autor: Muckátko :o*
Ahojte lidičky, jen poznámečka. Úryvek z odborné knihy, která se dostala Tomovi do rukou, je smyšlený. Nepochází z žádné odborné literatury. Hezké čtení!
Muckátko :o*
Co bývá ztraceno, může být nalezeno
Když se k odpadnutí devadesátiminutového semináře připočetla ještě patnáctiminutová přestávka, dělalo to dohromady hodinu a třičtvrtě čistého volného času, což bylo pro některé studenty, kteří do školy denně dojížděli, pěkná čára přes rozpočet. Navíc to bylo uprostřed dne. Sedět ve škole a koukat do zdi se nechtělo ani Andreasovi a Tomovi. Venku hustě sněžilo, a tak byli oba mrzutí, že jim musela odpadnout zrovna tahle hodina.
„Počkej. Hned budu zpátky,“ řekl Tom a vykročil směrem k budově pošty.
„Kam jdeš?“
„Na poštu!“ houkl Tom a zmizel uvnitř.
Na malém přístroji zmáčknul tlačítko a vyjelo mu pořadové číslo. Usmál se, když zjistil, že jsou před ním jen 2 lidé se stejným požadavkem. Sundal z ramene batoh a vytáhl pastelově modrou obálku a peněženku. Podíval se po místnosti a stoupl si stranou, aby nezavazel. Dva lidé před ním byli odbaveni velice rychle. Na displeji cvaklo Tomovo číslo, které se shodovalo s lístečkem. Tom tedy vykročil k přepážce číslo 6, kde seděla poměrně korpulentní starší dáma a dívala se na Toma skrz tlusté brýle.
„Dobrý den,“ pozdravil ženu a podal jí lísteček s číslem.
„Dobrý den, co to bude?“ zeptala se a lísteček hodila do malé ošatky vedle klávesnice od počítače.
„Chtěl bych poslat tohle,“ strčil obálku úzkým otvorem dovnitř.
„Stačí obyčejně, nebo to budete chtít expresně s pojištěním proti ztrátě?“ zeptala se.
„Uhm obyčejně,“ odpověděl Tom. Nikdy tyhle extra služby nevyužíval, a přesto vše vždy došlo tak, jako mělo, takže se rozhodl věřit, že se jeho dopis neztratí. Žena hodila dopis na váhu, nalepila na něj asi tři nálepky, do kterých něco vepsala, dvě razítka a odložila dopis do přihrádky na odeslání. Sdělila Tomovi sumu, kterou za službu potřebovala a sledovala, jak Tom spěšně otevírá svoji peněženku a do žlábku háže drobné. Žena mu vrátila přebytek a rozloučila se. Tom poděkoval a s pozdravem odešel.
Strkal si peněženku zpět do batohu, když vycházel ven z budovy.
„Co to bylo?“ zeptal se Andreas, který poposkakoval venku zimou.
„Posílal jsem dopis,“ zapnul Tom zip a hodil si batoh na rameno.
„Od kdy ty posíláš dopisy?“
„Asi ode dneška,“ odfrkl si Tom.
„A komus co posílal?“ vyzvídal Andy.
„Nic důležitýho,“ mávl nad tím Tom rukou.
„Hele, jestli děláš nějakýho špiona, tak chci k tobě do oddílu,“ zažertoval Andy.
„No vlastně by ses nám hodil. Jsi největší drbna na fakultě.“
„Že mám rád, když mám přehled o všem, co se děje, neznamená, že jsem drbna. Musím se starat za nás oba, když tobě je všechno jedno.“
„Jak šlechetné! Jdeme si koupit něco k jídlu a vracíme se. Je nejvyšší čas!“ zavelel Tom a přidal do kroku.
„Dneska si dám jen nějaký lehký salát,“ dušoval se Andy, ačkoli si později do školy nesl kuřecí gyros v pitě, slibujíc, že tentokrát je to opravdu naposledy, co jí tak nezdravě.
