autor: BrokenMirror
Ty a já
Bill měl ruce kolem Tomových ramen a vzlykal mu do trika, držel se ho tak pevně, že Tom skoro nemohl dýchat, i když se ani nepokoušel ze sebe Billa nějak sundat. Tom ho držel taky tak pevně, jednou rukou kolem ramen a druhou kolem pasu, ochranně si ho držel, zatímco on vzlykal v něčem, co znělo jako naprostá agonie.
Ze všech divných věcí, které se mezi Tomem a Billem staly, tohle bylo podle Tomova názoru to nejdivnější. Nikdy za milion let by si nepomyslel, že se tohle stane, že se před ním Bill takhle zlomí. Nevěděl co říct, ale nemyslel si, že by měl něco říkat. Takže mlčel. Nesnažil se ho utišit nebo uklidnit, protože Bill nepotřeboval zastavit. Bill potřeboval
tohle.
Aby bylo oběma lépe, Tom s ním pomalu přešel k posteli a posadil se, Bill se ho stále držel jako pijavice, lapal po dechu a brečel z celého srdce pro lidi, které ztratil. Tomova ruka, kterou měl kolem jeho ramen, zajela do Billových vlasů, jemně ho hladil a dával mu je z obličeje, kde se mu lepily na kůži.
Tom byl rozpolcený tolika pocity, emocemi a myšlenkami. Byl naprosto zhrozený z Billova příběhu, byl pro něj smutný, cítil se provinile, ale byl šťastný, že ho zase vidí a že se ho zase dotýká, až se mu z toho chtělo brečet – ale to by bylo nepřijatelné. Umíral touhou ho políbit, ale to by bylo také nepřijatelné.
Zavřel oči a položil si bradu na vršek Billovy hlavy. Bolelo ho vidět a slyšet jak brečí a všechny jeho instinkty mu říkaly, aby to zastavil, zastavil ten brek, utišil ho a řekl mu, že bude všechno v pořádku, ale neudělal to. Prostě ho nechá, až přestane sám, ať brečí, jak jen dlouho potřebuje.
Snažil se dostat z hlavy obrazy, které si jeho mysl vytvářela o Billově příběhu, ale bylo velmi těžké držet to pryč. Bylo strašné poslouchat to, ale když Bill skončil, cítil se mizerněji než kdy jindy. Fakt, že Bill byl mentálně labilnější už před tím, než spáchal zločin, ho nikdy nenapadlo. Myslel si, že to přišlo až potom, z nějakého šoku. Nenapadlo ho, že bude tenhle případ. Jak myšlenky běhaly jeho myslí, sevřel k sobě Billovo tělo ještě pevněji, opatrovnicky. Tohle nebylo správné; nic z toho nebylo správné. Bill potřeboval říct pravdu soudu, aby mohl snížit váhu, co měl na ramenou a odlehčit ten krutý verdikt. Tom si nedokázal představit, jaké muselo být nikomu to za celou tu dobu neříct, do nějaké míry za to vinil i sebe, nenáviděl se za to.
Jeho matka byla chyba. Zatracená
chyba.
Tom se snažil zadržet slzy soucitu, zatímco hladil Billa po zádech a snažil se nešklebit nad tím, co tam cítil. Všechny obratle vystupovaly zpod kůže skoro bolestivě. Vždycky byl hubený, ale teď byl jako kostlivec. Jako by Tomův pocit viny nebyl už tak dost velký.
Mám tě, mám tě, říkal si Tom, zatímco ho držel, nechával jeho slzy, aby se mu vsakovaly do košile.
Od dveří se ozval tichý zvuk a Tom zvedl pohled, uviděl Aniny oči za malým okénkem. Dívala se na ně, oči se jí podivně leskly. Tom na ni lehce kývnul a ona se na něj zpoza ruky usmála, vrátila mu pokývnutí a pak okénko zavřela, dala jim víc soukromí, než kdy měli.
