autor: BrokenMirror
Dnešní díl je dost přelomový, tak doufám, že se k němu pořádně vyjádříte. Poslední dobou se to pod touhle povídkou komentáři moc nehemží. Je nás tu sice málo, ale povídku čte lidí dost, tak to zkuste trochu vylepšit. Myslím, že si to překladatelka zaslouží, protože její práce není nic snadného, a je jen její zásluha, že si ten příběh můžete česky přečíst. Myslím, že byste to měli ocenit a občas se aspoň zmínit, že jste pořád tady. J. :o)
Trestné jednání
Tom se po prázdninách vrátil zpátky do práce. Venku sněžilo a on si tiše sám pro sebe broukal, oprášil sněhové vločky z ramen a hlavy a vešel dovnitř stanice.
„Ránko, Tome!“ pozdravil Toma Georg hned, jak ho uviděl. Seděl v kanceláři s nohama na stole, balancoval na židli.
„Dobrý,“ odpověděl Tom a pověsil svou bundu. Rozhlédl se, viděl, že nějaké dekorace tu ještě zůstaly a usmál se. „Jaké jsi měl Vánoce?“
„Skvělé!“ Georg se doširoka usmíval, viditelně byl v dobré náladě. „Co ty?“
„Uh, jo, bylo to fajn,“ řekl, houpal se na patách. Chtěl jít nahoru za Billem, ale nevěděl, jestli může jen tak před Georgem zmizet. Neustále se na něj ale nedočkavě díval a Georg si toho všiml.
„Oh bože,“ vydechl. „Jdi tam, Tome. Už mi to je asi jedno.“
Tom zamrkal a ztuhl, díval se na něj s vykulenýma očima. To myslel vážně?
Georg si povzdychl a dal nohy na zem, narovnal si židli. „Jsi do něj udělaný, on je udělaný do tebe, chápu to. Pořád mám z toho špatný pocit a stále si myslím, že jsi idiot, že si nepřečteš tu složku, jelikož to, co je uvnitř je extrémně důležité-“ tvrdě se na Toma podíval, „-ale nechám tě, ať si užiješ lekci, protože dřív nebo později na to přijdeš, a pak budeš moct vinit jenom sebe.“
Tom na něj chvíli koukal s otevřenou pusou, ohromený, pak se zdráhavě zeptal. „Je to opravdu tak zlé?“
Georg jednoduše přikývl a Tom si promnul čelo. Nedokázal pro Billa vymyslet něco až tak zlého, co Bill mohl udělat, nedokázal si ho představit, jak dělá něco tak zlého, něco takového, co Georg a Andreas naznačovali. Nebyl ale tak naivní, měl podezření, ale nechtěl jim věřit.
„Opravdu nechceš, abych ti to řekl? Je tu ještě něco jiného, něco ještě důležitějšího než ten zločin samotný…“
„Já…“ Tom sklopil pohled, přemýšlel. „Ne, neříkej mi to,“ řekl po chvíli přemýšlení a podíval se na svého kolegu. „Přečtu si to sám.“
Georgovi málem vypadly oči z důlků a předklonil se. „Vážně? Chci říct… vážně?“
Tom přikývl. Rozhodl se. Přečte si to, aby viděl, co je tam psáno a pak bude vědět stejně jako Anna. Možná pak bude jednodušší přinutit Billa mluvit o své minulosti. Jediná věc, která mu dělala starosti, bylo, že by to Bill mohl brát jako zradu, a to byla ta poslední věc, co by chtěl. Bill řekl, že nechce, aby to věděl, ale přešlo to do stádia, kdy to vědět musel.
„Teď?“ naléhal Georg a chtěl se zvednout, nejspíš aby mu složku dal, ale Tom rychle zavrtěl hlavou.
„Oh, ne, ještě ne. To ještě nedokážu.“ Opravdu z toho byl vyplašený, snažil se sám sebe přesvědčit, že vědět to bude dobrá věc, že vědět, co sem Billa přivedlo, bude dobré pro ně pro oba.
Georg se tvářil nesouhlasně, ale mlčel, Tom se otočil na patě, aby šel nahoru, jelikož to Georgovi zřejmě opravdu nevadilo.
Šel chodbou celý nervózní. Neviděl Billa už přes týden a opravdu se na něj těšil. Nikdy by si nepomyslel, že se mu po něm bude opravdu stýskat, ale opravdu se mu stýskalo a byl skoro rád, že Vánoce skončily a on je zpátky v práci.
Pokusil se potichu otevřít dveře, snažil se nebýt vidět, protože chtěl Billa překvapit, ale jako obvykle, vězni nic neuniklo. Sotva se mu povedlo otevřít dveře, než na něj skočil a málem ho vytlačil ven z cely, podařilo se mu ale chytit se futer. „Whoa!“ zasmál se, chytil Billa volnou rukou kolem pasu. „Taky tě zdravím.
Bill mu pozdrav neoplatil; jen se mu přitiskl na rty neuvěřitelnou silou a na Toma se dost rychle přeneslo všechno jeho zoufalství, po pár vteřinách mu začal odpovídat stejně vášnivě. Bill se za něj natáhl a zavřel dveře, pak chytil Toma za kravatu a táhl ho za sebou, dokud Tom necítil, jak padá dopředu. Když otevřel oči, ležel na Billovi na posteli, ten se pod ním culil.
