Sedmikráska 2.

Příběh druhý

Smál se společně se svými přáteli, vtipkoval a kradl kolemjdoucím dětem barevnou cukrovou vatu. Bavil se, byl v dobré náladě po době tak dlouhé, že by si už ani nevzpomněl, kdy naposledy se cítil tak uvolněně. Celé dny se jen hádal s rodiči, nic a nikam nesměl. „Dokud si nezlepšíš prospěch ve škole, která nás měsíčně stojí tolik peněz, nikam nepůjdeš, Tome,“ opakovala mu neustále matka, která krátce po jeho patnáctých narozeninách zavedla i nové pravidlo: „Ráno do školy autem s otcem, odpoledne ze školy rovnou domů opět autem s jedním z rodičů, a ven jen o víkendech, a to splníš-li všechny své povinnosti.“

Šestnáctiletý dredáč tohle pravidlo ze srdce nenáviděl. Porušoval jej, kdykoliv se mu naskytla příležitost, a to bez ohledu na to, kolik dalších nepříjemností mu to následně přinese. V srdci byl rebel. Rebel, kterého se jeho zploditelé marně pokoušeli zkrotit svými zákazy a pravidly. On nezapadal do jejich dokonalého světa a dělal vše proto, aby jim to dal najevo, aby jim znepříjemňoval život stejně tak, jako to dělali oni po celá ta léta jemu. Poté, co mu přičiněním jeho rodičů před dvěma lety unikla mezi prsty láska jeho života, nedokázal se přimět mít svou rodinu rád. Vinil je z toho, že jeho Sedmikráska je teď sám, tam někde venku, v tom velkém světě.

Hledal jej. Každou volnou chvíli, kdy nebyl pod přísným dozorem matky a otce, hledal chlapce s havraními vlasy a očima tak podmanivýma, až se mu při vzpomínce na pohled, jenž mu věnoval, tajil dech. Prošel celé jejich velké město tam a sem, ale nebylo v jeho silách být na všech místech najednou, a černovlásek mu stále unikal. Pokud vůbec ještě žil ve stejném městě.

S časem vzpomínka na chlapce s hlubokým, podmanivým pohledem vyprchala. Zůstal jen ten stísněný pocit usazený na jeho hrudi, a vylisovaná sedmikráska, kterou dredáč nosil neustále u sebe. Byla to jediné, co mu připomínalo nejkrásnější momenty jeho života.

Dnešek byl však poslední den podzimních prázdnin a Tomovi rodiče usoudili, že nemůže být nic špatného v tom, pustit jejich potomka na pár hodin ven společně s jeho přáteli. Šli přece jen na pouť. Tom měl v rukávu několik trefných poznámek, ale dokázal je v sobě výjimečně potlačit; čas s přáteli mimo jeho dům opravdu potřeboval, a po jeho posledním nočním dobrodružství, kdy se domů vrátil opilý namol, rodiče mu definitivně znemožnili úprky oknem. Sprostě mu plně otvíratelné okno vyměnili za obyčejnou ventilačku a Tomova jediná cesta z domu hrůzy, jak to místo nazýval, byla pryč. Byl vězeň s vycházkami.

„Hej, tamta je dobrá,“ poznamenal jeden krátkovlasý hnědovlasý hoch z party Tomových přátel, a jeho pohled byl upřen na jedné z holek, která stála opodál. Všichni hlasitě přitakali a s chutí se pustili do vášnivých debat o tom, jak úžasně sladká ona slečna v krátké sukni musí být.

Tom stál vedle nich, plechovku Redbullu v ruce, druhá ruka v kapse volných kalhot a úsměv na rtech. I když by to jeho dobrodružná povaha nepřipustila, bylo fajn být zase jednou venku s požehnáním rodičů, aniž by se musel obávat, že se někde za rohem vynoří jeho perfektní matka a s přísným, povýšeným pohledem ho odtáhne zpět domů, zatímco ho bude kárat za to, jak hrozným způsobem ničí její tvrdě vybudovanou pověst.

