autor: BrokenMirror
Tom se podíval na hodinky a ano, jeho směna skončila už před dvaceti minutami.
„Jo, mám,“ řekl, byl překvapený, že čas tak rychle utíkal, když spolu ani nemluvili. Vlastně nedělali vůbec nic za poslední půlhodinu. Tom tu jen seděl, dělal Billovi společnost, a Bill si nestěžoval.
„Měl bys jít.“
„Jo, půjdu,“ řekl Tom a podíval se na Billa. Nepovedlo se mu dostat se do své obvyklé osobnosti, i když se snažil. Tom ho nechtěl opustit, dokud si nebude jistý, že je v pořádku. „Ale nechci.“
„Měl bys.“
Tom zadržel dech a hřbetem ruky pohladil Billa po čelisti. Jemně. Bill ztuhl. „Neubliž si.“
Tom odtáhl ruku a zvedl se. Cítil Billův pohled ve svých zádech.
„Tome, počkej,“ řekl Bill tiše a zvedl se za ním. „Já…“ polkl a skoro vypadal nervózně. Nebo to hrál, Tom mu teď nemohl začít věřit, protože mu ho bylo líto, to z něj dělalo ještě lehčí terč.
„Tome, polib mě.“
Tom vykulil oči a srdce mu přeskočilo. „Bille…“
„Prosím. Polib mě.“
To, jak to řekl, přinutilo Toma přikývnout, skoro proti jeho vůli. Ale najednou to bylo v pořádku. Že ano? Mohl Billa políbit, aby mu bylo líp. V tu chvíli si uvědomil, že by udělal cokoliv, jen aby bylo Billovi lépe. Kdy to došlo až sem? Kdy mu na něm začalo tolik záležet?
Odpověď byla lehká, vždycky mu na něm záleželo. Tomovi záleželo na lidech, měl to v povaze a Bill nebyl výjimka. Možná se měl stát doktorem a ne policistou.
Ale k vězňům si přeci vztah
nemůžete udělat. Anna ho před tím varovala, ale tady byl Tom a dělal přesný opak.
„Polib mě,“ vydechl Bill znovu, olízl si své plné rty a přistoupil trochu blíž.
A tak ho Tom políbil. Naklonil hlavu na stranu a přiklonil se, setkali se s Billem uprostřed. Bill tiše zakňoural a chytl se ho, rukama Toma hladil po bocích, zatímco nasával Tomův piercing.
Billův jazyk si pohrával s Tomovými rty, žadonil o povolení, a Tom nedokázal potlačit sten, když se jejich jazyky setkaly. Polibek se změnil z pomalého do tvrdého. Bill jako by se z Toma živil, nabíral na sebevědomí a síle.
Tom cítil, jak se ho Bill snaží natlačit na dveře, ale to Tom nechtěl. Oba dva bojovali o dominanci; oba se snažili, aby ten druhý couval. A tak zůstali tam, kde stáli, propleteni, líbali se, jako by měl skončit svět.
Kdyby to nebyly měsíce a měsíce, co měl Tom naposledy holku, tak by se takhle necítil, ale bohužel, Tom byl jen chlap, jen člověk a Bill věděl, co přesně udělat, aby ho dohnal k šílenství. Věděl, co s jazykem dělat – s jeho piercingem – věděl, kam položit dlaně, jak naklonit hlavu, aby do sebe jejich nosy nenarážely nebo jejich zuby neskřípaly o sebe. Tomovi se roztékal mozek. Vzal Billa za temeno hlavy, zajel prsty do jeho vlasů, jemně ho za ně zatahal.
Tom ale věděl, že to musí zastavit, než jejich těla začnou reagovat. Věděl, že jestli to zajde až tam, obzvlášť jestli
Bill zajde až tam, tak skončí na posteli, tím si byl Tom opravdu jistý.
Jen pouhá myšlenka na to ho rozohnila, a tak okamžitě prolomil polibek, lapal po dechu. „Dobrou noc,“ řekl, hlas zastřený, a Bill přikývl.