Druhý den
Adeleide procházela dlouhou chodbou dnes již podruhé. Tlačila před sebou vozík s poslední porcí oběda, v prstech pravé ruky svírajíc modrou obálku. Zastavila u dveří Billova pokoje a se zasmušilým výrazem opatrně zaklepala. Okamžitě na to uslyšela pohyb. Otevřela okýnko a vsunula dovnitř tác s obědem a obálkou. Bill seděl skrčený na samém konci matrace, upírajíc oči ke dveřím.
„Bille, donesla jsem ti oběd a dopis. Dobrou chuť,“ popřála mu. Nemohla zůstat a sledovat výrazy v jeho tváři, až bude dopis číst. Dobře si všimla, že rukopis se rozhodně neshoduje s rukopisem Billova otce, který byl jedinou osobou, od které Bill dopisy dostával. Navíc bylo v obálce ještě něco, co ji nadouvalo. Zaklapla okénko a odešla s prázdným vozíkem pryč. Bill nastražil uši, a když nic neslyšel, vstal a vzal si tác na stůl v rohu pokoje. Položil jej na stůl a posadil se. Přisunul se k hraně stolu a otočil si talíř k sobě. Vzal obálku a bez zájmu ji odložil co nejdál od talíře, aby ji případně neušpinil jídlem. Malinko se pousmál, když si prohlédl jídlo. Zeleninové rizoto. To miloval.
Pustil se do jídla a během pár minut měl vybílený talíř. Vstal od stolu a vrátil tác s prázdným talířem na pult u okýnka ve dveřích. Posadil se na postel a podíval se z okna. Nesněžilo, za to pořádně foukalo. Billův pohled se vrátil ke stolu. Vstal z postele a podal si obálku. Uvelebil se ve svém hnízdečku, které si vyrobil z peřiny, a pár škubnutími se dostal do obálky. Jako první překvapivě sáhl po dopise, ačkoli si musel všimnout, že je v obálce ještě nějaká věc. Bez jakékoli emoce rozložil list a začetl se.
Ahoj Bille,
jsem Tom. Jo. Ten, co Tě nechtěně vyrušil z večerní procházky a bohužel taky ten, co Tě k smrti vyděsil před pár dny, za což se Ti chci strašně moc omluvit. S kamarádem jsme měli strach, jestli se ti něco nestalo, když jsi upadl ve sněhu. Nevěděli jsme, že nemáš rád, když na tebe někdo mluví, nebo se Tě dotýká, proto se omlouvám i za něj.
Abych pravdu řekl, vůbec nevím, co mě to napadlo, napsat Ti dopis. Nikdy jsem nic takového neudělal. Mám prostě špatné svědomí a snažím se Ti to nějak vynahradit, takže proto ten dopis. Když jsi večer utekl, našel jsem ve sněhu řetízek. Měl pokažené zapínání. Nechal jsem ho opravit a dal ho do sáčku do obálky. Snad Ti udělá alespoň malou radost.
S pozdravem
Tom
Bill odložil dopis stranou a otočil obálku vzhůru nohama. Na matraci před něj vypadl malý igelitový pytlík s jeho řetízkem. Probojoval se k němu během pár vteřin, až jej konečně sevřel v dlani. Zapínání bylo opravené. Možná bylo dokonce úplně nové, ale vůbec nebylo poznat, že nebylo původní. Bill sklonil hlavu a řetízek si po dlouhé době zase připl na krk, kde ho předtím nosil do té doby, než si jej během jednoho záchvatu serval z krku a poničil. Nemohl ani nikoho požádat, aby jej dali opravit, proto jej tahal po kapsách a bál se dne, kdy jej ztratí, ale teď byl opět na jeho krku a snad už tam i zůstane.