Nechával se unášet davem, střídal atrakci za atrakcí, bavil se. Až do chvíle, kdy v davu zahlédl tmavou havraní hřívu, jež se pohybovala v opačném směru od jeho party.

V okamžiku, kdy zahlédl černé vlasy, jeho srdce se splašeně rozběhlo. Stejně tak tomu bylo poslední dva roky. Kdykoliv na ulici, v obchodě, v kině nebo ve škole zahlédl osobu s černými vlasy, jeho představivost se dala do pohybu, a Tom pak s falešnou nadějí, že našel kluka, který mu před lety v parku ukradl srdce, pronásledoval všechny tak dlouho, dokud se opět nezklamal.

Nikdo z nich nebyl Sedmikráska.

Ale ani to nemohlo zastavit Tomovy nohy, které se samy daly do pohybu. Musí jednat, než mu černovlasá hříva zmizí z očí.

Přes rameno křikl na své přátele, a než mu mohli odpovědět nebo jej zastavit, dredáč už se proplétal davem, opět zaslepen falešnou nadějí.

„Počkej!“

Nic, osoba před ním ani nezpomalila.

„No tak, počkej přece!“ křikl zoufale znovu, pokoušel se davem prokličkovat, jak nejrychleji mohl. Černovlasá osoba před ním se ohlédla přes rameno a v tu chvíli veškeré Tomovy naděje pohasly. Nebyl to on. Nikdy to není on.

Svěsil hlavu mezi ramena a dredy, které měl i dnes sepnuté na vrcholku hlavy pod baseballovou čepicí, mu vytvořily jemnou kaskádu podél obličeje.

Zklamání bolelo, vždy jej bolelo.

Když byl ještě dítě, tak moc se snažil své matce, jež tak úpěnlivě dbala na dokonalosti a vše muselo být perfektní, zavděčit. Ale jí to nikdy nestačilo. Vždy si našla něco, co by její potomek mohl, a hlavně měl udělat lépe. Již v útlém věku se naučil, co je zklamání, ale na rozdíl od jeho matky, kterou se s věkem naučil ignorovat a nepřipouštět si ji k tělu, s černovlasým chlapcem to bylo jinak.

I těch pár chvil, které s ním zažil, stačilo k tomu, aby v Tomovi stále zůstával malý plamínek naděje, že snad jednou, možná…

***

„Můžu si přisednout?“

Tom se ani nepodíval na osobu, která stála před ním, jen pokrčil rameny. Právě teď se na chvíli zase litoval a proklínal své rodiče, neměl čas ještě sledovat, kdo si na veřejném místě chce přisednout vedle něj. Kdokoliv si přeci mohl sednout kamkoliv.

Zato osoba, která se usadila na kamennou zídku pod velkým ruským kolem vedle něj, se o dredáče zajímala až moc.

Byly to dva roky. Dva dlouhé roky, během kterých se tolikrát ptal sám sebe, jak mohl být tak naivní a věřit cizímu klukovi. Dva roky, během kterých nejednou přemýšlel nad tím, jak toho Toma z parku najít. Vždy však došel ke stejnému závěru: Kdyby to Tom tenkrát myslel vážně, kdyby o něj opravdu stál, přišel by a našel si ho.

I když to bolelo, naučil se, jak na dredatého kluka s uhrančivýma očima a úsměvem zářivějším než všechny hvězdy na obloze, zapomenout. Když však dnes mezi davem zahlédl tak povědomé zlaté dredy, rozhodl se, že dá svému osudu ještě jednu příležitost.

„Nebavíš se?“ zeptal se po chvíli ticha, a černě nalakovaným nehtem jemně šťouchal do nadýchané, cukrové vaty. Tolik si chtěl získat jeho pozornost. Přál si, aby na něm opět spočinuly Tomovy oříškové oči, a pokud to měl být on, kdo tentokrát začne jejich rozhovor, dokáže ses s tím smířit.