„Vítej zpátky,“ řekl hladce, obtočil kolem Toma jednu nohu, trochu ztěžka dýchal.
„Někdo se tu nudil?“ zeptal se Tom, hladil Billa po útlých bocích a vtiskl mu další krátký polibek. „Co jsi tu dělal?“
„Oh, ale víš…“ Bill si odfoukl ofinu z očí, hladil Toma po bicepsech a ramenech a pak mu dal ruce za krk. „Jen jsem se poflakoval kolem.“
Tom se zasmál, opřel se o loket a druhou rukou zajel konečky prstů pod Billovu košili, palcem přejel přes gumu u kalhot. Bill roztřeseně vydechl a trochu se pod ním zavrtěl.
„Slavil jsem Vánoce s rodiči v Berlíně,“ řekl Tom tiše a jak předpokládal, Bill při zmínce o rodičích odvrátil pohled. „Nedělej to,“ řekl a jemně mu stiskl boky. „Nedělej.“
Chvíli to trvalo, ale pak Bill své černé oči zvedl, vypadal opravdu unaveně.
„Nikdy ses přede mnou nezmínil o své mámě,“ řekl Tom, hlas stále velmi tichý. „Je stejně špatná jako tvůj otec?“
Billovi dalo zabrat, aby udržel oční kontakt, zavrtěl hlavou.
„Takže ti na ní záleží?“ pokračoval a Bill lehce přikývl. „Jak to, že tě nenavštěvuje?“ zeptal se a Bill těžce polkl, nasál spodní ret do úst a znovu prolomil oční kontakt.
„Je…“ utichl a zavřel oči. „Už není… tady.“
Tomovi klesl obličej soucitem. „Oh…“ podíval se Billovi do očí. „To mě mrzí.“
Přemýšlel, jak dlouho je Billova máma mrtvá; jestli si ji pamatuje, nebo jestli je jen stín v jeho mysli. Vyrostl skoro sám jen s otcem? Co se stalo jeho matce? Nechtěl se ptát, protože nechtěl házet sůl do viditelných ran, ale chtěl to vědět opravdu moc.
„Pojďme mluvit o něčem jiném,“ zamručel Bill, polkl a chytil Toma za ramena, stáhl si ho dolů pro polibek a Tom ho s lehkým úsměvem poslechl, přitiskl se na jeho rty. Bill ho stiskl stehny kolem boků pevněji a Tomovi se hrudník naplnil emocemi, když ho líbal a byl odměněn tichými steny. Šimralo ho v břiše, opravdu se do něj silně zamiloval. Přemýšlel, jestli Billovo srdce bije stejně rychle jako jeho.
Být s Billem bylo teď opravdu jiné, než jaké to bylo zezačátku. Bylo to méně napjaté, méně stresující a Bill byl přívětivější. Nezkoušel ho a nekul pikle, namísto toho byl kolem nich uvolněný vzduch a Tom nechtěl, aby se to kdy změnilo.
„Tome,“ zalapal Bill po dechu, když mu Tom pokládal polibky dolů po odhaleném krku a jemně přirazil boky. Tom se zastavil, když se jeho rty setkaly s něčím lehce studeným, otevřel zmateně oči. Nekomentoval to, ale doširoka se usmál, když kolem Billova krku uviděl řetízek, přívěšek schovaný pod jeho košilí. Přitiskl se rty k Billově kůži, nebyl schopný přestat se usmívat a Bill ho jemně zatahal za vlasy, zřejmě na řetízek kolem krku zapomněl, protože jinak by mu z toho bylo trapně, nebo by řekl něco sarkastického jako výmluvu, proč ho má na sobě.
Tom ho líbal zpátky nahoru po krku a znovu zajal jeho rty, zatímco rozvazoval tkaničku u Billových kalhot, zatáhl za tu nejdelší, aby uzel povolil.
Bill zvedl boky, povzbuzoval ho a Tom se proti jeho kůži zubil jako šílenec. ‚Taky jsi mi chyběl,‘ pomyslel si a zajel rukou dolů pod lehký materiál.
Tom se vrátil zpátky do kanceláře a Georg se na něj vševědoucně díval, vypadal pobaveně a vyděšeně zároveň.
„Nedělal jsem to,“ zalhal Tom frustrovaně a posadil se ke stolu, otočil se židlí pryč od Georga a jeho pohledu.
„Jo, uh-huh, jasně,“ ušklíbl se Georg, stále se na něj díval. „Říkej si, co chceš.“
Padlo na ně ticho, jak se Tom snažil Georga ignorovat, a zapnul si počítač. Zatímco čekal, až se zapne, Georg znovu promluvil.
„Nemůžu uvěřit, že to dostáváš od 815, jak to děláš? Jak ho dokážeš udělat tak…“ došla mu slova, jelikož nedokázal najít to vhodné, které by vysvětlilo, co myslel. „Chci říct, mně ani nedovolil, abych se dotkl jeho ruky.“
Tom se ostře otočil, okamžitě reagoval na to, co řekl. „Kdy ses pokoušel sahat na jeho-„
Georg se zasmál a vypadal trochu překvapeně.
