Zeiten ändern dich II 27. (konec)

„A co ve vás to gesto evokovalo?“ zeptá se psychoterapeutka, ke které docházím nyní pravidelně. Skrz mezery zatažených žaluzií na nás pomrkává letní slunce a zpoza zavřeného okna je slyšet tlumený hluk berlínské rušné ulice. Dnes tu sedím už po dvanácté. Dnes, v den svých narozenin. Tom o tom neví. Podaří se mi vždy najít něco, kvůli čemu se vymluvím, že bych měl jít ven. Jako třeba dneska jsem na lístek napsal, že jdu na kontrolu kvůli noze, ze které mi teprve před týdnem sundali sádru. Jenže po každé takovéhle výmluvě pak nakonec skončím tady, protože si stále ohledně své minulosti nejsem úplně jistý. Obzvláště nejistý jsem si tady, v cizím městě, po stresu s přijímačkami, které ale navzdory mému pesimismu dopadly výborně. Hledám někde sám sebe.

„Důvěru?“ odpovím jí po delší odmlce.
„Ptáte se, zda důvěru?“
„Ano, je to důvěra.“
„Bille, jako odborník bych vám to vůbec neměla říkat,“ promluví po chvilce svým uklidňujícím hlasem a s jemným úsměvem ve tváři vyhledává svým pohledem ten můj. „Víte vůbec, že vy mě nepotřebujete?“
„Cože?“ zůstanu na ni zírat.
„Vidíme se již poněkolikáté. A pokud jste si všiml, záměrně se vás ptám pokaždé na vašeho přítele. A nyní vám vysvětlím proč. Od samého začátku jsem to věděla, ale zkoušela jsem dovést k tomu i vás. Vy nepotřebujete žádnou odbornou pomoc, vy ji máte doma. To, co mi vyprávíte… aniž byste to tušil, nebo to tušil váš přítel, to on je vám terapeutem. To on vás táhne dál, když vy vysílen padáte na zem. To, co mi vyprávíte, že dělá jen pro vás, jen aby vás dostal na jiné myšlenky… to jemu byste měl platit za sezení.“

Na mé tváři, aniž bych věděl jak, se usadí úsměv. „Samozřejmě vás nebudu nutit, že bychom se měli na dobro rozloučit, pokud budete mít pocit, že mne přeci jen potřebujete, nemám s tím absolutní problém. Naopak, je to moje práce a musím říci, že s vámi sezení utíkají strašně dobře. Jen se vážně zkuste zamyslet, kdo vás z minulosti táhne více, než já. Vyprávěl jste mi, jak jste byl zlomený. Bylo toho moc. Rozvod vašich rodičů, úmrtí vaší matky… a tohle všechno dostalo hned lehčí nádech, když jste s Tomem. Nebo se mýlím?“
„Je to tak,“ nesměle jí přikývnu, stále nějak šokován tím, že odkryla něco, co jsem rádoby věděl, ale nebyl jsem schopen z toho vyčíst ten správný smysl, ten správný popis toho pocitu.
„Tohle všechno, z tohohle všeho bych vás taky dokázala vyvést, ale věřte mi, i když jste silný mladý muž, trvalo by mi to déle. Déle než jeden rok. A váš přítel potřeboval přesně jeden rok, aby vás přesvědčil o novém smyslu života, aby vám ukázal, že i s bolestí se dá žít, aby vás dovedl do určitého středu kruhu, odkud se všechno zdá snazší, než když stojíte na jeho hraně. Bille, ukončíme dnešní sezení. Nechte si tohle projít hlavou, a pokud dojdete k jinému názoru než já, zavolejte mi, domluvíme se na dalším sezení. Ale pokud si uvědomíte to, co jsem jen díky vyprávění zjistila já, zůstaňte u toho. Uvidím vás raději, když mi zavoláte, že byste si šel sednout někam na kafe. Platí?“
Můj ztvrdlý úsměv na tváři se ještě více rozšíří, a donutí mě přikývnout. „Platí.“

Domů dorazím v jakémsi neustávajícím šoku z toho zjištění, že tajně docházím na jakési léčení, a pak zjistím, že mám vlastně léčitele doma. Vyzuji si boty, shodím tašku na zem a stále zamyšlen vejdu do obýváku. Náš letní byt není tak super, jako ten, do kterého se stěhujeme již za měsíc, ale musím uznat, že jako letní byt, který jsme vybrali a pronajali během jednoho dne, vypadá skvěle. Uvědomím si, že ve sprše je puštěná voda, když můj pohled zaujme ještě něco jiného. Na celé jedné stěně, která ještě dneska ráno byla prázdná, visí moje fotografie ve tvaru srdce. A ty fotografie, které jsem kdysi po setkání s Patrickem roztrhal, jsou vylepeny jako mozaiky ve speciálních rámech uprostřed. Na zemi pod srdcem stojí váza, ve které stojí růže. Se zatajeným dechem se k nim přiblížím, abych je přepočítal a zjistil tak, že jich je přesně devatenáct. Chvíli na to zírám, než mne mé automatické kroky donesou do koupelny. S úsměvem si nejprve prohlédnu Tomovo tělo skrz mléčnou stěnu sprchového koutu. Vysvléknu si triko a úmysl vysvléknout se celý, než vlezu za ním dovnitř, zmizí najednou kdesi v koutě s odhozeným trikem. Potřebuji ho obejmout okamžitě! Odsunu stěnu, vlezu si dovnitř, a stěnu za sebou zase zasunu. To už se ale Tom s mírným leknutím otočí ke mně čelem, a mírnou vrásku na čele vystřídá jeho úsměv na tváři.

