autor: BrokenMirror
Limbus, část první
Tom ustupoval od dveří, vrtěl hlavou. Ne, ne, tohle nemohl. Tohle bylo až moc, nemohl to zvládnout. Nechtěl to vidět.
Vycouval z chodby, točila se mu hlava a bylo mu špatně, jako by měl omdlít nebo zvracet, nebo obojí.
Prakticky utekl, znovu utíkal od svých problémů, ale tentokrát do někoho v půli schodů vrazil. Zanadával, couvnul a zamrkal. „Oh, do prdele,“ řekl, nedokázal se včas zastavit. „Oh, já… já jsem…“ hledal slova, která by obhájila jeho útěk, ale nic nevycházelo. Neměl žádné lži v zásobě, a i kdyby měl, neuměl lhát a Anna to věděla.
Nevypadala šťastně.
„Kam jdeš?“ blokovala mu cestu, založila ruce a vražedně se na něj dívala.
„Já… Já nemůžu…“ zkusil. „Já… co chcete, abych udělal?“ zeptal se zoufale. „Co můžu udělat? On je-„
„Ztracený,“ dokončila. „Je ztracený. Můžeš se pokusit ho přivést zpátky.“
„Ale… Jak? Nevím jak, jsem jen…“ Tomovi nikdy nebylo dobře vedle mentálně nestabilních lidí. To, že to byl Bill, by to mělo dělat lehčím, ale na druhou stranu to spíš celou věc zhoršovalo. Nechtěl ho takhle vidět, bylo to špatné, nebylo to správné.
„Občas je sám sebou,“ řekla Anna. „Na hodinu nebo dvě, občas i dýl. Když není katatonický nebo ve svém vlastním světě, pak dokáže vést inteligentní rozhovor. Myslím, že kdyby tě viděl nebo slyšel, pak by vylezl z té skořápky, co si vytvořil. Můžeš to zkusit? Jestli ne pro něj, udělej to prosím pro mě.“
Tom byl rozedraný. Chtěl pomoct, opravdu chtěl, ale… mohl? Zavřel oči a spatřil Billův obličej. Jeho temné oči, jeho rovný nos, dlouhé vlasy a opatrný úsměv. Najednou si vzpomněl na svůj sen, sen, který měl už před dlouhou dobou. Vzpomněl si na Billa, kterého viděl, jak sedí u zdi, brečí a třese se, žadoní o pomoc. To byl Bill teď, pomyslel si, a potřeboval pomoct.
„Udělám to,“ řekl a znovu zvedl pohled, tentokrát odhodlaně, a než mohla Anna cokoliv říct, otočil se a vyběhl schody nahoru.
Šíleně se mu třásly ruce a srdce mu bušilo jako šílené, ale podařilo se mu otevřít dveře. Připadalo mu, jako by tu nebyl roky, bylo to, jako by uběhlo snad pět let, co naposledy vkročil do této cely. „Ahoj Bille,“ vydechl, když zavřel dveře.
Nečekal odpověď, ale stejně ho to bolelo, když se žádná neozvala. Tom byl blízko k bodu, kdy se mu do očí hrnuly slzy, ale nebude brečet. Namísto toho přešel k vězni, který stále seděl stejně jako před chvílí, ale teď už nic neříkal. Jen se díval dolů do prázdna, vlasy mu padaly v mastných pramíncích přes prázdný obličej. Jeho oči vypadaly mrtvě.
Tom se opatrně posadil na postel vedle něj, nijak se ho nedotýkal. „Bille?“ zašeptal, díval se mu na oči skrz vlasy, ale ne do nich. Odkašlal si, měl strach se ho dotknout, byl ze všeho vyděšený. „Hej, slyšíš mě?“ polkl, než mu zamával rukou před obličejem a luskl mu prsty vedle ucha.