„Dobrou noc,“ vydechl Bill, rty rudé a nateklé. Tom ho chtěl znovu políbit. „A děkuju.“
Tom přikývl a pustil ho. Horko v jeho podbřišku nezmizelo, v duchu nadával. Kurva, potřeboval se s někým vyspat.
„Vezmi si prášek na spaní, ano?“
Tomu se Bill trochu zasmál. „Ano, pane,“ zamručel.
Oh, kurva.
Tom zavřel oči, dlouze vydechl nosem, když ta slova poslala silný pulz do jeho rozkroku. „Myslím to vážně,“ řekl, snažil se přehlížet výraz v Billově tváři. Tajně byl ale rád, že je to zpátky. „Vezmi si prášek.“
„Nechtěl jsem ho schovat a sbírat je, víš,“ řekl Bill. „Ale jestli ti pak bude líp…“ přešel ke stolku a zvedl prášek. Zvedl ho tak, aby ho Tom mohl vidět a na sucho ho spolkl. „Šťastný?“
Tom se na něj usmál. „Spi dobře.“
„Jo.“
Tom šel otevřít dveře, ale když sáhl do kapes, byly prázdné. Pořád měl v druhé kapse náhradní klíče, ale kde kurva…?
Otočil se na Billa, najednou nepříčetný, přešel k němu a vzal ho za pravé zápěstí, obličej kamenný.
Bill pěsti pěvně svíral.
„Otevři ruku,“ nařídil mu Tom, držel ho za zápěstí víc, než bylo potřeba. „Říkám, otevři do prdele tu ruku.“ Bill pomalu narovnal prsty, ve kterých svíral Tomovy klíče a Tom mu je sebral. „Co to děláš?“ sykl.
„Řekl jsem ti, že mi můžeš věřit,“ řekl Bill, mnul si zápěstí. „A můžeš. Ale vidíš, jak lehce jsem to mohl udělat a ty sis nevšiml?“
„O co ti jde?“ Tom na něj skoro křičel, ale Bill se ani nepohnul. „Vážně, Bille, mám už až po krk tvých debilních her s myslí.“
Billovi jako by se Tomův výbuch líbil, protože jeho oči jiskřily dřív než předtím. Jeho obvyklé já bylo zpátky, ale teď to Tomovi lezlo na nervy. Alespoň jeho vzrušení bylo pryč. „Jde mi o to, že vzít ti klíče bylo jednodušší, než vzít dítěti lízátko. Měl bys s tím něco dělat, začínáš být neopatrný.“
„Co kdybych si toho nevšiml a použil svoje náhradní klíče k tomu, abych tě zamknul?“ zeptal se Tom. „Co bys udělal?“
„Nic.“
Tom si odfrkl. „Jo, jasně. Dobrou noc,“ řekl s odfrknutím a rychle přešel po pokoji. Urychleně ho zamknul, skřípal zuby.
Nemohl prostě uvěřit tomu, co Bill právě udělal. Byl vytočený, že s ním takhle manipuloval, a že mu to šlo tak lehko.
Jeho kroky se ozývaly chodbou, když šel ke dveřím, které vedly ke schodům.
Přál si, aby věděl, co se tím Bill snažil říct. Říkal Tomovi, že by mu neměl věřit, což bylo proti všemu, co mu říkal předtím.
Tom si promnul čelo, byl víc zmatený než kdy předtím.