„Když jsem ho odváděl k tvému telefonu, uklidni se. Žárlíš?“
Tom se zamračil, hořel, podíval se zpátky na svůj počítač, bručel si pod nos. „Nemá rád chlapy, to proto,“ řekl, nechtěl přiznat, že se uvnitř něj něco ohnivého probudilo, když pomyslel na to, že by se Billa někdo jiný dotýkal, něco dost podobného posesi.
Můj.
„Nemá rád, když se ho lidé dotýkají, když to nečeká,“ pokračoval a otočil se zpátky na Georga, který se mu díval na hrudník. „Co?“ zeptal se trochu podrážděně.
Georg s úšklebkem zvedl pohled. „Jen jsem se snažil zjistit, jestli tam neschováváš prsa, protože jak vím; jsi muž a ne žena. Tak jak to-„
„Je to komplikované, jasný?“
„Jasně že je,“ protočil Georg oči. „Ale vážně, zkrotil jsi zvíře nebo co?“
Tom si nebyl jistý, jestli je vhodné odpovídat nebo ne, ale vykouzlilo mu to úsměv na tváři, protože ano, možná přesně to udělal.
Bill se ale nikdy nenechá kompletně zkrotit, to Tom věděl. Bill nebyl stvořen k tomu, aby byl zkrocen, Bill nesklopil hlavu a nikdy nepřijme žádný obojek. Byl divoký a volný, i když byl ve vězení, a Tom měl v plánu to tak nechat. Jediná věc, která mu bránila být volný úplně, byl blok v jeho mysli, který dostane pryč jen tehdy, pokud někomu řekne o své minulosti, co se stalo, že se stal takovým.
Tom si nebyl jistý, jestli mu dokáže nějak pomoct, ale alespoň to mohl zkusit.
Složka ležela na jeho stole, Georg mu ji tam musel položit, když byl nahoře, pomalu ji k sobě přisunul. Bylo to, jako by se popálil, když se jí dotkl, byla horká jako varování, srdce mu z toho zoufale bilo o hrudní koš.
Georg se na něj díval, Tom to věděl, díval se na béžové desky se zaťatými zuby. Udělá to rychle, jako strhnout náplast. Jen ji otevře a rychle přečte a bude po všem, bude vědět všechno, co chtěl vědět už od začátku. Tady v rukou má všechny odpovědi. No tak, Tome.
Nejspíš to není tak zlé. Je to jen vytržené z kontextu a přehnané, jako všechno v tomhle místě, a Bill je na sebe až moc tvrdý.
„Udělej to,“ zamručel si sám pro sebe, a než si to dokázal rozmyslet, otevřel složku.
První věc, co viděl, byla Billova vězeňská fotka, předek a profil, vyfocená hned po zatčení, když mu bylo šestnáct. Vypadal strašně, to byla první věc, které si všiml. Měl kratší vlasy než teď, padaly mu do obličeje v mastných pramíncích. Jeho tvář byla bez šminek, ale stále vypadal neuvěřitelně hrozivě a nepříčetně, trochu se mračil a čelist měl pevně sevřenou. Tomovi naskočila husina jen z těch obrázků, a tak rychle přejel očima dolů, přeskočil základní informace jako celé jméno, výšku, váhu, rozsudek atd., protože to buď věděl, nebo mu to bylo jedno.
Přišel k části
zločin a jeho oči zpomalily, najednou ucítil něco jako železnou pěst, která sevřela jeho srdce a pevně ho svírala. Přestal dýchat a jen zíral, nebyl schopný zpracovat to, co viděl, dokud si to nepřečetl snad šestkrát.
Zatčený pro: vražda. Možné neúmyslné zabití.
Jediná věc, kterou dokázal slyšet, když projížděl zbytek stránek, byl jakýsi bílý zvuk, který se mixoval s jeho neskutečně hlasitě bijícím srdcem. Neodkázal myslet, jeho celá mysl byla v mlze, před očima měl rozmazáno a měl pocit, že nemůže dýchat.
Byla tam fotka pistole, fotky kaluží krve, krve na kobercích a polštářích. Byly tam detailní fotky průstřelů a zranění, ze kterých Tomovi tuhla krev v žilách a chtělo se mu zvracet. Oblečení nasáklé tmavě rudou krví, roztržená košile, která odhalovala zranění v břiše, temná tekutina rozmazaná na kůži s viditelnými otisky prstů, jako by se snad snažil někdo kulku vyndat.
Přeskočil na další stránku, a to se jeho srdce opravdu na několik vteřin zastavilo. Fotky tváří těl, oči otevřené a prázdné, koukala z nich smrt. Jeden z nich poznával, její oči ale byly zavřené, nebyly otevřené jako u ostatních. Přes oční víčka a dolů k bradě měla dvě čáry krve udělané dvěma prsty. Na spánku měla zranění, které zbarvilo její blond vlasy na rudou.
