autor: BrokenMirror
Monstrum
***
„Cože? Ne.“
„Ano, pojď dovnitř. Nestůj tam jen tak, vypadá to hloupě.“
***
„Ve své mysli jsem ji sledoval, jak umírá,“ vysvětlil Bill a Tom poslouchal, neodvážil se otevřít pusu nebo mrknout, bál se, že by Bill přestal vyprávět. Tohle byl krok vpřed.
„Děsí tě to?“ zeptal se Tom opatrně, když to vypadalo, že už nic víc neřekne.
„Ne,“ řekl Bill a Tom musel zamaskovat překvapení. Nečekal, že Bill takhle odpoví. „Ne v tu chvíli, kdy se to stalo. V tu chvíli jsem se chtěl ujistit, že už nikdy v životě znovu nevydechne, já…“ zastavil se a hluboce oddychoval, zatínal pěsti. „Když jsem tě uviděl ve dveřích,“ pokračoval, díval se Tomovi zpříma do očí a Tom se musel nutit k tomu, aby pohledem neuhnul. Když se Bill takhle díval, bylo to intenzivní. „Udělal jsem to i tobě.
To mě vyděsilo.“
Bill se zvedl a přešel k oknu. „Kdyby tam nebyl nikdo, kdo by mě přivázal, a ty bys vešel dál…“ zavrtěl hlavou. „Slib mi, že jestli na mě tohle někdy znovu přijde, tak hned odejdeš.“
Jeho tón hlasu byl tak naléhavý, že Tom přikývl, i když k němu byl Bill zády.
Bill si frustrovaně projel vlasy rukou. Proč blábolil takové sračky? A co kdyby na Toma vyjel? Vloni mu to nevadilo s tím blonďatým idiotem.
Tom byl dobrý, uvědomil si Bill a zamračil se ven z okna. Byl dobrý v manipulování Billa do mluvení a říkání mu věcí, které nikdy nikomu říct nechtěl. Neviděl důvod. Kdyby Tom chtěl rozšiřovat jeho malou záhadu, Bill ho mohl pobavit, dát mu nápovědu po jeho cestě.
Věděl, že kdyby Tom zjistil, co udělal, už by se na něj nikdy nedíval tím samým něžným pohledem.
Před pár dny viděl ve své hlavě, jak z Toma vytlačuje život, a ten obraz mu teď visel před očima. Chtěl se schoulit do klubíčka a křičet, chtěl si vyškrábat oči holýma rukama. Jediná věc, která ty obrazy zaháněla, byla jeho medicína. Ty zasraný prášky.
Poslední dobou bral dvojité dávky, kvůli Jostovi; bylo lehčí se ovládat, když Tom tlačil na čudlíky. To bylo dobré, ale nenáviděl být otrokem těch prášků.
Kéž by se neměnil v monstrum pokaždé, když si je nevzal.
***
„Jsou ty pomluvy pravda?“
„Ne.“
„Ukaž.“
„Vidíš? Všechny zuby mám v pořádku.“
„Víš, že bych tě nenechal mi ublížit,“ řekl Tom a zvedl se, přešel k Billovi. Díval se z okna; výhled nebyl fantastický, ale byl to výhled. Venku byly stromy, stromy a hlavní silnice, která vedla do města, co bylo asi čtyři minuty jízdy odsud. Tom se díval na Billův profil. Rty měl semknuté ve slabé, přísné linii a mračil se.
„Jo,“ řekl, ale nezněl přesvědčeně. „Občas přemýšlím, jaké to je cítit vítr,“ řekl najednou a položil dlaně na sklo mezi mříže, které zabraňovaly v útěku. „Nevzpomínám si.“
„Můžeš jít ven,“ řekl Tom a zachvěl se nad myšlenkou, že by musel po zbytek života zůstat v tak malé místnosti. „Byl jsi venku, Bille.“
„To není totéž.“ Řekl Bill a zavrtěl hlavou. „Vůbec to není totéž.“
Tom se smutně usmál a jemně fouknul vězni do tváře. Bill sklopil hlavu, zasmál se, koutkem oka se na Toma podíval.
„Moc roztomilé.“
Ale Tom byl přimražený.
Bill se zamračil, semknul obočí. „Co?“
„Ty ses… ty… ty ses zasmál?“
Bill zbledl. „Já nevím.“ Podíval se znovu směrem z okna.