Nic, ani záchvěv svalu, ani mrknutí. Pro Billa tu nejspíš nikdo nebyl. Tomovi se silně sevřelo srdce. „Můj bože,“ vydechl; realita ho silně udeřila a on si uvědomil, jak moc špatné to bylo. „Co jsem ti to udělal?„
Svezl se na zem a po kolenou se přesunul tak, aby seděl přímo pod Billem, aby mu mohl vidět do tváře. Zíral mu do očí, ale Bill se nedíval zpátky.
„No tak, podívej se na mě,“ žadonil, a teď se mu oči opravdu zamlžily. „Podívej se na mě, no tak.“ Roztřeseně zvedl ruku a dal mu trochu vlasy stranou, pak ho chytil dlaní za tvář a druhou rukou mu dal všechny vlasy pryč. „Kde jsi?“ šeptal, hledat v jeho očích světlo, hledal něco, cokoliv. Bill dýchal, ale to byl jediný pohyb, který jeho tělo dělalo. „Tohle nejsi ty,“ pokračoval Tom. „Jsi silnější než tohle, vím, že jsi.“
Na chvíli přestal, stále mu držel obličej v dlaních. „Je… je pravda, co říká Anna? Zlomil jsem ti srdce, Bille?“ zeptal se a hlas mu trochu přeskočil. „To jsem ti udělal?“
Zamrkal pryč několik slz, byl naštvaný, že brečí, když to on tohle způsobil. Nemohl věřit, že Bill někoho zabil, i když věděl, že se tak stalo. Bylo to brutální, podle složky. Jen jí projel, ale pamatoval si, že záchranka byla zavolaná z Karinina telefonu a že ten telefon byl roztřískaný o zeď ve chvíli, kdy policie přijela.
Těžce polkl, snažil se na to nemyslet a soustředil se zpátky na Billův obličej, snažil se soustředit na jeho oči bez života. Měl je červené, jako by už měsíce nespal, a byly orámované hlubokými černými kruhy.
„Omlouvám se,“ řekl Tom nakonec. „Jestli mě slyšíš, omlouvám se. Spravím to, spravím to. Ano?“
Samozřejmě bez odpovědi.
„Vrať se,“ tom prosil. „Mám toho tolik co říct, prosím, vrať se zpátky.“ Zhluboka se nadechl a odvážil se dodat. „Vrať se mi.“
Pohladil Billa po tváři hřbetem ruky a najednou se Billovy černé oči rozšířily, na vteřinu si pomyslel, že se snad vrátil, ale pak hlavou trhl k oknu a Tom si uvědomil, že je stále někde ve světě fantazie. Neviděl Toma, viděl něco naprosto jiného a Tomovi klesl žaludek.
„Co je to?“ zeptal se Tom tiše. „Co vidíš? Co tam je?“
Bill neodpověděl, jen se díval směrem k oknu. Rty se mu pohybovaly, ale žádný zvuk z nich nevycházel.
Tom mu znovu luskl prsty před očima. „Bille!“ nic se nestalo, chytil ho za ramena, byl zoufalý pro kontakt, zatřásl s ním. „Podívej se na mě, nic tam není. Podívej se na mě, Bille!“
Tom nadskočil, když ho Bill najednou chytil za biceps, jeho hubené prsty se mu tvrdě zaryly do kůže. Konečně se podíval Tomovi do očí, ale byl v nich strach, čistý strach.
„Oh, ne, neboj se,“ prosil Tom, znovu se mu při tom pohledu plnily oči solí. „Neboj se mě.“ Zastavil. „Ty mě nepoznáváš, že ne,“ oznámil a žaludek mu klesl už snad na podlahu.
Uvědomil si, že Bill musí být v jakémsi limbu, zaseknutý mezi realitou a jeho malým snovým světem. Viděl Toma, ale nedokázal ho zařadit. Bolelo to.
Nemohl uvěřit, že ho šéfka vězení nechtěla nechat jít, bylo jasné, že tohle pro něj není to správné místo. Cítil, jak se v něm hromadí vztek a chtěl běžet tam dolů a ječet na ni kvůli tomu, co se tu dělo.
