Tisíc a jeden příběh 2.

Tenhle úvodní vysvětlovací předkec sice patřil k prvnímu dílu, ale protože mi ho Saline zapomněla přihodit, dávám vám ho až teď. J. :o):

Příběh 2. – Zmatek v duši

Pokaždé, když ke mně Tom přišel, bylo na něm vidět, že má o mě starost, což mě neuvěřitelně mrzelo, protože měl svých problémů dost a já mu takhle akorát tak přidělával další. A to vůči němu nebylo fér, měl mít od všeho konečně klid. Vždyť se ho matka prakticky pokoušela zabít! Ale on si i tak našel čas, aby se strachoval o mě. Vážně, jak mu vůbec mohl někdo ubližovat? Neříkám, taky jsem se k němu nechoval nejlíp, to přiznávám. Ale já si tu chybu alespoň uvědomil a snažil se mu ji vynahradit!

Možná o to víc jsem se začal děsit mámy a jejích rozhodnutí. Zatímco já změnil názor, snažil se porozumět Tomovi a jeho pocitům, ona se k němu kompletně otočila zády a odmítala změnit názor. Nechtěla slyšet žádné námitky proti svému názoru, který měla zakořeněný v hlavě tak hluboko, že to brala pomalu jako zákon. A to bylo špatně. Matky byly stvořeny pro to, aby chránily a milovaly své děti, ať už jejich víra, orientace, nebo přesvědčení, byly jakékoliv. Měly stát po jejich boku i v případě, že by zabily – měly být naštvané a zdrcené, ale měly by je držet za ruku při rozsudku o odsouzení.

Tak proč se matka k Tomovi otočila zády jen kvůli tomu, že se z něj „stal“ homosexuál? Proč nemohla přenést přes srdce, že po jeho boku nestojí žena, ale muž? Neměla by vnímat pohlaví. Měla by být šťastná za to, že našel někoho, s kým chce strávit minimálně příštích pár let. Měla by být šťastná, že jejího syna někdo upřímně miluje.

Ale ne, naše matka si místo radosti najde nějakého ještě většího psychopata, než je ona, který je šílený natolik, aby si myslel, že homosexualitu jde vyléčit. Ale vážně, jak si tohle kruci může někdo myslet v 21. století?

„Hej… nad čím přemýšlíš?“ ozval se za mnou hluboký hlas. Polekaně jsem sebou trhnul, až mi hrnek, ve kterém jsem celou dobu míchal čaj, vyklouzl z ruky a spadl na podlahu. S povzdechem jsem se dal do uklízení, k Anisovi nevzhlížejíc.

„Nad matkou a tím, jak je možné, že takhle dokáže zavrhnout své vlastní dítě. Pořád tomu nerozumím,“ pokrčil jsem rameny. „Mate mě to.“

„Ona za to v podstatě nemůže,“ zamumlal tiše a přešel až ke mně, aby mi pomohl. „Tím samozřejmě nechci obhajovat její chování, to ani náhodou. To, jak se chová, je trestuhodné a já bych se opravdu divil, pokud byste jí někdy odpustili. Nicméně tvojí matku znám přeci jen dost dobře, komunikovala se mnou jinak než s vámi, a tohle všechno do ní vtloukla vaše babička. Byla opravdu hodně důkladná ve vtloukání křesťanských zásad a pravidel, což tvojí matku pochopitelně poznamenalo.“

„Já vím, tohle vymývání mozku od bábi si pamatuju z dětství i já, návštěvy kostela a zpovědi nenávidím doteď. Ale tak nějak jsem doufal, že když jde o jejího vlastního syna, tak že se něco změní,“ spěšně jsem hodil střepy do koše a zvedl se. „Ne, že to z ní udělá fanatického šílence schopného všeho.“

„Tohle nemohl tušit nikdo, Bille. Je to situace, kterou nemohl nikdo předpokládat; je normální, že se matka přikloní k dítěti, ne, že ho zavrhne. Ale Tom má jednu velkou výhodu.“

„Bille, já nejsem slepý ani hlupák. Vidím, že se s tebou děje něco, co s Tomem nesouvisí, nebo alespoň ne přímo. Jen chci, abys věděl, že se můžeš kdykoliv obrátit na kohokoliv z nás, všichni ti rádi pomůžeme,“ něžně mi stisknul zápěstí.

