Ahoj všichni,
Zlomený
Bylo to už poměrně dlouho od návštěvy Tomovy bývalé přítelkyně a jeho kamaráda. Toma by už ani nenapadlo, že v tom snad můžou hrát nějakou roli, ale zřejmě se pletl. Bill se od těch návštěv znovu uzavřel do sebe. Sotva vycházel z pokoje, nemluvil a jedl jen tak, aby přežil. Tom si začínal dělat starosti. Sezení, kterých se Bill účastnil, dopadla dle psycholožky katastrofálně vzhledem k tomu, jak daleko se Bill už dostal. Dokonce si Toma zavolala do kanceláře, aby se zeptala, zda se něco nestalo. Podle jejích slov Bill udělal nepřiměřeně velký krok zpět a za těchto okolností se budou muset sezení pravděpodobně prodloužit.
Po poměrně náročném týdnu stál ve sprše a nechával na sebe dopadat prudký proud vody, který masíroval horní část jeho zad, jak měl obličeji skloněný ke dnu sprchového koutu. Sotva se hýbal. Uvědomoval si jen drobné kývání svého těla, jak přenášel váhu z jedné nohy na druhou. O veškerý další pohyb se postarala voda. Lámal si hlavu jako každý večer. Co udělat, aby následující den bylo něco jinak. Aby se Bill probudil a byl zase v pohodě.
Trochu se podivil, když sáhl po klice, že otevře, a dveře se samy otevřely. Byl si jistý, že za sebou zavíral, když odcházel z pokoje do sprchy. Přivřel si do dveří tričko, tak proč bylo teď otevřeno? Vešel dovnitř, zavřel za sebou a na posteli uviděl sedět Billa. Objímal jeho polštář, dusil do něj své vzlyky a celý se třásl. Měl na sobě věci na spaní a nohy bosé. Tom rychle odložil věci, které si nesl z koupelny.
Bill přestal těkat očima a vrhl se Tomovi do náruče. Natiskl se na jeho hrudník, omotal ruce kolem Tomova krku a nepřestával plakat. Naopak. Intenzita jeho pláče se ještě zvýšila. Tom mrkal všude kolem a snažil se pochopit, co se stalo, protože Bill jej nikdy předtím neobjal, ani jej nenechal, aby jej objal.
„Nevím, co to bylo za den, ale zaspal jsem,“ začal šeptem. Jeho srdce bilo neuvěřitelnou rychlostí a bolelo jej u žaludku, přesto zlomeným hlasem pokračoval. „Spěchal jsem do školy, abych nepřišel pozdě, a nebyl jsem sám. Byl tam kluk. Taky spěchal a u dveří, když jsme se potkali, řekl, že krásnější mají přednost, a pustil mě dovnitř. Několikrát jsem se za ním otočil. Ne protože se mi líbil, ale protože jsem ho neznal a byl jsem zaskočený. On to ale špatně pochopil. Po vyučování mi někdo přikryl ústa a prázdnou budovou mě táhl do sklepa. Byl to ten kluk. Přitiskl mě tváří ke zdi. Pořád mi opakoval, že krásnější mají přednost. Bylo to všechno tak rychlé. Cítil jsem jen bolest v rukou, když mi je zkroutil za zády, tahal mě za vlasy a nevím, ale měl najednou asi víc rukou, protože byly všude. Tlačil se na mě a strhával z mého těla oblečení. Byl to okamžik. Bylo mi chladno, a pak jsem cítil něco teplého na svých bedrech.“ hlasitý vzlyk opustil Billovo hrdlo, ale on nepřestával mluvit. „Tlačil se do mého těla dál a dál. Tak moc to bolelo. Plakal jsem, sliboval, prosil. Proč nepřestal, Tomi? Proč?“ zeptal se hlasem na hranici šepotu, dokud se jeho hlas nezlomil a on ze sebe nevydal ani hlásku.
Tom zakroutil hlavou a stiskl Billa ještě pevněji.
