Když se ho předtím ptali na podrobnosti z té noci, odpověděl stroze: pršelo a víc si naštěstí nepamatuju. Pravda to však byla pouze z části. Tu noc skutečně pršelo. Venku se doslova ženili všichni čerti. Ztráta paměti byla ale pouhou výmluvou. Pamatoval si každou vteřinu té nehody až do chvíle, kdy zděšením, vyčerpáním a bolestí neupadl do mdlob. Každou vteřinu nejhorší noci svého života. Dal by všechno na světě za to, aby zapomněl. Aby byl schopen smazat obrazy jejich tváří, bledých, umazaných od krve a pohledů upírajících se do prázdna. Byli pryč ještě dřív, než se stihl vzpamatovat z prudkého nárazu. Odešli tak tiše a rychle, že to sotva mohl postřehnout. Fakt, že dlouho netrpěli, mu zůstával po celá léta jedinou útěchou. On naopak trpěl od toho dne a jeho zoufalství jako by každou vteřinou narůstalo.
Unaveně se opřel o chladný sklený povrch, těžce vydechl a zavřel oči. Poletující sněhové vločky a stromy, prohýbající se pod silou větru, byly jedinými svědky jeho slz. Poslepu nahmatal vedle sebe skleničku whisky, hltavě se z ní napil, doufaje, že mu hořká pachuť na jazyku pomůžu otupit bolest, kterou se tak rád obklopoval. Dobrovolně se uzavřel v začarovaném kruhu, vystavěl si kolem sebe zeď natolik silnou, že za ni jenom stěží mohl někdo nahlédnout. Odmítal se smířit s tím, že jeho život tím okamžikem neskončil. Nechtěl se smířit s faktem, že zatímco on nadále dýchal, jeho srdce divoce bušilo a odmítalo mu pomáhat ve vlastní destrukci, jeho milovaná žena a dcerka byly pryč.
Miloval ji. Miloval sníh, Vánoce, miloval rodinnou idylku. Jak by řekla jeho žena, cítil se dokonale šťastný už jenom při pohledu na zčervenalé tváře a rozzářené oči svých dětí, na drobný vánoční stromek krčící se v rohu pokoje a na několik dárků ukrytých pod jeho hustými větvemi.
Amélie dostala porcelánovou panenku, kterou odmítala pustit z rukou, a i přestože se jí snažili vysvětlit, že se jedná o holčičku, což bylo díky dlouhým havraním vláskům jasné na první pohled, ona ji pojmenovala Bill, protože jí připomínala mladšího sourozence. Bill si moc přál pejska, ale jelikož si v té době nemohli dovolit další výdaje, koupil mu auto na dálkové ovládání. Teprve po letech si uvědomil, jak málo jej tehdy znal. Měl mu raději koupit omalovánku, obrázkovou knížku nebo plyšovou hračku, ale on si vybral tu nejhloupější věc, jakou mohl. Koupil mu autíčko jenom proto, že byl chlapec a chlapci si přeci s autíčky mají hrát. Vůbec na něj nebral ohled. Nevěnoval pozornost tomu, že si s autíčkem hrál možná jednou v životě a pak jej ukryl do skříně. Byl se sebou spokojen, protože udělal, co měl. Koupil mu dárek vhodný pro malého chlapce.
Tehdy úplně přehlédl skutečnost, že jeho syn nebyl malým chlapcem. Byl zázrakem. Zázrakem v podobě malého dítěte a on si vůbec nevážil daru, jenž mu byl seslán z nebe.
…
Když po třech dnech strávených v nemocnici konečně otevřel oči, spatřil několik centimetrů od své tváře pohled dvou drobných oček. Dřív, než si uvědomil, co se stalo, dřív, než pochopil a poddal se zdrcující bolesti, byl vydán na milost těm nevinným studánkám. Bill postával u postele, ale byl tak maličký, že musel stát na špičkách, aby na něj vůbec dohlédl. Kroutil se kolem opěradla, ukrýval se za velikým polštářem s hravým úsměvem, jako by ani nebyli v nemocnici, ale doma a hráli na schovávanou. Rozčepýřené černé vlásky mu padaly do tváře, ale on si toho nevšímal. Byl úžasně bezprostřední. Na nemocniční prostředí byl již zvyklý. Neměl strach.
Musí jít za ním. Musí ho vidět. Podívat se mu do očí. Do očí téměř identických s těmi, které tolik miloval, a vynahradit mu všechny ty Vánoce, které bezohledně přehlížel.