„Ano, zasmál,“ řekl Tom a usmál se. Poprvé to nebyl temný smích nebo ten falešný, posměšný, Tom si byl jistý, že tenhle byl opravdový.
Bill pokrčil rameny.
„Nemůžu uvěřit, že se stydíš za smích,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou.
„Je se za co stydět, když z toho děláš takovou věc,“ odfrkl si, pohled na stromech, které se hýbaly ve větru. Tom si přál, aby mohl přinutit vítr foukat na něj a ne jen jeho dech.
„No, dělej to častěji,“ řekl a hravě vrazil ramenem do Billova, byl si vědom, že flirtuje, ale bylo mu to jedno.
„Možná,“ řekl Bill a znovu se na něj koutkem oka podíval, také do něj vrazil, trochu silněji.
***
„Máš moc otázek.“
„Protože to chci vědět.“
„Dostane tě to do potíží.“
„Jo? Jakých potíží?“
***
Tom odemkl auto, svůj černý a blyštivý Cadillac, cítil se trochu sebejistěji, když tu všichni měli tak malá auta. Pohladil láskyplně kapotu. Možná to byl dárek, úplatek od jeho otce, ale stejně tu věc miloval.
Nastoupil a podíval se na budovu, počítal patra a našel si Billovo okno. Měl zatažené závěsy, aby dovnitř nešlo slunce. Tom si povzdychl a opřel se bradou o volant.
Proč se tolik izoluješ?
Všichni ostatní vězni byli dobří přátelé. Povídali si během oběda jako normální lidé v kavárně. Během přestávek venku spolu seděli, smáli se a žertovali. Bill seděl sám v koutě, s nikým se nebavil. Tom měl dojem, že právě proto se ho všichni tolik báli. Nesocializoval se a tak byl děsivý, protože ho nikdo neznal. Tom si byl jistý, že kdyby se Bill trochu víc bavil s lidmi okolo sebe, nebyl by tak zoufalý.
***
„Samozřejmě, že jsem naštvaný, vzals moji zasranou pistoli!“
„Varoval jsem tě, nebo ne?“
Odfrknutí.
„Nic jsem neudělal.“
„Proč ne?“
„A kde je zábava, když budeš mrtvý?“
***
Zatímco Tom zíral na Billovo okno, Billovi přišla návštěva. Překvapeně zamrkal, když poznal muže za dveřmi své cely, rychle se ale sebral. „Dlouho jsme se neviděli,“ zavrněl a rychle se zvedl.
„Ne, zůstaň, kde jsi,“ řekl muž a Bill se zastavil, ušklíbl se. „Nehýbej se.“
„Nehýbu se,“ řekl Bill nevinně a zvedl ruce. „Čemu vděčím za takové potěšení?“
Muž se zamračil. „Drž se dál od toho nováčka, drž se od Toma dál.“
Billův úšklebek se zvětšil, díval se na něj skrz železné mříže. Viděl jen vršek jeho obličeje, ale bylo lehké vidět, že je naštvaný. „Proč?“
„Protože vím, co děláš,“ odpověděl.
„A co dělám?“ chtěl vědět Bill, moc dobře věděl co tím myslí, ale chtěl to stejně i tak slyšet od něho.
„Ty víš co,“ odsekl blonďák, dlaní uhodil do mříží, až se celou chodbou ozvala rána. „Zůstaň od něj dál.“
Bill se usmál a temně se na něj díval. „Jen žárlíš.“
„K čertu s tebou,“ odsekl. „Jsi… ne, zapomeň na to; Nevím, proč se vůbec obtěžuju.“
A s tím Andreas odešel, dupal chodbou pryč.
Bill se zachichotal, protočil oči a šel si na postel odškrtnout další den.
***
Záblesk. „Neznáš.“
***
Jakmile Tom prošel dveřmi svého bytu, přemýšlel, co asi Bill dělá. Hodně na tohle myslel, ale obzvlášť když nebyl v práci, když neměl možnost ho vidět. Když byl Tom doma, dělal normální nudné domácí práce, co dělal Bill?
Tom vydechl, dal klíče do misky vedle dveří a zul si boty. Tohle se mu opravdu začínalo vymykat z ruky. Plán byl jednoduše zjistit, proč si všichni myslí, že je Bill tak nebezpečný, proč se ho bojí a za co je zavřený, ale Tom se po cestě dostal do něčeho, z čeho nevěděl jak ven. Bill ho měl sevřeného v železné pěsti.