„Někteří se vraceli, někteří přišli jednou a už nikdy víc. Měl jsem službu na pomůcky v chemii. Zůstal jsem v učebně sám, když bouchly dveře, a najednou u mě stály tři osoby. Poznal jsem z nich jen jednoho. Věděl jsem, že pokud začnu prosit, bude to horší. Jen jsem si přál, aby to padlo na toho, který tam byl vždycky. On… byl jiný. Nejdříve surový. Hodil mě na lavici a ujistil se, že nebudu mít šanci utéct. Ale pak… hladil mě, líbal na zádech, bral do úst můj… strkal prsty a jazyk do mého… pak to tolik nebolelo. Vlastně skoro vůbec. Když to byl on, mohl jsem domů odejít hned, aniž bych musel dlouhou dobu čekat. I tak jsem plakal, protože i když to nebylo tak hrozné, pořád jsem si myslel, že to není v pořádku a asi by mi to neměli dělat.“
„Stávalo se to čím dál častěji. Někdy i několikrát za den. Pak už jsem necítil žádnou bolest. Oni to taky ocenili. Už jsem neplakal, neprosil. Čekal jsem, až to skončí, ale někdy… někdy jich přišlo moc a já nemohl vydržet. Omdlíval jsem a probouzel jsem se, až bylo po všem. Někdy jsem si přál, abych omdlel hned na začátku, ale ne vždycky se to podařilo.“
„Několikrát se stalo, že někdo přišel, ozval se zvuk nebo hlasy. Oni toho nechali, ale zbili mě. Byli rozzlobení, že je někdo vyrušil. Zdržoval jsem se u lidí častěji a oni na mě přestali… sahat tamtím způsobem. Bili mě. Brali mi věci, nadávali mi. Byl jsem zmatený. Chtěl jsem, aby mě přestali bít i za tu cenu, že si znovu začnou brát moje tělo. To bylo lepší, protože tyhle rány nebyly vidět. Byly schované hluboko ve mně, ale ty druhé rány… měl jsem modřiny, šrámy, občas jsem kulhal. Táta si toho všiml. Měl jsem strach, co by se stalo, kdyby na to přišel. Sváděl jsem to na schody, dveře, nebo tělocvik. Bylo to těžší a těžší, protože táta tomu přestával věřit. Začal se vyptávat, podezírat, mračil se den ode dne víc a mě bolelo jej takhle vidět víc než cokoli jiného. Každá facka, každé naražení žeber, nebo cizí tělo v mém… to bylo nic v porovnání s tím, jak moc mě bolelo lhát tátovi.“
„Pak se to začalo střídat. Jednou mě zbili, jednou si vzali moje tělo. Obojí začalo bolet jako na začátku. Když mě zbili, počkali, dokud se rány nezahojí a mezitím si vzali moje tělo. Když si vzali moje tělo, pak mě zbili, a když čekali, až se rány zahojí, aby nebyly vidět, znovu si mě vzali, ale to moc bolelo, protože už jsem nebyl zvyklý to snášet. Vím, kdy to bylo naposled. Klečel jsem na kolenou v šatně u tělocvičny. Moje ruce byly zkroucené za zády a svázané páskem od kalhot. Vzadu byl kluk. Otíral se břichem o moje záda a vnikal do mě moc rychle na to, abych sám dokázal udržet rovnováhu. Tahal mě za vlasy, ale kdykoli přirazil víc než obvykle, přepadl jsem dopředu a zakuckal se, když mi ten druhý kluk strčil svůj… byl příliš hluboko v mém krku a já nemohl dýchat. Tekly mi slzy a bolela mě pusa. Někdy jim jednou nestačilo. Někdy mě trápili dlouhé hodiny, dokud se sami nevyčerpali. Pamatuju si, že dovnitř přišla tělocvikářka, křičela, ale já slyšel jen dýchání a sténání, které se mi zarývalo do hlavy. Začala ty dva ode mě tahat pryč, když jí došlo, co se děje, ale ten první mi tiskl hlavu tak silně, dokud nebylo po všem. Nechtěl se toho vzdát. Všechno, co se mi objevilo v ústech, jsem vyplivl na zem a přepadl na bok, když už mě nikdo nepodpíral. Necítil jsem nohy a kolena jsem měl otlačená. Omdlel jsem a probudil se až v nemocnici. Pak se propadlo všechno do tmy.“
Bill se smutně usmál do Tomova krku. Tom už nedokázal vydržet. Hlasitě vzlykl a rozplakal se. Jeho hrdlo se svíralo.
Tom jej opatrně položil na matraci a přikryl peřinou. Opatrně natřepal polštář, který předtím Bill svíral v náruči a vrátil jej na původní místo. Se slzami v očích Billa líbl na horké čelo a odešel z pokoje. Zavřel se v koupelně a sevřel v dlaních hrany umyvadla. Brečel jako malá holka. Cítil se raněný, a přesto měl potřebu něco rozbít, nebo alespoň zařvat z plných plic, aby ze sebe dostal všechny emoce. Zlost na všechny, kteří Billovi ublížili, smutek, když slyšel Billův zraněný hlas, a zoufalost, že nebyl tam, kde byl nejvíc potřeba. Nedokázal si představit, že třeba v okamžiku, kdy byl Bill přinucen vpustit do svého těla někoho cizího, se on měl dobře. Smál se, nebo blbnul s přáteli. On se cítil úžasně, zatímco Bill trpěl.