„Ale jo,“ odpověděl dredáč otráveně a poprvé za celou dobu jej napadlo zvednout pohled od země. Když očima spočinul na osobě vedle sebe, na pár vteřin se mu zatajil dech. Je to Sedmikráska? Napadlo ho, ale pak se kluk sedící po jeho pravém boku usmál, a Tomova naděje byla opět pryč. Úsměv svého Sedmikrásky měl vrytý do paměti, a tenhle to určitě nebyl. Přece by jej poznal.

„Chceš?“ nabídnul chlapec s delšími, černými vlasy svou cukrovou vatu a věnoval mu další jemný úsměv. V Tomových očích zahlédnul ty povědomé jiskřičky, které se mu na něm tenkrát tolik líbily. Ale ty hned zmizely. Zapomněl snad na něj? Nebo jej vůbec nepoznává?

Tom zaváhal. Ať byl dotyčný před ním kdokoliv, jeho Sedmikráska to nebyl. A přesto mu v černovláskově společnosti bylo tak zvláštně příjemně. Cítil se, jako by to bylo správné, být tu právě teď s ním.

Prsty si ukořistil kus jemné, růžové hmoty, a oba se rozesmáli, když se mu velký kus vaty přilepil na tvář. V tuhle chvíli nebylo důležité, jestli je to Sedmikráska nebo ne, Tom cítil jakési zvláštní propojením mezi ním a tím zvláštním klukem před ním. A kdo on byl, aby tomu bránil?

„Neřekl jsi mi své jméno,“ došlo mu po chvíli, kdy spolu dál mlčky seděli a dělili se o poslední kousky sladké pochoutky.

„A je důležité, abys ho věděl?“ Mladší z dvojice se záhadně usmál. Za poslední dvě léta se možná změnil vzhledově, ale uvnitř byl pořád stejný. Nechtěl lidem kolem sebe o sobě moc prozrazovat. Jednak v nich chtěl vyvolat hlubší zájem o svou osobu, který mu lichotil, ale také se bál otevřít se jim. Bál se, že by mu mohl někdo ublížit…

„Vlastně ne,“ pokrčil Tom rameny. „Znal jsem někoho, kdo mi svoje jméno taky neprozradil,“ dodal s úsměvem, když si vzpomněl, jak se tenkrát Sedmikráska vyhýbal odpovědi a stále skákal od tématu k tématu, jen aby jej zmátl. Byl tak tajemný, a o to víc tím přitahoval pozornost a probouzel zvědavost Tomova mladšího já. A pokud mu tenhle kluk s černým rolákem, kalhotami s army potiskem a bílými teniskami, které mu k celkovému vzhledu vůbec neladily, nechtěl říct své jméno, neměl s tím problém.

„Jo? A kdo to byl?“ zeptal se černovlásek s nadějí v hlase. Přísahal by, že Tom mluvil o něm a jejich prvním setkání.

„Co kdybychom šli na ruské kolo, a já ti o něm povím?“ navrhnul dredáč s přidrzlým úsměv, a spokojeně se pousmál, když mu chlapec před ním úsměv opětoval společně s krátkým přikývnutím. Ve chvíli, kdy mu odhalil svůj jemný úsměv, něco, co Tom dávno necítil, se uvnitř něj sevřelo. Možná to nebyl ten samý chlapec, ale pocity v něm vyvolával totožné.

Nasucho polknul, chytil svého společníka za ruku a vedl ho k atrakci.

***

„… a teď mu říkám Sedmikráska,“ zakončil dredáč své dlouhé vyprávění o jeho krátkém setkání s tajemným neznámým z parku. Zaplatili si několik jízd a Tom celou dobu povídal a povídal. Doslova básnil o krásném, tajemném chlapci, který mu ani po letech nedal spát, neustále na něj myslel, měl hlavu plnou jeho úsměvu. Konečně našel někoho, kdo ho poslouchal, kdo se mu nesmál.