Jeho myšlenky byly neustále s vězněm; byla to posedlost. Závislost, možná. Přemýšlel, jestli si tohle Bill plánoval.
Povzdychl si a projel si rukou dredy. Zrovna když se uvelebil na gauči s ovladačem a kolou, připravený odpočívat po dlouhém dni v práci, rozezvonil se mobil. Zaúpěl, zabořil hlavu do polštáře a po chvíli se zvedl.
Tom zaúpěl, když viděl, jak na něj bliká ‚mamka‘, mobil netrpělivě vibroval. Ne že by nečekal, že mu dnes bude volat, dal si telefon k uchu. „Mami?“
„Všechno nejlepší!“ řekla zpěvným hlasem a Tom se zasmál.
„Díky mami.“
„Jdeš někam slavit?“
„Já nevím,“ odpověděl Tom upřímně. „Možná.“ Možná by mohl zavolat Georgovi a Gustavovi a nějakým dalším kolegům, jestli nechtějí jít popít nebo něco, ale moc ho to nelákalo. Kdyby tu bydleli nějací staří Tomovi kamarádi, pak by už byl venku a pil a bavil se, ale ti bydleli až moc daleko. Georg a Gustav byli jen otravní. Obzvlášť Georg.
„Měl bys jít ven,“ radila mu matka.
„Žij trochu. A možná si najdi nějakou slečnu.“
Tom se vrátil na gauč, posadil se a připravil se na hodinu nesmyslného povídání; alespoň třicet minut bude na téma, proč si Tom nenašel přítelkyni. „Nemám čas na přítelkyni,“ řekl. „To víš.“
„Hloupost,“ odfrkla si jeho máma a v jejím hlase byl slyšet smích. Žiješ v tak malém městě, ani nevím, jestli si to zaslouží říkat si město. Nemůže se tam toho tolik dít.“
Svatá pravda. „Pořád mám ale dost práce.“ Poškrábal se na krku, bylo mu nepohodlně. Jeho máma mu dýchala na krk ohledně přítelkyně od doby, co se rozešel s tou poslední. Byla pak opravdu vlezlá a bylo strašné bydlet s ní doma. Bydlel s rodiči, dokud se nepřestěhoval sem a nezačal pracovat, byl opravdu rád, že tu konečně nemá rodiče. Bylo na čase; nechtěl být jeden z těch dospělých chlapů, kteří bydlí u mámy ve sklepě.
Jeho matka si dramaticky povzdechla.
Tom protočil oči. „Takže, jestli čekáš na vnoučata-„
Při zmínce o vnoučatech ho hned přerušila. „Která budu mít? Že?“
„Mami, ne…“ tom zaúpěl a promnul si frustrovaně čelo. „Jsem na to moc mladý. A víš, že nejdřív budu muset najít někoho dostatečně hloupého na to, aby se mnou chtěl děti.“
Jeho matka si znovu povzdychla. „Já už neomládnu, Tome,“ popíchla ho a Tom si pomyslel, že musí být snad ta nejnetrpělivější ženská. „Když mi bylo co tobě-„
„Už jsi byla osm měsíců těhotná, bla, bla, bla,“ řekl Tom se smíchem. „Nejsi stará. Budeš žít až do devadesáti devíti jako babička, takže máš ještě padesát šest let. Až ti bude devadesát devět, tak už nejspíš budeš mít sedm vnoučat a čtyři pravnoučata.“
Tom opravdu doufal, že to tak nebude, jelikož byl jedináček, ale alespoň to jeho mámu umlčelo.
***
„Nebojím se tě, nevím, proč se vůbec snažíš.“
„Měl by ses bát.“
„Nebojím. Líbíš se mi.“
***
„Jak depresivní musí být umřít, když ti je devadesát devět?“
Bill se na něj chvíli díval a pak sklopil hlavu, tiše se smál. „Cože?“ zvedl pohled zpoza ofiny; Tom viděl, že se kouše do pusy, aby se nesmál.
„Moje prababička umřela, když jí bylo devadesát devět. Skoro sto, umřela pár měsíců před tím. Deprimující.“
„Jestli to není ta nejnahodilejší věc, co jsem slyšel, tak nevím. Takže znovu, cože?“
„Ne, jen přemýšlím,“ řekl Tom a sledoval, jak se Bill snaží nesmát, potlačil nutkání lechtat ho. To by se Billovi nejspíš nelíbilo. Nechtěl dnešek zkazit, dnešek byl dobrý, všiml si toho hned, co přišel. „Hej, nemáš hlad? Není už čas na oběd?“
„Nejspíš,“ souhlasil Bill a zvedl se. „Měl bys jít, než sem někdo přijde.“
„Co kdybych tě odvedl dolů?“ navrhl Tom.