Jména obětí byla vytištěna pod obličeji a Tom odvrátil pohled od fotky mrtvé dívky, aby si je přečetl.
Marcus Elliott (16)
Jörg Kaulitz (39)
Karina Stark (15)
Simone Kaulitz (36)
Tom se opravdu silně snažil nezvracet, upustil složku z toho, jak se mu ruce až moc třásly. Sotva slyšel, jak se ho Georg ptal, jestli je v pořádku, bzučelo mu v uších.
Neodkázal to pochopit, ale v tu samou chvíli to všechno dávalo perfektní smysl. Dávalo to dokonalý smysl.
Než věděl, co dělá, byl na nohou, a pak ho Georg chytil za loket, držel ho zpátky.
„Hej, jsi v pohodě, kam jdeš?“
„Jsem v naprostém pořádku,“ řekl Tom ledově, setřásl ze sebe kolegovu ruku. „Jdu se podívat za 815.“
Neslyšel, jak Georg zalapal po dechu, když odcházel z kanceláře.
„Neudělej nic hloupého,“ zavolal za ním Georg. „Tome, neudělej nic hlou-!“
Ale Tom už byl pryč ze dveří, v půlce schodů, bral je po dvou. Musel udělat… něco, ale nevěděl co. Žíly mu pumpovaly, jeho vztek v nich bublal a něco podivné jako zrada se dostávalo ven skrz jeho kůži. Přišel si oklamaný, podvedený.
O pár vteřin později došel k cele 32 a otevřel ji tak rychle, že Bill ani neměl čas otočit se ke dveřím, než Tom vešel dovnitř a třískl s nimi za sebou.
„Co tě přivádí tak rychle zpátky?“ zeptal se Bill, usmíval se a šel k němu. Když se na něj teď díval, Tom nedokázal uvěřit, co právě četl, ale ve svém srdci věděl, že je to pravda.
„Ne,“ řekl Tom, vrtěl hlavou a zvedl ruce. Zacouval o pár kroků, neměl pocit, že by zvládl, kdyby se ho Bill dotkl. „Nepřibližuj se ke mně.“
Bill se okamžitě zastavil, zamrkal a zamračil se. „Cože?“ v jeho hlase bylo jasné zmatení, naklonil trochu hlavu na stanu.
„Už za tebou dál nemůžu chodit,“ řekl Tom, jeho hlas zněl roboticky dokonce i jeho vlastním uším. „Jsem policejní strážník a ty jsi vězeň.“
Billova vráska se prohloubila. „Proč nad tím vším najednou přemýšlíš?“
Tom zaznamenal lehké ranění v jeho hlase, takže teď měl pocity. Teď? Na to už bylo pět let pozdě.
Tomovi bylo fyzicky špatně, jako by měl opravdu každou chvílí zvracet. Nepřistoupí na Billovu hru, ne tentokrát, ne znovu. Jen se na něj tvrdě díval, díval se, jak to Billovi docházelo a jeho obličej se ze zmatení změnil v hrůzu, dramaticky zbledl.
„Ty jsi to zjistil, že ano,“ řekl tiše, jeho rty se sotva hýbaly. Nebyla to otázka.
Tom jen přikývl a Billův obličej by nešlo popsat slovy. Vězeň se otočil, promnul si čelo. Jeho záda se rychle začala zvedat a padat, ale Tomovi bylo opravdu u prdele, jestli panikařil, bylo mu to naprosto u prdele.
„Proč,“ řekl Tom, hlas hluboký a roztřesený zlobou. „Chci vědět proč.“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, říkal jsi, že nechceš-„
„Máš jen jednu šanci mi to říct. Jednu šanci a pak odejdu a už se nikdy nevrátím,“ řekl skrze zaťaté zuby. „O co šlo?“
Tom čekal na odpověď, o které věděl, že nepřijde, a Bill se otočil zpátky, obličej rozčilený, tvrdě oddechoval. Vrtěl hlavou a Tom si byl jistý, že si to jen představuje, když to na chvíli vypadalo, že se Billovi chvěje brada.
„Byli to tvoji rodiče,“ pokračoval, z jeho slov kapala nevěřícnost, která byla vidět i v jeho obličeji. „Ty… ty jsi je zavraždil. A chladnokrevně?
Bill se na něj prázdně díval, naprosto se uzavřel.
„A Karinu? Tu jsi také zavraždil, že ano? Myslel jsem, že ti na ní záleželo!“
V Billově obličeji nic nebylo, ale v jeho očích bylo něco prosícího, něco co prosilo Toma, aby přestal mluvit. Lítost byla pryč. Nic. Tom nejdřív chtěl vrazit mu facku, chtěl, aby cítil bolest, kterou museli jeho rodiče, Karina a ten chlapec jménem Marcus cítit, když je zastřelil.
