autor: Muckátko :o*
Z mínusu do plusu
Jen pracovat a dostávat za to peníze bylo zřejmě nemyslitelné, proto Tom seděl na ošetřovně, kde si jej odchytla paní Becker, aby mu dala několik lejster, které potřebovala vyplnit pro účetnictví, kde vyřizovala výplaty, odvody daní a podobné úřední věci.
Tom nevrle mumlal, že mu mohl někdo s vyplňováním pomoct, protože polovině úřednické terminologie nerozuměl. Byly to dodatky ke smlouvě, prohlášení, že je studentem, a nějaké záležitosti ohledně daní. Také dostal nový papír o bezpečnosti práce, protože teď se jeho náplň práce podstatně lišila od té dřívější.
„Ten moula z patnáctky mě brzo připraví o… oh! Trümpere!“ zasekl se Alex, když vlítl na ošetřovnu, kde čekal ošetřovatelky a ne Toma. Tom zvedl pohled od rozečteného odstavce.
„Jsem tu jen já,“ oznámil Alexovi, že ten, koho hledat, tu rozhodně není.
„Kde jsou všichni?“ vešel Alex dovnitř.
„Nevím. Nestopuju je,“ zamumlal Tom a mračil se nad textem.
„Co děláš?“ zajímal se Alex.
„Dostal jsem nějaké papíry k podpisu.“
„Hádám, že ohledně tvé brigády,“ zamlel Alex pusou a došel k Tomovi. Nahlídl přes Tomovo rameno, aby zjistil, jestli něco z toho zná.
„Půjč mi tužku,“ natáhl dlaň, a jakmile mu byla podána psací potřeba, nahnul se přes Toma. „Tady vyplň tohle, tohle a tohle. Z druhé strany přijde podpis. Prohlášení, že jsi student, musíš vyplnit celé kromě data a tady vyplníš jen tyhle dva rámečky a ten velký rámeček na druhé straně. Zbytek vyplní naše drahá lady Becker,“ řekl Alex, otečkoval Tomovi vše, co má vyplnit a položil tužku stranou.
„Dík. Přesně tohle jsem potřeboval. Nevím, proč jí bylo zatěžko mi to takhle vysvětlit. Já to tu čtu jako magor slovo od slova,“ zavrčel Tom a přestal si všímat paragrafů, které se ho netýkaly.
„Asi chtěla, aby sis to opravdu důkladně přečetl a nejlépe naučil nazpaměť,“ uchechtl se Alex a padl na židli vedle Toma.
„Jak tyhle věci vůbec víš?“
„Nastupoval jsem tu jako brigádník, než jsem se vypracoval na plný úvazek,“ vysvětlil a sledoval, jak Tom postupně zaškrtává různá pole, nebo občas něco vepíše. Alex musel využít toho, že konečně Toma odchytl a navíc tu seděli sami dva.
„Takže, co je vlastně teď tvojí náplní práce?“ zeptal se Alex. Tom se na něj podíval.
„Nemáš nic na práci, že máš čas tu jen tak vysedávat?“ snažil se Tom vyhnout odpovědi.
„Musím počkat na sestru. Potřebuju injekci pro jednoho pacienta, ale zpět k mojí otázce, protože tě teď na Céčku vídávám poměrně často, a to nemluvím o tom, že jsem tě už několikrát viděl vycházet z šestky! Z Billova pokoje!“ zvýšil hlas, aby tomu dodal na dramatičnosti, protože on sám tomu nemohl uvěřit.
„No tak tu pomáhám a co? Roznáším jídlo a sklízím nádobí,“ odpověděl Tom.
„Chtěl jsi říct, roznášíš jídlo a sklízíš nádobí BILLOVI,“ opravil jej Alex.
„Co tě žere?“ nechal Tom vyplňování a zadíval se na Alexe.
„Jen mě zajímá, co se kruci stalo. Jak ses od odklízení sněhu a stěhování skladu dostal k ošetřování Billa Kaulitze? Billa!“ rozhodil rukama.
