autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Mmm, bolí mě krk a nepohodlně se mi leží. Tlačí mě žebra, mmm. Rozlepím oči a zjistím, že jsem stále na gauči. Ta vůně a teplo z toho gauče ale nevyzařuje. Bill mě stále jen něžně hladil a nechával mě na sobě ležet.
„Copak?“ zašeptá téměř neslyšně. I když mě to bolí, tak s ním je mi dobře. Vzhlédnu k němu a nespokojeně zabručím. Proč na mě tak kouká?
„Rajcuje tě ten molitan kolem mýho krku nebo co, že si mě tak prohlížíš?“ pošeptám a víc se k němu přitisknu, jenže mě zabolí na hrudníku i žebrech, tak bolestně zaúpím a poodtáhnu se.
„Pomalu,“ šeptne a sjede mi po paži. „Ne, jen tě nechávám už víc jak hodinku a půl spát,“ usměje se sladce. Ten tvůj sladkej ksichtík vyžehlí i moje prostěradla. Chtěl jsem nad ním zavrtět hlavou, ale krční korzet mi to nedovolil, tak jsem se jen usmál a pomalu se posadil.
„Měl jsi mě vzbudit. Musíš bejt dřevěnej,“ pohladím ho po koleně.
„Ne, ne,“ zakroutil hlavou a pousmál se. „Hlavně, že ses trošku prospal, snad se i trošku uklidnil.“ Uklidnil? Snažil jsem se být klidný. Nemohl přece nic poznat, i když musím uznat, že jsem byl poměrně vyklepanej. Pořád jsem si říkal, co kdybych tu maličkou srazil. Uh, bože. Mám to pořád před očima.
„Jsem v pořádku,“ pousměju se, přičemž se na něj podívám. Nevím, jestli tím přesvědčuju víc jeho než sebe.
„Oba víme, že ne absolutně,“ podzvedne obočí a usměje se. Na to jsem neměl co namítat. Bohužel to byla pravda, kterou on odhalil. Snad jsem si i v hloubi duše přál, aby na to přišel. Otázka je ovšem, proč. Proč bych stál o to, aby viděl i to, co před ostatními skrývám? Nerad se cítím zranitelný… Přejel mi jemně po tváři a uculil se.
„Jsi trošku otlačený.“ Proč si přeju, aby poznal moji zranitelnou stránku? A proč se mi, sakra, líbí, když na mě kouká tímhle pohledem a říká mi, že mám otlačenou tvář? Zvláštní, že bych si snad přál i budit se po jeho boku a pociťovat tenhle cit každý den. Nevadí mi v jeho blízkosti být rozcuchaný, rozespalý ani takhle pomlácený. Připadám si s ním pořád stejně. Dívá se na mě neustále stejným pohledem. Snad ještě o to krásnějším. Jen skloním s úsměvem pohled a s trochu rozněžnělým pohledem se kousnu do rtu. To se ke mně ovšem trošku nahne a líbne mě nedaleko rtů na tvář.
„Jsi roztomilý, nemůžu si pomoct,“ zaculí se. Připadám mu roztomilý… Kdo mi tohle z těch všech chlapů kdy řekl? Nejspíš naposledy jeden Ital, který si pletl německá slovíčka.
„Už jsi mě viděl ospalého,“ pousměju se.
„To ano. Také jsi mi vždy přišel roztomilý,“ usměje se a dá mi další pusinku. Proč se ten cit prohlubuje a narůstá s každým jeho gestem? S úsměvem se k němu přivinu a zavřu spokojeně oči. Nechal bych si to líbit snad celé dny i noci. Zvlášť, když vidím, jakou mu to dělá radost.
„Nevylož si nějak špatně, že tě neobjímám. Nechci, aby tě to nějak bolelo,“ pošeptá mi a líbne mě do koutku rtů. Je tak strašně pozorný, až to hezké není. Proč nemůže říct: „Sorry, ale mám něco na práci“ jako jiný chlap?
