Help me forget 9.

autor: Kiro

Dobře, má poznámka k minulému dílu, že jde o ulehčení, byla podle všeho mylná :D. Takže u tohoto dílu si myslím, že už si ji mohu dovolit. Mám pocit, že vás tento díl hodně potěší, ale abyste se neradovali předčasně, tak si ještě nedělejte žádné iluze, tak snadné to dvojčatům nenechám. 😉

Billovi ztuhla krev v žilách. Tom není na operačním sále? Začal se obávat toho nejhoršího. Vytřeštil na doktora oči a ani si neuvědomil, že se ztěžka opřel o zeď, neboť ztrácel rovnováhu. Doktor si všiml jeho pobledlého obličeje a vyděšeného výrazu. Z toho usoudil, že Bill na tom jak fyzicky, tak psychicky nebude nejlépe.

„Vašeho bratra před hodinou převezli na lůžkové oddělení,“ řekl doktor a viděl, jak se Billovi všechny napjaté svaly v obličeji uvolnily. „Je to pokoj číslo 256,“ dodal ještě s úsměvem a nasměroval Billa ke schodišti.

Bill vycházel po schodech do druhého patra a cestou přemítal, co uvidí, až na pokoj přijde. Uvidí Toma ležícího bezvládně v posteli, napojeného na tucty různých pípajících přístrojů? Téhle představy se obával nejvíc.

Co nevidět stanul před daným pokojem. Vyjeveně zíral na dveře, natřené bílým nátěrem a zvažoval, jestli má vůbec vstoupit.

Nakonec sebral všechnu odvahu a roztřesenou rukou uchopil studenou kliku. Dveře se tiše otevřely a Bill udělal pár nejistých kroků směrem k posteli. Pozorně se zahleděl na postel před sebou a v tu chvíli tušil, že jeho nejtemnější obavy vyplnily. Přímo na posteli před ním leželo Tomovo bezvládné tělo a ty pípající příšery vydávaly tak otřesné zvuky, že by ho z toho za chvíli rozbolela hlava.

„Z toho pípání aby se jeden zbláznil, co?“ ozvalo se z druhé strany pokoje. Bill otočil zrak tím směrem a ze srdce mu v tu chvíli spadl kámen velikosti Mount Everestu. V rohu místnosti byla další postel a z ní se na Billa usmíval Tom!

Bill v němém úžasu přešel k němu. Cestou se podíval do postele, kterou si předtím spletl s Tomovou. Ležel v ní muž asi okolo třicítky, a jak byl prakticky celý přikrytý, Bill si ho spletl.

Opatrně se posadil na okraj Tomovy postele, chytil ho za ruku a propletl s ním prsty. Chvíli nic neříkal, a jen si Toma prohlížel. Vypadal dobře na to, že už druhý den byl v nemocnici. Bill byl rád za ten pohled, Tom nebyl na ty odporné přístroje napojen a nikde neměl nějaké obvazy či jiné věci.

Tomovi se splnilo přání. První, co viděl, když se probral z bezvědomí, byl Bill. Sice netušil, jak dlouho byl mimo, ale asi hodně dlouho. Ani nevěděl, co se stalo, akorát si pamatoval, že mu bylo hrozně zle, a potom upadl, toť vše.

„Jak ti je?“ optal se ho Bill a stiskl víc Tomovu ruku, jako by měl strach, že mu tu znovu omdlí.

„No, vzhledem k tomu, že nevím, co se stalo, tak docela dobře,“ ušklíbl se Tom. „Zrovna před chvílí jsem se probral, to to zatracené pípání,“ hodil Tom pohledem k muži ležícím na opačném konci místnosti.

Nyní se na chvíli odmlčel a zadíval se na Billa. Nevypadal vůbec dobře, byl bledší než jindy, své krásné hnědé oči měl nyní unavené a z jeho tváře zmizel veškerý jas.

