Bourdon 12.

Bylo to skutečně zvláštní. Stál tam neschopen pohybu, zcela paralyzován vzniklou situací. V hlavě se mu rodilo neuvěřitelné množství myšlenek. Jedna bláznivější než druhá. Od chvíle, co zavolal na Dusta, aby mohli pokračovat v cestě domů, a ten za nimi přiběhl v doprovodu malého děvčátka, svět jaksi přestal dávat smysl. Nebo to možná bylo úplně naopak. Možná konečně získával smysl.

Při pohledu na drobnou postavu tulící se k Billovým bokům, musel uznat, že genetika je opravdu krásná věc. Rodiče přenášejí své znaky v podobě dominantních nebo recesivních genů, které jsou v různé míře přenášena na potomstvo. V tomhle případě měli jednoznačně převahu geny ze strany matky.

Nemusel ani slyšet její jméno. Věděl, že je to ona. Pomalu si klekl, nespouštějíc oči z malé osůbky držící se Billových boků, jako by jí šlo o život. Zaslechl Billův hlas, ale nerozuměl mu. Hnán zvláštní touhou natáhl dlaň a tím upoutal veselý pohled malé zrzky. Pustila se Billa, kousla se do rtu a nesměle sklonila tvář. Přesně tak, jako to dělával i on v přítomnosti cizích lidí.

„Tome, tohle je moje malá kamarádka Lily.“ Bill ji s úsměvem chytil za ruku a pomohl jí udělat těch několik váhavých krůčků. „Potkali jsme se, když jsem byl s Dustem na procházce. Moc se jí líbil. Také by chtěla pejska, viď?“

Lily, zvedla tvář, a s drobným úsměvem pomalu přikývla.

„Ahoj Lily,“ prolétl její tvář něžným pohledem. „Já jsem Tom.“

Pomalu k ní natáhl dlaň. Nečekal žádnou reakci. Tak malé děti se většinou stydí a ukrývají za zády nejbližší osoby, které věří. V tomhle případě by se jistě ukryla za Billa. O to víc jej překvapilo, když jej obdarovala veselým úsměvem a drobnou dlaní mu potřásla ukazováčkem. Opatrně si ji přitáhl blíž a zadíval se jí do tváře. Bojoval s touhou pohladit ji, strhnout si ji do objetí a oslovovat ji jménem její matky. Alespoň na malou chvíli uvěřit, že to všechno dobře dopadlo. Že přišel včas a pomohl jí. Její oči jej však vrátily zpět do reality.

Bill si opatrně klekl vedle Toma, potlačoval narůstající bolest a pálení v oblasti zlomeniny úsměvem, kterým děvčátku dodával odvahu. Chtěl se jí zeptat na důvod, který ji vyhnal z postýlky do deště, ale dřív, než vůbec stačil otevřít ústa, odpověď přišla sama. Lily je oba chytila za ruku, takže nyní vytvářeli trojúhelník, kterého těžiskem byl Flaffy. Vypadl jí zpod svetru rovnou do veliké louže, ale ona si toho nevšímala.

„Hledám svého strýčka Andyho. Nevíte, kde by mohl být?“ Tom žasl nad její inteligencí. Promluvila na ně tónem, jako by byli stejně staří. Neměla strach. Vyšla do ulic s jasným cílem a dělala pouze to, čím jej mohla dosáhnout. „Tatínek byl na mě zase zlý. Chci jej poprosit, aby se už vrátil domů.“

Bill překvapeně nakrčil čelo. Začínal být z toho všeho poněkud zmatený. Soudíc podle Tomova pohledu, to však všechno směrovalo pouze jedním směrem. Netušil souvislosti, ale přesto věděl, že vedou ke stejnému cíli. K Sáře. Viděl mu to na očích. Opět je zahalila bolest, kterou nedokázal ukrýt ani smutným úsměvem.

