autor: BrokenMirror
Konečný rozsudek
Andreas Tomovi posílal celý den zlé pohledy a Tom ho ignoroval. Nechtělo se mu s ním jednat, ale stále si nemohl pomoct a musel myslet na to, co Andreas řekl, protože přeci jen, on přemýšlel o tom samém. Opravdu Bill věděl, co dělá? Opravdu si s ním hrál na loutku a věděl všechno, co Tom udělá? Bylo to strašidelné, ale on mu to nežral. Byl si jistý, že Bill nečekal, že bude vědět o jeho astmatu, takže to přeci ukazovalo, že nemá kontrolu nad vším. Tom kolem něj mohl projít bez povšimnutí; pořád ho dokázal překvapit.
Andreas musel být až moc důvěřivý, že si s ním Bill dokázal takhle hrát, že to nechal zajít tak daleko.
Tom přemýšlel, jak se to stalo, jak Bill Andrease svedl. Používal na něj ty samé triky jako na Toma? Jak Andreas podlehl a jak dlouho odolával?
Možná to byl jediný důvod, proč se Andreas zdál tak vyděšený. Možná mu Bill připomínal jeho hříchy a on to nemohl vystát, tak si držel odstup. Dokonce i když Tom rozuměl, proč ho ohledně vězně varoval, nemyslel si, že nechat Billa o samotě, je ta správná věc. Zdálo se, že se mu jeho společnost líbí a Tom byl společenský člověk; rád dělal lidi šťastnými. Bill byl něco jako jeho mise, a to nemluvil o tom, že chce zjistit, co udělal. Tom byl na misi, misi Billa rozesmát.
***
Když se Tom vrátil domů, Gordon byl naštěstí pryč, nechal v kuchyni na stole lístek, kde mu ohlašoval svůj odchod.
Tom bezmyšlenkovitě chodil po pokoji, přemýšlel o Billovi a Andreasovi. Nedokázal na ně přestat myslet od chvíle, kdy měl s Andreasem v koupelně to malé setkání. Doufal že to na něj nepoví, že to nepoví náčelníkovi. Možná to udělá, protože se zdálo, že si myslí, že je Bill opravdu nebezpečný člověk a že by se od něj měl Tom držet dál. Tom nevěděl, co by dělal, kdyby ho vyhodili nebo suspendovali. Chtěl dál Billa navštěvovat; i kdyby mu to zakázali.
Nevěděl, co si myslet o Andreasově teorii, že Bill věděl všechno; neustále ho to štvalo. Nikdo nemohl vědět všechno, Bill nemohl vědět, jak Tom bude reagovat na určité věci. To, že ho Bill rád popichoval a Tom mohl do určité meze pochopit, proč měl tu potřebu; v té malé cele toho nemohlo být moc co na práci, a tak se musel nějak sám zabavit.
Tom se s těžkým výdechem posadil na gauč, podrbal se na hlavě.
Přemýšlel, jestli by si měl o sebe dělat starosti, že Billa tolik bránil.
***
Když Tom viděl vězně poté, choval se… divně. Nemohl říct proč, ale něco na něm bylo divného. Bylo něco v jeho očích, co bylo jiné, a na čele měl vrásku, jako by nad něčím usilovně přemýšlel.
Tom se na něj díval ze svého místa v jídelně. Bill seděl u svého obvyklého stolu, daleko od všech ostatních. Jedl, i když ne moc, ale pořád to bylo lepší než nic.
Když jedl, Billova pravá ruka, která držela vidličku, se občas začala třást a musel ji položit. Tom se zamračil ještě víc, když se Bill opřel čelem o ruku, lokty se opíral o dřevěný stůl.
Takhle ho ještě neviděl a dělalo mu to starosti, protože nevěděl, proč se tak chová. Ale nikdo jako by si toho nevšiml. Ostatní vězni byli zaměstnaní tím, aby se na něj nedívali, a Tom byl dneska v jídelně jediný zaměstnanec.
Šel by k němu, kdyby nedostal příkaz nehnout se z místa, jen kdyby se někdo pral, což se nikdy nestalo.
Bylo to tu nudné, až na Billa.
„Chudáček.“
Tom se otočil, byl překvapený, když uviděl Annu, Billovu bývalou psycholožku, jak vedle něj stojí. Dívala se na Billa jemným a chápajícím pohledem.
„Co mu je?“ zeptal se Tom, díval se už zase na Billa. Pošťuchoval po talíři hrášek, obličej bledší než obvykle, kůže skoro průsvitná tak moc, že pod očima byly vidět žíly.