„Takže co? Říkáš, že nemám na víc, než jen na odklízení sněhu a stěhování skladu?“
„To není to, co jsem myslel. Jen chci vědět, jak jsi od písmene A skončil u písmena Z, přeskakujíc všechna písmena, která jsou mezi tím. Víš, někde trvá roky, než se obyčejná uklízečka stane alespoň zástupkyní vedoucí uklízeček.
„Zníš, jako bys přesně věděl, co dělám a co se děje, a proto opravdu nechápu, proč chceš nějaké vyjádření ode mě.“
„Možná si nejdřív rád poslechnu obě strany, a pak si o tom teprve udělám obrázek, než abych vyposlechl jednu stranu a začal si myslet něco, aniž bych věděl, jaký názor na to má druhá strana.“ Tom vydechl. Alexovo vyzvídání jej opravdu obtěžovalo.
„Prostě nosím Billovi jídlo a bavím ho, když nejsem ve škole. To je všechno,“ podepsal jeden z papírů a odložil jej stranou.
„Bavíš ho? Oh bože! Jak?“ vykulil Alex oči a nahnul se k Tomovi ještě blíž. Prahl po dalších informacích.
„Ježiž, Alexi! Hrajeme karty, povídáme si a tak? Co čekáš, že řeknu?“ rozhodil Tom rukama. Alex vypadal, že se dověděl, co chtěl, protože se odtáhl a opřel se o opěradlo židle. Tom si jej prohlédl, zavrtěl hlavou a sklonil se ke své práci. Alex si chvíli pohrával s knoflíky od svého pláště, než se odvážil vzhlédnout k Tomovi a promluvit.
„Posledně, jak jsi tu omdlel a musel zůstat přes noc,“ začal. Tom stiskl víčka.
„Jsem se náhodou dověděl, proč je tu Bill zavřený. Dostal jsem právě jeho složku a potom, co se stalo tenkrát na exkurzi, jsem to prostě nezvládl,“ pípl Tom, dokončujíc tak Alexovi myšlenky.
„Byl jsem za tebou druhý den dopoledne, ale primářka řekla, že jsi odešel domů. Pak jsem tě dlouho neviděl.“ Tom přikyvoval.
„Musel jsem zmizet. Nemohl jsem tu zůstat ani o minutu déle. Primářka mi řekla, ať zůstanu doma, dokud se nedám do kupy. Tohle, co teď dělám, mi pomáhá. Nemyslím na to, co se stalo. Snažím se myslet na to, co se stane, když v tom budu pokračovat. Bill udělal obrovský pokrok. Ačkoli nejsem psycholog a nevím, jak na tyhle věci, dokázal jsem ho přimět pustit mě do jeho pokoje, mluvit na mě, hrát se mnou hry a nebýt v křeči pokaždé, co se pohnu,“ usmíval se Tom lehce. Alex se usmál taky.
„A já jsem ti chtěl říct, že tě za tohle opravdu obdivuju, protože když jsem slyšel, co se ti povedlo, nemohl jsem tomu uvěřit, dokud jsem tě neviděl vcházet do jeho pokoje a vycházet až o několik hodin později. Takže klobouk dolů. Já jen… buď opatrný, aby se ti to nevymklo z rukou.“
„Myslím, že zatím vím, co dělám.“
„Je neuvěřitelný, jak rychle se Bill dostává ze dna nahoru,“ pousmál se Alex.
„Co se tu děje?“ ozvalo se ode dveří přísně. Jedna z ošetřovatelek vešla dovnitř a mračila se především na Alexe, který seděl u toho kluka, který měl svoji práci.
„Potřebuji injekci pro pacienta na pokoj patnáct,“ vstal Alex ze židle a nedal na sobě znát, že by tam vysedával bůhvíjak dlouho a cítil se být přistižen při flákání.
„Dobře. Natáhnu ji a hned tam půjdu,“ pronesla.
„Já raději půjdu. Měj se,“ šeptl směrem k Tomovi a zmizel dřív, než mu stačil Tom mávnout na pozdrav. Podepsal posledních pár papírů a raději z ošetřovny zmizel. Odevzdal vše paní Becker a odcházel konečně za Billem, který musel být akorát po obědě.
