Two is better than one 7.

„Že na tebe kašlu? Ne, jen… jsem prostě nemohl. Promiň.“
„To je v pohodě.“ Pousmál se Tom. „No… dneska je pátek, tak… nechceš něco podniknout přes víkend?“ Navrhnul. Rád by Billa poznal ještě více a trávil s ním více času. Vytáhl si láhev s vodou, ze které se napil.
Bill se zamyslel. „Mám to brát jako rande?“ vyplázl na něj jazyk.
Tom se zakuckal. „J-jestli chceš,“ Netušil, kde se v černovláskovi vzala ta upřímnost, že se zeptal tak přímo.
„Fajn!“ zatleskal si a poskočil na židli. „Bude rande!“ zvolal celkem nahlas, ale tak, aby na sebe neupoutával pozornost.

***

„Takže, vyzvednu Rin, sbalíme si věci a zavoláme si, ok?“ Loučili se před školou a Bill nasedl do svého auta.
„Jo, tak nějak by to mělo být. Čísla na sebe máme, tak se domluvíme pak po telefonu.“
„Umm… ty jsi pěšky, že? Nastup, svezu tě. Teda pokud ti nebude vadit, že se musím zastavit ještě pro Rin.“
„Jsi si jistý, že ti to nebude vadit?“ zeptal se nejistě. „Víš, já se rád ráno vždy projdu, tak… nemám s tím problém.“
„Neblázni! Rin tě určitě ráda uvidí,“ usmál se Bill a zavřel za sebou dveře, čekajíc, až Tom nastoupí na místo spolujezdce. Během minuty se tak stalo a mířili si to ke známé budově. Cestou si povídali o všem možném i nemožném, byl čas, měli to skoro přes půl města.

***

Za chvíli si to už parkovali před mateřskou školkou a oba vystoupili. Batohy nechali v autě, aby se s nimi nemuseli tahat. Ovšemže schované v kufru.
„Prosím,“ nechal Tom vejít jako prvního do vchodových dveří černovláska.
„Oh, děkuju,“ vešel a vydal se o patro výš, kde jeho mladší sestra měla svou třídu. Tom jej následoval jako ocásek. Připomínalo mu to tolik událostí. Člověk by si řekl, že si to nemůže pamatovat, vždyť byl malý a je to hodně dávno, ale opak byl pravdou. Věděl, že mu někdo chybí…. Ten někdo byl jeho malý bráška. Táta mu o něm hodně vyprávěl, že si jako malí spolu hodně hráli a Tom jej vždy bránil, když něco vyvedl a raději to vzal na sebe, než aby se křičelo na jeho mladšího brášku. Byli tak silně propojeni, že když plakal jeden, plakal i druhý. Máma si jej prý vzala s sebou, když se rozváděli. Tom ještě hodně dlouho po domě a zahradě hledal svého bratra, ale nikdy jej nenašel. Postupem času si uvědomil, že jej už asi nikdy neuvidí a smířil se s tím. Ale teď, když byl tady… všechny vzpomínky se vrátily. Jak mu zavazoval tkaničky u bot, protože mu to nešlo, jak spolu běhali po zahradě, malovali si nebo taky sami sebe navzájem, a máma se pak mohla zbláznit, když své dva syny vedla domů pomalované od fixů. Tom nevěděl, jestli se má usmívat nebo plakat.