Nemuseli si nic říkat. Rozuměli si i beze slov. Nejdůležitější bylo dostat ji z deště a poté zavolat Andymu. Tom si vzal Lily do náruče společně s promočeným plyšákem, Bill jí vzal Barbie kufřík, zavolal na Dusta a společně se vydali domů. Intenzita deště se chvilku zdála být slabší, vzápětí se opět silně rozpršelo. Osamělá bříza v parku byla zkoušena divokými živly. Vítr jí silně pohupoval, hustý déšť bičoval její staré, citlivé dřevo ze všech stran, ale ona se nevzdávala a bojovala dál. Věděla, že pokud bude vytrvalá, dočká se slunečného rána.

…

Andreas unaveně pootevřel oko, zvedl se ve snaze zjistit příčinu svého probuzení, jakmile však na zádech ucítil měkké pohlazení, zavrtěl hlavou a opět ji položil na polštář. Byl pouze paranoidní a hledal problémy i tam, kde nejsou. Se spokojeným úsměvem se přitulil k nahému tělu, se kterým se dělil o přikrývku. Konečky prstů jí pohladil po vlasech, ze kterých byl ještě cítit déšť, a téměř zasténal blahem. Nemohl tomu uvěřit. Bylo to všechno až příliš krásné. Představoval si výraz tváře Tripa poté, co by nečekaně vstoupil do pokoje a našel je tam. Usmál se.

„Kolik je hodin?“ zasténal jí do krku, který pokrýval drobnými polibky. Před půlnocí chtěl být doma.

Penny se zamlela, pomalu se nadzvedla na loktech a ospalým, rozmazaným pohledem zkoumala drobné číslice na hodinkách ve tvaru bílého tulipánu. Vlasy, které si vždy upravovala do úhledných copů, jí spadaly do tváře v podobě podivných spletenců.

„Jsou dvě ráno.“

„Aha, dobře.“

„Ale říkals…“ Penny si unaveně prohrábla vlasy a pohladila jej po rameni. „Chtěls být do půlnoci doma.“

„A v čem je problém?“ z hromady čerstvě vypraných polštářů se linul jeho omámený hlas.

„V čem je problém? Jsou dvě ráno… Andy,“ jeho jméno vyslovila se zvláštní dávkou něhy.

Ještě pořád si nemohla zvyknout na to, že mu tak mohla říkat. Nebo to také mohlo být tím, že po doznění jejích slov a následné chvíli ticha Andy vystřelil do sedu jako raketa a zmateně se rozhlížel kolem sebe, připomínajíc lapené zvíře pokoušející se o útěk. Konečně si uvědomil, proč se i přesto, že mu bylo úplně dokonale, nedokázal uvolnit a v žaludku cítil zvláštní chvění.

„Můj Bože,“ naštvaně si protřel obličej a zoufalým pohledem prolétl kousky svého oblečení rozházené po podlaze. Netušil, co bylo horší. Zdali stud, který jej nutil červenat se, nebo zlost, která se přímosměrně měnila ve strach. „Úplně jsem zapomněl na Lily. Jak jsem mohl?!“ mumlal si pod nos, zatímco na sebe ve spěchu hodil tmavé džíny a pustil se do horlivého zapínání knoflíků na košili.

„Andy, uklidni se. Všechno je v pořádku. Je přeci se svým tátou. Ať už je Trip jakýkoliv, o své dítě se myslím dovede postarat,“ něžně jej plácla po ruce a sama se pustila do zapínání košile. Andy si nešťastně povzdechl. Byla nádherná, ale když mu nahá pomáhala s oblékáním, byla snad stokrát krásnější. Naposled ji pohladil po žensky plném boku, vtiskl jí několik rychlých polibků a utíkal do předsíně.

„Penny? Myslím, že jsem tam zapomněl mobil.“ Křikl na ni, a když se zjevila ve dveřích s mobilem v ruce, poděkoval jí a naklonil se pro polibek. Něco jej však zastavilo. Spatřil to, teprve když se od ní odtáhl a pohlédl na ni. Její usměvavou, vždy přátelskou tvář zahalil jakýsi stín. Sledovala jej prázdným pohledem bez jakýchkoliv emocí.

