Shatters hope 15.

autor: Sayurii

Dětičky moje milovaný, je tu další, pohodový díleček Shatters hope. Žádná převážná akce se konat nebude, žádné hádky a zkrátka pohodička. Ale na to si nezvykejte! 😀 Alespoň ne na dlouho. 3:D Páč velká, mocná Sayurii… dobře, jelikož se bavíme o mně… malá, nicotná Sayurii 😀 :3 (opravdu jsem malá… vzrůstově) koukala jako mimčo (v jedenácti) hodně na telenovely :D. Tím neříkám, že moje povídka bude přeplácaná! Bude jen… hodně dlouhá a šíleně pomatená… jako já 😀 Tak krásné, pohodové počteníčko přeje… já 😀

BILL

Po zbytek dne nepadlo o Tomovi jediné slovo, tak to bude nejlepší. S Hayley jsem si zahrál šachy, usmažil jí na oplátku za pozdní oběd omeletu, nalakoval nehty, což dopadlo katastroficky, jelikož lak skončil všude možně, jen na Hayleiných nehtech ne a dělali jsme ve zkratce spoustu dalších pitomostí. Tak jsem si řekl, že je Hayley strašně v pohodě, a že bych ji ještě někdy rád viděl, proto jsme si vyměnili telefonní čísla, než jsme se rozloučili před mojí, v porovnání s jejím domem, boudou. Fakt, že mamči cesta na farmu trvala dvě hodiny a Kevinovi cesta z farmy trvala hodinu, je záhadou. Buď jezdí tak rychle, nebo si mamča zapomněla sluneční brýle doma, využila toho, že jsem spal a vrátila se pro ně. Nebo se jí chtělo každých pět minut na záchod, taky možnost.

„Jsem domáá!“ zvolal jsem, když jsem odemkl dveře a vstoupil do haly. Nic se neozvalo nazpět. Moje teorie – buď do domu vnikly obrněnci a zatkli bráchu za převážení drog přes mexické hranice, nebo mě neslyšeli, nebo, a to je pravděpodobnější, Nath odešel s Nathálií někam ven. Vsázím však na převážení drog. „Haló? Je tady někdo?“ volal jsem dál a vcházel hlouběji do domu. Asi si povídám fakt jen sám se sebou. Jak mrzuté. „No jasně.“ Odfrknul jsem hned, co jsem našel papírek na kuchyňském pultu. „Odjel jsem z města, nehledej mě, už se nevrátím. Takhle to dál nejde, už tě nemůžu krýt. Měj se, Bille. Tvůj drahý starší bratr Nath. Mimochodem, večeři máš v lednici, ohřej si to a nejez to studený, čuně, pak máš křeče a nevíš proč. Budu doma v sedm. Pac a pusu, tvoje super drbna“. Idiot.

Otevřel jsem lednici a vypátral talíř přikrytý alobalem. Položil jsem talíř na pult, zavřel ledničku a odkryl pokrm. Zase zapečený těstoviny? Nath jako neumí uvařit nic jiného? Tohle už mi leze krkem. Vytáhnul jsem si z příborníku lžíci a do šuplíku strčil bokem, takže se sám zastrčil. Hehe. Pustil jsem se do jídla a nedbal na Nathova slova: „Ohřej si to.“ Život je moc krátký na to, abych postával u mikrovlnky a sledoval, jak se jídlo otáčí dokola dvě minuty. Stačí, že se zeměkoule otáčí kolem svý osy čtyřiadvacet hodin. Je to tak, ne? Zauvažoval jsem nad tím, nakonec jsem si to odsouhlasil a pokračoval v kousání. Stejně nechápu, proč nemůžeme zůstat napojení pupeční šňůrou k mamči, tak bychom nemuseli ztrácet čas ani jedením. Viděl jsem to v Simpsonových a myslím, že by to bylo hustý.