„Je dvanáctého.“
„Co se děje dvanáctého?“ vrátil pozornost k ní, měl dojem, že mu něco uniká.
„Jeho poslední den u soudu,“ řekla a těžce vydechla. „Neslyšels? Všichni na stanici o tom mluví.“
Tom zavrtěl hlavou; ne, neslyšel. Neměl dojem, že o tom někdo z jeho okolí věděl, protože jinak by o tom zajisté mluvili.
Andreas to ale asi věděl.
„Konečně mu řeknou jeho poslední ortel,“ pokračovala Anna. „Od doby, co se sem dostal, to bylo nejisté, protože nemluví o tom, co se stalo. Jen se k tomu přiznal a nic víc.“ Vydechla. „Snažila jsem se, aby mluvil, aby opravdu vysvětlil, co se stalo, ale…“
„Oh,“ bylo jediné, co na to byl schopný říct. Nevěděl, co jiného říct. Podíval se na Billa a chtěl k němu jít víc než cokoliv. Vypadal, jako by potřeboval podporu a nikdo mu ji nedával; musel se s tím vším vypořádávat sám. „Kolik let si myslíte, že dostane?“ zeptal se a skoro se bál znát odpověď.
Anna znovu těžce vydechla a založila ruce. „Hodně,“ řekla. „Bez podložení to je… kdyby se obhájil, vysvětlil, pak by k němu možná byli střídmější, ale když odmítne, nedává jim na výběr.“
„Kolik je ‚hodně‘?“
„Dost na to, aby si byl jistý, že tuto budovu už nikdy neuvidí zvenčí.“
Tomovi klesl žaludek, ale ne, že by tu odpověď nečekal. Pomalu kývl.
„Přála bych si, aby mluvil,“ řekla Anna. „Dělám si o něj starosti, i když už není můj pacient. Myslím si, že s tím novým mluví ještě míň než se mnou.“
„Kdo je ten nový?“ Tom ani nevěděl, že teď nějakého má, ale mělo mu to dojít.
„Jmenuje se David Jost. Je dobrý, ale dobrý není dost, když jednáte s Billem.“ Usmála se slabě. „Vrátila bych se k němu, kdybych mohla, opravdu ano.“
„Proč nemůžete?“
„Oh, víš-“ podívala se na Toma, usmívala se. „Nejsem už tak mladá jako dřív. A ta práce je opravdu vyčerpávající. Není to jen o mluvení s pacienty; je to mnohem víc. Opravdu bych se k němu chtěla vrátit, ale nemůžu se vrátit jen k jednomu z pacientů.“
„Nemůžete s ním mluvit?“ přemýšlel Tom, byl si jistý, že to nějak musí jít. „Bez toho abyste byla oficiálně jeho psychiatr.“
„Oh, nemyslím si, že by se mnou mluvil. Víš, jaký je.“
„Jo…“ Tomovi došla slova, cítil, jak se přes něj přelila vlna smutku. Nelíbila se mu myšlenka na to, že tu Bill bude zavřený až do konce života. „Je záhada.“
„To je,“ souhlasila Anna a přikývla. „Dodneška jsem nepochopila, jak přemýšlí.“
To Tom také ne.
Tisíce otázek, na které se chtěl zeptat, ale věděl, že na ně Anna buď nezná odpověď, nebo neodpoví. Proč je takový? Proč je takový tajnůstkář? Proč se neusmívá? Proč se týrá? Proč chce umřít? Co udělal?
Tu poslední otázku chtěl zakřičet ze střech, aby to mohl každý slyšet, možná by to někdo věděl.
Pak si vzpomněl na to, co mu vězeň řekl, a přemýšlel… záleželo na tom?
Opravdu si přál, aby mohl říct, že nezáleželo. Ale přál si, aby mohl říct, že na tom, co Bill udělal, nezáleží. Ale záleželo.
***
Bylo divné nevidět Billa v jeho cele. Asi ve dvě ho vyzvedli a v želízkách odvezli k soudu. Měl hlavu sklopenou, když procházel kolem Toma, kroky těžké a vypadal, že se mu ani za mák nelíbí, jak ho ti dva pevně drží za paže. Rty se mu chvěly, jako by na ně chtěl zle zavrčet, ale bojoval s tím.
Vypadal křehce, ne jako obvykle, kdy vypadal silně a hrozivě. Tom měl skoro potřebu ho ochraňovat. Chtěl vystoupit a říct jim, aby ho drželi jemněji, nebo bude mít modřiny. Chtěl jim říct, aby ho nestrkali do auta tak násilně a chtěl se jich zeptat, jestli nemůže jet s nimi.
