Ničitel 38.

Aishiteiru

Tom

Nastal zmatek. V rychlosti jsem si doběhl na záchod. Mezitím se všichni obyvatelé Asgardu shromáždili venku. Odin vystoupil z řady a všechny nás sjel vážným pohledem. Všiml jsem si, že se k nám připojila skupina nějakých čarodějů a spousta Álfů. Už na první pohled se lišili od těch temných. Odin si odkašlal. Všichni k němu otočili své pohledy.

„Chci, abyste věděli jednu věc,“ začal rozvážně. „Jste tu z vlastní vůle. Pokud nechcete riskovat své životy, nemusíte bojovat.“ Odmlčel se a čekal, jestli někdo odejde. Nikdo se ani nehnul. Odin pokýval hlavou. Vypadalo to, že to čekal. „Dneska se rozhodne o budoucnosti celého světa. A pamatujte si, i když nezvítězíme, bojovali jsme a věřili v dobrou věc.“

Po Odinově proslovu jsme se přenesli na volné prostranství v Helu. Přímo proti nám se začali objevovat naši nepřátelé. Nejdřív Jeff a jeho nejbližší, a potom temní Álfové, obři a několik čarodějnických cechů. Byly jich stovky. Měli nad námi jasnou převahu.

Všiml jsem si Andyho a jeho pátravého pohledu. Hledal Lokiho. Nemohl uspět. Na čele se mu vytvořila drobná vráska. I Jeff se rozhlížel. Když si všiml mě s Ničitelem v ruce, nejdřív se zatvářil překvapeně.

„Vydejte nám Ničitel a necháme vás jít,“ zahřímal.

„Nikdy.“

„Fajn, jak chcete. V tom případě vás všechny zničíme. Pozabíjíme do posledního přeživšího!“

A tak to začalo. Všude kolem mě se bojovalo. Stál jsem vedle Olieho, který se ode mě odmítal oddělit na víc jak pět metrů s tím, že mě bude chránit. V jedné ruce jsem držel bělostně zářící Gramm a v té druhé Ničitele. Zatím jsem se kouzelnou hůl neodvážil použít. Ale věděl jsem, že to přijde. A to velmi brzy.

„Hele, ty seš ten kus těla, který jsme zachraňovali!“ ozvalo se. Ten hlas mi byl povědomý. Otočil jsem se. Přede mnou stál Laava de Kamen v celé své kráse a vesele se šklebil.

„Co tady děláš?“

„Jdu vás všechny zachránit. Ywo mi půjčil jeden ze zbývajících kouzelných kamenů. Nemůžu zklamat,“ prohlásil sebevědomě.

„Aha.“

„A kde je vůbec můj kámoš?“

„Myslíš Lokiho?“

„Jo,“ přikývl.

„Uvěznili ho tu…“ Náš rozhovor přerušil příchod obrovského obra. Musel jsem se věnovat boji. A tentokrát jsem použil i Ničitele.

Menší komplikace nastala, když jsem zjistil, že nevím, co s aktivovanou zbraní udělat, abych ji dostal plně pod svou kontrolu.

Do prdele. Do hajzlu. Pomóc!

Bill

Jsem sám. Ticho přerušuje pouze kapání jedovaté tekutiny na má záda. Už jsem to ani necítil. Představoval jsem si, jak mi jed pomalu rozežírá kůži i maso. Stěží jsem se držel při vědomí, hlava mi klesla na prsa.

Vtom jsem zaslechl rány. Nahoře se něco dělo. Zvedl jsem hlavu.

Levi…

Najednou se zvuky přiblížily a něco vyrazilo dveře mé cely.

„Loki, kamaráde!“

Ale ne. Ne, ne, ne. Jen jsem se přiotrávil tím jedem a tohle se mi zdá. Zavřel jsem oči a pak je zase otevřel. Laava i jeho nejbližší tam pořád stáli.

„Co tu chcete?“ zasípal jsem.

„Jdeme tě zachránit,“ pronesl Laava hrdě.

„Néé, Laavo, je to moc nebezpečné!“ Jeho pasu se přidržoval Ywo.

„Víte co, radši mě nechte tady,“ odtušil jsem.

„Ale no tak, nahoře tě potřebujou,“ řekl Laava důležitě.