Uběhla půlhodina a Billovy vzlyky se staly spíše škytáním a občasným zanaříkáním. Skrz slzy, které mu stále tekly z očí, se schoulil do Tomova klína a schoulil se mu tam s hlavou na stehně. Tom ho stále hladil po vlasech, opíral se o zeď.
Bill svíral v pěsti Tomovy kalhoty a Tomovi to trhalo srdce na malé kousky. Zbytek jeho těla byl slabý, ale držel se Toma, jako by na tom závisel jeho život, jako by se bál, že mu odletí a bude pryč. Tom nevěděl, jestli to dělá schválně nebo ne, ale ať už to dělal z jakéhokoliv důvodu, chtělo se mu brečet, protože to nemělo dojít až sem.
Nakonec to Tom už nemohl zvládnout. Chytil Billa za pěst a povolil mu prsty s překvapivě velkým úsilím, namísto toho ho vzal za ruku.
Bill mu ruku stiskl stejně tak, jak tiskl materiál jeho kalhot a Tom si povzdychl.
Uběhlo dalších patnáct minut a Tomovi už přišlo bezpečné mluvit.
„Proč nejíš?“ zeptal se tiše.
Chvíli trvalo, než Bill našel svůj hlas. „Já… nevím.“ Zašeptal, hlas roztřesený a chraplavý a Tom cítil, jak se u něj chvěje. „Nic nevím…“ přestal na chvíli, než se zeptal. „C-Co je za den?“
„Osmého.“
„Ledna?“
„Ne,“ zašeptal Tom, zavřel na chvíli oči. „Února.“
Bill tiše zanaříkal.
„To nic,“ řekl Tom a pohladil ho po zádech, aby ho uklidnil. Přemýšlel, jak dlouho na tom Bill takhle je, kolik času mu uteklo. „Potřebuju, abys něco snědl,“ zamumlal a znovu ho pohladil po zádech. „Máš hlad?“
Bill mu přikývl do stehna.
„Dobře.“ Tom si chtěl vzít svou ruku zpátky, ale Bill ho nechtěl pustit. „Hej,“ řekl tiše, pohladil ho po mokrém obličeji. „Musíš mě pustit, abych ti mohl něco přinést.“
Bill znovu tiše vzlykl a zavrtěl zoufale hlavou, stiskl Tomovu ruku ještě pevněji.
„Vrátím se za pět minut,“ řekl, málem se znovu rozbrečel. „Hned jsem zpátky, slibuju.“
Billovo ticho po tom, co mu tohle Tom řekl, bylo vše vypovídající o tom, co si myslí.
Nevěřím ti.
Bylo tu ticho a stisk kolem jeho ruky se ještě zvětšil.
Nedůvěřuju ti.
Tom se zhluboka roztřeseně nadechl a chytl ho za rameno.
„Podívej se na mě,“ řekl, něžně mu pomohl do sedu, jejich ruce stále propojené. „Podíváš se na mě?“ zeptal se, ale Bill zavrtěl hlavou, vlasy v obličeji. „Hned jsem zpátky,“ promluvil Tom pomalu. „Za pět minut, maximálně.“
Vyndal svou ruku z Billovy a Bill se chytil kolem kolen, schoulil se.
Tom mu dal prst pod bradu a zvedl mu hlavu.
„Nechoď,“ zašeptal Bill smutně a Tomem při pohledu na něj projela bolest. Co to z něj udělal? Tohle byla skořápka, tohle nebyl Bill.
Tohle byl ten poslední, uvědomil si. Jeho sen, sen, který měl před nějakou dobou, sen se čtyřmi rozdílnými Billy. Tohle byla stránka, kterou z něj ještě neviděl, ale celou dobu tu byla, o tolik slabší než ty ostatní a dominantnější, také více potlačená.