Cítil se o 100% lépe naladěn, když se blížil k Billovu pokoji. Zaklepal jako obvykle, chvíli počkal, pak otevřel a nakoukl dovnitř. Uviděl Billa stát u okna a dívat se ven.
„Můžu?“ zeptal se Tom, zůstávajíc celým tělem na chodbě. Bill pokýval hlavou. Tom tedy vešel, zavřel za sebou dveře a s úsměvem se posadil ke stolu. Bill vypadal, že potřebuje trochu prostoru.
„Ahoj Bille,“ pozdravil jej konečně a přidal jeden ze svých permanentních úsměvů, který měl vždy, když měl Billa na blízku.
„Ahoj,“ pípl Bill na oplátku.
„Vypadáš unaveně. Špatně jsi spal?“ zeptal se Tom starostlivě.
„Trochu,“ odpověděl Bill. Tom si nebyl jistý, co tím Bill myslel. Spal jen trochu, nebo spal jen trochu špatně, nebo je jen trochu unavený? Dál se ale nevyptával, aby zjistil podrobnosti. Vycítil Billovu náladu téměř hned.
Chvíli přemýšlel, čím by Billovi pomohl. Vzpomněl si, že když je on unavený, jeho máma mu vždycky poradí, aby šel na chvíli ven na čerstvý vzduch. Uvědomil si, že Bill je tu zavřený celé dny a neměl tušení, jestli Bill i nadále pokračuje ve svých tajných nočních výletech po areálu. Nikdy se na to neptal.
„Co kdybychom šli na chvíli ven? Potřebuješ trochu vzduchu. Třeba se ti bude pak líp spát,“ navrhl Tom.
„Moc brzy,“ zavrtěl Bill hlavou.
„Moc brzy, protože se venku toulá ještě moc lidí?“ Bill přikývl. „Odeženu je, když bude potřeba. Stejně jako minule,“ sliboval Tom.
„Opravdu?“
„Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!“ vztyčil Tom dva prsty do vzduchu. Bill chtě nechtě zdvihl oba koutky do úsměvu.
„Tak možná na chvíli?“
„Cokoli si budeš přát,“ zvedl Tom ruce v gestu, že se nebude bránit ničemu.
„Dobře,“ svolil Bill nakonec.
„Přijdu pro tebe dobře? Půjdu se podívat, jestli je cesta volná, a pak pro tebe přijdu, ano?“
„Děkuji.“
Tom se zvedl a odešel z pokoje. Potřeboval vyzvednout ještě něco kromě toho, že kontroloval východ z budovy. Ošetřovatelkám nic nehlásil. Pacienti měli povolený volný pohyb, takže nebylo nutné burcovat celou budovu, že jde s Billem ven. Jakmile měl vše potřebné a cesta byla volná, vrátil se do pokoje.
„Bille? Jsi oblečený?“
„Ano,“ odpověděl Bill.
„Super. Takže můžeš jít zadním vchodem. Chceš jít první?“ zeptal se Tom.
„Já… půjdu za tebou.“
„Tak jo.“ Tom tedy vyšel z pokoje a chodbou zamířil k zadnímu východu z budovy. Jen opravdu mírným pootočením hlavy kontroloval, jestli jde Bill opravdu za ním a jestli se mu nic nestalo. Neotáčel se úplně. Došel do malého hájku s lavičkou kousek od budovy a počkal, dokud Bill nedojde k němu. Nechal Billa se opatrně a ostražitě posadit. Díval se na Toma, a ačkoli věděl, že si bude muset Tom sednout vedle něj, stejně na to nebyl úplně připravený a nevěděl, jestli je s tím úplně smířený.
„Neboj se, Bille, ano? Máš docela tenkou bundu, tak jsem vzal tuhle huňatou deku. Můžu ti ji položit na ramena, nebo se do ní chceš zabalit sám?“ zeptal se a ukázal deku Billovi. Bill zamrkal a podíval se Tomovi do očí. Vybavil si, když se jej Tom poprvé dotkl na tváři a pokaždé, kdy byl u něj, se choval opatrně. Dokázal ocenit, že Tom nenaléhal. Zeptal se předem, a dokonce dal Billovi na výběr. Netrval na tom, aby to udělal on.