Nakonec, když nedostal žádnou odpověď, Tom zavrtěl hlavou. „Myslíš si, že je to zábava, viď? Celou dobu sis se mnou hrál, co? Všichni měli pravdu.“
Bill vykulil oči. „Ne,“ zašeptal a vypadal, jako by chtěl udělat krok blíž, ale včas se zastavil, neopovážil se. Jeho výraz se změnil z prázdného k trochu vyděšenému. „Ne, Tome, já-„
Tom zavrtěl hlavou. „Bože, nemůžu ani…“ sklopil pohled, nebyl schopný se na něj dívat. „Víš, všechno, co jsi řekl… je pravda, máš pravdu. Zasloužíš si tady být.“
A s těmihle slovy opustil celu, aniž by pohled zvedl. Kdyby se podíval, viděl by, jak Billovi klesl obličej, jak přes jeho rysy okamžitě převzala sílu panika, když Tom opustil místnost.
„Co jsi čekal?!“ slyšel, jak Bill křičí, když se rozešel chodbou. „Tome! Co jsi kurva čekal?“ jeho hlas zněl zoufale a rozčileně v tu samou chvíli, byl vysoký a ostrý. „Co sis myslel, že to je? Huh? Rvačka v baru?! Že jsem vykradl sámošku?!“ krátce se zastavil. „Nejsi tak naivní! Věděl jsi, co to je! Vím, že jsi to věděl! Přemýšlej, věděl jsi to!“
Tom se ostře otočil a pochodoval zpátky, praštil pěstí do mříží, Bill uskočil dozadu, oči dokořán. „Víš co?“ sykl. „Napadla mě vražda, ano. Nechtěl jsem tomu věřit, ale napadlo mě to. Ale opravdu bych nevěřil, že jsi zavraždil čtyři lidi! Karinu a tvou vlastní zatracenou matku a nechci snad ani vědět, kdo byl ten kluk! Bratranec? Bratr? Je mi jedno, že tvůj otec nebyl nejlepší chlap na světě, nemůžeš lidi jen tak vraždit! Věděl jsem, že jsi chladný, ale ne že takhle.“ Zhluboka se nadechl, celý se třásl. „Je mi z tebe zle,“ sykl skrze zuby. „Ani se na tebe nemůžu podívat.“
Bill se na něj chvíli díval, bledý jako papír. „Tak se na mě nedívej!“ rozkřičel se potom. „Jdi! Vypadni! Jdi kurva do prdele, tak jdi! Nikdy jsem se o tohle neprosil, stejně tě nepotřebuju!“ Billovy oči byly černočerné, když na něj křičel, díval se Tomovi do obličeje, jediná věc, co mu bránila v tom, aby po něm skočil, byly dveře mezi nimi. „Kdo si myslíš, že jsi?“ pokračoval v křiku. „Ty ses rozhodl ignorovat fakt, že jsem ve vězení, ty! Já tě kurva varoval! Ty jsi řekl, že to nechceš vědět, protože na tom nezáleží! Tak se tady, kurva, neopovažuj dávat mi morální kázání, ty zasranej zkurvenej lháři!“
Tom semknul rty a otočil se na podpatku, rychle odešel chodbou pryč, než by stačil udělat něco, čeho by litoval.
Brzy za ním Bill znovu volal jeho jméno. Slyšel, jak se v jeho hlase perou emoce stejně čisté, jako by to řekl nahlas.
Ne, ne, nechoď!
Bill volal jeho jméno, jeho hlas byl čím dál tím zoufalejší a Tom na chvíli zavřel oči, když ho srdce prosilo, aby zastavil, aby zastavil a na chvíli se zamyslel, ale to on nemohl. Byl až moc rozčilený, až moc zklamaný na to, aby přemýšlel racionálně. Celý tenhle vztah byl špatný, byl špatný už od začátku.
Bill byl vrah.
„Tome, prosím!“
Došel na konec chodby a krátce se otočil, viděl, jak ostatní vězni zvědavě vykukují skrz mříže, dívají se, co se děje, a až na konci uviděl Billovy ruce držící se mříží.
„Tome!“ křičel Bill šíleně, vysokým a pisklavým hlasem. „Tome!“
Tom se znovu rychle otočil a těsně předtím, než se za ním zavřely dveře, uslyšel zvuk židle, nebo možná stolu, který narazil do zdi.
Bill zařval a hodil stolem o zeď, kopal do něj, dokud se jedna noha skoro neuvolnila z pantů. V tu chvíli už byl bez energie a cítil, jak narazil do země, když mu kolena vypověděla službu. Slyšel, jak se snaží znovu volat Toma, ale ten už odešel; slyšel, jak se zavřely dveře. Semknul pěsti, nehty proťaly jeho kůži, zatímco on lapal po vzduchu. Svíral se mu hrudník, svíralo se mu hrdlo a cítil, jak se mu motá hlava, byl dezorientovaný a malátný.
Tom zjistil, co je zač, zjistil o monstru uvnitř něj a odešel. Bill nechtěl, aby to věděl, nechtěl, aby odešel, ale teď to věděl a udělal přesně to, čeho se Bill bál, že udělá. Když to udělal s ostatními, měl to v plánu, ale Tom to neměl vědět, protože Tom měl zůstat.
Billovi se skoro podařilo sama sebe přesvědčit, že to Tom už ví a že to pochopí, že se přes to přenese jako přes všechno ostatní. Měl záblesk naděje, že Tom bude jiný, až na tohle přijde a ejhle. Doufal, že mu bude odpuštěno, ale samozřejmě se mýlil, měl to vědět. Měl vědět, že si to nezaslouží, měl vědět, že si něco, jako je Tom, nezaslouží.