„Už ti doktoři řekli, co se ti to stalo?“ zeptal se Bill a jeho obličej nabral ještě ustaranější výraz, tedy pokud to ještě šlo.

„Ne, myslel jsem, že to víš ty,“ řekl poněkud zmateně Tom.

„No, já vím jen to, co se stalo před odjezdem do nemocnice,“ řekl trochu provinile Bill. Tom se na něj zahleděl pohledem, říkajícím, aby pokračoval.

„No, původně jsme šli do ehm…“ Bill se v tu chvíli zarazil. Bylo mu poněkud trapné Tomovi sdělovat, co se právě chystali udělat, než se vše zvrhlo. Rozhodl se to přeskočit.

„No, byl jsi na chodbě a najednou jsi začal ztěžka dýchat a opřel ses o zeď, jako bys ztrácel rovnováhu. Mluvil jsem na tebe, ale ty jsi neodpovídal. Potom jsi spadl na zem a já zavolal sanitku. Asi věděli, o co jde, protože tě hned vzali na sál, ale mě tam nepustili, až dnes,“ shrnul to všechno Bill. Tom si to nějakou chvíli přebíral v hlavě.

Z usilovného přemýšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. Dotyčný nečekal, až bude vyzván, hned otevřel dveře. Byl to ten doktor, co Toma prvně vyšetřoval. V ruce nesl nějaké desky a tvářil se tak nějak provinile.

„Dobrý den. Tak jak vám je, pane Kaulitzi?“ optal se doktor na cestě k Tomově posteli.

„Dobrý den,“ odpověděla dvojčata unisono.

„Je mi vcelku dobře, akorát pořád nevím, co se to vlastně stalo,“ řekl popravdě Tom a zadíval se na doktora s nadějí, že mu vše objasní.

Doktor nejprve vrhl tázavý pohled na jejich spojené ruce. Oba bratři na to úplně zapomněli. Bleskově své ruce rozpletli a pohlédli zpět na doktora. Ten raději přesměroval svou pozornost z bratrů, držících se za ruku, na své desky, které otevřel a vytáhl z nich dva rentgenové snímky.

„No… jak jen bych vám to měl říct. Tak předem bych se asi měl hluboce omluvit a hned vám povím za co,“ začal doktor svůj výklad a ukázal chlapcům oba snímky. Byl na nich celkem jasně rozeznat obrázek hrudníku.

V prvním snímku se nebezpečně blízko srdci rýsovalo něco, co tam určitě nepatří, a na druhém snímku to bylo pryč.

„Toto jsou snímky před a po operaci,“ oznámil doktor a oba bratři otevřeli údivem pusu. Nezmohli se ani na slovo.

Jako první se trochu probral Tom.

„A-ale jak je to možné? Neříkal jste, že ten nádor je neoperovatelný?“ řekl a stále měl ve tváři ohromený výraz. Doktor se podrbal na zátylku.

„No, technicky vzato… to vlastně žádný nádor nebyl,“ řekl a lehce se zasmál, aby alespoň trochu odlehčil situaci. To už dvojčatům pusa spadla pomalu až na zem.

„Cože?!“ vyhrkl Bill, to bylo první, co mu přišlo na jazyk.

„Evidentně jsme provedli špatnou diagnostiku, nebyl to nádor, ale obrovská krevní sraženina. Začala se vám v jedné z tepen vedoucích ze srdce usazovat krev a postupně se to zvětšovalo. My to zjistili až ve stádiu, kdy sraženina byla tak veliká, že by nádoru mohla konkurovat, proto došlo k tomuto zaměnění. Během operace jsme vám tepnu uvolnili a zabránili dalšímu srážení,“ řekl doktor a sledoval reakci obou chlapců.

Bill stále seděl jako přikovaný k posteli a nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo, naopak Tomovi vše došlo až moc rychle.