„Nevykládám si to špatně. I když mě to mrzí, vím, že to je pro mé dobro,“ vydechnu, přičemž ho pohladím prsty po tváři. Ahm, mrzí mě to?
„Přesně,“ šeptne a zlehka se do toho dotyku opře. Viditelně se mu to líbí. „Jinak bych tě objímal a mačkal, jak bys jen chtěl.“
„Jsi hodnej,“ otřu se něžně nosem o jeho. „Děkuju.“
„Neděkuj. Nemáš za co,“ šeptne a dá mi jen maličkou pusu na rty. Když je mi nablízku, nedokážu to ovládat. Otřu se mu drobně o rty a nakonec svůj horní ret vtěsnám mezi jeho. To přivřel oči a dlaní mi opatrně přejel po boku, přičemž mi horní ret nasál. Něžně, avšak dlouze jsem ho políbil. Nejspíš jen díky těm jeho polibkům a dotekům jsem se dokázal uklidnit natolik, až jsem usnul. Bylo slyšet jen to milostné a vzrušující mlasknutí našich rtů. Poté se ozval Billův tichý vzdech, který trval ovšem velmi krátce, protože mi polibek během několika sekund oplatil. Pomazlil jsem se s jeho rty i s nosem a poté jsem si opřel čelo o jeho. Zůstal jsem u něj tak blízko, jak jsem jen mohl. Potřebuju mu říct, co cítím. Chci, aby to věděl, aby viděl moji zranitelnou část.
„Děkuju, že… jsi tu pro mě a…“ polknu nasucho. Nejsem v takových rozhovorech dobrý, nikdy jsem je s nikým nevedl. „Dělám, že jsem v pořádku, ale… já nejsem,“ vydechnu rozechvěle. „Pořád mám před očima, jak mi tam ta malá vběhla. Neumím si představit, kdyby… kdybych ji opravdu srazil.“ Zavřel jsem oči a semknul k sobě rty, které se mi chvěly od nadcházejícího pláče.
„Šššš,“ přichytil mě v konejšivém gestu za ruku. „Nestalo se to, Tomi. Já vím, že to je hrozná představa, ale nebyla to tvá vina. Navíc, naštěstí se jí nic nestalo,“ pohladí mě po paži. „Pojď-pojď ke mně,“ nastaví mi opatrně náruč a usadí se tak, abych k němu mohl. Posunul jsem se a schoval se mu i přes veškerou bolest v těle do náruče. Měl jsem pocit, že každou chvíli začnu brečet. „Nic se jí nestalo a i ty budeš brzo v pořádku. Nemysli na to, je to dobré,“ pošeptal mi a opatrně mě hladil po zádech. „Hlavně se uklidni. Já vím, že to pro tebe musel být šok,“ špitne, načež mě líbne na tvář. Už jsem to nevydržel, ačkoli jsem se všemohoucně snažil. Po tváři mi stekla slza a z hrudi se mi dostalo tiché zavzlykání. „Tomi,“ povzdechl smutně a políbil mě na ucho. Dál mě dlaněmi hladil. „Nevím, jestli ti to pomůže, ale chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe. Pořád,“ dodal. „A neplakej. Kdybys jen tušil, jak miluju tvůj úsměch,“ pošeptal. Řekl, že miluje…?
„Co je úsměch?“ usměju se.
„To je podle Nicki smích a úsměv zároveň,“ zasměje se tiše. Nad tím jsem se musel zasmát.
„Rád bych tu blešku zase viděl,“ přiznám.
„Jo, to ona tebe taky,“ poví mi s úsměvem. „Až ti bude lépe, tak ji klidně přivedu. Nebo bys s námi mohl jít někdy odpoledne, třeba se někam projít. Samozřejmě, pokud bys chtěl,“ řekne hned, abych si nemyslel, že mě k něčemu nutí. Zní to hezky…
„Dnes pro ni nepojedeš?“ zeptám se a otřu si tvář od slaných slz.
