Pretty Little Secrets 4.

autor: Saline A.

Obyčejně, když jedete úplně poprvé ke svému příteli domů, třesete se nadšením, zvědavostí a očekáváním. Bill se třásl zvědavostí, nejistotou a trochu strachem. K Bushidovi jel poprvé, ačkoliv měl vždycky výhrady. Nechtěl tam Billa vzít. A vůbec nebyli partneři. Spali spolu, ale teď měli těsně po hádce. Velmi zvláštní hádce. Tak proč ho teď bral k sobě domů?

Bill byl zmatený. Ztratil svoji obvyklou jistotu, jen se nervózně zavrtěl na sedačce. Celou cestu neřekl ani slovo. Ale když zastavili před obrovským žlutým domem, frustrovaně zabručel. Ten dům stál jen asi dvě minuty od bydliště dvojčat? Bill ani nedokázal říct, jak často touhle ulicí projížděl. A nikdy na Bushida nenarazil. Jak to bylo možné? Hned vzápětí to pochopil – obrovské množství aut, přičemž Bill znal jen to jedno, ve kterém právě seděl.

„Proč jsi mi nikdy neřekl, že bydlíš tady?“ pohlédl na něj. Najednou se cítil vyčerpaný. Promnul si kořínek nosu, jakmile vystoupil v prostorné garáži rozprostírající se pod domem.

„Nepotřeboval jsi to vědět,“ pokrčil jednoduše rameny a zamířil dovnitř domu. Prvotní vztek ho opustil, očividně se také cítil unavený. Billovi ho bylo líto.

„Poslyš, jestli jsi unavený, můžu jít klidně domů a dořešíme to později. V pohodě bych to došel, mám to kousek,“ spěšně mumlal Bill.

„Ne,“ rapper zavrtěl hlavou, zatímco ho uvedl do obývacího pokoje. Bill nestačil zírat. Byla to oáza klidu a čistoty. Nespletli si dům? „Potřebuju s tebou mluvit.“

Dobře, tak teď byl Bill zmatený už absolutně. Odkdy Bushido mluví? „O čem?“ přešlápnul nejistě. Celá situace se mu vůbec nelíbila.

Najednou, na kratičkou chvíli, se Anisovou tváří mihl něžný úsměv, když se otočil k Billovi a sundal mu škrabošku, ale téměř okamžitě mu úsměv zase zmizel. „Chceš něco k pití?“

„Ne,“ s výdechem Bill nejistě přešel k pohovce, na kterou se vzápětí posadil. Ostražitě se rozhlédl, aby tu překrásnou oázu nijak nenarušil. „Co se děje, Anisi?“

„Neříkej mi tak, prosím, budí to příliš pozornosti,“ dosedl vedle Billa a prohrábnul si rozčepýřené vlasy.

„Dobře, tak o čem chceš mluvit, Bushido?“ opravil se Bill s pozvednutým obočím.

Bushido si s povzdechem promnul dlaně. I z dálky Bill viděl, že je má zpocené. Byl nervózní. „Bille, já…“ poposedl si. „Budeme se muset přestat vídat.“ Tak, řekl to. Jako by z něj najednou spadla všechna tíha světa a znovu nabral sebevědomí, zatímco Billovi vynechal úder srdce. Jasně, nikdy spolu nechodili, ale… Ale!

„Proč?“ bylo jediné, co dokázal říct.

„S někým se scházím. Nechci jí vodit za nos, je to milá žena a… i když na to nevypadám, tak myslím, že ji mám rád.“

Bill okamžik mlčky seděl, přebírajíc si zmatené myšlenky, než mu jemně stiskl ruku a vstal. „Hodně štěstí,“ se zamumláním ho políbil na čelo a rozešel se ke dveřím. Nechal tam Anise s hlavou svěšenou, v ruce jemně svírajícího škrabošku. Žádné rozloučení. Jen ticho ho doprovázelo…

*

Byl zmatený. Jakmile Bill docupital domů, v šatech padl do své postele a zíral před sebe. Samozřejmě, s Anisem nikdy nešlo o nic hlubšího, ale přesto se cítil, jako kdyby mu někdo ukradl jeho oblíbenou hračku nebo tak něco. Bylo mu mizerně.

Kdo kruci je ta ženská, se kterou se Anis schází? A jak to, že o ní nic nevěděl? Protože Anis je mistr v utajování před novináři, idiote. Ale stejně. Co je zač? Proč se objevuje teď, když neměl vůbec žádný záložní plán? A odkdy kruci umí Bushido milovat? Se zaúpěním se překulil, prsty si pohrávajíc s látkou šatů.

„Bille?“ domem se roznesl Tomův hlas.