Už nevím, co dělat, najedený jsem, vysprchovaný jsem, vysmátý jsem… chmm. Unuděný jsem. Jedinou záchranou by bylo, kdyby se Nath vrátil. Už je půl sedmé a ten pitomeček nikde. Najednou jsem zaslechl, jak do okna v hale něco praštilo, jako by někdo hodil do okna kamínek. Může to být Nath, jenž si zapomněl klíče, ale ten by přece zvonil. Může to být Nathy, ale ta je určitě s bráchou. Nebo to taky může být sériový vrah, který čtvrtí lidi a dává je sežrat svým krokodýlům. Docela jsem se bál jít podívat. Taky mohl jen zafoukat vítr a způsobit, že se větev keře otřela o sklo, jenže… my před oknem keře nemáme. Zoufalá to situace. Co teď? Znovu se ozval ten hororový zvuk, tentokrát do okna bylo hozeno několik kamínků zároveň. Zalapal jsem vyděšeně po dechu. Bille, jsi to ale srágora. Já vím, Billíku, já vím! Přemohl jsem se a vyšel z obýváku do chodby a zůstal stát přimražený na místě. Našpulil jsem rty a snažil se nastražit ušiska a zaposlouchat se. Další kamínek se odrazil od okna. A dost! Vzal jsem si basebalovou pálku ze svého pokoje a plížil se směrem do haly. Potichu a nenápadně. Nenápadně jako sysel v moři, žralok na nebi, lesní víla v poušti… prostě jako Bill.

Natisknul jsem se na zeď kousíček vedle okna, takže jsem neviděl magora útočícího na nebohé okýnko a útočník neviděl mě. Brilantní. Uskočil jsem a bojovně začal křičet s pálkou připravenou k úderu, ale rozhodně jsem neměl v plánu sklo rozbít, jen jsem tím chtěl dotyčného postrašit. Osoba za oknem začala pištět. Přidal jsem se k ní a pištěl taky. Proboha! Takhle mě vylekat! Hádám, že po dvou minutách ječení, vřeštění, křičení a riskování infarktu jsem otevřel dveře.

„Diano! Tys mi málem uhnala mrtvici!“

„Já? To tys na mě mířil pálkou a tys vyskočil odnikud a tys začal křičet!“ obvinila mě… hnědovláska. Dianka se obarvila? Né, to né! Proč, bože, proč? Okey, nepanikařit, vždyť jí to sluší. Jop, sluší, jako vše.

„Ou…“ vydechnul jsem jen. Když to takhle vidí… „Víš, kdybys zazvonila jako normální člověk a nebušila kamínky do okna jako masový vrah, tak si nevezmu pálku.“ Obhájil jsem se.

„Tak zaprvé, zvonek vám nefachá. Zadruhé, masový vrah by odemkl dveře nějakým šťourátkem a nepištěl by, když by na něj zaútočilo černovlasý párátko. Zatřetí… ty už se na tu kriminálku Las Vegas nedívej.“ Argumentovala Diana a zkřížila ruce na břiše. Řekla mi párátko? Tak to je vrchol všeho! Navíc… je to kriminálka Miami! Miami!!!

„No jen pro zajímavost, já tady nejsem ten, kdo váží sotva 40 kilo.“ Nakrčil jsem nos.

„Máš pravdu, ty vážíš 30 kilo i s postelí, botama a klíčema.“ Ohradila se Dianka a vyplázla na mě růžový jazyk.

„Nevyplazuj ho na mě, nebo ti ho ukousnu.“

„Zkus to.“ Šeptla vyzývavě, ale ani mě nenechala a odkráčela kamsi za roh. Hej!

„Nepozval jsem tě do domu, třeba jsi ty ten sériový vrah!“ následoval jsem její záda.

„Všimnul sis na mně něčeho nového?“ uculila se Diana a otočila se o 180 stupňů. Jo, hned jak jsi přišla.

„Přebarvila ses zpět na hnědo.“ Brouknul jsem.

„Líbí? Je to lepší? Já si nejsem jistá, přijdu si teď tak obyčejně. Navíc mě barvila ségra, která to dělala poprvé. Já jsem ti na ní chytala takové nervy. Seděla jsem na židli už půl hodiny, barvy ubývalo, ale já měla pořád suché vlasy a byla teprve u odrostů! Nakonec to teda zvládla, ale myslím, že někde mám pořád červené odlesky.“ Vyprávěla mi Dianka poměrně rychle a dramaticky, takže rozumět jí každé slovo bylo téměř nemožné. Ty a obyčejná? Nikdy. Přistoupil jsem k ní blíž.