Tom byl dobrý člověk a Bill… Bill prostě nebyl.
Byl to Yin a Yang znovu a dokola, až na to, že tentokrát se oběma kouskům podařilo toho druhého zabít.
Nevěděl o tom, že jsou s ním v místnosti nějací jiní lidé, dokud necítil na pažích silné sevření, které ho vytáhlo na nohy. Snažil se bojovat a věděl, že křičí, cítil to, ale nic z toho neslyšel. Ty ruce na něm byly jako svěráky, snažil se je setřást, ale nešlo to, zarývaly se do jeho kůže, dokud mu neudělaly modřiny.
Jeho hlava se točila. Hlasy, které patřily lidem v místnosti, se míchaly do jednoho a tvořily ozvěnu v jeho pomalu pracujícím mozku, jeho tělo jako by mělo svou vlastní mysl. Sotva registroval lidi lítající tam a sem, sotva zaregistroval ženu v bílém plášti, která se k němu pomalu přibližovala.
Navenek kopal a házel sebou, jeho hrdlo vydávalo výkřik za výkřikem, ale uvnitř byl Bill uklidněný, když si uvědomil, že leží horizontálně, a než to dokázal pochopit, nemohl hýbat rukama ani nohama. Dál křičel, dál se pral, a nakonec jeho tělo povolilo, hlava ztuhla, hlasy přestaly křičet a jeho divoké srdce zpomalilo, zatímco padal do hlubokého bezvědomí.
Když se Bill probudil, byl stále svázaný a sám. Venku byla tma; prospal celý den. Zasténal nad bolestí, co měl v krku, v dlaních, kolenou a zápěstích. Všechno ho bolelo, když se nad tím tak zamyslel.
Moc si nevzpomínal, co se stalo. Jediné, co si pamatoval, byla hádka s Tomem, a také si pamatoval, že odešel, ale potom to bylo všechno rozmazané.
Chtěl se schoulit a spát, ale ruce měl připoutané a takhle by se moc dobře nespalo. Jeho vize se stále motala, to kvůli těm drogám, a tak se alespoň snažil soustředit na dveře.
Díval se a čekal. Pokaždé když se zvenčí ozval nějaký zvuk, srdce mu zrychlilo nadějí. Tak moc doufal, že se Tom vrátí a že to všechno byl jen zlý sen, který se v něm probudil během jeho záchvatu. Tom přijde a bude se usmívat, a pak si bude dělat starosti, že je Bill znovu spoutaný a bude mít na obličeji ten výraz ztraceného štěněte. Pak ho pustí z pout a pomůže mu se posadit. Tom ho bude líbat a ptát se, jestli je v pořádku a Bill mu řekne, aby zmlkl, a bude mu polibky oplácet.
Čekal hodiny, jen se díval na dveře, skoro do nich očima propálil díru.
Bill čekal, čekal celý den, ale on nepřišel. Přišel strážník, kterého neznal, a ten ho odpoutal, přinesl mu jídlo a jeho denní dávku léků. Bill si prášky vděčně vzal, jen protože chtěl být čistý, až se Tom vrátí.
Tom se jen nejspíš potřeboval uklidnit, určitě se vrátí, aby si o tom promluvili, nemohl opravdu myslet to, co řekl s tím, že už se nikdy nevrátí, že ne? Ne, Tom takový nebyl, Bill ho na to znal až moc dobře.
Po několika dlouhých a bolestivě tichých hodinách Bill usnul, i když nechtěl, vše s pomocí prášků na spaní.
Uvědomil si, že Tom se nevrátí.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Wooow… Ta to je teda síla. Jasně, taky mě napadlo, že někoho zabil – za co jiného by mohl dostat doživotí, ale že zabil tolik lidí najednou? Karinu, svou mámu? Nejednou mě napadlo, že ho třeba otec zneužíval – proto nemá rád, když na něj chlapy sahají nebo že třeba ubližoval jeho mámě a tak ho prostě v návalu svého šíleného já zabil, ale tohle? Pááni…
Na jednu stranu chápu Toma, že od něj odešel. Který šílenec by dobrovolně zůstal s chladnokrevných vrahem? Ale bylo mi tak líto Billa, když na něj volal, čekal na něj…
Nějak si neumím představit, jak tohle může skončit…
Na tenhle díl jsem čekala. Toma sice chápu, ale myslím si, že to přehnal. Bill má pravdu, musel to tušit, muselo mu být jasné, že tam není jen kvůli nějaké vloupačce.