***
„Proč vypadáš, jako kdybys právě spolkl citron?“
Tom zvedl pohled od oběda. „Není důvod.“
Gustav nakrčil obočí. „Jasně.“
„Má pravdu,“ řekl Georg a opřel se lokty o stůl. „Cos dneska přijel, vypadáš nasraně. Má to něco společného s tím přesčasem, cos měl včera večer u cel?“
Tom se rozkašlal, zaskočil mu kousek jablka. Všimli si toho? „Cože?“
„Jo,“ souhlasil Gustav. „Co se tam stalo?“
„Řekl ti někdo z nich něco?“ navrhl Georg. „Někteří jsou opravdu otravní. Jestli něco říkaj, tak je prostě ignoruj, jen se tě snaží vyprovokovat.“
„Ne, ne, o to nejde,“ řekl Tom rychle, srdce mu splašeně tlouklo. Georg a Gustav nesměli vědět, že Tom Billa pravidelně navštěvuje. Přeci na to nemohli přijít. „Nejde o práci, nedělejte si starosti.“
Ani jeden ale nevypadal přesvědčeně, skepticky se na sebe podívali a mysleli si, že si toho Tom nevšiml.
Tom se je snažil ignorovat, nepotřeboval mít starosti ještě s tímhle. Celou noc myslel na to, co se včera večer stalo a byl opravdu ještě pořád naštvaný, ale spíš víc zmatený než naštvaný.
„Co kdybych si toho nevšiml a použil své náhradní klíče, abych tě tu zamknul? Co bys udělal?“
„Nic.“
Opravdu by nic neudělal?
Opravdu by si vězeň odsouzený k doživotí nechal ujít možnost utéct? Doslova měl v ruce klíče ke svobodě; kdyby chtěl, tak mohl lehce utéci a on řekl, že by to neudělal.
Ale pak, přeci jednou měl Tomovu pistoli u jeho krku a ani tenkrát nic neudělal.
„Co je s tebou, sakra?“ sykl Tom a frustrovaně si promnul čelo.
***
Po zbytek dne měl Tom štěstí a zapsal se k úkolům, které držely jeho mysl pryč od Billa. Byl vyslán s Georgem k nějaké rvačce mezi dorostem na ulici. Byl to dobrý pocit dělat něco jiného, než být celý den zavřený uvnitř.
Ten večer když přišel domů, tak na Billa vůbec nemyslel.
***
Další den začal bez Billa a bez starostí. Ale nezůstalo to tak.
Tom měl pochůzku, zrovna prošel druhé a třetí patro a byl na cestě do čtvrtého. Věděl, že se něco děje okamžitě, jak vešel do chodby. Slyšel křik, nárazy a další křik, celá atmosféra tady byla prostě špatná.
„Na postel s ním!“ slyšel, následovalo to ostré: „Nesahejte na mě!“ a další rány.
„Co to kurva je,“ přemýšlel Tom nahlas. Šel směrem k tomu rámusu, viděl, jak se vězni snaží vidět ven, byli zvědaví, co se děje.
Možná mu to mělo dojít, ale nedošlo, dokud nestál před celou 32. Bill.
Vykulil oči, když uviděl dva strážníky, jeden z nich byl Braun, muž s plnovousem, kterého Tom potkal ve svůj první den tady, a dvě sestry, které se snažily Billa uklidnit. Vypadal nepříčetně, nebo vyděšeně, nebo obojí. Tom ho už viděl ztratit nervy, ztratit kontrolu, ale nikdy ne takhle.
Díval se, jak Bill mrštil židlí o zeď, než vycouval od lidí v místnosti, oči nepříčetné. Tom si všiml, že jedna ze sester měla za zády jehlu a snažila se dostat k vězni blíž, pomalu ho obkličovala.
Tom stál ve dveřích, ale nevypadalo to, že by někdo o jeho přítomnosti věděl, ani Bill, který k němu stál čelem.
„Jen se uklidni, ano?“ řekl muž, kterého Tom neznal, jeho hlas podivně klidný a hluboký. Otočil se k jedné ze sester. „Prohledejte pokoj, znovu schovával prášky.“
Sestra přikývla a okamžitě šla do koupelny. Bill temenem hlavy narazil do zdi a oči měl tak černé, že z nich skoro šlehaly blesky.