„Dobře, nepůjdu,“ řekl a v Billových očích se okamžitě objevila pochybnost; nevěřil mu. „Nepůjdu,“ zopakoval. „Ale někdo ti musí něco k jídlu přinést.“ Stále se na Billa ustaraně díval, rychle poslal textovku Anně, prosil ji, aby přinesla něco jedlého a vodu. „Dobře,“ řekl a dal si mobil zpátky do kapsy. „Nikam nejdu.“
Bill přikývl a opřel se čelem o kolena. „Všechno je tak špatně,“ zašeptal zlomeně, hlasitě vydechl. „Tak špatně.“
„Co je špatně?“
Bill se na něj podíval a zase sklopil pohled. „Moje hlava,“ vydechl. „Je tak…“ zamyslel se. „Zamíchaná,“ zamumlal. „Nemůžu dokončit myšlenku… Jsem…“ zanaříkal a jeho záda poskočila potlačeným vzlykem, Tom si ho k sobě znovu přitáhl.
„Neboj se,“ zamumlal mu do vlasů. „Dostaneme tě z toho.“
Bill byl na chvíli zticha a pak se zeptal. „My?“
Tom přikývl. „Pokud chceš, samozřejmě. Nebudu tě obviňovat, pokud nechceš.“
Nastalo opravdu dlouhé ticho. „Zeptej se mě znovu, až v sobě budu mít prášky,“ řekl nakonec a Tom přikývl; to může udělat. Tom si ho přitiskl k hrudníku blíž, cítil v sobě něco, co se bál pojmenovat a vyřknout to nahlas, ale bylo to tam a bylo to tam nejspíš velmi, velmi dlouho.
Jen o pár vteřin později se ozvalo zaťukání na dveře a Tomovi bylo dovoleno odejít z postele, jelikož šel jen ke dveřím. Cítil, jak se na něj Bill vystrašeně dívá, nevěřil mu, a to bolelo.
Otevřel dveře a odhalil tak Annu stojící za nimi. Držela tác se dvěma sendviči a lahví vody.
„Jak je mu?“ naznačila rty, když jí vzal tác z rukou.
Pokrčil rameny. „Zmatený, myslím…“
Anna přikývla, vypadala vážně. „Dobře,“ vydechla, jako by nečekala nějakou drastickou změnu. „Ať se nají,“ řekla a kývla směrem k tácu. „A snaž se dohlédnout na to, aby si vzal tyhle,“ ukázala na malý papírový kelímek se třemi prášky uvnitř. „Poslední dobou vůbec nic nebral.“
Tom přikývl. „Můžu…“ odkašlal si a zašeptal. „Můžu tu zůstat přes noc?“
Anna se jemně usmála. „Vymyslím nějakou výmluvu. Dohlédneš, aby se vyspal? Myslím, že by mu bylo mnohem lépe, kdyby se najedl, vyspal a měl v sobě něco, co mu pomůže myslet.“
Tom se zhluboka nadechl a urovnal si v dlaních tác. „Jo. Dobře.“
„Jsem ráda, že ses vrátil,“ řekla pak, vypadal skoro až ubrečeně. „Potřebuje to.“
Tom se na ni jen usmál, znovu se v něm zvedl pocit viny. Kdyby neodešel, tak by se tohle vůbec nestalo. Bill by stále byl ten Bill, kterého znal, a ne zlomený stín svého minulého já. Přišel až moc pozdě.
Anna musela vycítit Tomovy temné myšlenky, protože řekla: „Co se stalo, stalo se.“ Položila mu dlaň na rameno, jako by se ho snažila uklidnit, ale nijak to nepomohlo. „Postarej se o něj,“ řekla, její tón byl lehce tázavý a Tom přikývl, než se na něj ještě jednou usmála a zavřela dveře.
„Šeptali jste,“ řekl Bill tiše, když Tom položil tác na starý noční stolek u postele.
„Jez,“ řekl Tom, pohladil Billa ve vlasech, měl je mastné a slepené a zoufale potřeboval sprchu; nařídil mu sebrat jeden z obložených chlebů, které ležely na táce. Vzal si ten, co byl nejblíž a zakousl se do něj, Tom ho stále hladil po zádech.