Trvalo dlouho, než byl Tom schopný se vrátit do svého pokoje. Bill spal ve stejné poloze, v jaké ho Tom zanechal. Se skelným pohledem věnovaným Billově tváři, si Tom zalezl do postele a přitáhl si Billovo tělo do náruče. Bylo mu jedno, co bude ráno. Jestli se Bill vyleká, nebo bude chtít vysvětlení. Teď potřeboval vědět, že je Bill v pořádku a v bezpečí v jeho náruči, což ulevovalo nejen Billovi, ale především Tomovi. Teď se konečně cítil potřebný. Konečně mohl říct, že dělá pro Billa maximum. Doufal, že i ve spánku Bill cítil jeho přítomnost. Tom se snažil ze svého těla vysílat nejen teplo, ale především klid a něhu, kterou Bill nejvíce potřeboval. Zůstal přitisknutý k jeho tělu, líbajíc jeho čelo, hladíc jeho krátké vlasy.
Po tomhle zlomu se všechno změní. Bill ze sebe dostal něco, co ještě nikomu neřekl. Nikdo dosud neslyšel Billovu verzi příběhu. I veškeré diagnózy a posudky Billova stavu byly založeny na výpovědi tělocvikářky, která ukončila to peklo, kterým Bill musel procházet, a pak tu byly také jejich výpovědí. Těch, kteří Billovi zničili část života a pod nátlakem se přiznali ke všemu, co Billovi dělali.
autor: Muckátko :o*
Mně se po tomhle díle tak ulevilo! Jsem tak ráda, že to ze sebe Bill konečně dostal.
Teď už bude všechno jenom lepší, pevně tomu věřím.
Moc se těším na pokračování 🙂
Táto kapitola je strašne ťažká, ale zároveň som rada, že to Bill zo seba dostal a Tom má šancu dokázať mu, že ho bude mať rád aj takto, keď už všetko vie. A Tom je tak úžasný človek, že si na Billovo vyliečenie trpezlivo počká:) Netušila som, akým spôsobom si Bill od Toma vyžiada to objatie, ktoré tak závidel Andymu a Christine. Síce to bolelo, ale je to ďalší obrovský krok vpred.
Veľmi pekne ďakujem za úžasnú kapitolu:)
Přiznávám se, že než jsem začala psát komentář, hodnou chvíli jsem jen seděla na židli a rozdýchávala jsem všechno, co jsem si přečetla. Už několikrát mi u povídky ukáply slzy, ale teď jsem prolila přímo potok slz a po přečtení dílu si připadám naprosto prázdná, unavená, bez nálady. Věděla jsem všechno, co se Billovi stalo, ale i přes to je to pořád strašně smutné si o tom číst znova a znova. A ještě když to je Bill, kdo tohle vyprávěl. Stejně jako Tom, i já bych hrozně ráda změnila minulost, aby se Billovi nestalo to, co se stalo. Jenže to bohužel není v našich silách a proto alespoň doufám, že se Tomovi povede z toho Billa dostat a udělat jej šťastným. Všechna ta slova, která Bill říkal, se mi vryla do paměti a já mám strach, že se mi na to nikdy nepovede zapomenout, tak moc silné to bylo. Obdivuji Billa, jak se přes to všechno dokázal díky Tomovi dostat. Samozřejmě že je to v něm pořád hluboko a nikdy na tohle nezapomene, ale to, že dokáže někomu věřit, klukovi!, považuji skoro za zázrak. Jak řekl Tom, Bill je neuvěřitelně silný a pevně doufám, že takhle silný bude i nadále.
Abych ale vypíchla i to pozitivní 🙂 Obrovskou radost mi udělalo, že to Bill ze sebe dostal. Že to všechno řekl nahlas někomu, komu může věřit a koho má rád. Věřím, že se mu po tomhle uleví, prolomí se tím ledy a taky si myslím, že tohle značně posilní vztah Billa s Tomem. A v neposlední řadě to jejich objetí. ♥ Bill mu do té náruče tak zoufale vletěl, že jsem při té části téměř ztratila dech. Nemluvě o tom, že když Bill usnul a Tom si pak lehl do postele vedle něj a objal ho, brečela jsem smutkem i štěstím jako malá holka.
Nejvíc smutné mi ale přišlo, když Bill Toma objal poprvé a řekl, že má strach, že jej Tom nebude mít rád, když nebude jako všichni ostatní. 🙁 Přijde mi strašně smutné, jak pokroucené představy Bill má ( i ohledně toho, co se mu dělo v minulosti ), ale na stranu druhou jej zcela chápu. Také ale věřím, že díky Tomovi Bill pozná, že každý má právo říct svůj názor, chovat se jinak než ostatní, má právo být šťastný a rozhodně že by neměl nikdo trpět a nechat si líbit věci, které mu dělají ostatní a mu se to nelíbí.
