Never Look Back 16.

Žárlíš?

Bill

„Máme informace o té poslední oběti,“ vtrhla do mé kanceláře Kate. Podrážděně jsem zvedl hlavu. Svůdně se na mě usmála a předklonila se. Povytáhl jsem obočí. „Takže, jmenoval se Michael Marvell…“ Škubl jsem sebou, přestože jsem na to byl připravený. „Bylo mu 22 let… Pracoval jako kuchař.“ Za ten pohrdavý tón jsem měl sto chutí dát jí facku. Ona by měla vypadnout, ne Tom, pomyslel jsem si zasmušile. Ani jsem nevěděl, proč jsem pořád reagoval tak přehnaně, když se něco týkalo Michaelovy smrti. Rozhodně způsobila to, že jsem si uvědomil, že i ostatní byli také lidi a měli svůj život. Začínal jsem Tomovo chování trochu chápat.

„Tady máš adresu domů a tady do práce.“ Kate mi podala nějaký papír a konečně odešla. Ve dveřích se ještě otočila a mrkla na mě. Skoro jsem po ní hodil sešívačkou. Potřebuju vypadnout, pomyslel jsem si. A taky bych měl jít k tomu doktorovi. Můžu to spojit.

Zvedl jsem se a šel pryč. Dole na schodech jsem potkal Toma. Ani se na mě nepodíval.

„Počkej,“ zavolal jsem na něj. Otočil se, ale stále se tvářil docela odtažitě. „Netvař se tak kysele, kazí to pracovní prostředí.“ Znovu jsem pokračoval ve své cestě a nechal ho stát na schodech. K doktorovi jsem měl z práce blíž než z domu, a tak jsem tam byl rychleji. Čekárna byla prázdná. Zaklepal jsem na dveře a sestřička mě uvedla dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a tvářil se vychovaně.

„Jdete na kontrolu, že?“ usmál se na mě doktor Brown.

„Jo…“ Sedl jsem si a následně prošel tradiční prohlídkou a byl shledán zdravým. Když si to doktor zapisoval, zeptal se mě: „Máte nějaké děvče?“ Překvapeně jsem zamrkal.

„Ne… Já na to moc nejsem,“ odpověděl jsem.

„Takže samotář?“

„No… Spíš na holky nejsem.“ Na chvíli se tvářil zaraženě, ale pak se zase usmál.

„Dobře, můžete jít. Na shledanou.“

„Na shledanou…“ řekl jsem zmateně a odešel. Nevěděl jsem, co si o tom výslechu mám myslet.

Tom

Po tom, co mě Bill zastavil na schodech, jsem vyběhl do patra. Sedl jsem si ke stolu a zapnul notebook. Chvíli jsem něco hledal, a pak jsem srovnával data všech zavražděných. Zamyšleně jsem se na to díval. Zajímalo by mě, jestli si už Bill zašel k tomu doktorovi, pomyslel jsem si. No jasně, doktor! Prohlížel jsem záznamy zavražděných a všiml si, že mají společného lékaře. Byla to sice plná maličkost a pravděpodobně blbost, ale třeba bychom se ho mohli zeptat, jestli o nich něco neví. Jeden nikdy nemůže ani tušit, co lidi lékaři všechno nenapovídají.

Najednou mi zazvonil telefon. Natáhl jsem se pro něj. Bill. Co mi chce?

„No?“

„Ahoj Tome, chtěl bych, abys přijel…“ Nadiktoval mi adresu.

„Proč?“ povytáhl jsem obočí.

„Půjdeme navštívit Michaelův byt,“ slyšel jsem, že trochu zaváhal.

„A… zvládneš to?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jasně, bez obav,“ ujistil mě.

O chvíli později jsem se sešel s Billem před jedním obchodem. Společně jsme pak pokračovali k Michaelovu bytu. Popravdě, měl jsem trochu strach, co to s ním udělá, ale věřil jsem, že to zvládne. On jo.

Zkusil jsem zazvonit a k našemu překvapení někdo opravdu otevřel.

„Byt Michaela Marvella?“ Podivný muž přikývl.

„Policie… A vy jste kdo?“ zamračil se Bill.

„Jeho bratranec, nechal mě tu bydlet. Nemám kam jinam jít…“

„V tom případě byste měl vědět, že je Michael mrtvý,“ řekl Bill nemilosrdně, ale z jeho očí jsem vyčetl, že se něco změnilo. Poprvé ukázal své emoce v práci.