„Mů-můžeš,“ špitl Bill, objal svoje tělo, sklonil hlavu mezi ramena a zavřel oči. Doufal, že se mu jeho důvěra teď poprvé nevymstí. Tom k němu přistoupil. Rozložil deku, položil jeden z jejích okrajů na Billova ramena, aby zakryla jeho záda a dva horní cípy, podal Billovi dopředu, aby si je mohl chytit a deku k sobě přitulit. Jakmile Bill dokončil Tomův záměr, zamotat jej do deky jako miminko do zavinovačky, posadil se na druhý konec lavičky a díval se, jak Billovo napětí polevuje. Ani tentokrát nebyla Billova důvěra zklamána.
„Děkuji, ale co ty?“ podíval se na páru, která vycházela z Tomových úst při každém vydechnutí.
„Já budu v pohodě. Ty ji potřebuješ víc. Jsi křehoučký. Musíš víc jíst. Asi budu muset začít kupovat dvojitou dávku sladkostí,“ zasmál se Tom.
„To ne,“ zavrtěl Bill hlavou pobaveně.
„Mohl jsem vzít ty karty, že? Ale zase by nám asi umrzly ruce,“ oklepal se Tom a strčil ruce do kapes.
„To nevadí.“ Bill se zadíval na zem. „Tome?“ oslovil chlapce po své pravici.
„Hm?“ zamručel Tom na znamení, že jej poslouchá.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Samozřejmě. Na cokoli,“ přikývl Tom a spojil s Billem pohled.
„Nedávno… tam na lavičce večer… proč jsi plakal?“ zeptal se opatrně a raději se skrčil do deky, kdyby se zeptal něco špatně. Tomův úsměv malinko klesl, když si vybavil ten okamžik. Sklopil hlavu dolů a hlasitě vydechl. Nemohl to Billovi říct.
„Pamatuješ, jak ses bál na mě promluvit? Že bych tě třeba bil, kdybys nechtěl na něco odpovědět?“ zeptal se Tom.
„Ano,“ zašeptal Bill téměř neslyšně.
„Nezlob se na mě, Bille, ale teď té výsady musím využít já. Nemůžu ti to říct,“ pronesl Tom smutným hlasem. Bill několikrát přikývl a popotáhl si deku víc k tělu. „Nezlobíš se na mě?“ zeptal se Tom s očekáváním. Bill zakroutil hlavou, aniž by se na Toma podíval.
„Ne. Nechtěl bych, aby ses na mě zlobil ty, kdybych nechtěl na něco odpovědět,“ vysvětlil.
„Díky, že to chápeš,“ poděkoval Tom, aby i on Billovi dokázal, že umí být za věci vděčný, že dokáže poděkovat.
„A už je to v pořádku?“
„Co myslíš?“
„To, proč jsi plakal.“ Tom se smutně pousmál.
„To, proč jsem plakal, nebude nikdy v žádném světě v pořádku. Já nebrečím často, ale když už, většinou je to moc špatné, ale tím se netrap. Našel jsem způsob, jak na to nemyslet.“
„A Tome?“
„Ano?“
„Proč… proč jsi mě chtěl pohladit?“
„Jen rád dávám lidem dotykem najevo, že mi na nich záleží. Pohlazením, stisknutím ruky, objetím. Někdy stačí jen nepatrný dotyk a přece stačí na to, aby vyjádřil obrovské množství pocitů. Moje máma s tátou měli jeden čas těžké období. Táta pořád pracoval, vracel se domů pozdě večer, nebo přespával v práci. Máma často sedávala v kuchyni a cítila se osaměle. Stačilo, když jsem jí třeba stiskl rameno, nebo ji vzal za ruku, aby věděla, že tu pro ni budu vždycky.“
„To je hezké,“ přikývl Bill a zadíval se na Toma. Vypadal, že se v hlavě ztratil kvůli důvodu jeho pláče, který mu Bill připomněl.