„A ty si ho hledal?“ zeptal se černovlásek, zatímco se jeho pohled upíral do prostoru před ním. Poslouchal, celou dobu bedlivě poslouchal, jak mu Tom vyprávěl o nich dvou, o tom, jak se spolu bavili, dokonce mu popsal i jejich první, a jediný polibek. Jeho pocity byl smíšené. Chtěl se zlobit, vyčítat mu, že tenkrát nepřišel, že jej nechal čekat celých dlouhých sedm dní, ale teď nemohl. Viděl na Tomovi, jak je zklamaný, jak moc by si přál, aby to tenkrát bylo jinak. Chtěl mu dát další šanci. Možná je osud opravdu svedl opět dohromady.

Černovláskova otázka způsobila další vlnu slov, která se řinula z Tomových úst. Stěžoval si, nadával na své rodiče a nespravedlnost života. Druhý chlapec se celou dobu jen jemně usmíval. Opravdu to Toma mrzelo, opravdu se s ním sejít chtěl, hledal jej.

A hlavně, nezapomněl.

„Ale teď už je to jedno, je pryč, víš?“ pokračoval Tom, když po nekonečné době, kdy už se obloha začínala stmívat a den pomalu střídala noc, opustili ruské kolo a spočinuli nohama opět na pevné zemi. Usadil se na prázdnou lavičku a zalovil v kapse pro krabičku cigaret. Než si však stihnul byť jedinou zapálit, s povzdechem schoval krabičku zpátky. Nevěděl proč, ale nepřišlo mu správné před tím klukem kouřit. Jako by ho to házelo do špatného světla v jeho očích.

„Nemyslíš si, že ho můžeš ještě najít?“

„Kdybych mohl, už bych ho našel, nemyslíš?“ pousmál se smutně Tom a opět si od hlavy k patě prohlédl bezejmennou osobou stojící před ním. Nebyla to ta samá osoba, do které se Tom na první pohled ve svých čtrnácti letech zamiloval, a přesto v něm kluk před ním vyvolával vlny emocí.

Štěstí. Radost. Cítil se tak uvolněně a celé tělo se mu v přítomnosti černovlasého chlapce s jemně orámovanýma očima a lesklými rty příjemně chvělo. Nikdy nevěřil na lásku, myslel si, že to je jen vymoženost romantiků. Věřil tomu, že jemu se láska vyhne, a pak poznal Sedmikrásku. Od té chvíle věřil, že mu ten kluk s vlasy postavenými do bodlinek ukradl srdce. A přesto tady teď obdivoval jemnou, místy až dívčí krásu kluka před sebou skoro stejně, jako kdysi v parku obdivoval Sedmikrásku. Cítil v sobě něco zvláštního.

„Věříš na lásku na první pohled?“ zeptal se zamyšleně. Bylo to možné? Bylo možné, aby to cítil znovu? Nemá být pravá láska jen ta jedna?

Černovlásek se pousmál a jemně přikývnul. Ovšemže věřil v lásku na první pohled. Zamiloval se přeci do chlapce před sebou. A dnes se do něj zamiloval znovu. Už jednou mu chtěl říct, že on je jeho Sedmikráska, že on je ten, koho celou dobu hledal, ale ještě nepřišla ta vhodná chvíle. Možná právě teď?

„A věřil bys mi, kdybych ti řekl, že jsem se asi zamiloval?“ Plaše zvednul pohled od svých rukou. Pohledem se vpíjel do tmavých hlubokých očí před sebou a už podruhé dával své srdce všanc. Měl ho vystavené na dlani, pro celý svět na obdiv, a čekal, jaký bude jeho rozsudek.

Úsměv černovlasého chlapce se ještě zvětšil. Chystal se odpovědět, reagovat, říct Tomovi všechno, celou pravdu o tom, kdo doopravdy je a že jej také miluje. Ale osud si s nimi hrál zvláštní hru. Hýbal figurkami tak, jak se mu zachtělo a vždy našel způsob, jak dva zamilované blázny rozdělit.