Bill natáhl dlaň k dopisu a sevřel jej v prstech tak, aby jej mohl pohodlně roztrhat. Zastavil se však ještě dřív, než prsty stihly papír porušit. Najednou to nechtěl udělat. Najednou nad svými činy začal přemýšlet. Být to dopis od otce, dávno by se snášel po maličkých kouscích do koše, ale teď nemohl. Složil papír napůl a zasunul jej zpět do obálky. Podíval se na zavřené dveře a seskočil na podlahu. V rohu místnosti byly parkety uvolněné. Bill našel přesně tu skulinku, kterou potřeboval, aby se jedno prkno odchlíplo a nadzvedlo. Poskytlo tak Billovi naprosto dokonalou skrýš. Položil dopis do pukliny v zemi a prkno zaklapl zpět. Vylezl na postel a zadíval se na zeď před sebou. Právě včas. Adeleide zaťukala na dveře, aby Billovi oznámila, že si přišla pro tác s jídlem. Bill se tvářil přesně tak, jak byla zvyklá, proto si vzala prázdný tác a zase odešla. Co bylo v dopise a od koho byl, už se zřejmě nedozví. Vynesou jej uklízečky v koši roztrhaný na miliony malých kousíčků.
Andreasova máma leknutím nadskočila, když její syn hodil svůj školní batoh na desku stolu a zůstal stát, jak by něco provedla a teď měl přijít trest nebo přinejmenším přednáška. Zvedla hlavu od časopisu a podívala se na svého syna. Rovnou si ušetřila napomenutí ohledně slušného chování a dobrých způsobů.
„Tom se chová divně,“ řekl, aniž by začal konverzaci třeba pozdravem, jelikož se právě vrátil ze školy.
„Ahoj,“ řekla Andyho máma a sledovala svého syna, jak pouští uši batohu a žene se k lednici pro kolu.
„Ahoj,“ odpověděl jí Andy a otevřel láhev. „Tom se chová divně,“ zopakoval svoji mantru a hltavě se napil. Zavřel láhev a vrátil ji do lednice. Díky bohu jeho matka konečně pochopila, že nalévání si do skleniček je zbytečná ztráta času, protože on měl žízeň hned, a tak začala kupovat litrové láhve místo těch dvoulitrových nebo jeden a půllitrových.
„Definuj slovo divně.“
„Divně je prostě divně,“ rozhodil Andreas rukama. „Pořád někam spěchá, po vyučování mizí ze školy, že si musí něco zařídit, ačkoli je skoro 5 hodin, je zamyšlený, sotva mě poslouchá a včera!“ udělal malou pomlku, „včera posílal dopis!“ vypískl Andy, jako by Tom spáchal největší nemravnost a Andy se díky tomu měl cítit pohoršeně.
„Dopis?“ zeptala se žena.
„Jo dopis? No věřila bys tomu? Dopisy dneska? Co bys na to řekla?“
„Že máš dost zvláštní představu a o tom, co je divné a co ne, protože mně se zdá Tomovo chování podle tvého vyprávění, když odečtu tvoje obvyklé přehánění, naprosto normální,“ pronesla.
„Pak jste divní oba,“ zamumlal Andy.
„Andreasi!“ oslovila jej varovně, aby nezapomínal, s kým mluví.
„Promiň no,“ odfrkl si Andy. „Prostě se chová jinak,“ stál si Andy za svým.
„A ty myslíš, že to má co dělat s tou exkurzí?“
„Možná,“ pokrčil rameny.
„Víš co, zlato? Nech toho svého detektivního přemýšlení a zkus se místo na Tomovo chování soustředit na školu. Není tomu tak dávno, co sis stěžoval, že semestr teprve začal a ty už máš pocit, že nestíháš.“
„Že já jsem něco říkal,“ protočil Andy očima a odešel do svého pokoje. Stejně nebude nic dělat. Lehne si na postel, schrupne si a pak se pokusí zdolat ten proklatý 58. level ve své počítačové hře, se kterým se trápí už třetí den.
Vzhledem k pacientově neschopnosti zvládnout přítomnost druhé osoby v jedné místnosti je téměř nemožné věnovat se psychologické léčbě na sto procent. Umístění v psychiatrické léčebně je velice sporné, jelikož není třeba pravidelné užívání medikace, která by pacienta držela ve zvladatelném stavu. Pacientův lékař posoudí četnost záchvatů, ostatní abnormality a výkyvy nálad, a na základě toho popřípadě nařídí umístění klienta v příslušném zařízení.