Trvalo skoro dvacet minut, než Bill snědl oba malé chleby, nejspíš proto, že jeho žaludek byl zvyklý být relativně prázdný a bylo by mu špatně, kdyby jedl moc rychle. Když byl hotový, těžce se o Toma opíral, měl zavřené oči a trochu se chvěl. „Chceš si vzít prášky?“ zeptal se Tom tiše. Nechtěl mu to nařizovat, nechtěl, aby se cítil pod tlakem a chtěl, aby si to rozhodl sám, k jeho překvapení Bill nezaváhal.
„Ano.“
„Dobře.“ Tom se za něj natáhl pro malý kelímek a lahev s vodou a podal je Billovi, který se posadil. „Nejspíš bys měl-“ chtěl Billovi říct, aby si vzal jeden po druhém, ale Bill zaklonil hlavu, hodil si všechny tři do pusy a zapil to pořádně velkými loky vody. Tom se trochu zasmál. „Nebo si je vezmi všechny nejednou, jak chceš.“
Bill zavřel oči a podal mu vodu zpátky. Deset minut jen seděl a nic neříkal, Tom se na něj jen díval. Když znovu otevřel oči, seděl a rozhlížel se, jako by něco hledal.
„Je ticho,“ zamumlal a očima přejížděl opatrně po pokoji.
„Fungují ty prášky.“
Jako by ho slyšel poprvé, Bill trhnul hlavou. Chvíli na něj zíral, prohlížel si ho. Vypadal trochu zmateně. „Co,“ začal, „to máš na sobě?“
Tom si skousl ret a usmál se. „Ahoj,“ řekl a jeho malý úsměv se po chvíli rozšířil. Tohle znělo trochu víc jako Bill. „Jo, tohle nosím, když nepracuju.“
Bill se na něj ještě jednou podíval. „Vypadáš hloupě,“ řekl s něčím, co připomínalo odfrknutí, ale nezněl moc přesvědčivě. Měl hlas pořád ještě slabý, ale alespoň se snažil chovat tak jako dřív, a to dalo Tomovi naději, že by všechno mohlo přeci jen být tak jako dřív. Možná nebylo všechno úplně ztracené.
Bill se mu podíval do očí a Tom měl pocit, jako by se na něj díval úplně poprvé, protože v jeho očích bylo něco nového, něco zranitelného, co tam předtím nebylo. Přibližovali se k sobě, mezi jejich rty byl snad centimetr, když Bill sklopil hlavu a nadechl se.
Tom polkl. „Jsem tady,“ zamumlal. „Už nemusíš být sám.“
Bill roztřeseně vydechl. „To už jsi říkal i předtím,“ vydechl, nedíval se mu do očí a odtáhl se. „Říkal jsi, že tu budeš, ale lhal jsi.“
Tom polkl. „Nevím co říct,“ řekl upřímně. „Vím, že to není dost, ale je mi to opravdu líto. Nemyslím si…“
„Myslíš někdy vůbec?“
Tom se smutně usmál a snažil se mu podívat do očí. „Myslím, že máš pravdu.“
Nastala krátká pauza, kdy bylo slyšet jen Billovo dýchání; znělo to, jako by se snažil znovu nebrečet. „Ale věřím ti,“ řekl nakonec, a teď Bill zvedl pohled a v jeho očích byl známý lesk. „A odpouštím ti.“
Kdyby mu někdo před šesti měsíci řekl, že odpustí vrahovi za všechno, co udělal, tak by mu dal pěstí. Tom tyhle věci neodpouštěl, nepodporoval žádnou formu vraždy, ale Billovi nejspíš odpustil už dávno, jen si to nechtěl uvědomit.
„Nedělej to,“ zašeptal Bill, oči vykulené a vyděšené.