Znovu chytil Billa za ramena, tentokrát jemněji. „Jsem tady,“ řekl a podíval se mu do velkých vyděšených očí. „Jsem tady, to jsem já; Tom.“
Na Billově obličeji se objevilo lehké zmatení, znovu se podíval dolů a pustil jeho ruku, položil si ji zpátky do klína. „Nejsi reálný,“ vydechl skoro neslyšitelně, jeho rty se sotva hýbaly, ale bylo to něco. Bylo to něco a Tomovo srdce se zaplnilo nadějí.
„Jsem reálný,“ řekl rychle. „Jsem reálný, jsem tady.“
Bill jen zavrtěl hlavou a objal se. „Ne,“ zašeptal a lehce se začal houpat dopředu a dozadu. „Jdi pryč. Jdipryčjdipryčjdipryčjdipryč…“
Tom vydechl a svěsil ruce. „Dostanu tě odsud,“ slíbil mu. „Jen vydrž, ano? Dostanu tě odsud, i kdyby to měla být ta poslední věc, co udělám.“ Znovu se dotkl Billova obličeje, vtiskl mu polibek na rty, chvíli tam zůstal, snažil se zapamatovat si to, protože to bylo možná naposledy.
Pomalu ho pustil a odešel odtamtud, naštvaný i smutný najednou. Byl rozhodnutý, že odsud Billa dostane někam, kde mu pomůžou být zase sám sebou.
Zpátky v cele se Bill ohromeně dotýkal svých rtů a otočil zpomaleně hlavu ke dveřím. Cítil to. Jak to mohl cítit? A stále to cítil. Bylo těžké myslet skrze všechnu tu mlhu, ale něco tu nebylo správně.
Ne, počkej, křičela Billova mysl, jeho hlas byl až moc slabý, aby něco řekl nahlas, natož aby křičel. Počkej!
Roztěkaně si odkašlal, když Tom, pokud to byl on, zamknul celu. „Počkej,“ snažil se říct, ale jeho hlas zradil, zlomil se a zmizel. Nebyl vyslyšen.
Halou se ozvaly kroky. Odcházel.
Poprvé po čase, co mu přišel jako týden, narovnal nohy a vyškrábal se na ně, chvěl se a byl slabý, že se musel chytit železných mříží na dveřích, aby mohl stát rovně. Pohyboval se vodou, všechno bylo pomalé a rozmazané a všechno se hýbalo. Bill to zatlačil do hloubky mysli a snažil se sám sobě říct, že to tak není, protože zdi se nehýbou. „Tome,“ zkusil. „Tome, počkej.“
Tom šel s hlavou dolů, v očích ho pálily slzy viny. Ale okamžitě se zastavil, když uslyšel slabý nádech a pak slabý, skoro neslyšitelný hlas řekl: „Milovala ho.“
Vykulil oči. Cítil na sobě Billovy oči a ty necítil už týdny. Ale to, co říkal, nedávalo smysl, a to mu lámalo srdce. Měl by odejít; neměl by tu být a mást ho ještě víc. Musel to spravit, a tak šel dál.
„Nechoď,“ slyšel Billa říci, a tón jeho hlasu ho zastavil. Ta dvě slova, tak pateticky vyřčena, ale nikdy v nich neslyšel takovou zoufalost. „Zůstaň,“ pokračoval. „Poslouchej.“
A tak se Tom zastavil, stále zády k cele, a přikývl. Těžce polkl, byl nervózní z toho, co se teď stane.
„Děkuju,“ zašeptal Bill. „Milovala ho,“ řekl znovu a zhluboka se nadechl, znělo to jako zaváhání, než pokračoval. „Moje matka. Milovala ho. Jörga.“
Pauza, která následovala, byla dusná a Tom pomalu pochopil, co bude následovat. Zadržel dech a neopovažoval se pohnout.