Bill nakrčil obočí. „Nemáte na to systém? Nestřídáte se v nudné práci?“
„Věř mi, tohle není nudnější než papírování,“ ujistil ho Tom. „Vezmu si to dneska za Gustava.“
Bill se usmál a přikývl, Tom vyndal zpoza pásku vysílačku, řekl Georgovi, aby přišel nahoru pomoct, jelikož k tomu bylo potřeba dvou lidí, jeden aby šel vepředu a druhý vzadu.
„Nejdřív vezmu celu třicet a třicet jedna, pak přijdu.“
„Jop, vím, jak to chodí,“ řekl Bill a vyskočil si sednout na stůl. „Počkám tu.“
Tom odešel a zamknul za sebou, i když se bude za míň jak deset vteřin zase vracet. Pak tu s ním někdo bude, nějací další vězni, a ti by si mohli všimnout, že Tom Billovu celu nezamknul.
***
„Něco na tobě se mi opravdu líbí.“
„Opravdu? Co?“
„Jo. Jsi jiný. Kvůli tomu něčemu mi je s tebou… zvláštně.“
***
„Hej, je oběd.“ Řekl Tom a zaťukal na dveře od třicítky, viděl, jak z koupelny vykoukl nějaký muž. Přikývl a přišel ke dveřím, Tom mu odemkl a pustil ho ven, zrovna když po schodech přišel Georg.
„Neměl tohle dneska dělat Gustav?“ zeptal se, když k němu došel. „Ne, že bych si stěžoval, ale-„
Tom pokrčil rameny, nechal vyjít třicet jedničku. „Už jsem tady byl.“
„Proč jsi byl…“ chtěl se Georg zeptat, ale zmlkl, když si všiml, vedle kterých dveří stojí, dveří, jež Tom poklidně odemykal. „Jsi šílený,“ sykl, zacouval a začal nejistě odemykat třicet trojku. Tom koutkem oka viděl, jak malý muž z třicet jedničky trochu couvnul, vypadal nervózně.
Vydechl, otevřel dveře a Bill seskočil ze stolu, přišel k němu. „Ahoj,“ řekl těm třem, co už stáli venku. Dva z nich ho úplně ignorovali a ten malý trochu vypískl, odvrátil pohled, schoval se za velkého, kterého Georg zrovna vypustil ven.
Tom šel vzadu, zatímco Georg vypouštěl zbylých šest vězňů na čtvrtém patře. Bill šel chodbou vedle Toma, jejich ruce se o sebe otíraly a ramena do sebe narážela. Šli až moc blízko u sebe, ale Tom věděl, že mu nemůže říct, ať jde pryč, protože Bill by udělal přesný opak. Jako výmluvu pro jejich blízkost vzal Billa pevně za paži, držel ho na místě, jako by se bál, že uteče, všechno to byla jen hra, samozřejmě. Podíval se na vězně a všiml si, že se trochu ušklíbává.
„Líbí se mi, když jsi na mě hrubý,“ zašeptal mu do ucha při cestě dolů po schodech, Tom stále pevně svíral Billův biceps.
„Zmlkni,“ zamumlal Tom, ale usmíval se.
Bylo to vzrušující.
Pokračovali dolů po schodech, dobrý metr za ostatními vězni a Georgem. Když byli skoro dole v prvním patře, Bill promluvil. „Je něco depresivnějšího, než když zemřeš v jednadvaceti?“
„Věřím.“
***
Tom si nebyl jistý, co na tohle odpovědět, proč nevěděl, na co Bill myslí. „Asi ano.“
„Jo.“
Tom se na něj podíval, zastavil. „Co-„
„Nic,“ řekl Bill a zopakoval, co řekl Tom, „jen přemýšlím.“
„Dobře.“ Tom na Billově ruce nepovolil, když vešli do jídelny, a cítil, jak se na ně všichni dívají. Georg zíral s pusou otevřenou, ostatní vězni si šeptali, nejspíš přemýšleli, co Bill udělal, že ho strážník takhle vede. Naproti přes místnost stáli Gustav s Andreasem. Andreas vypadal rozhořčeně, obličej temný a rty semknuté, Tom odvrátil pohled.