„Neopovažujte se mě dotknout,“ varoval je, když strážník přistoupil blíž. „Ne-!“ ale on stejně přistoupil a zkroutil Billovi ruce za zády, zadržel ho na místě. Bill se rozkřikl; zoufalý, srdceryvný křik, který se Tomovi dostal až do morku kostí. Bill sebou v jeho sevření házel, snažil se osvobodit. „Pusťte mě!“ vřískal. „Pusť mě, kurva, ty zasranej…“ kopal ho do lýtek, ale nemělo to žádný smysl.
Tom stál přimražený k podlaze a díval se, jak Billa připoutali k posteli, jediné na co myslel, bylo:
přestaňte, ubližujete mu, nevidíte, že se bojí?
Když sebou Bill házel ve svých poutech, sestra, která šla hledat prášky, se vrátila. „Našla jsem je,“ řekla, v dlani držela různě barevné prášky. „Byly za záchodem. Tohle je dnešní a včerejší dávka.“
„Kdo je přinesl?“ štěkl Braun. „Kdokoliv to byl, tak nezůstal dost dlouho na to, aby ho zkontroloval, jestli si je vzal. Zatracení amatéři.“ Promnul si obličej a svůj stříbrný plnovous, zavrtěl hlavou.
Sestra pokrčila rameny.
Tom měl pocit, že věděl, kdo je přinesl. Nejspíš to byla ta samá nervózní žena, která je přinesla, i když tu byl Tom, ale tentokrát neměla odvahu zůstat.
Bill stále vřískal a házel sebou, tahal za pouta, co měl na zápěstích a kotnících. „Pusťte mě!“ ječel, a když nikdo nic neudělal, jeho pohled zabloudil k mladé sestřičce, která za zády držela jehlu. „Ty,“ oslovil ji, ztěžka dýchal. „Pustíš mě?“
Tom byl překvapený, když slyšel, jak změnil tón hlasu. Byl hlubší, klidnější, skoro svůdný. Tom ten hlas znal; byl to hlas, kterým s lidmi manipuloval, hypnotizoval je. Najednou už mu ho nebylo líto. Dokonce i v této situaci Bill věděl, jak s lidmi manipulovat.
„No tak, zlatíčko, neublížím ti.“
„Neposlouchej ho, Lucy,“ řekl neznámý muž sestře, která se na Billa dívala s vykulenýma očima. „Nebral svoje prášky; Neví, co říká.“
„Tak Lucy?“ řekl Bill, přivřel oči, trochu hůř dýchal. „Odvážeš mě, Lucy?“
„N-ne,“ zašeptala Lucy, třásl se jí hlas. „J-je mi to líto.“
Bill se uchechtl a oči měl v tu ránu zase zlé, bylo to tak rychlé, že Lucy zacouvala.
„Jsem si jistý, že ti to je velmi líto,“ odsekl. „Tak, tak líto!“ tvrdě zatáhl za pouta, zaklonil hlavu a zapřel se s ní o matraci, křičel.
„Kaulitzi,“ řekl Braun přísně. „Chovej se slušně.“
„Zabiju tě,“ řekl Bill, pohled na vyděšené sestře. „Já tě,
kurva, ZABIJU!“ tvrdě cukl s pouty, prohnul se v zádech. Byl jako posedlý. Takový tedy byl Bill, když nejedl prášky? Tohle myslel tím, že je všechno z něj vypuštěné ven?
„To stačí,“ řekl znovu neznámý. „Uspěte ho, Lucy.“
„Ne!“ vykřikl Bill, trhal se tak silně, že se Tom bál, aby se postel nebo jeho ruce nezlomily. „Neopovažuj se!“
Lucy na Billa zírala, její obličej byl bledý a oči vykulené.
„Hned, Lucy!“
Nadskočila, ale rychle udělala to, co jí bylo řečeno, a přitlačila Billovi jehlu do ruky; po tom, co v něm bylo vše, co bylo předtím v injekci, uskočila, jako by jí to ale nepřišlo dostatečně rychle.