„Měl jsi několik zmeškaných hovorů,“ ozvala se po chvilce.

„To je pochopitelné. Doma měli zřejmě strach.“

Větší hloupost říct nemohl. Jejich dům postrádal smysl domova ode dne, co jim umřela máma. Až příliš dobře věděl, že ať už by se dělo cokoliv, nezáleželo na tom, o co se jednalo, pro svého otce a bratra byl vždy na posledním místě.

„Zřejmě ne,“odsekla a telefon po něm téměř hodila.

„Já nerozumím… Penny, co se stalo?“

„Podívej se sám!“

Andy zmateně nakrčil obočí, prsty, kterými mačkal klávesu mobilu se mu třásly nervozitou. Otevřel si seznam zmeškaných hovorů. Pochopil. Zvedl hlavu, chtěl k tomu něco říct, nějak jí to vysvětlit, ale Penny nevypadala, že by jej byla ochotna poslouchat. Proto opět pohlédl na číslo, které měl v paměti mobilu zcela zbytečně. Znal jej nazpaměť. Stejně jako Tom jeho. Ten si jej dokonce ani nikdy neuložil. Nemohl uvěřit tomu, že si jej i po třech letech pořád pamatuje. Dohromady mu volal asi pětkrát, před půlnocí to vzdal a poslal mu sms, ve které ve zkratce vysvětlil, jak se věci mají.

„Penny.“

„Jsi s ním pořád v kontaktu?!“ Třesoucí se dlaní, si k sobě tiskla měkký plyš županu, hlas jí přeskakoval do zvláštně vysokých tónů.

„Penny, poslouchej.“

„Na něco jsem se tě ptala! Jsi v kontaktu s tím zasraným vrahem?!“

Andy šokovaně pootevřel ústa. Ještě nikdy předtím ji neslyšel klít. Taková slova k ní vůbec nepasovala. Díval se na ni a náhle ji nepoznával. Přišla mu úplně cizí. Na rozdíl od krátké sms, která jej zvláštním způsobem hřála u srdce.

„Sára byla moje kamarádka!“

„Tom je můj nejlepší přítel!“ Měl dvě možnosti. Mohl jí to vysvětlit, nebo to nechat být. Jeho verzi by však stejně nevěřila. Nikdo by jí nevěřil. „Nerozumíš tomu. Nikdo tomu nerozumí.“

„Vypadni!“ Oči se jí zalily slzami, a když vycházel ze dveří a ohlédl se, stihl zazřít její shrbenou postavu, přesně tu, kterou ještě před chvílí miloval, a nyní jej od sebe odháněla.

Silné bouchnutí vchodových dveří zaslechl, teprve když za sebou zavřel dveře auta, takže jej musela ještě chvíli sledovat. Možná jej začala nenávidět. Možná jej považovala za stejně zkaženého jako Toma, ale v tu chvíli mu na tom nezáleželo. Byl unavený a jediné, po čem toužil, byl spánek. Několikahodinový, ničím nerušený spánek, kdy by si po probuzení vůbec na nic nepamatoval. Věděl však, že život není tak jednoduchý. Byl si jistý, že jeden obraz bude mít před očima až do smrti. A to pohled Tomových očí, nevinných vyděšených očí, prosících jej o víru a pochopení.

Smutně si povzdechl, dlaní si protřel tvář a rychle nastartoval. Míjel prázdné cesty a chodníky, veliké louže plné bláta, osamělé blikající lampy, až jej nakonec pohltila tma Tomovy ulice.

A jemu bylo náhle nějak lépe.

…

„Jsi na řadě.“

„Hm, dobře,“ Bill se krátce zamyslel, ve skutečnosti však pouze natahoval vteřiny, aby si mohl vychutnat zaslouženou odměnu. „Mám,“ zašklebil se a Tom už tehdy věděl, že přijde o dalšího gumídka.