Bylo možné, že Anis věděl o tom, co se ve mně odehrávalo? Co když po mém probuzení toho rána jen předstíral, že spí, ale byl vzhůru? Proboha, a co když jsem ze spaní dělal něco, co by ho mohlo nějak znechutit?

S tichým a zoufalým vzlyknutím jsem se sesunul na postel a zabořil hlavu do dlaní. Ocitl jsem se v té nejhorší noční můře mého života a jediné, po čem jsem toužil, bylo probudit se z ní. A to co nejdřív.

Neprobudil jsem se. Naopak jsem se vzbudil do jedné z těch rozhodně špatných variant, kdy jsem hned po otevření očí spatřil Anise. Pozitivní bylo, že neležel v mé posteli, ale i tak… „Co tu děláš?“ nejistě jsem si přitáhl peřinu blíž k tělu, krčíc se do klubíčka.

„Přijel jsem vyzvednout Toma a on mě poprosil, abych ti přinesl snídani,“ usmál se zářivě. Malátně jsem si přiložil ruce na spánky, když se mi zatočila hlava. „Bille, jsi v pořádku?“ okamžitě odložil tác se snídaní a přisedl ke mně, starostlivě mě chytajíc za zápěstí.

„Motá se mi hlava,“ zakňučel jsem vyděšeně, do očí se mi nahrnuly slzy.

Roztřeseně jsem natáhl ruku, abych si vzal vodu, a raději jsem zavřel oči. Nechtěl jsem vidět Anisův obličej a jeho starostlivý výraz, nutilo mě to přemýšlet nad mým stavem a city k němu. A momentálně jsem chtěl jenom být zase v pořádku.

„Tak co, cítíš se lépe?“ jemně mi otřel slzy z tváří po několika minutách, když už se mi trochu uklidnilo dýchání a ruce se přestávaly třást. Zkusmo jsem pootevřel oči, abych to prozkoumal, ale jen co jsem spatřil Anise, zavrávoral jsem. „Poslyš, tohle se mi vůbec nelíbí. Nemám tě vzít na pohotovost?“

„Neměl bys to podceňovat, Bille,“ s povzdechem ke mně poklekl. „Odnesu tě teď do postele a tam zůstaneš, dokud si nebudeš stoprocentně jistý, že je ti lépe. Řeknu o tom Tomovi a on tě bude hlídat. Kdyby ti bylo špatně i zítra, na pohotovost, i kdybys mi chtěl po cestě vydrápat oči,“ pousmál se a znovu se narovnal, hned mě berouc do své náruče. S tichým výdechem jsem zavřel oči a odevzdaně se o něj opřel. Nemělo cenu jakkoliv protestovat. Když mě položil do postele, přitáhl mi peřinu až ke krku a usmál se. „Zkus ještě usnout, dobře? Třeba ti to pomůže.“

Spokojeně jsem zavrněl a víc se opřel do dotyku, absolutně neovládajíc svoje chování. „Zůstaň chvíli, prosím,“ vyklouzlo mi ze rtů dřív, než jsem se stačil zastavit. Stydlivě jsem sklopil pohled k zemi. Bylo mi jasné, že Anis na mě překvapeně zírá. Proto jsem šokovaně vydechl, když se matrace vedle mě prohnula a Anis se uvelebil, prsty znovu boříc do mých vlasů a jemně je vískajíc.

„Zůstanu, dokud neusneš. Alespoň budu trochu klidnější,“ povzbudivě se na mě usmál. Letmo jsem mu úsměv oplatil, než jsem se k němu nejistě přisunul a opřel se čelem o jeho bok. Dělal jsem přesně to všechno, čeho jsem se obával, ale v tuhle chvíli to působilo jako lék na všechny moje bolesti.

„Kdyby něco, tak mě vzbuď,“ zamumlal jsem už v polospánku a nevědomky přehodil ruku kolem jeho pasu, spokojeně mručíc. Bylo mi všechno úplně jedno, byl jsem, i přes nevolnost, konečně opravdu šťastný.

autor: Saline A.