Billa je mi moc líto. Teď to budou mít oba těžké…
on je skutečně zabil? To snad ne…Tome ty pablbe. Když jsem viděla takhle dlouhý díl, věděla jsem,, že se to už rozlouskne. Čekala jsem Tomovu reakci nějak podobnou. Mohl to čekat, ale on ho miluje. Oba dva se milují je to tak. Doufám, že až se tom vzpamatuje, že za ním dojde. Teď už si ani nejsem jistá, jak to celé dopadne. Už vidím ty výčitky od Georga a Andrease…Modlím se jenom, aby se to mnenechal přeložit na jinou stanici. Opravdu to přehnal. Bojím se teď všeho co nastane. Nechci, aby si Billl ublížil. Může se podřezat, když rozbije zrcadlo…Achjo tohle mě doopravdy rozbrečelo. Vždycky jsem úplně mimo a zažraná do příběhu, že nevnímám nic kolem a naprosto si dokážu představit jejich emoce, reakce a všechno kolem…Bille neztrácej naději prosím. Tom se určitě vrátí. Musí se vrátit.Musí!!!
Billa je mi líto doopravdy jsem si myslela že to neudělal jsem zvědavá co udělá Tom.
Nemam slov. Necakala som, ze Tom hned za nim vyrazi. Myslela som, ze si to najprv ulezi v hlave. Som zvedava ci za nim znova pride. (Urcite pride, ale kedy?! ) 😀
Uff.. no ja neviem, čo napísať.
Vedela som, že tam je Bill za vraždu, že zabil tú Karinu, ale okrem nej ešte aj svojich rodičov a nejakého Marcusa?! Tak to ma teda poriadne prekvapilo.
Tomovu reakciu chápem, ale myslím, že to trošku prehnal. Vedel, že tam Bill je za niečo vážne, ale nechcel vedieť za čo. Hovoril, že na tom nezáleží a teraz všetko zničil kvôli tomu, že sa pravdu dozvedel.
Billa je mi veľmi ľúto. Na Toma sa dosť upol, ten mu pomáhal byť opäť normálnym a teraz ho stratil. Keď za ním vykrikoval, tak som mala takmer slzy v očiach. Dúfam, že si to Tom premyslí a oľutuje, že to Billovi tak vykričal. Dúfam, že to Bill dovtedy nejako vydrží a nič si neurobí. Tom sa určite vráti!!!
tak nějak mi bylo jasný, že zabil Karinu, protože se hodně často objevovala ve vzpomínkách, tak nějak sem i tušila, že zabil otce, ale přiznám se, že mě překvapilo, že zabil Simone a zajímalo by mě, kdo je ten Marcus, protože si na žádnýho nevzpomínám.. :/ obávám se, že happy end tohle mít vážně nebude… 🙁
Ach jo Tome. Nemáš být naštvaný na Billa, ale jen sám na sebe. Nevinní obvykle ve vězení zavření nejsou….
Přitom jen stačilo, aby si to Tom připustil a pak by nemusel reagovat tak prudce. I když chápu, že pro děj povídky je tohle jeho chování asi klíčové 🙂
Těším se na další překlady, jsou perfektní 🙂
Teda, vůbec nevím, co napsat, pere se ve mně tolik pocitů.. od začátku mi bylo jasné, že Bill musel někoho zabít, za nic jiného než za vraždu by tak dlouho nebyl ve vězení a kvůli ničemu jinému by se ho všichni ostatní tak nebáli.. Na jednu stranu jsem ráda, že se konečně odhalilo, kvůli čemu Bill sedí, ale na stranu druhou to tak zamotalo dějem, že bych snad byla i radši, kdyby Billův zločin zůstal ještě nějakou dobu tajemstvím.. Tomova reakce je pochopitelná, koneckonců, i mě šokovalo, že Bill kromě Kariny (což jsem už tušila po několik dílů) zabil i své rodiče, myslím si ale, že to hodně přehnal.. byl to on, kdo přiměl Billa se změnit, byl to on, kdo Billovi pořád opakoval, že mu nezáleží na tom, co udělal, byl to on, kdo dal Billovi naději, že se k němu neotočí zády.. teď to udělal a myslím si, že tím Billa ranil nejvíc jak mohl.. Asi si teď Tom vůbec neuvědomil, jak velký krok se mu s Billem za tu dobu podařil.. jinak by Bill nezněl zoufale, když ho prosil, aby neodcházel, ani by na něj nečekal s nadějí, že se vrátí. Zní to asi zvláštně, že se Billa zastávám, ale nechci ho hned odsoudit, když znám jen jednu stranu mince.. věřím, že by to jen tak neudělal, zvlášť, když svou mámu měl rád.. věřím,. že pro to musel mít nějaký důvod, že ho k tomu něco muselo vyburcovat.. snad se dozvíme, co byl ten spouštěč, který ho přiměl spáchat ten zločin.. Doufám, že se Tom za Billem vrátí a že to pochopí nebo se alespoň pokusí to pochopit.. po celém jeho předchozím jednání vůči Billovi mi tahle jeho reakce prostě přijde jako zrada.. do dalšího dílu asi nevydržím, jak moc mi to hlodá v hlavě.. Naprosto se ve mně mlátí emoce, lítost a zoufalství nad Billem, vztek a zklamání nad Tomem.. Moc moc děkuju za dnešní díl.. 🙂
Bože, strašne mi je Billa ľúto. Tom to musel tušiť. Veď Bill má doživotie, tak čo si myslel, že urobil. Všetci ho varovali a on aj tak Billa oblboval a teraz keď videl tú blbú zložku tak ho opustí??? Veď Bill sa nezmenil, je stále ten istý 🙁
Ten preklad je úžasný. Keď som si čítala ako Bill čaká na Toma, tiekli mi slzy prúdom. Potrebujem pokračovanie. Súrne. Potrebujem vedieť ako to bude ďalej. Strašne dúfam, že sa Tom zamyslí, že bez Billa nevydrží a že Bill sa začne konečne brániť, že pôjde zase na súd a nechá sa obhajovať aby sme sa dozvedeli ako to bolo… Stále dúfam, že Bill je asi svedok ale nedokázal ostatných ochrániť alebo čo? A obviňuje seba…
Z tejto kapitoly mám takmer šok:) Ťažko sa mi dýcha a je mi ťažko…
Ďakujem za úžasný preklad.