„Milovala ho, i když ji bil.“ Bill se roztřeseně nadechl, snažil se ignorovat pulz v hlavě, ty zvuky, které už nedokázal dál držet venku. Bylo těžké rozeznat, co je opravdové a co jsou fragmenty jeho vlastní pomatené mysli, ale Tom byl opravdový. Tentokrát byl opravdový. Prosím, buď opravdový. „Už jsem to nemohl snášet,“ pokračoval. „Choval se k ní hrozně a bylo mu to jedno. Ničil ji a já nemohl…“ došla mu slova, odkašlala si, měl sucho v krku. „Nemohl jsem poslouchat, jak ji každou noc skoro zabíjí, a pak druhý den poslouchat, jak mi říká, že se hlavou jen praštila o skříňku v kuchyni.“
Bill měl teď Tomovu plnou pozornost, i když bylo občas těžké slyšet, co říká, protože jeho hlas zněl jako špatné rádio, občas tady a občas jen na pokraji šepotu. Tom věděl, že se mu o tom špatně mluví; věděl, že musel polknout hodně hrdosti, a to proto se rozhodl jen stát a poslouchat. Nebude to komentovat; bál se, že by ho to z jeho přiznání mohlo odstrašit.
„Mě nikdy neuhodil,“ pokračoval Bill. „Nebo jednou ano, a pak mi dal peníze na omluvu, i když jsme byli tak chudí, že jsme nemohli ani platit účty za teplo; dal mi peníze, o kterých věděl, že je promrhám. Moje máma nikdy nedostala takovou ‚omluvu’…“
Jeho hlas stále vypadával, ale začínal trochu sílit a Tom se k němu otočil. Stále se díval do země, ale odvážil se na chvilku pohled zvednout a viděl, jak se Bill drží mříží, jak je přitisknutý na dveře. „Věděl jsem, kde schovává svou pistoli,“ zašeptal. „Byla pod uvolněným prknem v podlaze v kuchyni. Myslel si, že nevím, kde ji má, ale já se každou noc ujišťoval, že tam pořád je. Byl jsem připravený skočit mezi něj a mamku, kdyby tam nebyla.“
Zastavil, jeho roztřesený dech byla jediná věc, která byla slyšet. Tom měl pocit, že to poslouchají i ostatní vězni stojící u dveří, neodvažovali se ani dýchat.
„A tak jsem ji jednoho dne prostě vzal.“
Ruka se mu třásla, když vyndal pistoli ze skrýše a opatrně ji potěžkal; byla těžká, mnohem těžší, než jak vypadala. Třásl se, ale chtěl to udělat, musel to udělat. Po tom až to udělá, on a jeho mamka si zabalí a odjedou pryč z tohohle pekla, pryč z téhle zatracené země. Konečně budou moct být šťastní a volní, něco, co ani jeden z nich nezažil už pěkně dlouho. Bill už ani nevěděl, jaké to je být šťastný.
Po špičkách šel chodbou k ložnici svých rodičů, kde slyšel, jak Jörg už započal dnešní ‚zábavu‘. Slyšel každou ránu, každý výkřik a Billovi se v žilách vařila krev. Jeho vztek dosáhl až nad střechu; byl tak naštvaný, že se chvěl od hlavy k patě.
Jeho dlaň semkla zbraň a cítil, jak jím projelo tiché vzrušení. Mělo ho děsit, že se na to těšil, těšil se, až uvidí, jak mrtvé tělo jeho otce spadne na zem, až bude krev všude kolem, těšil se, až bude zabíjet – ale neděsilo ho to. Vůbec. Vzrušovalo ho to, protože to bylo něco, o čem snil roky, a teď se k tomu konečně odvážil.
Když došel ke dveřím, viděl rudě. Tohle naplánoval do posledního detailu; zasadí do něj tři kulky, ujistí se, že je v tom nejhlubším pekle, než přestane, a pak vezme kufr, nahází do něj nějaké mamčino a svoje oblečení, vezme ji za ruku a utečou ze země. Poletí do Ameriky; on si najde práci a postará se o ni. Nikdo se jí už nedotkne.