„Pojedu,“ přikývne. Je blbý říct, že bych chtěl jet s ním. Vypadá to, jako bych se vnucoval a to nechci. Pousměju se a pohladím ho po paži. „Ahm, nechci, aby to vyznělo špatně. Máš za sebou dnes dost stresu, ale pokud bys chtěl a samozřejmě, pokud by ses na to cítil, mohl bys se mnou pro Nicki dojet a pobýt chvíli s námi. Já bych tě samozřejmě odvezl potom domů, to je jasné,“ pošeptá, přičemž se kouše nervózně do rtu, jako by mu bylo snad trapně. Jo, bolí mě celej člověk, ale chci to jeho sluníčko zase vidět. Zamiloval jsem si tu blešku. A jeho taky, ahm…
„Pojedu rád, jestli to nebude vadit,“ usměju se. „Těším se na ní. Je to takovej veselej mrňousek po tobě,“ dám mu pusu na tvář. Chtěl bych ho… a jí taky, sakra. Vždyť já bych ji klidně i přijal za svou, kdyby se mnou Bill něco chtěl. Buď jsem se dočista zbláznil, nebo… bláznivě zamiloval. To se sladce usmál a pusu mi oplatil, ovšem na rty.
„Vůbec to nebude vadit. Já i Nicki budeme jen a jen rádi. Akorát jí musím dát instrukce, jak se k tobě má chovat,“ broukne spíše sám pro sebe. „Mimochodem,“ podzvedne obočí, „říkáš po mně. Jsem mrňousek nebo jsem veselej, hm?“ zaculí se sladce.
„Veselej a úžasnej jako ona. Oba mě fascinujete,“ přiznám trochu pokorně, přičemž skloním pohled.
„Ahm,“ vydechl, načež si skousl spodní ret. Co se děje tentokrát? Dělal to většinou, když byl v rozpacích či nervózní. Trošku se usmál a pohladil mě po tváři. „To děkuju, za nás za oba,“ šeptne. „Vlastně, Nicki o tobě hodně mluvila. Úplně si tě zamilovala. Pořád se ptá, kdy tě uvidí, kdy si spolu budete hrát. Dokonce se s tebou chlubila dědovi, jakého prý potkala krásného prince. Oblíbila si tě a věř mi, že to není časté. Takže by se dalo říct, že oba máme hodně společného,“ dodá už tišeji. Všiml jsem si, jak maličko zčervenal. To je… krásný. Já… Měl bych mu říct, co cítím. Nemůžu to v sobě neustále potlačovat. Popírám sám sebe a své city.
„Já… si vás oba taky zamiloval,“ šeptnu opatrně. „Nikdy jsem si nepředstavoval, jaký by mělo jednou bejt moje dítě, ale teď už vím, že bych chtěl mrňouska, jako je Nicki. Ona… je úžasná. A… jaká je ona, takovej jsi… i ty,“ polknu. Chtěl jsem sklopit hlavu, aby mi moc neviděl do tváře, jenže mi to ten pitomý molitan nedovolil. Téměř trhaně oddechl. Párkrát zamrkal, ale poté mě chytil něžně za tvář, aby mi viděl do očí, ač jsem to nechtěl. V jeho očích se leskly drobné slzičky. Jej, co jsem řekl špatně? Já… tohle vážně neumím. Ach jo.
„Děkuju,“ pípnul jako drobné ptáče. „Je nádherný slyšet chválu na sebe, ale když jde o Nicki, je to ještě silnější. A-a chci, abys věděl, že z mojí a mohl bych klidně říct, že z naší strany, je to stejné,“ pošeptal. Cítí to stejně? Ah… On… Jak to myslel? Že… Ahm… „To cos mi řekl, bože… Já…“ nadechl se, jako by mi chtěl něco říct. Místo toho mě však dlouze, ale jemně políbil. Sakra, krk pitomej. Ani tohle si už nemůžu užít.
„Hmmm,“ zakňučím bolestivě.
„Promiň, promiň,“ omluvil se ihned a zvolna se odtáhl. Snad bych i další bolest vydržel.