„V pokoji!“ houkl mírně nakřáplým hlasem. Zamračil se a odkašlal si. Tak, to by bylo.

„Jsi doma?“ Tom k němu překvapeně přichvátal. „Odešel jsi z akce brzy, myslel jsem… Nečekal jsem, že tě najdu doma.“

„Jo, já to taky nečekal,“ zamumlal a poklepal na místo vedle sebe. Tom k němu bez protestů dopadl a s úšklebkem zatahal za šaty.

„Nemůžu uvěřit, že jsi opravdu vyšel v šatech.“

Bill se krátce zasmál a k Tomovi se přitulil. Potřeboval obejmout a s Tomem se nemazlil už tak dlouho! Spokojeně vydechl, když se mu Tomova dlaň obtočila kolem ramen. Ať na sebe byli naštvaní sebevíc, stejně jim nic nezabránilo v tulení se. Tom cítil, že Bill potřebuje společnost, ať už se stalo cokoliv. A od toho tu byl on, jeho velký bráška. S náručí vždycky otevřenou, aby do ní mohl bezpečně vplout.

„Když jsi odešel z večírku, začaly se dít věci. Přišla tam nějaká úplně namol opilá holka a polila punčem Anně ty sněhově bílé šaty. A Georg málem sbalil ženskou, co byla ve skutečnosti chlap. A Gustav usnul. Oh, jo! A nějaký týpek tancoval na pódiu a prdnul si!“ Tom se snažil Billa rozptýlit, což se podařilo. Když se Bill dosmál, Tom mu prohrábnul vlasy. „Chceš o tom mluvit?“ zeptal se tiše. Bill zavrtěl hlavou. „Dobře. Ale ať se stalo cokoliv, nezapomínej, že nemá cenu se stresovat.“

A Bill to věděl. Je to přece Bill Kaulitz – jediný, kdo mu stojí za přemýšlení a smutek, je Tom. Tak proč se ale cítil tak mizerně a chtělo se mu… brečet? Bill se kousnul do rtu, když v očích ucítil slzy. Nebrečel tak dlouho… Se zavřenýma očima zabořil hlavu k Tomovu ramenu a neochotně dovolil slzám, aby si našly cestu ven.

*

Dva dny. Přesněji jeden den, dva a dvacet hodin a třináct minut si Bill vybral na „truchlení“. To znamená, že se s mizernou náladou potácel po obchodech, utrácel jmění a byl protivný na všechny a všechno, dokonce odmítal i focení s fanoušky. Těm se ale aspoň omluvil a řekl, kdy a kam mají přijít na další akci, aby jim to mohl vynahradit.

Jakmile byl jeho šatník asi tak třikrát nafouklejší než obvykle, natáhnul na sebe to nejtěsnější, co našel, extrémně si dal záležet i na líčení a účesu, a jakmile byl sám se sebou spokojený, jen s telefonem v ruce a pár bankovkami v kapse (kdyby snad náhodou musel za něco platit) vyrazil do víru velkoměsta. Nikdy v životě by to nikomu nahlas nepřiznal, ale potřeboval se ujistit, že je pořád chtěný, a že dokáže najít náhradu za Bushida.

Naštěstí o něj byl zájem hned, jak vstoupil do klubu. Samozřejmě šel tam, kde se to hemžilo jen lidmi z vyšší vrstvy a kde byli na celebrity zvyklí, i tak ale Bill vzbudil mírný rozruch. Vypadal famózně. Netrvalo dlouho a muži se kolem něj jen hemžili, ale když spatřil v zadním boxu Nyzeho, jak mu pozvedává sklenku, pousmál se a zamířil za ním.

Ten muž byl přitažlivý, sympatický a věděl, jak se chovat. A navíc, nějakým záhadným způsobem ho dokázal elektrizovat, když ho líbal na krku. To stálo za zkoušku, ne?

„Oh, vy jste tu všichni,“ protáhl zklamaně namísto pozdravu, když zaznamenal i ostatní z party.

„Všichni ne, Bu chybí,“ ušklíbl se jeho věrný posluhovač Kenneth.

„To mi je jasné,“ Bill s nezájmem pokrčil rameny, zatímco se s úsměvem usazoval vedle Nyzeho. „Ale koho to zajímá?“

„Tebe očividně ne,“ Nyze si pobaveně přehodil ruku přes jeho rameno a jemně ho pohladil po paži. „Minule bylo všechno v pořádku? Bushido nevypadal zrovna klidně, když za tebou šel.“

Bill se na okamžik zarazil, ale vzápětí s úsměvem přikývnul a opřel se o něj. Jak to, že si Nyzeho nevšiml už dřív? Byl tak… hodný, milý! „Nakonec ano, jen jsme si promluvili a šel jsem domů.“

„Promluvili?“ Nyze nevěřícně pozvedl obočí.