Ani jeden z nás se nesnaží nadechnout a něco říct, protože mu okamžitě ruce obtočím kolem krku a vpiju se mu do rtů. Chtěl bych umět do polibku vložit mnohočetné díky, které bych mu tím předal, ale spokojím se s tím, že jen co dostanu šanci a kyslík k tomu, abych promluvil, řeknu mu to i tak. Tom, držíc si mne pevně, se opře o stěnu za ním, aniž by se snažil náš polibek přerušit. A při pomalém vytrácení se z reality do mimo reality, se jím nechám unášet na vlnách něžností. Moje tělo se automaticky začne snažit podráždit jeho penis, a proto zanedlouho ucítím mezi svými prsty kořen jeho penisu, který tvrdne. Nechám ho mezi prsty projet celý, a na krátkou chvíli nechám, aby se naše rty odpojily. Když se střetnou naše pohledy, proběhne mezi námi jakási napjatá energie, která tvrdým dopadem zasáhne nás oba, protože aniž bychom déle čekali, necháme tvrdě opět setkat naše rty. Jako bychom se najednou nedokázali jeden druhého nabažit.

Tom mi bez delšího váhání pomůže stáhnout kalhoty a pak se jemně zakousne do mého krku, přičemž tvrdě masíruje můj penis. S jemně zakloněnou hlavou a skousnutým rtem nahmatám poslepu sprchový gel, obejmu si Toma opět kolem krku a za jeho zády si za pomoci obou rukou vymáčknu trochu do dlaně. Nádobku pak vrátím na místo a s dlaní plnou sprchového gelu obejmu Tomův penis, který tím potřu, a sám si ho nasměruji do sebe, aniž bych na něco ještě čekal. Ani Tom se to nesnaží o nic déle, než je potřeba, prodlužovat. A protože naposledy, kdy jsme měli sex, až na výjimky, bylo prakticky před dvěma měsíci, protože jsem prostě nemohl, přežiji nyní i ten prvotní nepříjemný pocit, když do mne nedočkavě vstoupí.

Pomalu ale začínám vnímat jak se mé tělo plní jen příjemným pocitem, a celé se oddává jen Tomovi. A protože jsou dnešní pocity tak intenzivní, po dlouhé době nemusím nijak dlouho čekat na Toma, ani on na mne, abychom si nebyli jisti, že vrchol dojde záhy. Pevně v sobě Toma sevřu, když mnou projede první křečovitá vlna, naznačujíc, že už stačí jakýkoliv sebemenší pohyb, a dosáhnu toho sladkého vítězství. S tvrdým Tomovým přírazem a jeho tvrdým přejetím bříškem palce po mém penisu, už nemám ale šanci přemýšlet s čekáním na Toma, a s hlasitým výdechem se nechám strhnout křečovitou vlnou orgasmu. Někde mezi výbuchem a hořením v mém těle už jen slabě postřehnu, když mne vyplní Tomovo sperma.

Hned jak se ohleduplně necháme oba vybít v té sobecké chvíli, když v člověku vypukne orgasmus, přivlastním si opět jeho rty, které využiju k něžnému polibku před posledním hlubokým výdechem. Naše pohledy se opět setkají, ale tentokrát už ticho přeruší Tomův hlas, který zároveň vypne až teprve teď proudící vodu, která dosud dopadala na má záda.
„Kam jsi mi ráno zmizel?“
„Byl jsem…“ začnu větu, ale celým vyprávěním nechci narušit momentální atmosféru, ,,řeknu ti to všechno později.“
„Tak… všechno nejlepší k narozeninám,“ vytvoří se na jeho tváři úsměv, který mne totálně dohání k šílenství. S nádechem si ho k sobě pevně přitisknu.
„Děkuju. Děkuju za to všechno.“
„Chtěl jsem to stihnout, než přijdeš, ale nevěděl jsem, kdy přijdeš, takže…“
„Děkuju,“ odtáhnu se krátce, abych mu mohl pohlédnout do očí, „děkuju nejenom za dnešek, prostě za všechno. Děkuju, že tu vždy jsi, když tě potřebuju. Že jsi měl poslední čas se mnou trpělivost, že jsi čekal, než jsem cítil sám, že jsem schopný to unést…“ Přiloží mi prst na rty a s úsměvem si mne dlouze prohlédne, než promluví.
,,Modelko, nech prostě za sebou to, co tam bylo. Řekl jsem ti, že bych čekal klidně roky, i přes to, že bych s tebou nemohl spát. Ok? Nikdy bych tě do ničeho nenutil, nikdy bych od tebe přes moc nic nenutil. A ty to víš. A kromě toho,“ prstem přejede po mém dolním rtu a usměje se, „kdybych měl čekat i deset let, jen abych pak dostal tohle, čekal bych.“ Zvedne svůj pohled z mých rtů a tím nechá naše oči zase střetnout. S úsměvem si uvědomím ten neskutečný pocit štěstí v těle, který se snaží prorazit ven. Zavřu své oči a nechám se ukonejšit v jeho objetí.

„Miluju tě,“ špitnu po chvilce do jeho ucha a zanechám na něm drobný polibek.
„Já tebe taky, modelko.“

KONEC

autor: Mintam