Bill v ruce svíral žiletku a přemýšlel, jestli se říznout nebo ne. V hlavě mu běželo tisíce myšlenek, byl unavený, zesláblý, chtělo se mu brečet, ale ani na to neměl sílu. Chtěl konečně chcípnout, protože tohle už se nedalo vydržet.
Ten pocit, když nemůžete nic udělat, nemůžete se ovládnout. Jemně si přejel po zápěstí. Fascinovaně se na to díval a necítil bolest. Cítil tu úlevu, která mu prostupovala celým tělem. Sledoval tu tenoučkou rýhu a jemný čůrek krve, stékající po jeho předloktí a na zem. Řízl se jen tak, aby mu to neublížilo. Zatím.
Nakonec žiletku odložil a pouze zavřel oči. Krev začínala zasychat jak na zápěstí, tak na zemi. Ale Bill na to kašlal. Snažil se odpočívat, ale zase se mu v hlavě objevily ty vidiny. Viděl stín, jak ho pronásleduje, ale nemohl určit, kdo to je. To ho tak hrozně deptalo. Co když ho někdo chce opravdu zabít?
Tři dny utekly rychle jako voda a Bill už byl opět na cestě k Tomovi. Těšil se na tu pohovku a také na něj. Přišlo mu, že Tom mu dodává jakousi energii, nebo tak něco. Nevěděl, jak to nazvat.
Přišel k němu přesně na čas a zrovna míjel pacienta, který u Toma zrovna byl. Netvářil se zrovna nadšeně. Trochu to Billa vyděsilo. Ale snažil se tvářit mile, když vstupoval do jeho ordinace.
„Dobrý den.“
Tom si všechno zapisoval. U slova gay zvedl hlavu a podíval se na Billa. Myslel si to hned, jak ho uviděl, ale až teď, když to řekl, tak to působilo zvláštně. Předtím mohl jakkoliv spekulovat, ale teď už je to jasně dané. Aby nebyl tak dlouho ticho, zareagoval:
„Ach tak. A to už s nimi nikdy nebudete mluvit?“
„Dobře… Když jsem byl menší, tak mě nutili chodit do kostela. Matka mě oblékala do obleku, který jsem nesnášel. Nechtěl jsem ho nosit, mám přece svůj styl, jak vidíte, a přesně takhle jsem se chtěl oblékat. Jenže ona to nechápala, dívala se na mne skrz prsty a dávala mi to pěkně sežrat. Jednou jsem přišel domů s černými vlasy, protože já jsem byl přírodní blonďák, no a jakmile mě uviděla, zbila mě do krve. Týden jsem se z toho vzpamatovával a dušoval se, že musím opravdu vypadnout, protože jejich vliv byl neúnosný. Chtěli mne ovládat a bůhvíco všechno. Bylo to hrozné.“
„Teda to je…“ Tom ztratil slova. Není to sice poprvé, kdy slyšel něco takového, ale slyšet to od někoho, jako je Bill, bylo hodně špatné. Taková křehká osoba si projde něčím tak tvrdým…
„Víte co? Dneska už vás nebudu trápit. Přijďte hned zítra. Mám tady zase hodinku volno, tak si vás tu vtěsnám, dobře?“
Kolikrát ho napadlo, že by jim mohl zavolat, ale hrdost byla silnější. Asi jim ani nechyběl, když se oni neozvali. Bylo to těžké. Mockrát chtěl, aby ho máma láskyplně k sobě přivinula, ale ona to prakticky nikdy nedělala. A Bill proto vzdoroval. Což vedlo k tomu, že matka na něj pořád křičela.
autor: Cincina
Jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco z Billovy minulosti 🙂 Takový ty ortodoxní věřící já opravdu nenávidim…:/ Mrzí mě, že si tím vším musel Bill projít.
Doufám, že mu Tom pomůže a že už se brzo sblíží.
Jo, a díly by klidně mohly být delší, takže to vždycky tak rychle uteče 🙂
[1]: *takhle
Billa mi je ľúto, mal a má to tažké.
Dúfam, ze Tom mu pomôže.
Teším sa ďalej.
Som zvedavá ako Tom dokáže Billovi pomôcť. Práca psychológa musí byť príšerne ťažká ak to berie naozaj ako poslanie a chce pomáhať.
Bill sa celkom pekne Tomovi otvára. Teším sa na pokračovanie.
Skvělá povídka, jen ty díly jsou hodně krátké a přidávané málo často :/
Ten flashback sa mi teda nepáčil a dúfam, že Bill v tom nepokračoval. a k jeho minulosti… je mi ho ľúto, čo všetko si musel prežiť. Takých striktne veriacich ľudí neznášam. Každý má právo byť sám sebou… Teším sa na ďalšie časti.
Chudák Bill. Je mi strašně líto, že jej rodiče vyhodili a nikdy nedokázali přijmout jeho orientaci. Ani se mu nedivím, že se jim zatím neozval. Já bych to taky neudělala. Myslím, že první krok je na jeho rodičích, ne na Billovi. Ale zase na druhou stranu se třeba oni taky bojí udělat ten první krok. No, je to pěkně těžké a já pevně doufám, že Tom Billovi dokáže nějak pomoci 🙂
Děkuji za další díl 🙂
Bill musel mít hodně zle dětství ani se nedivím že je psychicky na dně.