Bill se krátce zasmál. „Já vím, nevypadá na to, že jo? Ale ano, skutečně jsme mluvili. Ještě před půlnocí jsem byl ve své posteli.“

„Tak teď nevím, jestli jsem v šoku víc z toho, že Bushido mluvil, že mluvil právě s tebou, nebo z toho, že jsi byl před půlnocí doma. A sám, jak předpokládám?“ významně na něj pohlédl. Bill pokrčil rameny, naoko lhostejně si zkoumajíc nehty. „Dneska ti to ohromně sluší,“ Nyze se k němu naklonil, lehce přejel nosem po jeho spánku.

Všichni už od začátku viděli, že Nyze po černovláskovi pokukuje – ostatně stejně jako všichni kolem, ale na Nyzem bylo něco jiného než na ostatních. On nebyl jako ostatní, bylo vidět, že mu nejde jen o zářezy nebo chlubení se. Proč Billovi musel uhranout zrovna Bushido?

Bill se pousmál a přitiskl se k němu, lehce ho pohladil po hrudníku. „Jsi milý,“ zašeptal. Najednou zatoužil být kdekoliv jinde, jen ne tady mezi všemi těmi čumily. Chtěl se schovat v Nyzeho náručí a jednou se necítit jen jako kus masa, ale jako lidská bytost.

Bože, co se to se mnou stalo? Přemýšlím jako nějaká zabouchnutá puberťačka! A na veřejnosti, aby toho náhodou nebylo málo. Měl bych se sebrat, nebo se z toho ještě za chvíli rozbrečím. A to vážně nemám zapotřebí.

Bill vnímal, že Kenneth mu něco říká, ale ignoroval ho a natáhl se pro Nyzeho skleničku, obracejíc ji do sebe. Fuj, vanilková vodka? To neumí pít něco pořádného? Zvědavě se rozhlédl po stole, hledajíc něco, co by ho mohlo rychle a spolehlivě opít. Oči se mu rozsvítily. Tequila! Nadšeně si přitáhl celý tác s příslušenstvím k sobě a s výzvou pohlédl na Nyzeho. „Co ty na to?“

„Se mnou počítej,“ zazubil se. Byl vysportovaný a zvyklý pít, jeho jen tak něco nepoloží. Bill okamžitě začal nalívat, pevně rozhodnutý, že se se svou romantickou náladou hodně rychle rozloučí.

Za prvním panákem následoval druhý, za druhým třetí, a takhle to pokračovalo až do chvíle, kdy se Bill odvážně posadil obkročmo na Nyzeho a objal ho kolem krku. Jakmile na bocích ucítil pevné ruce, spokojeně přivřel oči a ke svému společníkovi se sklonil. „Na co myslíš, svalovče?“

„Opravdu to chceš vědět? Nepohorší tě to?“ Nyze se krátce zasmál, ale jednou rukou mu zajel do vlasů a přitáhl si ho k sobě. „Neutečeš s křikem?“

„Podle toho, co cítím,“ zavrtěl se mu na vzrušeném klíně, „spíš s křikem zůstanu,“ vydechl a než by se Nyze nadál, přitiskl se mu na rty v tvrdém a vášnivém polibku. Bože, jak ten umí líbat!

V pozadí se ozvalo obdivné zahvízdání, když si zbytek všiml, co se děje. Bylo to poprvé, kdy viděli Billa v akci, Bushido vždy jen vyprávěl. Ale bylo jasně vidět, že jen v polibcích je Bill mistr. Všem se hlavou honila stejná otázka – Jaké by to s ním bylo v posteli?

„Za rohem je hotel,“ hlesnul Nyze do Billových rtů, ale ten zavrtěl hlavou.

„Pojedeme ke mně,“ odvětil. „Je to jen kousek.“

Nyze jednoduše přikývnul a i s Billem na sobě vstal, držíc si ho pod zadkem. „Chceš odnést?“

„Ne, to by nás pak nemohli obdivovat v celé naší kráse,“ mladík se krátce zasmál, než nohy spustil na zem, ale stále se Nyzeho držel kolem ramen. „Odvedeš mě k vozu, jakémukoliv, a vezmeš mě do ráje?“

Víc říkat nemusel. Nyze si ho k sobě hrdě přitiskl, a zatímco na ně ostatní vrhali obdivné pohledy, zamířili k Nyzeho autu, které bylo příslibem noci plné zábavy, ujišťování a zvedání sebevědomí.

autor: Saline A.