„Billy! Tome!“ Z myšlenek ho vytrhl dívčí smích. Bylo rozhodnuto. Nemohl teď plakat. Ne před ní a před Billem. A taky před dětmi a učitelkami ve školce. Ucítil, jak mu něco objalo nohy, a když se podíval dolů, zjistil, že to nebyly jen jeho nohy, které byly chyceny do spárů Rininy náruče, ale i Billovy.
„Ahoj princezno,“ pohladil ji Tom po vlasech. „Měla ses hezky?“
„Jo! Byli jsme na procházce!“
„To je super! A víš co? Tvůj bráška má pro tebe překvapení!“ Rin se od nich okamžitě odlepila, aby zjistila, o co jde. Milovala překvapení.
„Ano má, ale teď ti to nepoví.“ Poškádlil ji Bill. „Poví ti to, až když se rychle převlíkneš,“
Blondýnka na nic nečekala a rozeběhla se ke svým věcem, aby mohla vyměnit své oblečení.
Bill se mezitím rozešel jejím směrem, aby mohl vzít pyžamo a ostatní věci na vyprání domů. Držel je v náruči a položil je až tehdy, kdy musel Rin zavázat boty, protože by jí to strašně trvalo. Teprve se to učila, ale docela už jí to i šlo.

Do Toma jako by hrom udeřil.

***Flashback***

„No tak, vždyť už to umíš. Musíš udělat jen mašličku, to je všechno.“ Rozumoval starší bratr, když svému mladšímu bratrovi zavazoval tkaničky, protože paní učitelka chtěla jít s dětmi ven, ale musela čekat ještě na opozdilce. Chtěla mladšímu z chlapců pomoct, ale Tom trval na tom, že to udělá on sám, že oni nikoho jiného nepotřebují.
„Já vím, ale víš, že mi to nejde, když spěcháme,“ mumlalo mladší z dvojčat. Ano, byla to dvojčata. I přes to je od sebe odtrhli, jako to dělají se zvířaty. Každý jinam.
„To je proto, že tady lítáš a každému ukazuješ, jaké máš tričko.“
„A proč to neděláš taky? Je to zábava.“
„Protože máme stejné, ty pako. A pak na mě nemusí nikdo čekat.“ Postavil se na nohy, když dokončil dílo na bratrových botách.

***Konec flashbacku***

Tohle bylo naposledy, kdy bratrovi pomohl s tkaničkami… Pak je rozdělili. Navždy.
„Tak Tome!“ Zahulákal na něj Bill a mával mu rukou před očima. „Mluvím tu na tebe a ty mě vůbec nevnímáš. Děje se něco?“ Odstoupil o krok dozadu, aby nenarušoval jeho osobní prostor.
Dred zatřepal hlavou. „Ne, nic, jen… jsem si na něco vzpomněl, už je to ok,“ nahodil mírný úsměv. „Promiň.“
„V pohodě, tak můžeme jít?“ Chytil svou sestru za ruku a vydal se dolů po schodech k východu. Rin byla na Billa tak fixovaná, že někdy i ve školce plakala, že chce domů nebo vůbec, že chce jít s Billem, když ji tam odvážel ráno. Ale nebylo to naštěstí moc často, jen bylo potřeba ji zabavit.

„Bille, můžeme to udělat tak, že… počkám na vás, pak půjdeme ke mně a pak můžeme rovnou vyrazit, já jsem sbalený hned, krom toho… pár věcí tam mám, tak toho nebude moc. Jo a budu řídit já, ok? Je to celkem daleko.“ Navrhnul dred. Přišlo mu to tak lepší, a ještě k tomu ukáže Billovi, kde vlastně bydlí.
A Billovi se to líbilo. „Dobře,“ přikývl. Připoutal Rin do dětské autosedačky. V tu chvíli si to uvědomil. „Ale… pojedeme mým autem, ok? Rin musí být v sedačce.“
„No… takové auto, jaké máš ty, jsem už jednou řídil… Snad si s tím poradím.“ Zazubil se.
„Anebo to uděláme tak, že chvíli budu řídit já, ty to odkoukáš, a pak se prohodíme,“ posadil se Bill na místo řidiče. „A budeš mi na něj dávat pozor, že jo?“
„Bille…“ povzdechl si. „Je to jen auto,“ zasmál se. „Ale fajn, jak chceš, uděláme to tak. A neboj, budu ho hlídat jako vlastní.“

autor: Kiki