Zabušil na dveře. Chtěl ho sem dostat, protože nechtěl střílet do Jörga, když je v posteli s jeho mamkou, nechtěl riskovat, že by ji zasáhl, a nechtěl, aby se na ni dostala krev. Byla čistá; stále; Bill už teď měl vroubek, protože se pral s ostatními dětmi, tak co když bude mít na oblečení nějakou další krev?
Slyšel tiché hlasy zevnitř a pak uslyšel, jak Jörg křičí: „Jdi kurva pryč!“ a Bill pevně semknul rty. Ruka, kterou držel zbraň, se mu třásla, znovu zabušil a sevřel ji pevněji, prsty mu klouzaly potem.
No tak, pojď, ty bastarde, otevři ty dveře.
„Zlatíčko, dělej jak tvůj otec-“ matčin něžný hlas byl přerušen ostrou fackou a „přestaň mluvit“-
Bill zaskřípal zuby a znovu hrubě zabušil na dveře, upravil svůj postoj, trochu víc se rozkročil, aby stál stabilně.
Slyšel šepot a pak skřípot postele a věděl, že jeho otec dveře brzy otevře.
Jörg Billa nikdy naschvál neuhodil, a to ho rozčilovalo ještě víc. Proč jeho matka? Proč ne on? Bill byl to pomatené děcko, co nosilo šminky a divné oblečení, co udělala kdy ona? ‚Oh, já vím‘, pomyslel si temně. Porodila ho, to bylo to, co udělala. Dala Jörgovi šíleného syna, toho, který nehrál fotbal a nespravoval auta.
Bill by byl radši, kdyby ho otec bil místo ní, jako děti ve škole, i když se bránil, tak proč to nedělal? Už takhle měl modřiny, když přišel domů, tak co bylo pár dalších?
Takhle žít každý den, neustále být ve střehu a hlídat svou mámu, ho dusilo. Už to nedokázal dál snášet a byl si jistý, že ona také ne, i když ho prosila, aby to nechal být, říkala mu, že jeho otec je dobrý člověk, že jen prochází těžkými časy.
Jo, šest zasraných let těžkých časů. Bill neměl ponětí, kolikrát slyšel svého otce říct, že přestal pít. Ano, přestal pít; pak měl těžký den v práci, jen jednu skleničku.
Bill klidně vydechl a odstoupil od dveří, pravou ruku napřímenou před sebou v pravém úhlu s podlahou. Chvěl se ještě víc než předtím; jeho ukazováček se opíral o spoušť.
Další scéna se seběhla tak rychle, že trvala sotva dvě vteřiny. Dveře se otevřely a tři rychlé výstřely prolétly celým domem. Billovo tělo se cukalo vibracemi, které vrážely do jeho ruky pokaždé, když zmáčkl spoušť. Jeho oči byly pevně zavřené, ušní bubínky bolely, ale rty měl v úšklebku. Tohle bylo
dobré.„Co to kurva?!“
Bill ztuhl. To nebyl hlas jeho mamky…?
Pomalu otevřel oči a viděl, jak k němu Jörg běží, obličej rudý vzteky. Bill zalapal po dechu, zvedl zbraň a ještě dvakrát zmáčkl spoušť, strefil Jörga do břicha. Spadl na zem, držel se za svá zranění a přepadl na bok, už se nepohnul.
Billova mysl byla prázdná, když se díval na mrtvá těla na zemi. Co se stalo? Proč tam byla jeho matka…? Nemohl myslet, nemohl ani dýchat a nemohl pochopit, co viděl, nedokázal poskládat kousky.
Zacouval, oči stále na těch dvou na podlaze. Zbraň měl volně vedle těla, jen ji lehce držel. Byl otupělý a těla se nehýbala.
Střelil ji? On… zabil svou mámu?