„Ne, já promiň… A děkuju, že… jsi mi to řekl,“ usměju se. Nezáleží na tom, jak přesně to myslel a zda jsem to dobře pochopil, ale na tom, že to řekl.
„To já děkuju,“ zadívá se mi do očí. S úsměvem mu sjedu palcem po tváři a nakonec se k němu přivinu. Ach jo, kéž bych se z toho dokázal alespoň naplno radovat. Moc to pro mě znamená, jenomže… pořád kdesi v hloubi duše mě hryže jeho žena jako odporný parazit. Opatrně mě k sobě přijal a vydechl. Možná bychom odtud mohli na chvíli vypadnout, kdykoli může přijít Sandra. Navíc mě popadá hlad.
„Nepůjdeme na oběd? Docela mi z toho spánku vyhládlo,“ zaculím se nevinně.
„Klidně. Půjdu rád,“ šeptne s úsměvem.
„Dobře,“ odtáhnu se. „Nepomůžeš mi na nohy?“ zasměju se. Jsem jak nějakej dědek.
„Jasný,“ zasmál se tiše. Hned se zvedl a opatrně mě vytáhnul na nohy. Ačkoli to i přesto zabolelo, nebylo to tak strašné, jako kdybych se zvedal sám. Chudák, se se mnou teď musí tahat jak s mrzákem.
„Uhh, děkuju,“ položím mu s úsměvem ruce na ramena, jak se o něj opřu. „Je mi 23 let a jsem jako nějakej dědek. To je hrůza,“ postěžuju si pobaveně.
„Oh, ty můj sexy dědečku,“ zaculil se a pohladil mě po bocích. Nahnul se ke mně, přičemž si mě k sobě maličko přitáhnul a poté mě jemně líbnul. „Na co bys měl chuť, hm?“
„Na něco, při čem se nebudu muset moc hýbat, nejlíp tak, abych nemusel vůbec sklánět hlavu, ale nejspíš si na to jídlo budu muset tenhle vopruz sundat,“ naznačím prstem na límec. „Jsem v tom jak Frankenstein.“
„Mám nápad,“ broukne, načež se mu na tváři vykouzlí šibalský úsměv. Proboha, co to je? „Budu tě krmit.“ Tak to ani náhodou, můj milý. I když to zní hezky a roztomile, tohle nepřipadá v úvahu.
„Ježiš, jenom to ne!“ vyhrknu hned na protest. „Budu si připadat jako neschopnej. Každej na mě bude čumět jak na krypla,“ schovám si se zakňučením obličej do dlaní.
„Ale, ale,“ pohladí mě po paži. „Klidně to jídlo objednám sem a budu tě krmit. Uvidím tě jen já,“ šeptne vlídně. „Ale pokud chceš, zajdeme někam do restaurace a sundáš si to.“
„Tady sedí vedle ta pixla,“ nakrčím nespokojeně nos, čímž hned zamítnu jeden z jeho nápadů a opět si položím ruce na jeho ramena.
„Mm,“ zamyslí se, přičemž našpulí rty. „Na to, abychom seděli někde venku na zemi, je ještě zima.“ Hihí, že by piknik?
„To jo,“ usměju se a dál si ho prohlížím, zda přijde ještě na něco. Očividně má v té svojí hlavince nápadů plno. Jeho výraz začínal být ovšem ztrápený, jelikož nemohl nic vymyslet.
„Jak to jen udělat,“ povzdechl.
„Půjdeme do pizzerie. Pizzu si vezmu pěkně do ruky a nemusim k ní sklánět hlavu. Ha!“ zaraduji se nad svým nápadem. Jsem já to ale chytrák. S naprostým úžasem ke mně vzhlédl.
„Skvělý nápad,“ usmál se sladce. „Dobře, v tom případě… můžeme vyrazit,“ skousl si spodní ret.
„Dobře,“ odsouhlasím. Chtěl jsem pokývat hlavou, ale molitan mě zastavil, tak jsem jen nespokojeně vydechl nosem.