„Tohle je, jako když se mi tenkrát zdálo, že jsem byl ve škole nahý,“ zašeptal Bill na půl pusy, ale zněl pobaveně.
V místnosti bylo šílené ticho; jediné zvuky byly kroky Billa a Toma, když ho Tom vedl k pultu, aby si mohl vzít jídlo. Málem ho zapomněl pustit.
Tom musel souhlasit. Bylo to divné, alespoň pro něj. Byl si jistý, že by slyšel spadnout špendlík. Stejně se ale cítil tak nějak sebevědomě. Možná dokonce trochu hrdě, i když si většina lidí tady myslela, že nejspíš zešílel.
Anna se na něj usmála, když Billa přivedl k pultu, něžný úsměv, který mu říkal, že je nesoudí. Snažila se vězni podívat do očí, ale ten se jejím očím vyhýbal, tvrdě svíral talíř, zatímco mu na něj dávala jídlo. „Měj se krásně, Bille.“ Řekla, když se otočil pryč.
***
„Proč se sakra koukáš na CSI?“
„Protože to mám rád.“
„No, můžu se dívat s tebou?“
„Ne.“
„Jak na tom dnes je?“ zeptala se Anna Toma, dívala se na Billův nečitelný výraz ve tváři.
„Dobře,“ řekl. „Zdá se, nevím, ne úplně šťastný, ale šťastnější než obvykle.“
„Hm.“ Anna vypadala překvapeně, krčila obočí, když se dívala, jak jí.
„Co?“
„Jen, oh, nejspíš se na mě bude zlobit, že jsem ti to řekla, ale… má dneska narozeniny.“
„Cože?“ zalapal Tom po dechu. Z nějakého důvodu ho to naprosto šokovalo, jako by ani nečekal, že někdo jako Bill má narozeniny. Stupidní. „Opravdu?“
Přikývla. „Myslela jsem si, že se kvůli tomu bude dneska chovat trochu víc rezervovaně, ale asi ne.“
Kdyby Tom věděl, že má dnes Bill narozeniny, asi by si také myslel, že se dnes bude chovat trochu víc na hraně.
„To je šílené,“ řekl a trochu se zasmál, zavrtěl hlavou. „Já měl narozeniny včera.“
„Opravdu?“ Anna také vypadala překvapeně. „No, tak všechno nejlepší.“
Tom přikývl. „Díky.“
Nešel slavit; jen odpočíval na gauči s pytlíkem brambůrků a lahví coca coly, díval se na filmy. Možná to nebylo běžné, aby takhle mladý muž slavil narozeniny, ale Tomovi to stačilo. „Takže kolik mu je?“
***
„Co si to řekl?“
„Všechno nejlepší. Máš narozeniny, ne?“
„Neslavím narozeniny.“
„Nemusíš mluvit tímhle tónem, jen jsem-„
„Tenhle den pro mě není nijak speciální. Je to jen další den.“
„Takže nechceš dort? Přinesl jsem dort.“
Odfrknutí. „Nech si to.“
Tom přešel k Billovu stolu, předstíral, že tam jen stojí a hlídá. Chtěl Billovi popřát všechno nejlepší, ale trochu se bál jeho reakce. Měl ta slova několikrát na špičce jazyka, ale vždycky si to rozmyslel. Srab.
„Přisedneš si?“ zeptal se Bill a ukázal na prázdnou židli naproti němu.
Tom zavrtěl hlavou. „Už takhle na nás zírají.“
„Nech je,“ pokrčil Bill rameny, dal si sousto do pusy a kousal.
Tom popřemýšlel, ale rozhodl se to neudělat, když zachytil Andreasův pohled, jeho oči modré jako led. Tom se zachvěl, odvrátil pohled a zůstal stát tam, kde byl.
„Fajn,“ řekl Bill, pokrčil jedním ramenem.
Tom zachoval pozici, snažil se nekoukat moc na Billa, bál se, že si toho ostatní všimnout, ale to se už nejspíš stalo. Georg, Gustav a Andreas se na něj zamračeně dívali, i když Gustav vypadal spíš zvědavě na rozdíl od těch dvou.
Nevšímej si jich, nic nevědí, říkal si a narovnal ramena.
Bylo to hloupé, opravdu. Jediné co dělal, bylo, že Billa navštěvoval, a to nebylo nelegální.