S pulsujícím srdcem v krku Bill vyprostil pravou ruku z deky a pomalu ji sunul po lavičce k Tomovi. Ten ji nemohl nezaznamenat. Díval se sice do země, ale přece jen byl natočený k Billovi a periferním viděním Billovy pokusy o kontakt zaregistroval. Podíval se do Billovy tváře, ale ta byla skloněná k jeho ruce tak dlouho, dokud nedoputovala až k Tomovi. Teprve pak zvedl Bill pohled k Tomovi, znovu prosíc, aby jej nezklamal. Tom vytáhl levou dlaň z kapsy od bundy, kde ji do teď chránil před mrazem a vložil ji do Billovy natažené dlaně. Pro Billa to bylo o to snazší, protože to byl on, kdo držel Toma. Ne naopak. Ačkoli mu Tom dotyk opětoval, stále to byl Bill, kdo byl iniciátorem, a kdyby se rozhodl, že už to tak nechce, prostě Toma pustí a cukne rukou zpět. Ale v momentu, kdy se Billova hubená dlaň setkala s Tomovou medvědí tlapou, jej ani na chvíli nenapadlo, že by ucukl. Cítil, jak se chlad z jeho kůže setkal s příjemným teplem Tomovy dlaně a jak k němu skrz ten drobný kontakt proudí teplo do jeho těla. Kmital pohledem z jejich spojení k Tomovým očím a nemohl uvěřit, jak dobré to bylo. Mít omotané prsty kolem něčeho živoucího, když do teď mohl svírat mnoho předmětů, ale ani jeden mu nenahradil lidské teplo, kterého se tak bál. Nemohl vysvětlit, proč jej jen Tomova pouhá přítomnost dokázala vysvobodit ze stínů, a jeho dotyk jej uměl vyrvat ze spárů tmy a vymrštit jej až k hřejivému světlu, které naplňovalo Billovo nitro.
Ani jednomu nevadilo, že jsou jejich spojené dlaně vystaveny mrazu. Teplo, které cítili uvnitř sebe, bylo silnější.
„Tímhle tomu druhému říkáš ‚Záleží mi na tom, jak se cítíš.'“ vysvětlil Tom. Vytáhl z kapsy pravou dlaň a počkal, dokud ji Bill nevezme v potaz. Přiblížil se k němu.
„Neboj se,“ zašeptal. Přitiskl bříška prstů k Billově levé tváři a přejel jimi od spánku až k čelisti.
„Máš úplně studené tváře. Čas vrátit se zpátky do tepla,“ poznamenal Tom a ruku odtáhl od Billova obličeje.
„U-hu,“ souhlasil Bill a Tom pobaveně sledoval, jak se Bill snažil vyprostit svoji ruku z jejich sevření co nejpozději.
„Přinesu ti večeři, můžeme si chvilku popovídat, a pak půjdu. Nadýchal ses tolika čerstvého vzduchu, že budeš spát jako miminko,“ usmíval se Tom a kráčel s Billem do budovy. Ani si neuvědomil, že by měl možná nechat Billa, aby šel za ním, nebo jej pustit před sebe. Šel téměř vedle něj a nedostalo se mu obezřetného pohledu, kterým jej Bill tu a tam ještě stále častoval.
„A co s…?“ naznačil pozdvižením deky, kterou měl omotanou kolem sebe.
„Ještě si ji nech. Pak ji vrátím,“ usmál se a nechal Billa vejít do budovy jako prvního.
Oni dva se zdáli být v pořádku. Někdo však kousek od budovy C silně lapal po dechu a nemohl uvěřit vlastním očím. Primářka Schneiderová zůstala stát jako přimražená k místu, odkud dvojici chvíli sledovala. Viděla jejich držení se za ruce, viděla Tomův dotyk na Billově tváři a zmatení se jí vrylo do každé drobné vrásky na jejím obličeji. Nemohla tomu uvěřit. Bill se dostal z mínusu na nulu a nepřiměřeně rychle stoupal do plusu. A to vše díky jednomu studentovi, který ani neměl psychologické vzdělání.