Oh my Jashin…Byla jsem si jistá, že Bill někoho zabil, ale 4 lidi? To mě vážně překvapilo. Ale je mi ho líto. Očekával, že Tom je jiný, že ho pochopí, ale on ho opustil. Ale ani se Tomovi nedivím, ale myslím si, že se co nevidět za Billem vrátí. Přeci jen, miluje ho, ne? ;3
Moc děkuji za překlad.
Wau tak to bylo lo dil…ze karinu zabil jsem cekala…sveho otce podne vzpominek jsem taky tusila ale ze zabil svou vlastni mamu tak to jsem necekala…hlavne kvul vztahu co spolu meli…proc zabil karinu netusim mozna nejaka hadka…otce me napadlo jestli ho nemlatilm, nebo nezneuzival, nebo jeho mame neublizoval, no zajimalo by me proc to nakonec udelal a jaky ma ted celkove psychycke problemy a jestli se tomu dokaze postavit a otevrit se. A taky jestli mu tom pomuze nebo zlost a znechuceni nad nim zvitezi a s Bilem se uz neuvidi.
věděla jsem skoro od začátku, že zabil svoje rodiče.. to jsem si byla jistá.. s Karinou jsem přemýšlela, když na ní přišla řeč, ale bylo mi to nepravděpodobný.. a ta Tomovo reakce.. to je mi naprosto jasný.. to se dalo čekat.. tak uvidíme, jak to bude pokračovat dál.. 🙂
No ty kráááso… tomu teda říkám přelomový díl!! :O Nemůžu uvěřit, že takhle Tom vybouchl… prostě to bylo naprosto jasný, že se ho lidi nebojí jen tak, a že musel udělat něco takového, jinak by nebyl na samotce ats.!!! Naštval mě, doufám že se vrátí… pác to prostě přehnal hošan jeden…!
What the…. od prvého dielu som si myslela,že Bill zabil Karin…. premýšalal som nad tým, že to by mu Tom mohol odpustiť, ale štyroch ľudí? Matku? Otca? :O zostala som inak čumieť na monitor,,, uff….posledné vety sú plné beznádeje, ostala som smutná, a mám strach , že sa Tom už naozaj nikdy nevráti 🙁 prečo to musí byť také ťažké a nemôžu byť obyčajní ľudia na normálnom mieste ? Naozaj prekrásne napísané :! nemožem prestať čítať, v každej volnej chvíli už aj leziem na blog a dychtivo čítam ♥ Ďakujeeem ♥
Tak toto Tom teda naozaj nezvládol. Bill urobil naozaj hrozné veci, ale nemyslím si, že bol vtedy príčetný. Vyzerá to tak, že už dlhšie mal nejaké problémy s ovládaním, keď dal aj Karine facku a tak podobne. Ale naozaj urobil neskutočný pokrok pri Tomovi a Tom to teraz úplne posral. Mohol chvíľu počkať, trochu to vstrebať, keď tak sa ísť porozprávať s Annou a tak, ale nie hneď utekať za Billom a vykričať mu to do ksichtu. Nevieme motív ani nič, nikto nevie prečo sa to stalo. Nato som naozaj veľmi zvedavá, ale fakt si myslím, že nebol Bill príčetný, keď to spravil. Vyzerá to tak, že zabil svojich rodičov a ešte so zbraňou šiel za Karinou a ona mala u seba nejakého chalana, lebo v jednej jeho spomienke bolo ako za ňou prišiel, vyzeral hrozne a ona nohou zavrela dvere od svojej izby a povedala aby šli inde. Podľa mňa to teda bol ten Marcus a potom teda nejako zabil aj ich dvoch. Som naozaj zvedavá ako sa toto vyrieši. Neviem si predstaviť ako sa toto môže skončiť happy endom, takže sa pripravujem na všetky možné scenáre… Tá Tomova reakcia bola ale naozaj dosť zlá. Muselo mu byť jasné, že Bill je vo väzení za vraždu, Bill mu predsa hovoril, že urobil hrozné veci, všetci mu to hovorili. A aj keď je Bill väzeň a Tom policajt, tak mali spolu vzťah, toto už bol naozaj vzťah, obaja sa mali až moc radi. Je to v prdeli, som naozaj zvedavá ako to celé dopadne, snáď sa teraz Bill úplne neuzavrie.