„Opravdu?“
„Mhm“
Blíž.
„Jsi…“
Blíž.
„…kus.“
Dotek.
Tom a Georg odvedli vězně po obědě zpátky a Bill k němu byl stále blízko, jako by to vůbec nevadilo, jako by si lidi nic neříkali.
Tom semknul zuby, když se jejich ruce dotkly už asi posté, ale rozhodl se to ignorovat. Nechtěl přitáhnout ještě víc pozornosti. Věděl, že Georg i ostatní vězni dávají pozor, snažili se to skrýt, ale moc jim to nešlo.
Jelikož Billova cela byla až na samém konci chodby, byl skoro poslední, který k sobě odešel. Georg zůstal v pozadí, zatímco mu Tom podržel dveře. „Hej,“ zašeptal, dost tiše na to, aby to Georg neslyšel, Bill se otočil. Zhluboka se nadechl. „Všechno nejlepší,“ zašeptal skrz mříže a věnoval Billovi rychlý úsměv, pak s Georgem odešel. Nečekal, aby viděl Billův výraz, ale dokázal si představit, jak se asi tvářil.
***
„Co máš proti svému otci, Bille?“
„Drž hubu.“
„Ne, chci vědět, co máš proti svému otci.“
„Drž kurva hubu!“
„Jen chci-„
***
Billova nálada klesla jako kámen do vody tak rychle, že to cítil i fyzicky. Zíral na dveře.
Jak to kurva mohl Tom vědět?
Jestli věděl, kdy má narozeniny, co ještě věděl?
Zaťal pěsti.
Neměl své narozeniny rád, nikdy je neslavil a nikdy nebude. Bylo to jen další den, nezáleželo na tom. Co bylo tak úžasného na stárnutí? Proč slavit to, že jste blíž a blíž k smrti?
Otočil se a roztřeseně se rozhlédl, potřeboval něco dělat, nějak se rozptýlit, něco, do čeho dát energii, ale nic tu nebylo a tak frustrovaně vykřikl.
Proč to musel Tom říkat!
Hněv se v něm vařil; cítil, jak mu pulzuje žilami jako jed, jak se mu zatmívá před očima. Měl ještě hodiny čas, než přijde sestra s jeho další dávkou léků. Bylo to až moc dlouho.
Vytrhl jeden ze šuplíků, který obsahoval jeho oblečení a hodil ho přes místnost tak, že narazil do zdi. Zrychleně dýchal.
***
„Nemyslím si, že jsem tě kdy slyšel se za něco omluvit.“
„Nemám rád omluvy.“
„To vidím.“
„No, ale stejně se omlouvám. Nechtěl jsem tě uhodit.“
***
Bill se sesunul k zemi, chvěl se jako list. Ta energie tu stále byla a on ji ze sebe nemohl dostat. Přitáhl si kolena k hrudníku, snažil se nekřičet nebo nedělat nic, co by mu ublížilo. Nechtěl, aby ho zase svázali. A co kdyby přišel Tom?
Musel se uklidnit sám.
Zhluboka se nadechoval, zoufale se snažil vzpomenout si na to, co ho učila Anna o sebekontrole. Proč ji neposlouchal?
Zavřel oči a opřel si hlavu o zeď, semknul zuby, pevně. Nádech nosem, pusou výdech, nádech nosem, výdech pusou. Počkat, ne až moc, pak by se mu mohlo dýchat špatně.
Jeho dech se třásl s každým výdechem i nádechem, jeho prsty skoro protrhávaly jemnou látku, ze které měl kalhoty, ale čím víc se soustředil na dýchání a vyprazdňování hlavy, tím víc se mu zpomalovalo srdce, nakonec pustil kolena, nechal nohy sjet na podlahu.
Poprvé se Billovi podařilo o samotě předejít záchvatu.
***
„Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak jsi mi vzal klíče.“
Úšklebek. „Jsi dobrý.“
„To ty taky. Proč jsi to udělal?“
„Abych ti dokázal, že jsem nebezpečný.“
„Jediná věc, kterou jsi mi dokázal, je, že jsi dobrý kapsář.“
Jen aby se ujistil, Bill na několik minut zůstal naprosto v klidu, snažil se nemyslet na Toma a na to, co věděl, když věděl, kdy má narozeniny; to by ho jen znovu rozhodilo.