Nejen tenhle díl, ale celkově celá povídka je strašně emotivní. Člověk když se nad tím zamyslí, tak musí cítit miliony emocí. Tahle povídka je strašně silná už od začátku. Onehdy jsem si ji četla celou znova a byla jsem ráda, že jsem tak udělala. Připomněla jsem si spoustu věcí, na které jsem už pozapomněla a hlavně to na mě i působilo daleko víc, když jsem si všechny ty díly přečetla najednou a viděla jsem, jaké pokroky Bill dělá a jak moc se snaží. Nemluvě o Tomovi. Ten je v téhle povídce ztělesněním dobra, bezištné pomoci a vždycky si říkám, kéž by alespoň z poloviny byli dnešní lidé jako on.
Taky jsem strašně zvědavá, kde a kam Bill půjde, až jednou nebude potřebovat terapii. Já na jeho místě bych se totiž nechtěla vracet domů, protože bych měla strach, že se mi všechny ty emoce budou vracet zpátky. A samozřejmě sobecky ani nechci, aby se Bill domů vracel, protože bych byla nejraději, kdyby spolu ti dva byli už navěky 😉 😀
Děkuji za další krásnou část povídky a děkuji za všechny emoce, které při téhle povídce zažívám, i když to občas není až tak jednoduché 😉 A děkuji, že pro nás stále píšeš! ♥
Uf. Na začátku mi bylo Toma moc líto, když byl tak zoufalý z toho, že se Bill zhoršuje. Když mu potom Bill tak zoufale vletěl do náruče, úplně se mi sevřelo srdce. Nevěděla jsem, jestli je to dobře, nebo špatně. A když potom začal Bill vyprávět svůj příběh, chtělo se mi plakat společně s Tomem. I když jsme to vlastně všechno tušili, i přesto se to nečetlo moc hezky. Nejvíc na mě ale zapůsobilo to, jak si k němu Tom na konci lehl a objal jej. Strašně moc si přeju, aby z toho Bill ráno nevyšiloval a naopak, aby si uvědomil, že je u Toma v bezpečí. Tak nějak doufám, že se mu to zalíbí a bude Tomovu přítomnost vyžadovat každou noc 🙂
Jsem ráda že Bill konečně Tomovi řekl co se stalo doufám že mu to pomohlo a Tom jej přesvědčí že nedělal nic špatného.
Co k tomu říct… je rozhodně dobré, že konečně přišel zlom a Bill se dokázal rozpovídat o té hrůze, kterou musel projít. Tolik bolesti a trápení, tolik pokřivený pohled na svět. Věděli jsme, že se něco takového stalo, ale že byla ta míra až takhle strašná… je jedině dobře, že ta hovada zavřeli. Zvířata 🙁 Tomovi se absolutně nedivím, že bezmocně brečel a byl plný emocí. Ostatně, ač si to možnà zcela neuvědomuje, nepochybuji o tom, že je do Billa zamilovaný. Slyšet taková zvěrstva od milované osoby… fuj. Normálně nebývám povídkami až tak šokovaná, ale teď…
Nicméně mne velice hřeje, že se Bill odhodlal Tomovi vpodstatě odevzdat. Objal jej, byl v jeho posteli, mazlil jeho polštář. To jsou, dle mne, velice kladné pokroky. Ještě větší radost mám z toho, že Tom zůstal s Billem v posteli přes noc a objímal jej. To přesně brouček potřebuje.
Moc děkuji za dnešní emotivní díl. Snad už bude zase o něco lépe 🙂
Síce som bola rada, že tie návštevy donútili Billa viac nad Tomom premýšľať, ale mrzí ma ten krok späť v Billovej liečbe. 🙁
Ten spôsob, akým si od Toma "vyžiadal" objatie bol zlatý, aj keď to následne rozprávanie pekne bolelo. Keď som čítala Billov príbeh a to, ako po čase rezignoval a dokonca bol radšej, keď si brali jeho telo akoby ho mali mlátiť… tak mi bolo do plaču. Som však rada, že našiel v sebe tú silu a povedal svoj príbeh Tomovi. V Toma verím, že bude stáť pri ňom a pomôže mu prekonať všetky trápenia. 🙂
Ďakujem za emotívnu kapitolu a dúfam, že ráno nebude Bill vyvádzať, keď sa zobudí v Tomovom objatí.
K dnešnímu dílu snad ani nenapíšu komentář, nejde to…
To je tak strašné, tady nejde nic napsat, jenom plakat…
Já si vůbec nedovedu představit, že si Bill ještě někdy někoho pustí k tělu, ani kdyby to měl být Tom…
Jediná pozitivní věc je, že se Bill vyzpovídal a že všechno to peklo z něj šlo ven, myslím, že teprve teď se snad začne jeho zmučené srdíčko doopravdy uzdravovat.