Paranormal Perversity 17.

Bill

Otevřel jsem zprávu.

What the fuck?! Pomyslel jsem si. Měl jsem dojem, že ten barák ještě stojí. A Angela… Radši nic.

„Tak co teda píše?“ Tom se objevil ve dveřích. Mlčky jsem mu podal mobil. Chvíli četl, pak zbledl. Položil flašku na stůl a pevně mě objal.

„Jsi moje poslední jistota… Moje představa o skutečnosti… Můj život,“ vydechl.

„Tomi,“ nevěděl jsem, co mám říct. Odtáhnul se a párkrát zamrkal.

„Promiň.“ Ztěžka dosedl na židli. Přišel jsem k němu a pohladil ho po tváři.

„To je v pořádku.“

Posadil si mě na klín čelem k sobě. Položil mi hlavu na hruď. Čas od času jeho tělem otřásl vzlyk. Objal jsem ho kolem krku a šeptal mu: „To bude dobrý…“

Doteď byl tak silný a najednou mi připadal tak zranitelný. Já už dávno přijal tu skutečnost, že jsem šílený, ale on se s tím musí teprve vyrovnat.

„Dojdu ti pro čokoládu…“

„Proč?“ podivil se.

„Je to dobré na nervy!“ zavolal jsem na něj už z kuchyně. Chtěl jsem, aby se uklidnil, nemohl jsem vidět, jak se trápí. Chystal jsem se otevřít skříňku, ve které jsem tušil čokoládu, když v tom jsem ucítil, že mě někdo sleduje.

Otočil jsem se a vyjekl.

Za mnou stál kluk, mohlo mu být kolem 18. Černé vlasy, hnědé oči… Propalovaly mě zvláštním pohledem. Kolem něj se šířila aura nepřirozenosti, snad i nadpřirozenosti.

„Bille? Jsi v pohodě?“ zakřičel Tom. Kluk si položil prst na rty a mrknul.

„Jo, jasně!“ zavolal jsem zpátky. Ani jsem nevěděl, proč jsem divného příchozího kryl.

„Kdo… kdo jsi? Jak ses sem dostal?“ vyrazil jsem nakonec ze sebe.

„Mám různá jména… Říkej mi Mathi. Patřím mezi… lidi…, kteří udělají cokoliv pro dosáhnutí cíle, na cestě mi nezáleží. Takže tu prostě jsem. A zavři tu svoji roztomilou pusinku, než ti tam vlítne moucha… Nebo něco jiného, jako třeba dnes ráno.“

Beze slova jsem zíral.

Jen tak. Sem přišel. Do domu odříznutého od reality, od světa. JAK?! Všiml jsem si, jak se zarazil před slovem lidi A jak ví o tom, co se stalo dnes ráno? Sleduje mě? Sleduje NÁS?

„Jak víš o tom, co bylo dneska ráno?“

„Ale, Billi, nebuď naivní… Nebyli jste moc nenápadní ani tiší. Navíc já vím všechno.“ Jeho pokřivený úsměv ve mně probudil lehké zachvění.

„Odkud znáš mé jméno?“ byl jsem už téměř nepříčetný.

„Nerozčiluj se… Nesluší ti to.“ Prohrábl si vlasy a já měl najednou sucho v ústech. Přistoupil blíž ke mně a natiskl mě na kuchyňskou linku. Pak mě jemně chytil za bradu.

„Nikomu o mně neříkej. Zvlášť ne Tomovi. Ještě se uvidíme, zlato…“ A byl pryč. Zmizel. Doslova. Opět jsem byl v kuchyni sám.

Já vážně zešílel… Ale bylo to tak podivně skutečné… A Tomovi nic neřeknu. Cítil jsem podivnou touhu vyplnit každé Mathiho přání. Potřásl jsem hlavou, našel čokoládu a utíkal zpět za svým bráškou, za svou životní jistotou.