Jeho dech se zrychlil, když narazil zády do zdi za ním, stále zíral na své rodiče „Ne,“ zašeptal a zavřel oči. Ne, tohle se nedělo. Tohle se nedělo. Snil; tohle byla jen další živá noční můra. Ale neprobouzel se, když otevřel oči, byl stále tady, zbraň stále hořela v jeho dlani a pokoj byl stále cítit po střelném prachu a krvi.
Musel vypadnout, jeho zamlžená mysl mu říkala, že tady už být nemůže, ne když jsou tu mrtví lidé, a když on to zavinil. Sebral svou bundu a zmizel, utíkal deštěm, jak jen rychle ho nohy nesly, běžel, dokud nebyl v jejím domě. Potřeboval, aby mu řekla, že to bude v pořádku. Potřeboval, aby mu řekla, že svou matku nezastřelil. Potřeboval, aby mu řekla, že je to jen zlý sen. Potřeboval ji víc než kdy předtím; nezáleželo na tom, že spolu už dobu nemluvili, na ničem z toho už nezáleželo.
Roztřeseně otevřel dveře, aniž by zazvonil, a vešel dovnitř, jeho obličej byl bolestivě bledý. Jen letmo zachytil svůj odraz v zrcadle visícím na chodbě a rychle odvrátil pohled. Rázem zastavil, když viděl, jak Karina vyšla ze svého pokoje.
„Bille,“ řekla, zastavila se, oči kulila překvapením. Zavřela dveře do svého pokoje nohou. „Co tady děláš?“
„Já…“ přešel k ní. Vlasy se mu lepily na čelo kvůli dešti, po kůži mu stékaly kapičky vody.
Zbraň měl přitisknutou na zádech, její konec za pasem od kalhot.
„Potřebuju tě,“ zašeptal a její obličej zjihl. „Já… Myslím, že jsem udělal něco strašného a… Karino, musíš mi pomoct.“
„Jo, jo, dobře,“ řekla, přikývla a šla ho chytit za ruku. „Pojď, promluvíme si někde jinde… vypadáš hrozně…“
Začala ho vést do obývacího pokoje, ale pak se za nimi ozvalo skřípnutí dveří a Bill rychle otočil hlavu, jeho obličej okamžitě ztmavl, když mu zrada prohořela celým tělem.
„Kurva.“ Chlapec, který právě vylezl z Karinina pokoje, se zastavil a Bill sjel jeho polonahé tělo smrtícím pohledem. „Uhm.“
„Bille,“ řekla Karina, vzala ho za loket a otočila ho čelem k sobě, snažila se ho rozptýlit. „Co se děje, proč jsi tady?“
Bill ji neposlouchal. „Kdo to je?“ zeptal se, hlas plný falešné trpělivosti.
„Tohle je Marcus,“ řekla hlasem tak něžným jako samet. „Je to můj… Bille, je to můj přítel, ale teď odejde a my si můžeme o samotě promluvit. Ano?“
„Tvůj co?“ zašeptal Bill, omámený. Vycouval z jejího sevření, hlava se mu motala. Nedávalo to smysl. Neměla přítele. Nemohla mít přítele. Ne. „Ale ty jsi moje,“ řekl, snažil se to pochopit.
Karinin pohled se zjemnil a ona se na něj dívala skoro s lítostí. „Nechtěla jsem, abys na to přišel takhle, opravdu. Ale já-„
Markus vylezl z pokoje, oblékl si kalhoty. Ale udělal jen dva kroky vpřed, než vykřikl. „Karino, on má zbraň!“ ukázal k revolveru strčenému za Billovými džíny, kde se mu vyhrnulo triko dost na to, aby odhalilo její existenci.
Karina otevřela pusu a nevěřícně na Billa zírala. „Cože?“ vyjekla. „Bille, kde jsi sebral-„
V tu chvíli si Bill vzpomněl, že má u sebe pořád pistoli, vzal ji a namířil ji na toho bastarda u dveří. Nevěděl, co dělá. Co se dělo? Co udělá? Proč vytáhl pistoli? Zahnal sám sebe do rohu. Mohl to vysvětlit, vymyslet lež, ale ne teď. Byl v pasti.