Když si byl jistý, že je klidný, roztřeseně se zvedl, cítil se unavený než cokoliv jiného. Nepřiznal si to, ale cítil jakousi hrdost, že to porazil sám, že převzal kontrolu nad svou myslí a uklidnil se bez cizí pomoci.
Málem vyskočil z kůže, když se ozvalo zaťukání na dveře, něco, co se mu nestalo už opravdu dlouho, ale teď si byl tak jistý, že je sám, že byl opravdu upřímně překvapený, když venku uviděl Toma.
„Omlouvám se,“ řekl rychle. „Vyděsil jsem tě. Já jen… omlouvám se, jestli jsem tě předtím vyděsil. Můžu dál?“
Bill přikývl, přemýšlel, co se to s ním dělo, že si tam Toma nevšiml. Vždycky tyhle věci věděl.
Tom vešel a zavřel za sebou dveře. Všiml si šuplíku na zemi a Bill měl dojem, že v jeho očích vidí záblesk lítosti. „To je kvůli mně?“
Bill jen přikývl, zamračil se a posadil se na postel, stále se mu třásla chodidla.
„Už to nikdy nezmíním,“ řekl Toma a nejistě si promnul krk, jako vždy, když nevěděl, co říct. „Já jen, měl jsi hezký den a…“
„Tys ho zničil,“ řekl Bill lehce, ale vážně v tu samou chvíli.
„Promiň.“
***
„Kurva.“
„Jo. Bože, víc.“
„Ty… uhn… dobře.“
„To nic,“ řekl Bill a ukázal Tomovi, aby šel k němu a sedl si.
Tom se usmál a posadil se, Bill se k němu přisunul blíž, až se jejich boky dotýkaly. Tom předstíral, že mu to nevadí, ale Bill se nenarodil včera.
„Zvládl jsi to dobře,“ řekl mu Tom a Bill věděl, že kdyby se často červenal, tak by to dělal právě teď, ale naneštěstí neměl tohle prokletí. Tom to viděl? Rychle se donutil usmát.
„Jsi na mě hrdý?“
Tom se jen usmál a přikývl. „Vidíš, nejsi nebezpečný. Když chceš, dokážeš se kontrolovat.“
Bill se mu díval do očí, aby se ujistil, že to pochopí. „Jen proto, že jsem to udělal jednou, neznamená, že to udělám znovu,“ řekl. „Tohle nebylo nic velkého, a měl jsem dnes svoje prášky, je to-„
Najednou se zasekl, vykulil oči, když mu Tom přiložil ukazováček na rty, utišil ho s tichým smíchem. „Zvládl jsi to dobře, Bille.“
Billa ten nepředvídatelný dotek zaskočil. Ani se přeci nesnažil, aby se ho Tom dotkl. Všechno, co řekl, myslel vážně; tohle nebyl trik, jak Toma donutit dotknout se ho. Zamrkal, nebyl si jistý, co dělat. Tomův prst byl stále na jeho rtech a on věděl, že kdyby tohle byl jeho plán, tak by ho už před chvílí nasál mezi rty.
Než se mohl zeptat Toma, co to dělá, Tom se k němu přiklonil a jemně ho políbil.
Bill ztuhl, když mu myšlenky explodovaly na milion kousků. Co?
Polibek nebyl dlouhý, ale dost dlouhý na to, aby Bill zavřel oči. Rozhodl se na to kašlat a hrát tu hru, kterou chtěl hrát Tom. Jasně mu to dávalo výhodu, ať to bylo plánované nebo ne. Nechal Toma vzít ho za temeno hlavy a líbat ho hlouběji. Nechal ho zajet mu prsty do vlasů a trochu vzdychl, byl frustrovaný z toho, jak pomalý Tom byl. Potřeboval líbat tvrději, rychleji, hlouběji, ale Tom to odmítal, a tak byli zaseknuti v pomalém tanci jazyků bojujících o dominanci.