„Ukaž.“ Namítnul jsem a rozpustil jí dlouhé, vlnité vlásky, přičemž jsem se v nich začal prohrabovat. „Ale jo, Claudia to udělala dobře. Jen… tady zespoda máš takový červený pramínek.“ Zalhal jsem.

„Cože? Kde? Já ji přiškrtím.“ Začala vyvádět a ohánět se po pramínku, který jsem pustil.

„Dělám si srandu.“ Zasmál jsem se její reakci.

„Ty malej skunku.“ Přimhouřila na mě oči a pak se usmála.

„Takže myslíš, že mi to sluší víc? Míň?“ vyzvídala.

„Jsi krásná jako vždy, ale ta červená ti šla víc k očím.“ Odpověděl jsem naprosto upřímně, přesně tak, jak jsem si to myslel. Normálně by mě asi praštila, jak ji znám, ale tentokrát sklopila oči a stydlivě se usmála. Co to s ní je? Naklonil jsem hlavu a pousmál se. „Co je? Řekl jsem něco… vadnýho, vtipnýho…?“

„Ne.“ Zamumlala a přešla po místnosti k sedačce, na kterou si sedla, následně lehla a převalila na bříško. „To je úleva, to je úleva!“ téměř zakřičela. Uchechtl jsem se a běžel k ní. Sednul jsem si jí jen zlehka na záda, abych jí neublížil. „Slez ze mě, ty kostnatej zadku!“ Nadala mi s úsměvem a začala sebou šít, aby mě shodila.

„Já ti dám takovej kostnatej zadek.“

„To má být výhružka, párátko?“ zasmála se jen Dianka. Otočil jsem se tak, že jsem na ní seděl obkročmo a začal ji lechtat na žebrech. Na to konto Dianka zapištěla a cukala sebou prudčeji. „Néé! Bille, já se počůrám!“ smála se.

„Odvolej, že jsem párátko.“

„Nikdy!“

Diana se nějak, mně neznámo jak, přetočila na záda. Ztratil jsem tak rovnováhu a přepadl na druhý konec pohovky. Hnědovláska toho okamžitě využila a tentokrát si na mě obkročmo sedla ona. Lechtala mě všude možně, tam kde věděla až moc dobře, že jsem lechtivý. Mrška jedna.

„Pomóc! Aaah!“ ječel jsem a přitom se smál, takže jsem se zakašlal, ale na to nebrala Dianka ohled, právě naopak, šťourala do mě, lechtala mě a zlobila ještě víc.

„To máš za tu pálku!“ škubal jsem sebou, ale bylo mi to houby platné. No jo no, boxerka. Nepřekonatelná. Když už se zdálo, že nad ní přeci jen vyhraju, chytla mi ruce pevně nad hlavu.

„Pusť mě, prosím.“ Zaškemral jsem a nevinně se na ni podíval. Zabírávalo to.

„Nene.“ Usmála se.

„Ani když slíbím, že už budu moc, moc, moc hodňoučkej?“ zamžoural jsem na ni očima.

„To neumíš a ty svoje kukuč si schovej pro jinačí, já ti to nespapám.“ Mrkla na mě se zářivým úsměvem.

„A ani když ti dovolím půjčit si šminky?“ Dianka zauvažovala a to byla chvíle pro mě.