Už uběhly dvě hodiny a Bill se stále ještě nevrátil. Tom si prsty bubnoval o desku stolu, oči na hodinách. Jak dlouho ještě? Nevěděl, jestli bylo dobré nebo zlé, že to tak trvalo.
Pomalu uběhla další půlhodina, když se dveře otevřely a dva statní policejní strážníci s náčelnicí prošli a mezi sebou vedli Billa. Jeho kroky se táhly ještě víc, hlavu měl sklopenou a vlasy mu překrývaly obličej.
Ruce měl před sebou překřížené, želízka na svém místě a strážníci ho drželi stejnou silou jako předtím. Provedli ho místností a šli nahoru po schodech, říkali Billovi, aby šel rychleji.
Tom se za Billem díval s těžkým srdcem. Bill vypadal naprosto vyčerpaně, jak ho napůl vedli, napůl táhli nahoru do schodů. Opravdu mu to muselo vzít všechnu energii.
„Páni, to byl…?“ Georg se otočil k Tomovi. Stál vedle něj, díval se na Billa s čelistí u země. Oči vykulené. „Byl to…?“
„Jo.“ Tom si promnul čelo. „Jo, to byl.“
„Páni,“ zopakoval Georg, zíral na schody. „Nemůžu uvěřit, že jsem byl na sáhnutí daleko od vězně 815.“ Zachvěl se, aby tomu dodal na dramatičnosti.
Tom protočil oči, přemýšlel nad tím, jak blízko mu byl on sám a málem se začal smát tomu, že si o sobě Georg myslel jak je statečný, že neutíkal pryč o život, když kolem něj Bill prošel.
„Nezdá se tak děsivý jako v příbězích, co?“ zeptal se Georg. „Chci říct, když jsem ho viděl v kantýně, tak jen seděl a hrál si s jídlem, a teď vypadal, já nevím…“ došla mu slova, podíval se na Toma a čekal od něj, že něco řekne.
Tom jen přikývl. Zoufale toužil po tom, jít se na Billa podívat, ale musel čekat, až to nebude vypadat podezřele.
„Slyšel jsem, že byl u soudu,“ pokračoval Georg, nevěděl o Tomově nezúčastněnosti v konverzaci. Takže Georg to také věděl. „Zajímalo by mě, co dostal.“
Tom si přál, aby to věděl.
***
Začalo to blízko konce Tomovy šichty, když už nemohl dál čekat. Musel Billa vidět.
Nelíbilo se mu, jak vycucaně Bill vypadal, a zoufale potřeboval vědět, jestli je v pořádku. Potřeboval vědět, o čem mluvili u soudu, ale šance, že mu to Bill řekne, byla mizivá; na to byl ale připravený.
Bill seděl na posteli; nohy přitažené k hrudníku a sotva se pohnul, když Tom zaťukal na dveře.
Lehce zvedl hlavu, podíval se, kdo to je, a pak odvrátil pohled.
První věc, které si Tom všiml, bylo, že se Bill neušklíbl. Vůbec. Ani trochu. Myslel si, že Bill předtím byl bez výrazu, ale teď si uvědomil, že tomu tak nebylo. Něco mu vždy zářilo v očích. Rošťáctví, zlost, pobavení, vášeň; nezáleželo na tom, ale vždy tam byla nějaká emoce. Teď tam ale opravdu nebylo nic.
Tom rychle odemkl oba zámky a vešel.
„Ahoj,“ řekl tiše a přešel blíž.
To, že mu Bill neodpověděl, bylo mnohem víc nepohodlné, než když byl přítulný a mimo meze. Tom si skousl ret a nasál svůj piercing. Chtěl se posadit na postel vedle něj, ale něco mu v tom bránilo. „Co to je?“ zeptal se a zvedl knížku. Billovy oči přejely k jeho ruce.
„Nedotýkej se jí,“ řekl a vzal ji z Tomových rukou, položil ji na druhou stranu od svého těla a pokračoval v předchozí pozici.
Tom se posadil. „Co je to za knížku?“
„Poslední knížka, kterou si přečtu, než zemřu,“ odpověděl Bill jednoduše a Tomovi na kůži naskočila husina z toho, jakým tónem to řekl.
„Dobře.“ Přikývl. Přemýšlel, jestli stres ze soudu donutil Billa znovu přemýšlet o sebevraždě, ale doufal, že ne. Jestli ano, tak udělá cokoliv, jen aby tomu zabránil.