„Máš pravdu,“ řekl Tom a Bill sebou trochu cuknul. „Musíš nejdřív odpustit sám sobě,“ pokračoval. „Odpusť si, Bille.“
„Nemůžu,“ zašeptal Bill zlomeně, znovu se podíval do svého klína.
Tom věděl, že tohle řekne, věděl, že si tohle bude myslet a měl dojem, že to může pochopit.
Ani Billa neobviňoval z toho, že vycouval z jejich skoro polibku. Tom to nejspíš nikdy neměl zkoušet, ale nevšiml si toho, dokud od sebe nebyli na milimetr daleko. Bill byl ještě zmatenější než Tom a Tom věděl, že to bude trvat týdny, měsíce,
roky, než Bill odpustí
jemu a předpokládal, že dobrý spánek pomůže tomu, aby se Bill cítil trochu víc sám sebou, pak Tomovi nejspíš dá přes hubu. Ne že by si to Tom nezasloužil.
„To co jsem řekl, jsem nemyslel vážně,“ řekl Bill a otočil se k Tomovi, měl červené a opuchlé oči. Tom neměl ponětí, o čem to mluví. „To, že tě nenávidím, není pravda.“
Tom nepromarnil ani chvilku. „Já tebe taky ne.“ Bylo to spíše ujištění než cokoliv jiného, jen kdyby si to Bill neuvědomoval.
Znovu se k sobě přibližovali, sdíleli dech a Tom byl naprosto opojený už jen tím, že ho měl u sebe. Tohle bylo to, o čem snil každou noc v Berlíně; jen s ním takhle sedět, být si blízko a sdílet kyslík. Nesnil o líbání nebo o sexu, snil o tomhle a věděl, že to znamenalo, že jeho city byly hlouběji, než si myslel.
„Můžu…?“ zašeptal, než položil dlaně Billovi na ramena a přitáhl si ho k sobě blíž, jejich rty se dotkly, opravdu lehce.
Bill se na chvíli zasekl, ale neodtáhl se, jak se Tom bál, že se stane. Namísto toho mu polibek jemně oplatil, jen trochu našpulil rty a položil mu dlaň na loket, prsty obtočil kolem jeho ruky.
Byl to ten nejjemnější a nejopatrnější polibek, který kdy Tom komu dal, jako ty, jež máte, když vám je třináct a nevíte, co dělat. Byl ale také ten nejsilnější. Bylo to, jako by našel vodu po dnech na poušti a Tom nikdy nechtěl, aby to přestalo.
Jeho srdce tlouklo rychlostí míli za minutu, zatímco se jeho levá ruka zapletla do Billových vlasů a naklonil hlavu, vpil se mu do rtů úplně, prohloubil polibek. Chutnal po soli a Billovy rty se chvěly, zatímco chytil Toma kolem krku, přitiskl se k němu blíž, jako by chtěl, aby se jejich těla vstřebala do sebe.
Tom je něžně položil na postel, lehl si vedle Billa a jejich rty od sebe neoddělil. Za Tomovými víčky tančily barvy, nikdy si nepomyslel, že ještě kdy Billa políbí, a slzy, které Billovi stékaly po tvářích, napovídaly tomu, že on si to nejspíš také nemyslel.
Billův dech se odrážel od jeho rtů v roztřesených obláčcích, když se od sebe odtáhli, a Tom ho pohladil hřbetem ruky pod očima, skoro zadržoval dech a čekal na jeho reakci. Nechtěl nic dělat. Jeho fobie z romantického sblížení se zdála pryč, skoro jako by teď toužil po dotecích; zdálo se, že touží po připomínce, že je Tom opravdový a ne jen v jeho hlavě.
„Co chceš vědět?“ zeptal se Bill najednou, naprosto zničehonic prolomil bublinu ticha kolem nic.