„Běží s námi, nemá nohy, drží se nás i bez rukou.“

Tom se opřel hlavou o opěradlo křesla, a i přesto, že se na něm krčili oba, se necítil nepohodlně. Právě naopak. Billa, spíše ležícího, než sedícího mu na klíně, díky jeho nízké hmotnosti téměř necítil. Jeho poblázněné srdce však vnímalo přítomnost černovláska až příliš intenzivně, a také na ni patřičně reagovalo.

„Zajímavé,“ šeptl, a i přesto, že jej bylo sotva slyšet, zvedl hlavu a pohlédl na Lily spící na gauči. Poté se opět uvolnil a zapřemýšlel nad Billovou hádankou. Běží s námi, nemá nohy. Drží se nás i bez rukou. V jeho případě byla odpověď jasná. Minulost. Avšak při pohledu na Billův něžný úsměv věděl, že by nechtěl kazit tak hezkou chvílí tím, že by mu ji připomínal. Proto se pouze pousmál a rezignovaně sklonil tvář.

„Tome, tahle byla lehká. No přeci stín.“ Tiše se zachichotal a automaticky otevřel ústa, do kterých mu Tom vložil oranžového medvídka. Poté nahlédl do balíčku a zachytil konečky prstů Billovy pravé ruky mezi svými.

„Zůstává jeden červený a jeden žlutý. Každý máme nárok na poslední hádanku,“ dodal a zavřel oči. Pomáhalo mu to při přemýšlení. Formuloval slova, nakonec je vyslovil.

„Co to v dálce svítí? Letí k nám snad zlatý mrak? Je zvláštní. Jiný než ostatní. Vyzařuje teplo.“

Bill se mu na klíně opatrně zamlel, snažil se nevnímat ostrou bolest zápěstí a raději se soustředil na Tomova slova. Také zavřel oči. Představil si sám sebe v pozici člověka hledícího na nebe. Pozoruje mraky, všechny mu přijdou stejné. Stejně osamělé, stejně smutné. Najednou se však v dáli zjeví jiný. Září jasným světlem a zahání osamělost i smutek. Pousmál se.

„Slunce,“ zasténal a přijal červeného, svého nejoblíbenějšího gumídka.

Otevřel oči, vzal do dlaně posledního medvídka a přejel jím Tomovi po rtech, vymýšlejíc poslední hádanku.

„Létá si světem, zcela sám. Zvláštní tíha jej dělí od ostatních. Neublíží, nebrání se, dokud mu není ublíženo.“

Tom se usmál. Nyní již neměl pochyb. Konečně hádanka, které porozuměl.

„Čmelák.“ Současně s očima otevřel i pusu, očekávajíc zaslouženou dobrotu. Bill pobaveně zavrtěl hlavou, ale sladkost mu i přesto, že neuhodl, pomalu vložil mezi pootevřené rty.

„Jsi to ty.“

Dlouhou chvíli nemluvili. Bylo něco málo po půlnoci, když se Tom odhodlal k pohybu, v rychlosti napsal Andymu sms a doufal, že si ji brzy přečte. Jediným zdrojem světla byla drobná stolní lampička nacházející se v rohu pokoje, která vrhala příjemné světlo na spící děvčátko a Dusta tlačícího se jí u nohou.

„Je jí podobná?“ Zaslechl tichou otázku. Přikývl.

„Až příliš. Je její věrnou kopií. Až na ty oči. Sára měla…“ hlas se mu zlomil.

„Jsou stejně krásné jako ty tvé. Mají úplně stejnou barvu.“ Bill jej levou rukou hladil po natažené dlani a nechával se pohupovat rytmem jeho dýchání. Tom smutně přikývl a raději rychle odvrátil směr rozhovoru. Nechtěl myslet ani na Lily ani na Sáru. Chtěl myslet pouze na něj.