„Ty…“ odkašlal si. Opravdu nevěděl, co říkat, když byl Bill tak potichu. „Chceš, abych šel pryč?“
Bill se na něj na zlomek vteřiny podíval a pak znovu odvrátil pohled. „Nevím,“ řekl nakonec tiše.
To Tomovi nijak nepomohlo, alespoň to ale nebylo ano. „Hele.“ Položil ruku na Billovo koleno a stiskl. „Proč nemluvíš?“
Se mnou, s nimi, s Annou.
„Není důvod,“ řekl Bill a narovnal nohy, protáhl si je před sebou a dal je na zem. „Je mi to jedno.“
„To není pravda.“
„Zasloužím si tady být. Co na tom nechápeš?“ Bill se na něj ostře díval, oheň, který tu vždycky byl, byl zpátky. Jestli ne úplně, tak alespoň částečně.
„Nejsme si jistý,“ Tom ho zkoušel a viděl, že to Billa vytáčí. Ukazoval víc, když byl takhle zranitelný. „Vidím to v tvých očích. Myslím, že kdybys mluvil-„
„Nevíš, o čem mluvíš,“ řekl Bill. „Kdybys to věděl, tohle bys neříkal. Neměl bys tohle říkat.“
„Myslím si-„
Na konci chodby se ozval zvuk a Bill zvedl ruku, umlčel Toma, který ztuhl. To někdo zase obcházel?
„Kolik je?“ zašeptal Bill, poslouchal, jak ten někdo šel blíž.
„Uh, skoro devět. Měl bych…?“ ukázal ke koupelně a Bill přikývl.
Tom se zvedl a vběhl do koupelny, byl sotva uvnitř, když se ten někdo zastavil před Billovou celou. Dveře do koupelny nebyly zcela zavřené; byly otevřené dost na to, aby Tom mohl koukat ven.
Nebyla to obhlídka, někdo šel do Billova pokoje. Žena. Slyšel chřestění klíčů a těžké obraty zámků, když odemkla a pak byla uvnitř. Tom ji poznával, ale nevěděl, jak se jmenuje. Byla mladá, nejspíš tu byla stejně dlouho jako Andreas a vloni tu byla na zaučení.
Hlas se jí trochu třásl, když mluvila, i když bylo jasné, že se to pokouší skrýt. „Vstát.“ Nejspíš to mělo znít jako příkaz, ale vyznělo to pateticky a slabě.
Bill udělal, jak mu bylo řečeno. Možná by si s ní pohrával, kdyby to bylo jindy, ale dnes se jen zvedl a odešel dozadu, dokud nebyl u zdi. Zvedl ruce před sebe, dlaněmi nahoru k mladé strážnici.
„Dobře,“ vydechla a pak přistoupila k Billovi. Bylo víc než jasné, že je vyděšená, a že by radši byla kdekoliv jinde na světě.
Až teď si Tom všiml, že má něco v ruce, něco malého a bílého. Položila to na stůl a rychle zacouvala, než byla zase u dveří. „Tady,“ řekla, její hlas trochu silnější. „Sněz to.“
„Ano, madam,“ řekl Bill hladce a natáhl se pro malý kelímek a něco uvnitř něj zachřestilo, Tom pochopil, že to jsou prášky.
Tom zadržel dech. Kdyby se ta dívka otočila trochu víc doleva, tak by ho viděla a bylo by po všem.
Zůstala, dokud je Bill nezapil skleničkou vody, která stála na jeho nočním stolku. „Hotovo,“ řekl, když ji položil. „Nemusíš být tak vystrašená.“
Zadrhl se jí dech, jako by ji tím Bill ještě víc vyděsil. „T-ty ne… uhm…“ koktala, nervózně si dala vlasy za ucho. „Ještě tam jsou.“
„Tohle-“ zvedl Bill poslední prášek, „-je prášek na spaní. Jestli nevadí, vezmu si ho trochu později, protože budou v televizi dávat něco, co bych chtěl vidět.“
Usmál se na ni falešným a skoro posměšným úsměvem, falešnějším, než kterým se kdy usmál na Toma.
Vypadalo, že chce protestovat, ale nakonec přikývla. „Dobře,“ zašeptala, otevřela dveře. Vypadala, jako by se nemohla dostat pryč dostatečně rychle a Tom přemýšlel, jaký zlý člověk ji donutil udělat něco, čeho se nejspíš k smrti bála. Tom si byl jistý, že kdyby Bill chtěl, lehce by ji přepral.
Soudě podle zvuku jejích kroků musela chodbou utíkat, a jen když se za ní dveře zavřely, Tom vystoupil ven.