Vykroutil jsem se z jejího sevření a ve snaze vstát, nebo o co jsem se to pokoušel, jsem nás převalil. Dianka ležela pode mnou a já mezi jejíma dlouhýma, opálenýma nohama. Ou, ou, ou… nebezpečná poloha, jen co je pravda. Zadíval jsem se jí do modrých velkých očí, v kterých se zajiskřilo. Trhavě se nadechla. Oba jsme zvážněli. Pootevřel jsem ústa a pohledem automaticky sklouznul k narůžovělým plným rtům. Sakra! Vím, že chce být jen kamarádka, ale kdo by jí odolal? Já ne. Rozhodně ne po té noci před týdnem. Pomalu jsem překonával vzdálenost mezi námi a zastavil se těsně před její dokonalou, nádhernou tváří. Diana překvapivě, i přes svoje vlastí slova, pravidla, podmínky… či co to pro ni tehdy bylo, spojila naše rty v krátký, něžný, motýlí polibek. Oddechnul jsem. Nečekal jsem, že tohle udělá, myslel jsem, že mi třeba i vynadá, vstane, přinejhorším odejde, že mi dá facku nebo cokoli jiného, než to, že mě políbí. Jenže… políbila mě. Ano, udělala to. Rošťanda jedna. Sexy rošťanda…

„Přišla jsem se vlastně zeptat, jestli si se mnou půjdeš zapálit, nechci kouřit sama.“ To je zajímavé. Diana kouří někdy i osm cigaret denně, ale nikdy ne sama, když je sama, nechutná jí to.

„Půjdu.“ Šeptnul jsem a opět ji políbil.

„A taky jsem ti chtěla říct…“ umlčel jsem ji dalším polibkem, „…jestli bys mi půjčil tu šedou tuniku…“ znovu jsem ji přerušil mlaskavým polibkem, „…která se mi líbila.“

„To bude problém.“ Zamumlal jsem do polibku.

„Proč?“

„Protože jsem ji moc zasvinil…“ tentokrát mě umlčela svými rty ona. „A ani ji nemám tady.“ Dala mi malinkou, dětskou pusinku. „Promiň.“ Omluvil jsem se potichu.

„Hm, to nic.“ Zoubky mi jemně stiskla spodní ret a zatahala.

Náhle se zabouchly vchodové dveře.

„Bille? Už jsi doma?“ ozval se Nathův hlas. Odtáhnul jsem se od Dianky, vstal ze sedačky a pomohl jí na nohy.

„Jo, tady.“ Zvýšil jsem hlas, aby mě slyšel, a stáhnul si tričko dolů, jelikož mi lezlo bříško. Dianka se taky trošku poupravila a po mém boku docupitala do haly. „Jdem si zapálit, jdeš taky?“ nenápadné, vždy ho pozdravím, ale teď chci prchnout.

„Nekouřím.“ Zamračil se podezíravě Nath. Ajo vlastně… sakra.

„No, tak… třeba si začal, to já nevím, když pořád pobíháš někde po městě, skoro tě už nevidím.“ Postěžoval jsem si.

„Naposledy před sedmi hodinama, že?“ zasmál se bráška a vydal se směrem do kuchyně.

Dianka se začala obouvat, zatímco já ještě vběhnul za Nathem. „Kdes nechal Nathy?“ zeptal jsem se, snad abych zakecal své divné chování. Ne, že by mi záleželo na tom, kdyby se dozvěděl, co jsem prováděl s Diankou, ale… ano, vlastně o to přesně mi šlo. Konec konců, byla jeho první láska. Nechci být za děvkaře, sráče, zrádce a podobně. Na druhou stranu… řekli si již dávno, že jsou jen přáteli, takže… ne, i tak je to blbé. A ještě blbější – ne poprvé jsem Dianu líbal. Jsem hajzl, ale konec sebekritiky.

„U ní doma, představ si to.“ Pousmál se Nath, přičemž sklízel nákup. Hned jsem se k němu přidal. Ne, to taky není nenápadné, když jsem jindy líný jako veš.

„Proč nepřišla s tebou? Dlouho jsem ji neviděl.“

„Protože s tebou cloumá puberta. Dej to, Bille, sem.“ Řekl se zasmáním a vzal mi mouku z ruky… mouku, kterou jsem se chystal uklidit do lednice. Začal jsem se prohrabovat ve vlasech. „Co je ti dneska?“ optal se.

„Nic.“ Vyhrknul jsem.