„K čertu s vámi!“ Bill po ní plivl, ale jeho pohyby se už oslabily a oční víčka se chvěla. Ještě zamumlal na adresu sestry několik nadávek, než pomalu přestal bojovat a byl v klidu. Oči se mu zavřely a hlava se mu složila do strany.
***
Tom přecházel po kanceláři, dostávalo se mu zmatených pohledů od Georga a Gustava.
„Vole, co je s tebou?“
„Nic,“ odpověděl Tom, vydechl a sedl si na židli. Dělal si o Billa starosti, ten byl i teď o dvě hodiny později připoutaný k posteli.
To, že si o něj dělal starosti, neznamenalo, že už na něj neměl zlost, ale když takhle Billa viděl, naprosto to jeho zlost přeneslo jinam. Proč si nebral prášky? Chtěl snad Tomovi zase něco dokázat?
„Neměl bys jít domů?“ navrhl Georg. „Jsi bledý.“
„Není nemocný.“
Tom zvedl hlavu, ve dveřích stál Andreas s tvrdým výrazem ve tváři.
„Není nemocný,“ zopakoval, jeho modré oči se vpíjely do Tomových. Tom zavrtěl hlavou; Andreas nemohl nic říct, když tu byli v místnosti Georg a Gustav. „Byl svědkem toho, jak jeden z vězňů protrpěl psychotický záchvat.“
Psychotický záchvat.
„Že ano?“ Andreas Toma probodával pohledem.
„Ano?“ Georg se na něj otočil s vykulenýma očima. Vypadal ohromeně. „To je tak hustý!“
„Který to byl?“ chtěl vědět Gustav a přistoupil k Tomovi blíž.
Všichni se na něj dívali, jako by jim měl říct o tom, jak byl svědkem druhého zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
„Není to hustý,“ vyhrkl podrážděně Tom, „bože, co je to s vámi?“ postavil se. „Nemáte žádnou úctu a ty,“ otočil se k Andreasovi, „nepleť se mi do života, ano?“
Andreas pokrčil rameny, obličej nonšalantní.
Tom si odfrkl. „Jděte do háje všichni.“
A pak odtamtud utekl, běžel nahoru po schodech. Musel za Billem.
„Netykavka,“ slyšel, jak řekl Georg dřív, než byl z doslechu.
***
Než Tom vešel, podíval se skrz mříže, jen aby se ujistil, že je Bill vzhůru, a byl. Díval se do stropu, ruce i nohy připevněné k posteli jako předtím.
Tom zaťukal a odkašlal si. „Můžu dál?“
Bill trochu zvedl hlavu. „Jasně, pojď dál.“ Položil hlavu na polštář a Tom proklouzl dovnitř.
„Odpusť mi, jestli budu trochu mimo,“ řekl Bill, když Tom přešel blíž, pohled stále na stropě. „Dali mi snad každou drogu, co našli.“ Billův úsměv byl trochu zasněný, když se podíval na Toma, a bylo velmi jasné, že je pod prášky. Oči se mu neustále střídavě zaostřovaly, snažil se dívat Tomovi na obličej.
Tom si vzal židli a posadil se vedle postele. „Proč?“
Billovy oči ztmavly. „Viděl jsem tě, víš. Než mi ta děvka dala injekci.“ Vydechl. „Byl jsem jen… já nevím. Moc si z toho nepamatuju.“
Tom se zamračil. „Nepamatuješ?“
Bill zavrtěl hlavou a Tom měl pocit, že mu lže. Možná byl špatný lhář, když byl pod prášky. „Jen jsem vyjel, a pak si to nepamatuju.“
„Už jsi v pohodě?“
Bill vydechl. „Asi. Chci říct, kromě toho, že mi přijde, jako bych měl v puse vatu, že máš tři oči a že nic necítím, jsem jen mdlý.“ Jeho úsměv byl tentokrát nucený. „Díky za minule,“ mumlal. „Ten polibek. To bylo, mmh, hezké.“
Tom se odmítal červenat. Nebudou o tom mluvit, když byl Bill pod prášky. „Dělají tohle často?“ zeptal se a podíval se na pouta. Zápěstí měl červená a odřená z toho, jak za ně tak tvrdě tahal, Tom ho chtěl pohladit.