Bill se suše zasmál. „Nováček,“ vysvětlil a protočil oči. „Roztomilá. Trochu moc nervózní na můj vkus, ale když se nad tím zamyslím, ty ses kdysi choval stejně.“ Naklonil hlavu na stranu. „Jo.“
„Nechoval,“ argumentoval Tom zamračeně a posadil se zpátky na postel.
Byl rád, že vidí, jak se do Billových očí navrací lesk; už to byl přeci jen nějaký čas, co se vrátil od soudu, a tak z něj stres začal opadat.
Nebo to bylo kvůli Tomovi?
Bill se posadil zpátky na postel, položil kelímek s práškem na spaní na noční stolek. Opřel se o zeď a zavřel oči, bylo jasné, že byl unavený, měl pod očima temné kruhy a byl bledší, než jak ho Tom kdy viděl. Možná to od něj bylo sobecké, že tu zůstával a držel tak Billa od toho aby si ten prášek vzal a spal. Ale stejně ho nechtěl nechat o samotě. „Co to bylo za prášek?“
„Od všeho kousek,“ odpověděl Bill, oči stále zavřené.
„Na co jsou?“
Bill otevřel oči, podíval se na Toma a poklepal si ukazováčkem na spánek.
Oh.
„Co se stane, když si je nevezmeš?“
„Nic dobrého,“ řekl Bill s malým náznakem úsměvu. „Všechno co je uvězněno tady,“ znovu si poklepal na spánek, „jde ven.“
To jak to Bill řekl, přinutilo Toma se trochu zachvět. Znělo to, jako by opravdu byl šílený, jako by tu šílení měli být všichni, ale Tom tomu stejně nevěřil. Myslel si, že Bill přehání, nejspíš aby pro zábavu Toma ještě víc vyděsil.
Neprojevil žádné emoce. „Bille, na čem se soud usnesl?“
Bill se hlavou opřel o zeď a zavřel oči. „Budu tady do dne, kdy zemřu.“
„To mi je líto.“
Tom to myslel vážně, opravdu.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
ja doufam, ze TOm nejak Billovi pomuze, prootze by me fakt zajimalo za co dostal dozivoti .. jezisi ja sme napjata jak guma u trenek 😀
Ale tesim se na dalsi dil 🙂
To bola smutná kapitola. Som zvedavá kedy sa dozvieme za čo vlastne Bill sedí v tej base a prečo nechce povedať ako sa stalo to, čo sa stalo ale radšej sa nechá odsúdiť na doživotie:( a podľa všetkého ešte chce aj umrieť:(
Ďakujem za smutnú kapitolu.
Och to ne :((…v první chvíli mě to celkem vyděsilo když tam Bill říkal že ta knížka bude poslední co si přečte a pak tam přišla ta ženská…už jsem myslela že ho třeba poslali na křeslo nebo něco takového..ale doživotí je sna ještě horší..Tom musí Billovi pomoct…i když to bude velice těžké jestli mu Bill neprozradí co se odehrálo v jeho minulosti..://
Kurnik, čo ten Bill vyviedol, keď dostal taký trest?!… dúfam, že sa to čoskoro dozvieme a tiež, že Tom mu nejako pomôže.
Ďakujem za preklad.
no do hajzlu
achjooooo 🙁 doživotí 🙁 Tohle si Bill nezaslouží.
páni… tohle začíná být pěkně napínavý 😀
Já prostě z toho nemůžu.. Asi bych si měla přečíst originál, ale jsem moc líná překládat. Jenže na druhou stranu se vždycky celkem dost těším na díly..
Aj mne je to ľúto. Čo také Bill urobil, že dostal doživotie? Ako to, že sa to Tom ešte nedozvedel? Prečo sú okolo toho také tajnosti? Mám toľko otázok (presne ako Tom), mňa tu porazí z toho :D… Bolo by strašne zaujímavé vidieť Billovi do hlavy :)… Ďakujem za preklad 😉
Tak Bill dostal doživotí ale dozvím se za co? Docela je mi jej líto.
Nee :'( nevim co Bill udelal ale neprijde mi tak strasny jen je blazinek ale pokud si uvedomuje co udelal pak to s nim nemuze byt tak strasny. Co sakra udelal? :O :/ neni spatny clovek ani v tehle povidce <3 uplne chapu Toma ten Bill umi manipulovat i na dalku 😀
nieee 🙁 prosím nie :(( asi nebude happy end, že? Ja im tak fandím 🙂 velmi , chcem aby Billa pustili.. išiel by bývať k Tomovi….randili by spolu….boli šťastní… sakra, asi napíšem poviedku 😀
Ďakujem za krásny diel ♥