„Cože,“ vykulil se muž.

„Jak se vy jmenujete?“ zeptal jsem se tiše.

„Jim Jumper,“ odpověděl. Bill si ho přeměřil pohledem. Fascinovalo mě, jak Jumper ani v nejmenším nedal najevo, že by ho smrt jeho bratrance nějak zasáhla. Ani bych se nedivil, kdyby to udělal. Je tak moc chladný… Zamračil jsem se.

„Jaký jste měl k Michaelovi vztah?“

„No… Byl to můj bratranec, ale nijak zvlášť jsme se nemuseli. Nedávno jsem skončil na ulici, tak mě vzal k sobě.“ Na chvíli nastalo ticho. „Co teď se mnou bude?“ V tuto chvíli vypadal pan Jumper vážně nešťastně.

„Chlape, to vám není ani trochu líto, že zemřel váš příbuzný a sobecky se staráte jen o sebe?“ vpálil mu Bill do ksichtu. Jumper se zašklebil. Podvědomě jsem se od něj trochu odtáhl. Stále jsem nemohl uvěřit, že existují takhle necitliví lidé jako tenhle nebo Howe či ten Sergej. A to určitě jsou i horší…

„Neměl jsem ho rád. Svojí homosexualitou pošpiňoval jméno naší rodiny.“ Dvakrát jsem rychle zamrkal. Takže další homofob? V hlavě mi šrotovalo. Je možné, že…

„Pojedete s námi!“ přerušil moje myšlenky rázně Bill.

„Co, proč? Já nic neudělal,“ bránil se Jumper.

„Jste podezřelý z vraždy, a věřte mi, že to, že nám tu vykládáte, jak jste ho neměl rád, vám zrovna taky moc nepomůže.“ Pak se Bill otočil na mě. „Tome, postarej se o to, zjisti a prověř alibi a tak dál. Však to znáš…“

Vrátili jsme se na hlavní budovu. Od Jumpera jsem zjistil, že se Michael nedávno rozešel se svým přítelem. Na toho se pak taky musíme podívat, uvědomil jsem si. Zavolal jsem Billa a řekl mu všechno, co jsem o tom věděl. Taky jsem mu pověděl o tom doktorovi.

„Ten jistě nic neudělal. Je to fajn člověk. Ale zeptat se ho můžem,“ zamyslel se Bill. „Škoda, žes to neřekl dřív. Dneska jsem u něj byl.“

„A?“ zajímal jsem se hned. Z celého srdce jsem doufal, že mu nic není. Jeden výplach žaludku už jistě stačil.

„Nic mi není. Jsem zdravej jako rybička. Tak lehce se mě nezbavíš,“ řekl se smíchem. Aby ses nedivil. Výpovědní lhůta běží. Smutně jsem se pousmál a trochu se odtáhnul. „Co je to s tebou? Úsměv ti sluší víc,“ ozval se Bill.

„Nic.“ Podíval jsem se na něj a strojeně se usmál. Zřejmě to nepoznal a byl se svým výsledkem spokojený. Netrap mě a jdi, prosím… Už jen ta jeho charakteristická vůně mi připomínala, které všechny sny, co jsem měl, se nikdy nestanou. Snažil jsem se na to nemyslet.

Najednou se ve dveřích objevil Chris. Obdařil nás oba upřímným úsměvem. Vždycky byl na všechny hodný a dodával sílu, proto jsem ho měl rád.

„Asi pak mám zajet za tím Michaelovým bejvalým, co?“ zeptal se Billa.

„Jo, to bys byl hodný.“

„Dobře, stavím se tam za ním. Mám z toho trošku špatnej pocit. No… Pak ti o tom poreferuju,“ řekl.

„Chrisi?“ Přešel jsem k němu a chytil ho za rameno.

„Copak?“ usmál se na mě.

„Co děláš dneska večer? Nezašel bys někam se mnou?“ zeptal jsem se ho.

„No proč ne. Stejně bych se doma jen nudil. Takhle aspoň bude sranda,“ zaradoval se.

„Tak OK, domluveno,“ mrkl jsem na něj a společně s ním jsem odešel z místnosti. Ve dveřích jsem se ještě otočil, abych viděl Billův výraz.

autor: Dietřisko & Kentaur