…
„Tak… co jí ří-káš?“
Bill k němu zvedl pohled, ale Tom se na něj nedíval. Pohledem i nadále zůstával viset na korpusu z nádherně vyleštěného cedrového dřeva. Bill si dal speciálně záležet na tom, aby byla zhotovena právě z tohohle druhu. Nacházel v tom jakousi symboliku. Jako by byli s Tomem vzájemně propojeni. Domluvit se s obchodníkem sice vyžadovalo hodnou dávku úsilí, ale nakonec všechno dopadlo dle jeho představ a jedna z kytar malého hudebního obchůdku v zašité části města konečně nalezla svého majitele.
Bill se zhluboka nadechl, přisunul se blíž, vzal jeho třesoucí se prsty mezi své a pomalu je položil na červený cedr, který se ve světle malé stolní lampy krásně leskl a byl zbarven hned několika odstíny v závislosti od hry světla. Na některých místech byla kytara ponořená do tónů jemného jantaru, který pomalu, přirozeně přecházel přes medovou až v tmavě hnědou.
Tom se smutně pousmál a krátce přikývl. Veden Billovou dlaní se pomalu dotýkal krásného hudebního nástroje, pro který by před lety dal i vlastní život. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků, jaké kdy dostal, a zároveň mu způsoboval neuvěřitelnou bolest. Sledoval trasu svých prstů mapujících kvalitní dřevo, jeho touha po hře byla mnohem silnější než kdy předtím, a přesto se neodvážil přiblížit ke strunám. Možná to bylo hloupé a pošetilé, ale po Flinnově příchodu na něj opět dopadla tíha minulosti a on netušil, jak by s ní měl bojovat. Byl unavený. Příliš unavený.
„Bille,“ šeptl a opatrně vymanil ruku ze sevření jeho hubených prstů. Zahleděl se mu hluboce do očí, bříšky prstů jej pohladil po čelisti. „To, co teď cítím, nebo to, jak se asi tvářím, nemá s tvým dárkem nic společného. Opravdu jsi mi udělal velikou radost. Nechci, abys byl smutný a vysvětloval si mé chování špatně.“
Natáhl ruce a posadil si Billa na klín. Opět se naklonil k jeho tváři a políbil jej. Bill tiše vydechl, pootevřel rty a s potěšením přijal Tomův jazyk, takže tím prodloužil spojení jejich rtů. Vychutnával si tu chvíli, jak jen něco takového vychutnat lze. Třásl se proti jeho tělu a vdechoval tolik typickou vůni obohacenou tóny barvy na malování. Tom totiž nedokázal odolat, otevřel jednu z plechovek žluté barvy a na stůl ve třídě mu namaloval malé srdíčko. Soustředil se na Tomovy měkké poddajné rty a opět zatoužil po tom, aby mohl naslouchat jeho klidnému dýchání.
„Nech-ci tě nutit do hr-aní. Chci jen… abys popře-mýšlel. A nezaha-zoval svůj ve-liký dar,“ pomalu rozepnul vrchní knoflík a odhalil tím zlatistý proužek kůže, která se pod jeho dotekem okamžitě napnula. „Já… bych dal všech-no na světě za to, abych…,“ odvrátil tvář a rychle zamrkal, aby tím odehnal přítomnost slz. Byl se svým osudem naprosto smířený, ale někdy… někdy zoufale zatoužil, aby jeho budoucnost nebyla zpečetěna. Aby dostal ještě poslední šanci.
Tom mu věnoval láskyplný úsměv a opět zavrtěl hlavou. Vzápětí zvážněl. Oči mu zahalil Billovi neznámý stín.
Tom se od něj odtáhl a opět mu pohlédl do očí, ve kterých náhle spatřil míhající se vzpomínky ve formě obrazů různých situací, střídajících se tak zběsile jako ve zrychleném filmu. Viděl sám sebe na školním pozemku zastavit na místě, když se po něm rozběhl strážník. Viděl se mračit na budovu ústavu Billova otce. Viděl se v jeho kanceláři litujícího svého arogantního chování, vdechujícího nezaměnitelnou vůni. Další vzpomínka byla ještě krásnější. Chlapec s náručí plnou knih, pokožka bílá jako sníh, tvář překrásná. Víla, anděl, možná porcelánová panenka. Viděl jeho nesmělý pohled, nejisté úsměvy, stydlivé odvracení tváře pokaždé, když se jejich pohledy náhodně setkaly. Slyšel ozvěnu jeho smíchu a rozpačité vyslovování slov. Na pozadí plátna Billových očí spatřil začátek svého štěstí. Příchod zimy, která mu změnila život.