Tom k němu otočil hlavu, díval se na jeho profil. „O čem?“
„O čemkoliv,“ vydechl Bill a otevřel oči. Jeho hlas byl nakřáplý z breku a stále zněl, jako by nechtěl jít výš než nad hranici šepotu. „Všechno. Vím, že musíš mít otázky.“
„Nemusíš…“
„Ano, musím.“
Tom si olízl rty a snažil se vstřebat, kolik toho Bill zvládne, na co by se mohl zeptat. Vypadal ale pěkně odhodlaně. Měl šanci zeptat se ho, na cokoliv chtěl a nejspíš dostat upřímnou odpověď. Tolik otázek se prohánělo jeho myslí, měl problém vybrat si z nich.
„Dám ti příklad,“ řekl Bill, když byl Tom už skoro minutu zticha. „Její matka mě vždy nenáviděla, už od doby, co jsme byli děti.“ Zastavil a odkašlal si, oči měl přilepené na stropě. „Myslím, že viděla něco… neměla ráda ani mého otce, myslím, že si to poskládala dohromady. Špatné vibrace. A moje mamka, ona… hubla a byla pořád ubrečená… myslím, že nechtěla, aby její dcera…“ zadrhl se mu dech v krku a znovu zavřel oči. „Víš, že by mu bylo už skoro pět let?“ zašeptal, když se sebral. „Tomu dítěti.“
„Bille…“
„No nic,“ pokračoval, zhluboka se nadechl a ignoroval Toma. „Otázky.“
Tom zaváhal, ale věděl, že to Bill myslí vážně. „Byli by k tobě o tolik hodnější,“ začal, „kdybys jim řekl přesně to, co jsi řekl mně.“ Nemusel se ptát na otázku, protože Bill věděl, o čem mluví a netrvalo mu dlouho odpovědět.
„Chtěl jsem zabít svého otce, pamatuješ?“ řekl tiše. „A udělal bych to znovu; toho vůbec nelituji.“ Zastavil, nasál spodní ret do úst a bolavě se na Toma podíval koutkem oka. „Nezáleží na tom, jestli budu prosit o to, že jsme šílený nebo ne,“ pokračoval. „Neměli by mě nechat jít jen proto, že si nepamatuju detaily. Krev mám stále na rukou. Udělal jsem to a nezáleží na tom, jak se na to díváš.“
„Takhle to nefunguje.“
„Takhle já funguju. Zasloužím si to, co jsem dostal.“
V jeho hlase bylo něco zvláštního, jiný druh chvění, ale Tom na to už nijak nemyslel, protože tu byla spousta věcí jinak. Vydechl, věděl, že ho teď stejně nepřesvědčí o opaku, rozhodně si ale nezasloužil doživotí.
„Alespoň máš celý život na to, aby sis to rozmyslel,“ zamumlal a zmeškal zamračení, které mu Bill věnoval. „Pamatuješ, jak jsi mi řekl, že jsi málem zabil svého spoluvězně?“ nechtěl se víc šťourat v tom, co se stalo mimo vězení, ne teď; měli teď celý čas světa na to, aby si povídali, Bill by to neměl všechno říct v jeden den.
Bill pomalu přikývl. „Bylo hloupé mi nějakého dávat,“ řekl.
Tom mu stiskl ruku. „Takže co se stalo?“
Bill si odfrkl, ale neusmál se. „Ten sráč to na mě zkoušel,“ vysvětlil. „Nějaký feťák, co zoufale toužil po kontaktu, řekl bych. Myslel si, že jsem slaboch, na kterýho by to mohl zkusit.“
Tom vzteky zaskřípal zuby, když si to představil, a najednou si v jeho hlavě ten muž zasloužil to, co dostal. Málem se zasmál, když si představil, jak v šoku musel být, když se s ním Bill pral a vyhrál. Aby se rozptýlil od těch myšlenek, zeptal se: „Co tvoje mamka malovala?“
Na Billových rtech se objevil slabý úsměv a Tom by přísahal, že je to ta nejkrásnější věc, jakou kdy viděl. „To je to, co chceš vědět?“ zeptal se a letmo se na něj podíval. „Hlavně abstrakce,“ řekl, nečekal na odpověď. „Barevné, šťastné. Dělala hodně autoportrétů a malovala lidi z ulice.“ Odmlčel se. „Když mi bylo jedenáct nebo deset, její obrazy začaly být smutné. Reflektovaly její náladu, víš… hodně modré a šedé a černé. Hodně brečících žen a dětí obklopených temnotou. Nikdo si je nekupoval…“
Tom se na chvíli zamyslel, když se něco probudilo v jeho paměti, přemýšlel, co to bylo, ale pak mu to došlo. Viděl takový obraz a přesně věděl kde. „Mamka ano,“ řekl dřív, než mu došlo, co říká a jeho hlas byl udivený.