Bill pokrčil rameny.
„Proč nebereš svoje prášky?“
Bill odvrátil pohled, zaměřil se pohledem na zeď. Semknul pěsti. „Nelíbí se mi, jak mi po nich je. Nechci být otupělý,“ vydechl. „Uklidňují mě.“
Zdálo se, že Bill mluví pravdu. Možná to byla první pravda, kterou mu kdy řekl. Nejspíš proto, že byl na drogách. To si byl vědom toho, že to možná není správné, ale jestli z toho může něco vytěžit, pak to udělá.
„Bille, je to dobrá věc,“ řekl jemně, snažil se ho usměrnit. „A teď jsi otupělý, nebo ne?“
„Ne, to není to samé.“
„Je lepší takhle ztratit kontrolu?“
Bill těžce vydechl. „Ne. Ale neměl bych se cítit klidně.“
„A máš snad trpět?“ řekl Tom sarkasticky, Billův obličej se znovu změnil a jeho oči se podivně zamlžily.
„Zníš jako moje bývalá psycholožka,“ vydechl Bill, ale Tom viděl pocity v jeho očích, emoci, která byla vždy schovaná za silnou zdí. Ta zeď nejspíš nebyla tak silná, když byl pod prášky.
„A to je špatně?“
„Oh, naprosto.“ Bill se pateticky zasmál.
Tom se na něj zamračeně podíval.
„Vždycky si mi zahrávala s myslí,“ řekl Bill. „Snažila se mě psychoanalyzovat, pochopit mě.“
„Mluvíme tu o Anně?“ zeptal se Tom a Bill se na něj zamračil.
„Co ti ještě řekla?“ zeptal se.
„Nic moc,“ řekl Tom rychle. „Skoro nic.“
Bill mu ale nevěřil. „A tady končí lékařská mlčenlivost. No tak-“ obličej mu ztvrdl, pohledem se do něj zapíchl. „Co ti ještě řekla?“
„Nic,“ řekl Tom a nervózně se podrbal na krku, odmítal se mu podívat do očí. Byl špatný lhář.
„Co. Ti. Řekla?“ zopakoval Bill skrz zaťaté zuby. „Tome. Řekni mi to.“
„Nic. Nic, přísahám,“ řekl a namísto toho, aby se mu podíval do očí, podíval se na modřiny na jeho zápěstí. „Měl bych ti na to něco sehnat,“ řekl. „Musí to štípat.“
Bill se na něj zamračeně díval, i když trochu ztrácel soustředěnost, pořád to byl zlý pohled. „Lži,“ řekl. „Lžeš. Něco ti řekla.“
„Jen tvé jméno,“ zalhal Tom. „Ale to víš. Nic víc.“
Bill si odfrkl, ale nic na to už neřekl, takže Tom nevěděl, jestli mu věří nebo ne.
„Odešla, víš,“ řekl po chvíli. „Anna.“
„Jo, vím.“
„Víš toho nějak moc,“ odsekl Bill.
„Ne dost,“ argumentoval Tom.
„Víš víc než většina.“
„Opravdu?“
Bill jen přikývl a byl zticha. Tom nemohl pochopit, co víc věděl než ostatní. Vždyť nevěděl vůbec nic.
„Bille, nebral jsi ty prášky, abys mi něco dokázal?“ zeptal se Tom po chvíli. „Abys dokázal, že jsi nebezpečný, nebo co sakra chceš, abych si o tobě myslel?“
Bill neodpověděl okamžitě a Tom si myslel, že možná usnul, protože měl oči zavřené, ale pak je znovu otevřel. „Já jsem nebezpečný,“ řekl. „Kdybys měl mozek, tak bys tady neseděl.“
„Jsi připoutaný,“ poukázal Tom.