„Slibuju.“ Řekl to pevným hlasem i přesto, že neměl ani tušení, co všechno je ještě čeká. V krku ucítil nepříjemný knedlík, na hrudi tlak jakoby předzvěst něčeho špatného, ale on viděl pouze Billův nádherný úsměv a ničemu jinému nebyl schopen věnovat pozornost. „Ale ty mi slib, že rozšíříme tvůj seznam šíleností o další kousky. Nemusí nikdy skončit.“
…
Neviděl nic. Všude kolem něj se rozléhala nekonečná nicota pohlcující poslední zbytky jeho bytosti. Slyšel zoufalé volání. Prosíky, aby otevřel oči, aby se nadechl, ale on těm slovům vůbec nerozuměl. Oči měl přeci otevřené, dýchal. Začínal být zmatený. Možná to bylo všechno pouze šíleným snem. Chtěl se pohnout, hýbat nohama, probudit se, ale nedokázal víc, než hledět do prázdnoty před sebou, za zvuku zoufalého řevu, který mu rval ušní bubínky.
Najednou to ucítil. Ostrou bolest uprostřed hrudníku. Něco uvnitř něj se pohnulo, jednou, dva krát. Zpočátku slabě, téměř neznatelně, po chvíli byly již pohyby pravidelné a on cítil, jak něco uvnitř něj zoufale pumpovalo pořád rychleji a rychleji. Řev ustal. Obrysy prázdnoty kolem něj konečně získávaly ostré rysy. Opět se nadechl, nádech mu však způsobil silnou bolest a vykašlání několika hltů ledové jezerní vody. Byla mu zima. Ne. Začínal mrznout.
autor: B-kay
Balance znamena pokazde smrst krasnych pocitu 🙂 at uz jsou vesele nebo smutne. Strasne se mi libi, jak se Bill neboji pekne si rict o to co chce. Gordonuv pribeh je smutny, tragicky, ale ani to ho neomlouva k tomu, ze se vykaslal na vlastniho syna o Vanocich a vubec se mu nesnazi porozumet.
Myslím, že Gordon bude jednou ještě hodně litovat, ale aby už potom nebylo pozdě…
Bill s Tomem jsou jako vždy úžasní a Billovo přáni je nádherně. Těším se, až si ho společně splní…
Gordona je mi vážně líto. Věřím, že pocit viny v něm musí pořád přetrvávat a také věřím, že není jednoduché s tím žít. Ale jsem stejného názoru jako Lexi. Ani to, co Gordon prožil neomlouvá to, jak se k Billovi chová. Strašně doufám, že už si konečně uvědomil, že by se měl k Billovi chovat jinak a že mu vynahradí všechny ty roky. A především že začně konečně žít! Je mi vážně líto, že se pořád utápí v minulosti, tím to ztěžuje nejen sobě, ale i Billovi.
Jinak byl tenhle díl jako vždy, nádherný ♥ Na tuhle povídku vážně nemám slov, snad jen, že při čtení se cítím vždycky krásně. Mám z Toma a Billa ohromnou radost a jsem ráda, že se kluci poznali 🙂 Tohohle křehoučkého Billa doslova miluju! A strašně moc se těším na den, kdy Tom sám od sebe sáhne po kytaře a začně hrát. Myslím, že už teď k tomu má slušně našlápnuto, a to jen díky Billovi 🙂
A srneček žije! ♥ Jsem za něj moc šťastná, ovšem věřím, že teď jej budou čekat krušné dny vzhledem k jeho mamince 🙁
Děkuji za dech beroucí díl! ♥♥♥
Tom určitě začne hrát pro Billa jsem rada že srneček žije.
Keď sa srnček prebral, zistila som, že som zadržiavala dych s ním:) Vlka s maličkým neskutočne prežívam. Samozrejme aj osud Billa s Tomom. Gordonove myšlienky sú akoby prvým krôčikom k prijatiu Billa takého aký je. Gordon si uvedomuje aký poklad má, len nie je schopný prejaviť mu to alebo je to nejaký druh sebectva? Nešťastný ľudia ubližujú svojim blízkym veľmi kruto aj keď ich svojím spôsobom milujú. Je mi strašne ľúto toho aký je k Billovi. Dúfam, že sa to časom zmení.
Tom je dokonalá bytosť. A Bill tak isto. Zbožňujem všetky ich rozhovory, dotyky myšlienky a chvíle keď sú spolu.
ĎAKUJEM♥♥♥
tak určitě jsem moc moc řád,a že srneček žije a zároveň se strašně těším na další díl. Miluju Balance. Zanmená to pro mě moc. Vždycky si zarelaxuju, někdy pobrečím, někdy zasměju a vždycky to stojí za to. 🙂
🙂
Krásná kapitolka, jen doufám, že Tomova obava je lichá a vše bude už jenom dobré.
Komentář 6 zcela vystihuje můj vztah k této povídce. Je úžasná, moc za ni děkuju.
Tom beztak zase začne hrát na kytaru, až Bill uslyší. tak si to představuju. 🙂
popis přivedení srnečka k životu byl krásný. tenhle zážitek je spolu splete ještě víc. obzvlášť, pokud přišel srneček opravdu o maminku.