Když se odtáhli, Billovi tepalo ve rtech.Tom se zasmál a zvedl se, oprášil si kalhoty. „Ne všechno jde podle tvého plánu, co?“
***
„Dostanu tě pryč.“
„Cože?“
„Dnes v noci, protáhnu tě ven.“
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
No zajimalo by me .. jestli to co je psane kurzivou jsou tomove myslenky, nebo vpzominky, nebo co to vlastne je .. nejak sem z toho magor 😀
No, al pokud ho dostane ven , tak se na to opravdu tesim .. protoze by me zajimalo, co Bill fakt odkaze s clovekem ..
tesim se na dalsi dil 🙂
No… MEIN GOT ! O.o Táto časť ma úplne dorazila.. o5 – zas O.o :3 . Áno, Tom už Billa pobozkal ale.. teraz keď ho pobozkal znovu bolo to niečo úžasné .A aj ja som hrdá na Billa ,že prekonal svoj záchvat sám – bez liekov. No mohol by sa usmievať častejšie – úsmev mu pristane :-). Zaujímalo by ma čo znamenal ten text písaný kurzivou 🙂 Teším sa na ďalší diel nech už je nedeľa :3 .
Chňuchňuchňu.. * má ďábelský výraz o očích a zírá do prázdna* This is awesome.
já ale vážně umřu.. neskutečný ♥ ♥
Za dnešní, velice dlouhý díl jsem strašně ráda, ale jsem z něj tak zmatená, že nevím nic. 😀 Každopádně díl krásnej, obsáhlej, skvěle napsanej, ale v hlavě mi udělal pořádnej bordel, jsem moc zvědavá na pokračování. 🙂
Nádhera, děkuju za překlad:)!
Čakala so, že budú mať takú mini súkromnú oslavu, mrzí ma, že Billa to tak naštvalo ale predýchal to:) je šikovný, len potrebuje dôvod chcieť tie svoje stavy zvládať. Teším sa na nočný výlet. Dúfam, že ich nik nenačapá:) Ďakujem za kapitolu.
jsem zmatená z té kurzívy, ale budou to vzpomínky…to by asi odpovídalo. ano tato povídka je nárherná. opravdu velmi přenádherná. Moc semi líbí. děkuji za dnešní dlouhý díl. Přesně to sedlo 🙂 Už se těším na další pokračování.
Looooool! Wow! Pokud mi to spravne doslo, tak ta kurziva bylo to, co se delo mezi Billem a Andreasem! A kdo si vsiml, ten zacatek byl temer identicky s tim Tomovym! Uz chapu, proc Andrease suspendovali!
Jinak na narozeniny mam stejny nazor jako Bill xD
Hodne zajimave, tajuplne, kolik ze to ma dilu?
[9]: 47 🙂
Aleee…kurzíva pokud se nepletu znamená vzpomínky ne,..to by mě zajímalo o co konkrétně šlo :))…bože..tajemnost té povídky mě vážně nenechá nikdy klidnou :DD
[10]: tak to se mame na co tesit!
ted me to zacina desit. to opakovani minulosti je opravdu shodne. tak to jsem fakt moc zvedava co se tam vlastne vsechno stalo. a jak moc odlisne to bude s Tomem.
Wau.. úžasná kapitola.. ten text písaný kurzívou trošku človeka desí, lebo ak sú to spomienky, tak to má takmer rovnaký vývoj ako s Tomom .. a páči sa mi, že nie všetko ide podľa Billovho plánu.. a že si to uvedomuje 😀
Ách, ja neviem, kde mám začať 😀 zase mám toho toľko na srdci… Tie kurzíva sú podľa mňa veci čo sa diali Andreasovi, keď chodil za Billom. Najviac ma na tom desí to, že niektoré tie veci sú skoro rovnaké ako tie čo teraz Bill skúša na Toma… No, tento koniec ma tak trochu upokojil, keď Tom Billa prekvapil a urobil niečo čo absolútne nečakal… Inak, strašne sa mi páčilo to ako sa Bill zasmial, úplne si to viem predstaviť, bolo to dokonalé :)… Bolo super ako sa Bill snažil predísť svojmu záchvatu a bolo to úspešne, len tak ďalej chlapče 😉 bolo celkom pekné ako sa bojí, že by Tomovi mohol nejako ublížiť, prinajhoršom ho zabiť. Teda aspoň dúfam, že sa bojí, a že to len nehrá a nemanipuluje tak s ním. Ách, ja už naozaj neviem čo je plánované a čo nie 😀 celkom ma to frustruje :D… A to, že Andreas prišiel za Billom len kvôli tomu aby mu povedal nech sa drží od Toma ďalej bolo zvláštne, žeby fakt žiarlil? xD… Inak, strašne sa mi páčilo to ako Tom viedol Billa na obed a všetci na nich zízali 😀 bolo to super! :D… Milujem tento príbeh hrozne hrozne moc 😀 a strašne ďakujem za preklad 🙂
Užastna povídka nemám slov.