Dosavadní výzkum pacientů s podobnou diagnózou bohužel neposkytuje dostatečné množství metod, které by pacientovi pomohly danou situaci zvládnout a posléze překonat. Lékaři a psychologové se na základě vlastní teorie domnívají, že nejlepším postupem, jak proniknout do nitra pacienta a zlomit jeho blok, je především individuální a pomalý přístup. Počet pacientů však tuto metodu neumožňuje, jelikož jsou počty ošetřovatelů v zařízeních…
„Tome, pojď jíst!“ ozvalo se najednou ze spodního patra. Věta zůstala nedočtená, když Tom vzhlédl od odborné literatury ke svému případu a podíval se na otevřené dveře od svého pokoje.
„Už jdu!“ houkl nazpět a podíval se zpět na stranu 116, ale už nebyl schopný se na jednotlivá slova plně soustředit. Povzdychl si a odložil knihu stranou. Nemohl říct, že by byla bůhví jak zajímavá, ale jelikož se cítil do toho případu od doby, co chodí do léčebny, zainteresovaný, nechtěl nechávat kapitolu nedočtenou. Nebyl to zrovna čtivý a poutavý text, ale několikrát se Tom přistihl, že se do řádků dokázal ponořit natolik, že přestal vnímat všechno okolo.
Zrovna teď vstával z postele a cítil se podivně zmožený a dezorientovaný. Možná to bylo ale jen tím, že seděl příliš dlouho v jedné poloze a změna těžiště s ním malinko zamávala. Sešel schody dolů a protírajíc si oči se pokoušel ňufáním identifikovat, co měli dnes k večeři, protože před jeho očima byla lehká mlha, jak mocně si Tom oči třel. Posadil se za stůl právě ve chvíli, kdy se Simone otáčela s tácem plným vaječných omelet naplněných sýrem a zeleninou.
„Jsi tam nahoře nějak potichu,“ podotkla Simone a posadila se.
„Uhm jo, čtu knížky do té psychologie.“
„A jak to jde? Myslím tím, jestli je to srozumitelné.“ Tom polkl sousto.
„Celkem jo. Měl jsem štěstí a vybral jsem si knížky, které byly sepsané tak nějak pro blbce. Není tam moc odborných věcí a je to spíš takové vyprávění.“
„Tak alespoň budeš mít míň práce,“ usmála se Simone.
„Jojo,“ přikývl Tom.
„A co říkala Elli na ten řetízek?“
„Huh?“ pozvedl Tom nechápavě hlavu a zamračil se. Kdo byl ksakru Elli?
„Ten roztržený řetízek,“ připomněla mu Simone.
„Ooohhh jasně! Elli a řetízek!“ vyhrkl Tom a skoro se chtěl na efekt plácnout dlaní do čela, že na to zapomněl. Ve skutečnosti se teď vykoupal ve vlastní lži.
„Byla ráda?“
„No jasně! Je to její talisman, a když si ho omylem strhla z krku při převlékání, začala ho nosit po kapsách a tak, takže je pochopitelně ráda, že ho má zase na krku,“ pousmál se Tom křečovitě a okatě se začal věnovat jídlu.
„A tahle Elli…“ začala Simone opatrně.
„Co?“ zvedl Tom pohled od talíře, a když se zadíval matce do očí, pochopil. „Ne! Ne. Nechodím s ní. Jen jsem se zmínil, že máme známého ve zlatnictví. To je všechno,“ utnul Tom celou konverzaci dřív, než začala být trapná.
„Dobře dobře. To já jen tak,“ zatvářila se Simone rádoby ledabyle.
Tom vlastně ani netušil, proč si vymyslel tuhle pohádku o imaginární dívce Elli, které se roztrhl řetízek. Mohl přeci říct pravdu. Nedělal nic špatného. Naopak. Dokonce si myslel, že by byla Simone dojatá, že se Tom nezajímá jen o sebe, ale dokáže bezelstně pomoct druhým. Věděl ale, že dříve či později se na to stejně přijde, co dělá a kam chodí, ale dokud to nebylo potřeba, proč z toho dělat něco extra?