„To sotva,“ ušklíbl jsem se.

„Do té bitvy potřebují všechny!“

„Bitvy?“ Zmateně jsem zamrkal.

„Jo, je to bitva o celej svět nebo co,“ řekl jakoby nic.

„Ale já myslel, že temný jsou na straně Anholena,“ řekl jsem překvapeně.

„My ne! My pomáháme svým přátelům!“

„No, dobrý, klid. Můžeš mě teda sundat?“ Ywo neochotně pustil Laavu a přiblížil se ke mně.

„Můžeme začít,“ zvolal vesele.

„Hlavně ne rituál,“ zavrtěl jsem hlavou. „Žádnej rituál!“

„Tak jak tě teda máme sundat?“ zeptal se Ywo udiveně.

„Prostě mě odřežte… Ne Laavo, ty debile, já potřebuju ruce! Přeřež ty okovy.“

Po čtvrt hodině se mu to konečně povedlo. Spadl jsem na zem. Chtěl jsem vstát a utéct jim, ale nemohl jsem se pohnout.

„Jaj, to je ale ošklivé.“ Laava si klekl vedle mě.

„Nech mě bejt,“ zasténal jsem, když začal něco hledat po kapsách.

„Áá, tady to je,“ řekl potěšeně. V ruce držel jakousi lahvičku. Podezřívavě jsem ji sledoval. Laava nezaváhal ani na vteřinku a nalil mi celý obsah lahvičky na záda.

„To studííí,“ zakvílel jsem. Laava mi začal tekutinu systematicky roztírat po zádech. „Neošahávej mě, úchyle!“ bránil jsem se. Laava mě naprosto ignoroval.

„Tak, hotovo,“ prohlásil a otřel si ruce… do mých kalhot. Probodl jsem ho vražedným pohledem a pomalu se zvedl. Už mě nic nebolelo. Z mého trička zbyly jen cáry, tak jsem ho sundal a zahodil.

„Takže… Co teď?“ Otočil jsem se na temné Álfy shromážděné kolem mě. Jsem tak boží, že musím mít ochranku, hmm.

„Teď tě přivedeme jako velkého hrdinu,“ plánoval Laava.

„Pokud mě při nejbližší příležitosti nezabijou…“ zamumlal jsem.

Šli jsme uličkami vězení až k východu.

„Jak jste se sem vlastně dostali?“ uvědomil jsem si.

„Pomocí kouzelného kamene!“ vzkřikl hrdě Laava a všichni ostatní horlivě přikyvovali. Radši jsem to dál nerozebíral.

Vyšli jsme na povrch. Všude kolem zuřila bitva. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel, abych se zorientoval. Vypadalo to, že skupina blíže k Helinu sídlu je ta asgardská. Znamenalo to, že chce Anholen ovládnout Hel…? Co by se stalo, kdyby černá magie narušila cyklus života? O co mu, sakra, jde?

Zamračil jsem se, když jsem zjistil, že nemám čím bojovat. Od té doby, co jsem měl Ničitel, jsem nenosil žádnou jinou zbraň.

„Sakra,“ sykl jsem.

„Co se děje?“ zajímal se Laava.

„Nemám zbraň.“ Álfové se po sobě podívali a krčili rameny. „No co,“ povzdechl jsem si a přivolal oheň do obou svých dlaní. „Nějak to zvládnu takhle.“

Chystal jsem se vrhnout mezi obě bojující strany, ale když jsem udělal pár kroků, uviděl jsem Leviho. Zarazil jsem se. Ničitel v jeho rukou zářil a osvětloval jeho obličej. Najednou vypadal silně a nebezpečně. Musel jsem se usmát.

Pak jsem se k němu rozeběhl. Vtom jsem si uvědomil, že je něco špatně. Přímo na Leviho se hnal jeden z temných, ale on ho kvůli světlu Ničitele neviděl. Doběhl jsem až těsně za něj a spálil nepřítele na uhel. Hajzl jeden, pomyslel jsem si. Pak jsem Leviho zezadu obejmul.

„Levi…“ zašeptal jsem mu do ucha. Trhaně vydechl. „Jmenuju se Bill. A miluju tě.“

autor: Dietřisko & Kentaur