Tom

Když Bill odešel, složil jsem si obličej do dlaní. Začínalo toho být na mě moc. Mrtvá Angela, Billovy divné sny, náš údajně zbouraný dům, to, že se odsud nemůžeme dostat… A ke všemu jsem z hlavy stále nemohl dostat ranní události. Otřel jsem si oči právě v tu chvíli, kdy se vrátil Bill. V ruce držel nějakou čokoládu. Usmál se a podal mi ji.

„Díky,“ zamumlal jsem a položil jsem ji na stůl vedle Coly. Vůbec jsem na ni teď neměl chuť. I když to byla moje nejoblíbenější… Oříšková. Bill přešel po pokoji a sedl si na postel. Podíval jsem se na něj, ale nic jsem neříkal. Nevěděl jsem co.

„Ty si nedáš tu čokoládu?“ zeptal se po chvilce.

„Jedině od tebe,“ uculil jsem se. Bill zavrtěl hlavou a natáhl se po ní. Rozbalil ji, kousek odlomil a podal mi ji.

„Myslel jsem to trochu jinak…“ Nechápavě se na mě podíval, ale pak mu to došlo.

„Jo ták,“ zazubil se a v očích mu zajiskřilo. Přišel ke mně a uvelebil se mi na klíně.

Usmál jsem se a chytil ho za boky, aby mi nespadl. Strčil si kousek čokolády do pusy a natáhl se pro polibek.

„Mmm… Čokoládová…“ zavrněl jsem, když se odtáhl. Olízl jsem si rty a zadíval se do jeho dokonalého obličeje.

„Buď se mnou, prosím, napořád…“ zašeptal náhle.

„Budu…“ Bill se mi vrhl po krku a začal mi ho zasypávat polibky. Slastně jsem vydechl a rukou mu zajel do vlasů.

„Mohl bych ti oplatit to ráno…“ Bill se přisál k mým rtům a jen nepatrně přikývl.

Bill

Nedočkavě mi rozepnul kalhoty. Rukou mi zajel do rozkroku a jemně stisknul. Ale já nebyl vůbec vzrušený. A Tom to věděl.
„Ty to nechceš…?“ zeptal se s bolestí v hlase.
„Nejde o to, že bych nechtěl… Jen teď, teď prostě nemůžu… Promiň,“ zašeptal jsem a vstal. Přešel jsem k oknu a zadíval se ven, do světa, do kterého jsme se nemohli dostat. Tom pořád smutně seděl. Vrátil jsem se k němu a něžně ho pohladil po tváři. Pak jsem slíbal poslední kousky čokolády z jeho rtů. Přerývaně vydechl. Opřel si hlavu o moje břicho.

„Nezlob se,“ zašeptal jsem.
„Já se nezlobím… Už to nech být,“ zvedl hlavu a usmál se na mě. „Jdu si opláchnout obličej,“ řekl a odešel do koupelny. Vydechl jsem a sednul jsem si. Po chvíli se Tom vrátil. Tvářil se vážně.
„Máme rozbitý umyvadlo. Neteče voda.“
Do prdele, pomyslel jsem si. Jak se to mohlo stát?
„Dobře… Já jsem už kdysi umyvadlo spravoval,“ řekl jsem pomalu. „Najdu si nářadí…“
„Jo, to budeš hodnej. Já setřu podlahu ve verandě.“
„Vážně?“ Dojímala mě jeho obětavost. Nechtěl bych utírat střeva. Jen kývnul. Odešel za svou nechutnou prací. Já se odebral do kumbálu, kde jsem vytáhl bedničku s nářadím a zamířil jsem do koupelny. Umyvadlo na první pohled vypadalo normálně, ale když jsem zkusil otevřít kohoutek, voda netekla. Chvíli jsem čekal. Vtom začala voda prosakovat z trubky pod umyvadlem. Kohoutek jsem zavřel a chystal se pustit do práce, už mi bylo jasné, že je to potřeba jen utáhnout. Za sebou jsem uslyšel kroky. S úsměvem jsem se otočil, věděl jsem, že Tom bude po uklízení těch hnusných věcí potřebovat trochu zvednout náladu. Ale příchozí nebyl Tom.

autor: Dietřisko & Kentaur