Karina vykřikla a ten kluk zvedl ruce. „Hej, uklidni se, kámo. Uklidni se.“
„Drž hubu,“ odsekl Bill. Srdce mu pumpovalo adrenalin do žil tak hlasitě, že měl pocit, jako by mu v hlavě běhalo stádo slonů.
Zíral se na něj, na jeho blond vlasy a opálené břicho, cítil, jak jím projel vztek jako elektrický šok. Karina ho podváděla. Jak dlouho ho podváděla? Jak dlouho se jí tenhle kluk dotýkal? Byla jeho. Jeho! Jen on se jí směl dotýkat. Neochraňoval ji vždycky? Nebyl tu pro ni vždycky? A takhle mu děkovala?
Moje.
„Bille-„
„Drž hubu!“ štěkl na Karinu. „Ty nevěrná děvko, zmlkni.“
Karina vypadala šokovaně a Bill se cítil trochu špatně za to, jak ji nazval, ale nehodlal se omlouvat.
„Já jsem ne…“ koktala. „Nikdy jsme nebyli… Bille, prosím, ne-„
Ozvala se střela, dřív než si Bill vůbec uvědomil, že zmáčkl spoušť. Rána mrtvého těla na zem byla skoro stejně hlasitá jako střela sama, ale Karinin šokovaný výkřik to vše přehlušil.
Bill se k ní otočil rozzuřenější než kdy předtím, a ona couvla, po obličeji jí tekly slzy.
„Bille, tolik se omlouvám,“ prosila, vzlykala, když její záda narazila do zdi, její oči těkaly k Markusovi, který teď ležel v krvi na zemi. „Tolik se… Nechtěla jsem, to snad víš. Prosím.“
„Vošukal tě?“ odsekl Bill, připochodoval k ní a přitiskl jí zbraň k břichu.
Jediná věc, kterou viděl, byl ten kluk s ní v posteli a jeho celým tělem projel pocit, který nikdy předtím necítil. Chtěl křičet, ale ze všeho nejvíc chtěl, aby cítila to, co cítí on.
Tekly jí po obličeji slzy, braly s sebou její makeup, pláč z něj obvykle přinesl tu lepší stránku, ale ne dnes. Dnes ho to ještě víc sralo.
„Bille…“
„Tak ano?“ naléhal, přitiskl jí zbraň do břicha silněji. Byl frustrovaný, vyděšený, rozčilený… všechno v tu samou chvíli. Neměl ponětí, co dělá; jediné, co věděl, že někde hluboko je raněný a že ta dívka je toho důvodem.
„Prosím…“ žadonila, vyděšená.
„Tak vošukal tě?“ řekl Bill znovu, hlasitěji. „Ano?!“
„Ano,“ vykřikla, vzlykala, odvrátila od něj pohled. „Ano. Omlouvám se, omlouvám se.“
„Ty děvko,“ zavrčel Bill a ruka, ve které držel zbraň, vylétla a on jí s ní praštil do spánku. Hlava jí ulítla na stranu, vykřikla, chytla se za ni. Mezi prsty jí protékala krev, tekla jí po straně obličeje.
„Tohle nejsi ty,“ šeptala Karina, zvedla k němu pohled. „Vím, že ne. Prosím, Bille… nedělej něco, čeho budeš litovat.“
Bill nedokázal uvěřit, jakou měla odvahu. „Tohle si zasloužíš, ty couro.“
„Omlouvám se!“ rozkřikla se zoufale a snažila se dostat dál, ale byla v rohu. „Tolik se omlouvám, m-musíš mi věřit. Udělám cokoliv. Cokoliv.“
Bill zúžil oči a jí se v krku zadrhl dech. Tolik se bála, nepoznávala svého nejlepšího přítele. Věděla, že měl problémy se zlostí, věděla, že ve škole zmlátil pár kluků, že jeden skončil v nemocnici, ale viděla v něm dobrou stránku a na ní byl on vždycky hodný. Skoro vždy; jednou jí dal facku, ale to mu odpustila.