Billovi se lehce zvedly koutky úst. „Jo, no… trefa.“
„Co nechápu je,“ řekl Tom a opřel se o židli, založil ruce, „proč jsi mě tak moc chtěl zatáhnout k sobě a v tu samou chvíli se mě snažíš přesvědčit, že bych s tebou neměl být. Nevím, jestli to je nějaká strategie nebo co, nebo jestli si mi jen úmyslně hraješ s hlavou nebo jsi zmatený a nevíš, co sakra chceš.“
„Vím, co chci,“ řekl Bill. „Chci, abys věděl, do čeho jdeš.“
Tom zvedl obočí.
„Chci, abys do toho šel dobrovolně.“
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
do čeho šel dobrovolně? No táák ať už je tady další díl sakra tohle není možný. Tohle je už 14 díl a stále nevíme skoro vůbec nic. Toovi se nedivím, že je tak zvědavý já byh byla taky taková zvědavka. Tome Tome nemáš to jednoduchý. Sakra Bille já bych tě nejraději umuckala.
Chudák Bill, už som z neho mala strach aj ja. Ale mi ho bolo aj strašne ľúto. To, že neberie lieky… Už som niečo podobné počula od dvoch ľudí, vraj keď ich berú strácajú svoju osobnosť. Nežijú len prežívajú a preto si takí ľudia radšej berú život, lebo žiť nedokážu a prežívať nechcú. Som zvedavá ako to dorieši Bill.
S každým dalším dílem jsem napnutá víc a víc…chudák Bill..pořád mám pocit že pro jeho chování je nějaké úplně normální vysvětlení a že to jak se k němu chovají je úplně nelidské..už aby Tom to tajemství rozluštil než se něco stane O.o..moc děkuji za další kapitolu a těším se na pokračování 🙂
wau.. tak túto kapitolu som prešla so zatajeným dychom… hlavne ten Billov záchvat. A som strašne zvedavá, o čom hovorí.. do čoho má Tom ísť?
jezisi .. tak ja fakt nechapu, co teda Bill mohl udelat a co to melo znamenat ten hystericky zachvat . .:/ protoze tohle bylo .. jak to rict .. jednim slovem .. no proste PSYCHO..
ja se tak tesim na dalsi dil ..
V tomhle díle byl Bill vážně děsivý. Já nevím, pořád prostě Toma obdivuji za to, jak se Billa nebojí a i přes to všechno za ním chodí, zajímá se o něj a záleží mu na něm. Jasně, já bych byla taky děsně zvědavá na to, co je Bill zač a na jeho minulost..ale rozhodně by mi chyběla ta Tomova odvaha, takže já bych to udělala úplně jinak 😀 No, tím chci prostě říct, že je pro mě Tom hrdina! 🙂
Moc děkuji za překlad :))
miluju
Tom do toho ide maximálne dobrovoľne 😀 páčia sa mi tie jeho potreby za Billom ísť… Ten začiatok bol dokonalý, keď Bill povedal Tomovi aby ho pobozkal, nedýchala som. Som rada, že to Tom urobil, aj keď je to naozaj proti všetkým pravidlám… Ten Billov záchvat bol fakt psycho, chudák. Inak, serie ma Andreas, nech sa do toho nepletie, aj keď svojim spôsobom to chápem, ale aj tak ma serie :D… Viem, že to je nespravodlivé, ale Tom by sa mal teraz Billa popýtať na nejaké veci, keď je takto pod drogami, možno mu niečo povie. Aj keď je to fakt nefér voči Billovi, ale ja som naozaj strašne zvedavá 😀 ako som už hovorila, strašne ma zaujíma Billova hlava, dostať sa tak do nej… Milujem tento príbeh, je naozaj dokonalý. Strašne moc ďakujem za preklad 🙂