„Škrábeš se ve vlasech. To děláš, jen když je ti trapně, nebo jsi nervózní, nebo… jsi něco provedl. Tys něco provedl? Řekni! Co jsi zase udělal?“ zase ten podezíravej pohled.

Proč já? Proč proboha já schytal tak všímavýho bráchu? I když… ono asi nebylo tak těžké všimnout si, že se chovám jako debil.

„Já… já… já jsem rozlil džus na gauč.“ Zalhal jsem.

„Tak to běž uklidit, já to nebudu za tebe drhnout… opět.“ Uff… spapinkal to i s navijákem. Sebral jsem houbičku na nádobí z linky a vydal se s džusem ukrytým pod tričkem do obýváku, kde jsem džus na sedačku rozlil a následně začal drhnout. Až teď mi došlo, že stačilo, abych jen drhnul… nikdo by neměl ani ponětí, že ten džus jsem nikdy nerozlil. No to je jedno, alespoň teď jsem jen poloviční lhář. Poloviční, sakra mizernej lhář.

Když jsem dočistil pohovku, vrátil nápoj, čisticí prostředek – na okapy…, když já si říkal, že i to by mohlo vyčistit kus gauče – a houbičku do kuchyně, rozešel jsem se za Diankou, obul se, přehodil přes sebe vestičku a vyšel ze dveří na čerstvý vzduch mezi lidi, kteří nevědí, co jsem provedl, a kteří na mě nebudou civět podezíravě jako brácha. Uhm… tomu se říká… jak to nazvat? Svoboda!

Došli jsme k nejbližšímu krámku, kde jsem si koupil cigarety a zapalovač, a pak se vydali na naše nejoblíbenější místo – do blízkého lesa, kam skoro nikdo nechodí, což je divné, protože je odtamtud nádhernej výhled na město. Určitou výhodu to však skýtalo, nikdo nás nerušil. Panoval tu naprostý klid a nemohla nám nadávat žádná babča, že znečišťujeme ovzduší, pokud jsme si zapálili, jak se nám to kolikrát stalo v zalidněnější části Phoenixu. Tady jsme si mohli čoudit, jak se nám zlíbilo.

„Dáme soutěž?“ zeptala se Diana s uličnickým úsměvem.

„Okey.“ Souhlasil jsem.

„Takže, kdo dřív vykouří cigaretu, ok?“

„A když prohraju, tak…?“

„Tak se svlečeš do trenýrek a půjdeš až k támhletomu stromu.“ Odvětila za stálého usmívání a ukázala do dálky na onen smrk… nebo borovici, nebo jakýkoli jiný jehličnan.

„Okey.“ Pokrčil jsem rameny. Potřásli jsme si rukama na důkaz uzavřené sázky a po odpočítání jsme se pustili do jejího plnění.

Potáhul jsem si z nikotinové tyčinky co nejvíc, ale tak abych se nezakašlal, to by mě zdržovalo. Šluknul jsem a vydechnul kouř před sebe. Tak jsem to několikrát opakoval, až se mi z toho rychlého tempa začala motat hlava. Bylo mi docela zle, avšak nechtěl jsem se vzdát bez boje, a tak jsem pokračoval. Byl jsem v polovině cigarety a jevilo se to tak, že vyhraju, jenže najednou mi spadl z ničeho nic kotel. Já debil jsem neodklepával! „Scheiße!“ zanadával jsem a pokusil se roztáhnout cigaretu, aby znovu hořela, ale nešlo to, musel jsem zalovit v kapse a zapálit si. Dianka se tomu jen zlověstně usmála a mezitím dohnala můj dosavadní náskok. A mám po prdeli. Půjdu polonahý ke stromu. Úžasný. A to jsem se těšil, že uvidím Dianku ve spodním. Ach jo! Zafňukal jsem a snažil se ze všech sil potahovat co nejrychleji a co nejdéle, ale nakonec opravdu zvítězila Dianka. Sakra! Začala tančit prapodivný taneček vítězství a chichotala se mi. Povzdychl jsem si. Zatraceně. No nic, sázka je sázka a já jsem čestný hráč. Začal jsem se tedy vysvlékat ze svršků.

autor: Sayurii