„Cože?“
„Mamka ano,“ zopakoval Tom, zamrkal, jak viděl ten obraz před očima. Ano, muselo to být její. „Visí v mém starém pokoji u nás doma.“ Bylo to divné, pomyslel si. Bylo divné, že spolu byli takhle propojeni, že tu byl čas, kdy se jejich matky setkaly, kdy se dívaly na obrazy a kdy se jeden prodal. Možná dokonce i viděla Billa, možná jeho matka někdy spočinula pohledem na malém chlapci, který měl vyrůst a ukrást Tomovo srce a mysl, a ona se na něj dívala jako na obyčejné dítě a už na něj nikdy nepomyslela.
Bill na něj teď zíral, obličej naprosto bez emoce. „Tvoje mamka,“ zopakoval, oči vykulené, a pak se usmál. „Děkuju,“ řekl, usmál se opatrně, ale udělal to a Tom potlačoval nutkání se naklonit a znovu ho políbit.
S obrazem bezpečně zastrčeným pod rukou Vivian Trümperová vystoupila z garáže alá galerie a byla na cestě k autu, když něco zachytilo její pohled. Na verandě seděl chlapec, nohy daleko od sebe a hrabal se ve štěrku pod schody malým kapesník nožíkem. Kouřil, oddechoval kroužky do vzduchu a něco na něm nebylo v pořádku. Tenhle pohled už na dětech viděla; učila na střední škole a naučila se poznávat, když děti něco trápilo.
Zaváhala, nechtěla rušit, ale najednou šla k němu, její podpatky se ve štěrku trochu propadaly. Na tom tmavě oblečeném chlapci bylo něco zvláštního.
„Ahoj,“ řekla, když k němu došla a on k ní zvedl pohled zpoza černé ofiny. Nepozdravil ji, namísto toho zase sklopil hlavu a bodal do štěrku trochu víc. „Koupila jsem si jeden z obrazů tvojí mamky.“
„Super,“ zamumlal, jeho hlas byl vysoký a zněl, jako by ještě nebyl ani teenager, nejspíš mu nebylo víc než třináct nebo čtrnáct.
„Máš opravdu hezký make up,“ pokračovala Vivian, chtěla, aby se na ni znovu podíval, protože měl opravdu ohromující oči.
„Díky.“
Vivian poznala, když nebyla vítána. „No, jen jsem tě chtěla pozdravit, vypadal jsi tady tak sám.“
Chlapec znovu zvedl hlavu a rychle se na ni podíval. „Čau.“
Vivian se na něj usmála, i když si toho nevšiml. „Tak se měj krásně,“ řekla mu, než se otočila a odešla k autu, nechala ho dívat se za ní, mumlal, že na světě nic jako mít se krásně neexistuje.
Na obraz se zapomnělo, až dokud se její a Gordonův syn neodstěhoval a nešel do práce. Pak tam byl, stál opřený o zeď pod schody a Vivian bylo zle z toho, že tam jen tak stojí a práší se na něj, byl to tak hezký obraz. Pověsila ho v ložnici svého syna a přemýšlela, kde ten chlapec, kterého před lety potkala, asi teď je.
