seděl jsem v pokoji a pozoroval stěnu. Najednou se přes ní zase mihl ten stín.
Škubl jsem sebou.
„Tome!“ zakřičel jsem. Stín se mihl znovu. „TOME!“ zakřičel jsem hlasitěji.
Ale nikdo nepřicházel. Byl jsem sám.

Stěna se začala pohybovat.
Postel pode mnou zmizela. Seděl jsem v prázdné místnosti naproti pohybující se stěně.
Uprostřed zdi se začal objevovat obličej. Získával jasné rysy.
Ze stěny se na mě šklebil Gustav. Probodl mě rudě žhnoucíma očima.
Tiskl jsem se ke zdi.
Gustav vystoupil ze zdi celý. Přibližoval se ke mně. Zavřel jsem oči. Už jsem věděl, co přijde.

Probudil jsem se celý zpocený. Tentokrát jsem nekřičel. Podíval jsem se na hodiny.
Byly tři.

Vstal jsem a šel se osprchovat. Celou dobu, co jsem se poléval horkou vodou, tekly mi slzy z očí. I přes to, že jsem kohoutek otočil na vařící, třásl jsem se a byla mi zima.

Proč se mi zdají takové sny o mých kamarádech? ptal jsem se sám sebe.

Ani jsem si nevzal do koupelny oblečení. Musel jsem se jen tak obtočit ručníkem, což mi nebylo vůbec příjemné. Byl jsem nervózní a hrozně jsem se bál.
Na chodbě jsem potkal Toma. Křečovitě jsem sevřel ručník.

„Tak už ses vyspal,“ řekl s úsměvem.
„Hmmm,“ zahučel jsem a rychle šel do pokoje.
„Stalo se něco?“ šel za mnou. Zůstal stát ve dveřích.
„Ne, nechoď sem, běž pryč!“ vykřikl jsem.
„Dobře,“ řekl tiše a odešel.

Zprudka jsem oddechoval.
Rychle jsem se oblékl, snad nikdy jsem se neoblékal tak rychle jako teď.
Ovanul mě studený vítr. Otočil jsem hlavu.
Otevřené okno.
Okamžitě jsem ho zavřel. Ucítil jsem, jak mě někdo… něco? Pozoruje. Otočil jsem se. Nic tam nebylo.

Nebuď paranoidní, řekl jsem sám sobě naštvaně.

Měl jsem sucho v krku, rozhodl jsem se, že se půjdu dolů napít. Došlo mi, že bych se měl naobědvat, ale svíral se mi žaludek tak, že bych nesnědl vůbec nic.
A taky jsem měl podezření, že budu mít sračku z ranních Hnusoidů.

Otočil jsem se ke dveřím, ale zase mě zastavil ten pocit, že mě někdo sleduje. Ohlédl jsem se. Na zemi výmluvně ležely moje špinavé trenky.

„Jo, díky, že mi připomínáte, že jsem takový prase a nedal jsem vás vyprat. Hned to bude,“ řekl jsem láskyplně.

Zdají se mi nechutné sny o kamarádech, okno v mém pokoji se samo otvírá, cítím, jak mě něco sleduje a mluvím se svýma trenkama. To mě ten rozchod vážně tak vzal?

Splnil jsem, co jsem trenkám slíbil a vyrazil se napít. Cestou jsem přemýšlel.
Není možné, aby to bylo tím rozchodem… Věděl jsem, že pro mě není ta pravá, že s ní NECHCI být celý život… Ale proč se mi o ní zdá? Proč na ni svádím ty divné věci okolo sebe?

Prošel jsem okolo zrcadla. Vrátil jsem se o pár kroků zpátky. Zadíval jsem se do něj.
„Bille, miluju tě,“ řekl jsem s vášnivým výrazem. Rozesmál jsem se. „Angelo, miluju tě,“ pokračoval jsem. Znovu jsem se zasmál. To mě bavilo.
Vystřídal jsem všechna jména svých přátel, na které jsem si vzpomněl.
To nejlepší jsem si nechal na konec. Bylo to jak zakázané ovoce. Zahihňal jsem se. Pak jsem si skousl ret.
„Tome,“ předvedl jsem svůj nejvášnivější výraz. „Mil…“

„Bille?“
Skoro jsem přepadl dozadu. Po chvíli jsem se elegantně narovnal.
„Ano?“ řekl jsem, co nejdůstojněji jsem mohl.
„Co tu děláš?“ povytáhl Tom obočí.
„Nic,“ řekl jsem nevině. „Prohlížím se v zrcadle.“

Tom se nadechl a chtěl něco říct. Vtom zazvonil zvonek. Běžel jsem otevřít.
Bylo mi trochu trapně, když mě Tom nachytal, jak mu do zrcadla říkám, že ho miluju, i když jen tak, ze srandy. Snad nic neslyšel.
S nuceným úsměvem jsem otevřel. Pak jsem vykulil oči.

„Angelo?“ vydechl jsem nevěřícně.
„Ahoj,“ řekla a sklopila oči.
„Normálně bych ji začal objímat a líbat, Tom neTom, ale teď se mi do toho nějak nechtělo.
Hm, zvláštní. Ani jsem ji nechtěl pouštět dovnitř…

„Můžu dál?“ zeptala se tiše.
„Jo, jasně, pojď,“ usmál jsem se falešně. Nepoznala to.
„Děkuju,“ řekla a vrhla se mi do náručí.
A já ji stiskl a pevně držel. Ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli tomu, aby to Tom viděl. Chtěl jsem, aby… no, aby žárlil.
Vážně už nejsem normální…

autor: Dietřisko & Kentaur