Co se primářce zdálo být na začátku nemožné, se jí teď vysmívalo do obličeje.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 25
Neuveriteľne perfektné 🙂 Ďakujem
Tom ma oproti primarce jednu velkou vyhodu. Neni svazany vedomostmi jak se to delat ma, ale zkousi co mu prijde spravne. To se mi hrozne libi a jsem za Billa vdecna 🙂 je sladke jak se dokaze s Tomem drzet za ruku. Po delsi dobe jsme tu meli zase Alexe. Porad mu neverim a jsem z nej rozpacita. Doufam, ze to Tomovi nepohnoji.
Dekuji mnohokrat za dil 🙂
Zase jeden úžasný díl. Alex si u mě získal pár plusových bodú, tak snad si to zas nepokazí.
Bill s Tomem byli skvělí, jsem ráda, že Bill souhlasil s procházkou a dokonce jej chytil za ruku. Až jsem myslela, že s ním za tu ruku půjde až zpátky do pokoje 🙂 No a že je paní primářka viděla, to je něco, co jsem očekávala už nekolik dílů. Tak jsem ráda, že je konečně viděla 🙂
Je krásné jak se Bill pomalu Tomovi otvírá a dobře že jej vydělá primářka.
Vůbec jsem nečekala, že už dneska by mohl přijít dotyk iniciovaný Billem! Jsem z toho nadšená 🙂
Tahle povídka mě hladí po duši, i přes svoje vážnější téma. Moc se těším na další díl!
Alex ma milo prekvapil. Strašne dúfam, že to myslel úprimne a že to zase nepohnojí svojou necitlivou povahou.
Bill s Tomom… tak na to nemám slová. Takmer som sa neodvážila pohnúť keď Tom podal Billovi ruku.
Primárka je skvelá, že dokázala vidieť naozaj dobro pacienta a odložila vedátorský prístup.
Strašne moc ďakujem za ďalšiu prekrásnu kapitolu.
Alex dnes trochu prekvapil. Len dúfam, že to vážne všetko myslel vážne a nepokúsi sa robiť nejaké problémy.
Bill s Tomom… to je úplne nádhera. Strašne ma potešil ten Billom iniciovaný dotyk a ešte sa ho potom ani nechcel vzdať. 🙂
No a primárka… aspoň vidí na vlastné oči, že vedomosti "ako na to" nedokážu všetko. Niekedy stačí jeden Tom a všetko ide takmer samo 😀
Vďaka za krásnu kapitolu.
Musím jenom souhlasit s holkama 🙂 Taky mě moc potěšil Alex, celkem jsem koukala, jak byl v tomhle díle milý, pomohl Tomovi a ještě mu vyjádřil obdiv. Tak snad mu to vydrží a už nebude dělat žádné vylomeniny 😉
A kluci měli krásnou, i když kratší, procházku ♥ Tom má vždycky super nápady, ví jak Billa rozveselit, umí mu vždycky pomoct a hlavně ví, že musí být na Billa stále opatrný 🙂 Asi jsem se do Toma zamilovala 😀 Je to fakt skvělý člověk!!! 🙂 A já jsem ráda, že tak vpadl do Billova života 🙂
Musela jsem se usmívat, když se Bill ptal Toma na to, proč tehdy plakal. Je to sice smutná příhoda, ale to, že se Bill sám od sebe Toma na něco takového zeptal, mě dostala a strašně potěšila 🙂 A nemluvě o tom, když Bill podal Tomovi ruku ♥ Sám od sebe 🙂 Přestávala jsem dýchat, a to doslova! Byl to tak neskutečně nádherný okamžik ♥ Tahle povídka mě poslední dobou dělá neuvěřitelně šťastnou, a za to strašně moc děkuji! 🙂
A taky jsem ráda, že primářka na vlastní oči viděla, jaké pokroky Bill dělá. Dokážu si představit, jak tam musela konsternovaně stát a nevěřila svým očím. Chápu, že to byl pro ni asi ze začátku šok. Ale jen ať si na Billovy pokroky zvyká, věřím totiž, že díky Tomovi na tom bude Bill ještě o mnoho lépe! 🙂
Děkuji za překrásný díl! ♥♥
Naprosto nádherné a úžasné.. 🙂 Mám z kluků hroznou radost, culím se tu jak blbeček.. 😀 Moc moc se těším na další díl, jen tak dál.. 🙂