„Myslím, že by sis měl nakoupit pár růžových triček.“

Bill vybouchl v tichý smích při vzpomínce na reakci malé Lily, když jí přinesl to nejmenší, ze svého oblečení a ona zcela zbytečně v hromadě modrých, černých, zelených a bílých triček, hledala růžový odstín.

„A ty by ses měl naučit lépe ukrývat.“

Tom jej nosem hravě dloubl do tváře. No co, hra na schovku nebyla jeho silnou stránkou. Už jako malý kluk nedokázal na jednom místě sedět víc jak půl minuty, a proto raději počítal, než se ukrýval. Sklonil tvář právě ve chvíli, kdy se k němu Bill naklonil, aby mu mohl pohlédnout do očí, jejich rty se zcela přirozeně srazily. Tentokrát to však bylo jiné než v parku.

Tom láskyplně vsál Billův spodní ret, jazykem hladil drobnou ranku tak dlouho, dokud nepootevřel rty a nedovolil mu vstoupit. Ve chvíli, kdy se jejich jazyky váhavě dotkly, v obou se něco zlomilo. Bill se k němu i přes bolest, kterou cítil, tiskl nejvíc, jak jen to šlo, a Tom s radostí přijímal, co mu bylo nabízeno.

Bill naklonil tvář na stranu a podřídil se naléhavému tempu Tomova líbání. Byl to zvláštní pocit. Jako by byl pouhým pozorovatelem. Viděl Toma, zdrženlivého, zmateného, ale natolik zoufalého, že jej to donutilo jednat. A viděl sebe. Kluka, který se s něčím podobným nikdy předtím nesetkal. Z jediného důvodu. Bál se. Teprve nyní si uvědomil, že strach mu nepomůže. Dřív nebo později se té věci bude muset postavit čelem.

Bál se bouřek, ale to, co se odehrávalo uvnitř něj, by se dalo přirovnat k hurikánu. Měl strach z krve, a přesto nacházel potěšení uvnitř rudých rtů, do kterých se bezhlavě zamiloval. Bál se malých prostorů, ale přesto miloval drobný, tajemný svět, který se kolem něj rozprostřel pokaždé, kdy pohlédl Tomovi do očí. Neměl rád hlubokou vodu, neuměl dobře plavat, a přesto netoužil po jiném, než utopit se v nich.

Tom se odtáhl, lapaje po kyslíku jej nosem hladil po tváři. Společně s bříšky prstů se dotýkal bledých lící, v místech veliké modřiny byly jeho doteky ještě jemnější. Vnímal Billův zrychlený dech. Chvění jeho dlouhých řas. Vůni. Hladovění po dalších polibcích.

Bylo to skutečné. Opravdu se to dělo. Najednou to zaslechl. Tiché, téměř nebadané ševelení. Po špičkách se k němu váhavě blížilo štěstí.

…

Andreas vytáhl z kapsy svazek klíčů, chvilku se v něm přehrabával. Až zbytečně dlouho na to, že tam měl pouze tři klíče. Klíč od domu, ordinace a od Tomova domu. Dal mu ten svůj v den, kdy si pro něj přišla policie. Vzpomínky na minulost zahnal tím, že opatrně vstoupil dovnitř a nechal se vést slabým světlem pocházejícím z obýváku. Na prahu dveří se zarazil. Nebyl zvyklý plakat, proto bylo i pro něj samotného velikým překvapením, jakmile se mu oči naplnily slzami. Netušil, kam by se měl dívat dřív. Bylo to všechno až příliš dokonalé. Děvčátko spící s Dustem na gauči, dvojice objímající se i ve spánku. Tvořili rodinu, aniž by o tom věděli. Jen oni čtyři. Vlastně pět. Plácl se po čele. Téměř by zapomněl na Tomův oporný pilíř. Babett. Něco tam však zaclánělo.

On.

autor: B-kay