„Takže, já… jsem zdravý?“ zeptal se užasle. Doktor přikývl. Tom se vyšvihl do sedu a sevřel Billa v pevném objetí. Bill se konečně troch uvolnil a také bratra objal, ale asi zmáčkl moc, neboť Tom usykl a trochu se stáhl.

„Musíte opatrně, jizva po operaci ještě není zcela zahojená,“ řekl doktor a s těmito slovy se odebral pryč. Dvojčata se neobtěžovala s dalšími otázkami, Tom byl v pořádku, to bylo to hlavní. Dívali se na sebe se zářivými úsměvy.

„Billy…“ vydechl Tom a natáhl se k Billovi. Spojili své rty v něžném polibku, proč taky ne, krom nich na pokoji nikdo nebyl, až na muže, ležícího v kómatu. Dál se jemně otírali rty o sebe a užívali si ten moment, který už dlouho ne.

Po nějaké chvíli se Bill odtáhl.

„Půjdu najít toho doktora a zeptám se ho, jak dlouho tu budeš muset zůstat,“ řekl Tomovi, naposledy ho lehce políbil a vyrazil z pokoje.

Na chodbě netušil, kam se má dát, vždyť ani neznal jméno toho doktora, takže se nemohl nikoho zeptat. Zničehonic se mu ocitla cizí ruka na rameni.

„Patrně hledáte mě, že ano?“ ozvalo se za Billem. Otočil se a spatřil doktora, kterého právě hledal.

„A-ano… chtěl jsem s vámi mluvit,“ začal Bill a najednou nevěděl, odkud začít. Doktor to vzal za něj.

„Váš bratr bude nyní v pořádku, ale bude tu muset tak čtrnáct dní zůstat. Operace tepny není žádná legrace, musíme dohlédnout, že vše bude probíhat, jak má.“

Bill při slovech čtrnáct dní zatajil dech. Tak dlouho? To snad ne, vždyť jeho bratr takhle stráví víc jak polovinu prázdnin v nemocnici. Ale trklo ho něco ještě mnohem závažnějšího než tohle.

„A co peníze?“ zeptal se. Doktor se k Billovi více naklonil, jako by mu chtěl sdělit nějaké tajemství.

„Vzhledem k tomu, že jsme se tak hluboce pomýlili, bych vám byl vděčný, kdyby se o tom nikdo nedozvěděl. Mohl bych tedy ujednat s pojišťovnou úhradu za léčení vašeho bratra,“ mrkl na Billa a znovu se napřímil. Billovi se to nejevilo jako špatný nápad, protože kdyby to měla zaplatit máma, tak se asi zcvokne. Bill tedy pouze přikývl a otočil se k odchodu.

Vešel znovu do pokoje a přešel k Tomovi.

„Našel jsi ho nějak rychle,“ poznamenal Tom a pohladil Billa po paži.

„Byl hned na chodbě,“ odvětil Bill. „Prý si tě tu budou muset nechat na pozorování,“ řekl poněkud sklesle.

„Na jak dlouho?“ zeptal se dychtivě Tom.

„Čtrnáct dní,“ pípl Bill. Tom se unaveně opřel o čelo postele.

„Bille… moc mě to mrzí,“ řekl Tom a omluvně stiskl Billovi ruku. „Chtěl jsem tohle léto trávit s tebou a místo toho…“

„Ty za to ale nemůžeš,“ odpověděl Bill pohotově. “ Až tě pustí, budeme už jenom spolu a nic nám v tom nezabrání,“ pokusil se na tváři vytvořit co nejpovzbudivější úsměv. „Navíc, budu sem za tebou každý den chodit, takže mě budeš mít až až,“ zasmál se Bill. Tom se na něj také usmál a stáhl si ho do náruče. Toto Bill nečekal, takže překvapením vypískl.

„Pozor, Tome, nerad bych ti ublížil,“ poukázal Bill na Tomovu hruď.

„To je dobrý, chci tě u sebe,“ zašeptal Tom a stulil si Billa v náručí.

autor: Kiro