„Ty můj truhlíku,“ pohladil mě posmutněle po tváři, když viděl, že mi ani kývnutí není umožněno. Ty na to jen koukáš, ale já to prožívám.
„Štve mě to. Asi to sundám,“ brouknu zamračeně.
„No to ne,“ zakroutí hlavou ihned. „Teď to s tím budeš muset vydržet.“ No jo, má pravdu, ať se mi to líbí nebo ne.
„Hm,“ zafuním nešťastně nosem.
„Snad to bude brzo dobré a ty mi budeš moct odkývat všechno,“ zasmál se tiše.
„Tím chceš říct, že ti na všechno kývnu?“ povytáhnu obočí, jenomže mě v tom sešitém zaštípe. „Kurvafix, jau,“ zakňučím a bezmocně se o něj opřu. „Spáchám sebevraždu, fakt že jo. Tohle je šílený.“
„Ne. Ne. Ne,“ řekne na všechno a pohladí mě po ramenou. „Neodkýváš a žádná sebevražda. To bys mě tu nechal, hm?“ koukne se mi do očí smutně. „Uvidíš, že za chvilku budeš mít krk i obočí zase v pořádku.“
„Zapomněl jsi na kozy,“ brouknu.
„Pokusím se je uzdravit,“ zaculí se. No to bych si nechal líbit.
„Tak jako ses pokoušel uzdravit moji hlavu?“ rozesměju se.
„Klidně, ale pokud bys našel jiný a lepší způsob, nebudu proti,“ pokrčí s úsměvem rameny. Blázen.
„Jdeme raději na jídlo,“ usměju se. To sklopil trošku hlavu a přikývnul.
„Dobře,“ pousmál se.
„Tak pojď,“ odtáhnu se od něj a prošmejdím kapsy, jestli mám všechno, co potřebuju. Potom se rozejdu ke dveřím.
V rychlosti se oblékl a také si vzal věci, které potřeboval. Poté mě už následoval. Prošli jsme kolem Sandry, která na nás jenom tupě zírala jako obvykle, zato Bill se na ni tentokrát tvářil dost nepříjemně. Raději jsem to nekomentoval, s ní byly neustále nějaké problémy. Bill nás zavezl do blízké pizzerie. Chtěl jsem jít pěšky, ale říkal, abych se zbytečně nenamáhal. Nic jsem na to neříkal, protože mi vážně nebylo nejlépe. V restauraci jsme si objednali jednu společnou velkou pizzu. I když pizza byla účelem toho, abych se v klidu najedl, Bill mě i přesto krmil. Párkrát mě pokydal, neustále mi musel otírat pusu, ale aspoň jsme se zasmáli a užili si nějakou srandu. Po obědě jsme se vrátili zpět do firmy. Moc jsme toho neudělali, ale nezdálo se, že by mu to vadilo.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Je to krásna kapitola, a najkrajšie je to, že si už priznali aj jeden aj druhý, že sa zamilovali. Vzájomne si to vyznanie pekne zabalili ale je to jasné. Tak a teraz už definitívne PREČ S BARBAROU:D
Musím súhlasiť so Zuzkou. Nádherná kapitola, tak krásne nežná a tie ich vyznania.. teraz tam už vážne prekáža len tá Barbara… treba sa jej čo najskôr zbaviť. 😀
Moc pěkný díl! :)) Jsem ráda, že si konečně kluci přiznali co k sobě cítí, ale především jsem ráda, že si i Tom sám uvědomil, že by s Billem chtěl být a být i s jeho dcerou 🙂 Tak snad se to stane pravdou 🙂 Pevně doufám, že když Bill uvidím, že jej Tom chce, tak bude jednat a podá žádost o rozvod! Už nechci žádnou Barbaru a to i přesto, že s Billem nevychází a téměř se nebaví. Vadí mi už jen to vědomí, že se Bill vrací domů ke své ženě, ať už je mezi nimi jakýkoli vztah.
Těším se, až bude Tom opět s Nicky 🙂
Tahle kapitolka se mi moc líbila aspoň si to vyjasnili.