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Jupiiiii, konecne prvni interakce mezi nimi 🙂 moc se mi libil dnesni dil, bylo mile, ze si Bill dopis nechal a neskoncil roztrhany. Tom je proste zlatej 😀 moc dekuji za dil 🙂
Jé, to je poprvé, co jsem se v něčem trefila. Já říkala, že by mu měl napsat dopis 🙂
A moc se mi tu líbí role Andrease, školní drbna. Musela jsem se mu smát, jak Toma řešil i s matkou 😀
Moc se těším na další díl.
Andreas mě chvílemi vážně dostává na kolena 😀 😀 Přistihla jsem se, že části s ním naprosto miluju a vždycky se u nich skvěle bavím 😀 Je to takové hezké zpestření 🙂 Dneska Andy strašně perlil, ač o tom sám nevěděl 😀 Tomovo pojmenování pro něj – školdní drba – je prostě skvělé 😀 😀 Ale stejně se mi nejvíc líbilo to, čím se Andy obhájil 🙂 😀 Fakt za tyhle části s ním děkuji 🙂
A Tom mě strašně mile překvapil a skoro mě až dojal 🙂 Já jsem si tedy myslela, že ten řetízek Billovi bude chtít opravit, ale nějak jsem neměla ponětí, kdy mu jej dá. Nevím vůbec proč, ale to, že by mu mohl poslat dopis a s ním i řetízek, mě prostě nenapadlo 😀 Opět jsem v tom hledala něco složitého k řešení a ono se to jednoduché řešení samo nabízelo 🙂 Věřím, že ten dopis a opravený řetízek pro Billa hodně znamená. Svěčí o tom i to, že dopis od Toma nevyhodil, ale naopak si jej schoval. Je to prostě krásné 🙂
Celý díl byl strašně hezký a tak nějak mě uklidnil 🙂 Ne že bych byla nějaká nervní, ale vyvolal ve mě strašně hezké pocity 🙂
Děkuji za další perfektní díl! ♥
Řekla bych, že to, že Bill Tomův dopis neroztrhal, je dost dobrý krok dopředu.. 🙂 Pokud to takhle budu pokračovat dál, jsem moc ráda.. 🙂 Těším se na další díl.. 🙂
Napadlo ma, že by Tom mohol Billovi poslať dopis aj s retiazkou a potvrdilo sa mi to. Myslím, že to bol veľmi dobrý krok z Tomovej strany, lebo všetko ostatné by bolo na Billa asi príliš.
Inak ma veľmi potešilo, že sa Bill rozhodol Tomov dopis neroztrhať a odložiť si ho 🙂
Teraz som zvedavá, ako bude prebieha ich ďalšie zoznamovanie. Či sa opäť niekde náhodou stretnú, keď Tom príde zisťovať o ňom info alebo mu nebodaj napíše ďalší dopis? Uvidíme, čo si pre nás vymyslela. 🙂
Vďaka za kapitolku a Andreas je super 😀 Proste taký správne šibnutý 😀
Mňa dopis absolútne nenapadol. Asi preto, že som už poriadne dlho žiadny nepísala ani nedostala. Je to výborný nápad. Billova reakcia ma dojala. Bolo to krásne ako si otvorenie listu nechal po jedle a ako si ho uložil. Môže Bill písať dopisy? A ak by aj mohol, Tom mu asi nenechal spiatočnú adresu. Možno bude chcieť za tú retiazku poďakovať…
Andy je podarený ako sa o Toma bojí pretože je divný a dokonca posielal dopis:D
Strašne moc ďakujem za krásnu kapitolu:) Teším sa na pokračovanie.
Andreas je super postava :))) Takovej ňoumík roztomilej 🙂
Jsem moc ráda, že dopis v Billovi něco zanechal, že ho neroztrhal a nechal si ho 🙂 Dobře to Tom vymyslel, já jsem si říkala, jak to asi udělá, aby mohl s Billem nějak komunikovat.
Moc se těším na pokračovaní 🙂
Bylo to moc hezké že poslal ten řetízek Billovi.