„Za co?“ zeptal se Tom.
„Za všechno,“ zašeptal Bill a otočil se na bok zády k Tomovi, Tom přes něj přehodil ruku a přitáhl si ho blíž do pozice, za kterou by ho zřejmě před dvěma měsíci Bill zabil.
Bill pokrčil ruce a dal je kolem Tomových, oči se mu zavíraly a do jeho mysli začínal přicházet spánek.
Tom přitiskl rty na temeno jeho hlavy a ani jeden z nich už nic neřekl.
Nepotřebovali, protože to ticho říkalo všechno.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 26
Jsem moc ráda, že tady vidím nový díl téhle povídky. Je to celé tak plné emocí, že nad tím budu opět celý týden přemýšlet
Děkuju za překlad.
Ďakujem za nádhernú kapitolu. Tá udalosť s Tomovou maminkou je zvláštna:) škoda, že nemohla Billovi pomôcť už vtedy keď sa dal zachrániť. Som rada, že tam Tom môže zostať na noc ale dokedy, a čo bude keď bude musieť odísť? Mám z toho strach a Billa mi je ľúto. Vlastne aj Toma, zamilovať sa do niekoho, kto nemá inú budúcnosť než tú vo väzení… stále potichu a veľmi nesmelo dúfam, že Bill sa mýli a stalo sa to možno inak.
Som rada, že to Bill zo seba dostal a že tam Tom môže ostať na noc. Teraz je to celkom fajn, ale čo sa stane ďalej?
Vďaka za preklad.
Konečně, tak dlouho a netrpělivě jsem očekávala další díl.. 🙂 Při čtení jsem se tak nějak podivně usmívala přes slzy, které mi tekly.. ten díl mi přišel hrozně dojemný.. :)Nebo mě prostě dojal Bill, když se zlomil.. Jsem ráda, že Tom pochopil, že je schopný odpustit.. a doufám, že už Tom Billa neopustí.. Krásný díl, děkuji za překlad.. 🙂
Jsem zvědava jak to bude dál nevěřím že konec bude dobrý.
no teda…dokáže mě takhle povídka ještě stále více rozněžnit nebo dokonce překvapit? Miluju to!!!
Dobře, budeme předstírat, že jsem tenhle díl nečetla už pětkrát v originálu 😀 Když já se nemohla dočkat! 🙁 :3 Ale stejně česky je to prostě pohodlnější, rozumím každému slovu a dokážu si poskládat každou větu. 😀 Takže i přes to, že jsem napřed si vždy ráda přečtu i českou verzi a děkuju za ni LilKatie 🙂 Tahle povídka zkrátka vždy překvapí, každý díl je něčím jiný, originální a proto je tak úspěšná a přeložená i do čínštiny! Pokud jsem správně pochopila a četla na blogu s originálem. Každopádně se budu strašně moc těšit na pokráčo :3 (I když jsem ho četla třikrát :-D) Každopádně, Tom si u mě vyžehlil to, co provedl včerejším dílkem, takže… máš jediný štěstí, kámo! 😀 Já ale myslím…, kdo by se nezachoval stejně? Jsme moc kritičtí, protože… něco takového, co si Tom přečetl, a ke všemu bez vysvětlení… to se nerozdýchá snadno, ale s vysvětlením… se to taky nerozdýchá snadno…, ale je to už něco úplně jiného. Jinak se na to Tom teď dívá, takže jsem strašně ráda, že se Bill vypovídal, protože… to mu určitě pomůže, jak psychicky, tak plně doufám, že i z vězení, páč… nevěděl, co dělá a to vše okolo, to jak vnímá, jak se s okolnostmi vyrovnává, to je prostě… on nepatří do vězení. Děkuju moc za překlad :3… a sakra! Brokenmirror by měla za tohle veledílo dostat nějakou Grammy nebo Nobelovku! 😀 Tohle je neskutečné. Vážně… musí na sebe být pyšná! <3