Teď, nějak, se mu podařilo dostat se do myšlení, že byli opravdový pár. Hráli to, samozřejmě, ale ona si myslela, že to on vždycky věděl. Věděl, nebo ne?
Úplně poprvé v životě se Karina Billa k smrti bála.
autor: BrokenMirror
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
No teda,som v soku! Dik za kapitolu 🙂 uz sa neviem dockat dalsej
Jsem šokovaná!!! Konečně víme tak nějak zhruba, co se stalo, ani se mi tomu nechce věřit… I když… Pořád si říkám, jestli se to všechno nestalo nějak jinak a Bill si tuhle verzi jenom nevymyslel… Byl přece mimo, když ho našli, ne? Pak si "vzpomněl", co se stalo, a přiznal se… No, já budu pořád doufat, že se to celý stalo trochu jinak 🙂
Jinak jsem šťastná, že se Bill aspoň částečně probral. Jsem ráda, že Tom zase neutekl, že k tomu konečně postavil čelem.
Nemůžu se dočkat dalšího dílu 🙂
Děkuju za úžasný překlad.
Jsem ráda, že se Bill vzpamatoval a konečně Tomovi všechno řekl, a taky, že Tom poslouchá. Myslím, že příště si přečteme zbytek příběhu…
Tak ja som totálne v šoku. Myslela alebo skôr som dúfala, že Bill to neurobil, že sa len nedokázal priznať lebo si to nejakým spôsobom dával za vinu… Ak sa to stalo takto, tak Bill je naozaj vrah a naozaj sa von nedostane, možno do psychiatrickej liečebne. Ale nikdy nebude môcť byť s Tomom vonku:( Je mi smutno. A je mi to strašne ľúto, že je to takto.
Oh mein Gott! :O tak tohle Bill udělal. Takhle to vše bylo. Zabije i Karinu? Vždyť ji miluje! :O Zabil Jörga, ale k tomu měl důvod a zabil Marcuse a svou matku a :O on je doopravdy blázen! Ale… je mi ho líto, tohle všechno určitě nechtěl. Musí ho to tak dlouho děsit. Chuďátko :/ A Tom! Ať to kurva spraví! Děkuju za překlad, jste užasné! Spisovatelka i překladatelka :3 Těším se na další díl 🙂
Uff, som rada, že Tom konečne pomohol Billovi vrátiť sa späť a že Bill hovorí Tomovi svoj príbeh. Ale ten príbeh… no ja neviem, čo napísať. Vedela som, že Bill bol vrah, ale takéto okolnosti – mám pocit, že si vážne neuvedomoval, čo robí, že bol v nejakom amoku a až po tom všetkom sa z neho prebral a uvedomil si, čo všetko vlastne spáchal.
Vďaka za preklad a som zvedavá na ďalšiu časť Billovho príbehu.
Jsem v šoku z toho co říkal Bill ale stejně se mi nechce věřit že to udělal.
Jsem ráda za to, že je v této povídce Ana. Kdyby nebyla, Tom by se zřejmě nikdy sám nevrátil. Miluju tě, Ano! xD
Tak nějak jsem tušila, co Bill udělal, takže mě to moc nepřekvapilo, ale i tak jsem zvědavá na druhou část odhalení stejně tak jako na Tomovu reakci. ^^ Moc děkuji za úžasný překlad a moc se těším na další. x)
A zas mám z týto povídky nervy v prdeli.. 😀 Samozřejmě, v dobrým slova smyslu, opravdu nemám slov.. 🙂 Moc moc děkuju za překlad.. 🙂
já se mu do hajzlu nedivim, že je zabil.. toho kreténa bych zastřelila taky.. s tou mámou to byla kurevská nehoda.. no a každej by zabil někoho, kdo by vojel vaší drahou polovičku.. a jestli zabil i jí.. taky se nedivim.. nedivim.. prostě ne..