Než se vůbec černovlásek stihnul rozhoupat k odpovědi, dvojice byla obklopena bandou přátel dredatého z nich.

„Hej, chlape, celou dobu jsme tě hledali! Kam si zmizel?“

„Byl jsem-„

„Už musíme jet, ségra čeká s autem.“

„Můžu jet sám a-“ marně se pokoušel protestovat, když ho dva přátelé objali pevně kolem ramen.

„Tak dělej, Tome, nemáme na to celej den! Musíme jít.“

„Ale já-„

Snažil se s nimi prát, odstrkoval je, ale nebylo mu to nic platné. Mohl nadávat, kopat, ale nic nepomáhalo. Byl tu s přáteli, a ti rozhodli, že je čas jít.

Nakonec Tomovi nezbývalo nic, než jen bezmocně sledovat osobu, která mu už podruhé ukradla srdce bez jeho vědomí. Sledoval ty smutné, velké oči, které jej nešťastně sledovaly. Viděl smutek vepsaný do tváře bledého chlapce, a jeho srdce se svíralo železnou pěstí.

Uvnitř křičel. Křičel na celý svět, nadával na veškerou nespravedlnost, která ho odváděla pryč od toho, koho tak zoufale miloval. Stačí chvíle ve společnosti dvou záhadných černovlasých kluků, a Tom je ztracen. Nevěděl, že chlapec, kterého právě opouští, je ten, jenž mu ukradl srdce před lety, a přesto měl pocit, jako by s každým dalším krokem něco uvnitř něj mizelo.

Opět byli osudem rozděleni.

Už podruhé zůstával černovlasý chlapec stát sám, uprostřed davu, se zlomeným srdcem. Udělal pár kroků za skupinou přátel, kteří se smáli, mluvili jeden přes druhého a ignorovali protesty a bolestné pohledy jednoho z jejich středu. Nakonec se však zastavil a jen sledoval, jak mu osud už podruhé bere toho, komu patřilo jeho srdce.

Co musí udělat proto, aby mohli zůstat spolu? Aby je už nic nerozdělilo? Kolik zkoušek budou ještě muset podstoupit, aby přelstili osud? Měl mu hned na začátku říct, kdo je. Možná kdyby to udělal, všechno mohlo být jinak.

S krvácejícím srdcem a hlavou poraženě svěšenou mezi rameny opouštěl místo, kde našel a opět ztratil toho, po kom v životě toužil nejvíce. Toho, vzpomínka, na nějž mu dokázala prozářit pochmurný den. Opět byl sám.

***

Ležel v posteli u sebe v pokoji. Zíral do stropu a oči měl zalité slzami. Kdysi si myslel, že jen jeho rodiče mají tu schopnost ničit vše, co ho činí šťastným. Myslel si, že je to jejich úděl, jejich cíl, brát mu vše, na čem mu nějakým způsobem záleží. Ale tentokrát to udělali i jeho přátelé.

Prosil je, žadonil, aby ho nechali jít a alespoň se rozloučit, ale oni ho neposlouchali. Mleli si svou a systematicky ho unášeli pryč.

Každý den se vracel na pouť. Čekal pod ruským kolem a doufal, že i černovlásek si najde cestu zpět a oni se opět shledají. Čekal každý den, utíkal ze školy o hodinu dřív, jen aby jej otec nemohl proti jeho vůli odvést zpátky do domu hrůzy, a celé hodiny, až do tmy čekal na toho, jenž mu ukradl srdce.

Dřív, než se však nadál, podzim vystřídala zima a pouť byla až do jara uzavřena. Už neměl místo, kam by se mohl vracet a čekat na svého černovláska. Mohl jen doufat, že je osud opět jednou svede dohromady, že se opět setkají, a pak společně překonají vše, co si pro ně ten, kdo hýbe figurkami osudu, přichystá.

autor: LadyKay