autor: B-kay
Mám opravdu, OPRAVDU veliký strach. Začátky povídek jsou pro mě tím nejtěžším, protože pokud nezaujmete prvním dílem, je velice pravděpodobné, že se vám to již nepodaří. A já jsem se opravdu snažila udělat vše proto, abych pro vás vymyslela zase něco nového, nyní možná trošku jiného a opravdu bych si moc přála, aby se vám to líbilo :).
Možná se ukáže, že měla být Balance mou poslední povídkou. Že jsem díky ní dosáhla vrchol své tvorby a neměla jsem se pouštět do ničeho nového. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne. Měla jsem v plánu něco jiného, ale moje srdce se na poslední chvíli rozhodlo jinak.
Horký letní den vystřídala překvapivě chladná noc. Osamělou prázdnou ulicí se rozléhalo silné hvízdání větru, zoufalé sténání stromů houpajících se pod jeho nápory ze strany na stranu, a neúnavné klepání velikých dešťových kapek, tříštících se o popraskané chodníky. Po několika týdnech vysokých teplot a sucha přivítali obyvatelé malé vesnice bouřku s úsměvy na tvářích. Všem se ulevilo. Vzduch byl konečně více dýchatelný a ještě ke všemu prosycen vůní deště. Starší obyvatelé, užívající si svého důchodu, si nemohli představit nic krásnějšího. Stáli u oken zahleděni do prázdna, přemýšlejíc o nadcházejícím dnu a povinnostech, které s sebou přinese. Když se později odebrali ke spánku, vesnici pohltila naprostá tma, kterou sem tam narušil zářivý záblesk na obloze a následně silné zahřmení.
A právě to byl okamžik, kdy se ulicí rozezněl dupot dvou párů nohou, zběsile hledajících úkryt. Jejich majitelé chvíli zmateně poskakovali na místě, objímajíc svá promočená, třesoucí se těla. Očima však ani na vteřinu neopouštěli svůj protějšek. Vpíjeli se do sebe, pohlcovali jeden druhého, aby jej vzápětí mohli opět propustit ze svých spárů a zkoušet to znovu.
Starší z dvojice dokázal i v takové chvíli racionálně uvažovat; roztřeseně se nadechl a silně stiskl třesoucí se rty k sobě, natahujíc ruku k osobě po svém boku. Zamrkal, ale pořád z něj nespouštěl pohled. Očima jej vybízel, prosil. Mladší váhal, přerušil oční kontakt jako první, když sklonil hlavu, aby mohl sledovat svou ruku, ztrácející se v jeho sevření. Sám pro sebe přikývl a nechal se jím vést. Netušil, kam běží, ale věděl, že mu neublíží. Slíbil mu to. Už jako malému dítěti, možná ještě dřív. A on mu věřil. Věřil mu jako nikomu na světě. Bezhraničně, nezištně, nekonečně.
Tiché klapnutí jej přinutilo opět zvednout hlavu. Nacházeli se v zchátralé telefonní budce natlačeni jeden na druhého. Promočeni, třesoucí se od hlavy k patě, lapající po dechu. Zničehonic je obklopilo podivné ticho. Byli chráněni před zvuky okolí, všechna energie a život se rozléhaly kolem nich, zdálo se, že zcela míjely úzký prostor budky, ale nebylo tomu tak. To, co v tu chvíli cítil, byl úplně jiný druh bouře. Mnohem nebezpečnější a zákeřnější. Chtěl se od něj alespoň trochu vzdálit. Potřeboval pro sebe kousek volného prostoru, možná vlastní budku, kam by nepronikla jeho vůně ani ozvěna nepravidelného dýchání.
Udělal krok zpět a bolestivě usyknul, když se mu do zad zaryl nefunkční telefon. Až příliš pozdě si uvědomil, že to neměl dělat. Bylo jasné, že o něj bude mít strach. Naklonil se k němu ještě blíž a omotal mu ruku kolem boku, přičemž se jej očima ptal, jestli je v pořádku.
Nebyl, jistěže ne. Jak by také mohl. To, co se dělo, bylo šílené. Nepřípustné. Něco takového se nikdy nemělo stát. Ne jim dvěma. Bylo to jako prokletí. Chtěl křičet, utéct, zapomenout. Pokud by to mělo pomoct, klidně si i vyrvat srdce z těla, ale něco takového bohužel nebylo možné. On už žádné srdce neměl. Zmizelo, uteklo za tím, po čem toužilo ze všeho nejvíc.
Plaše sklopil zrak, zvedl ruku a konečky prstů přiložil na jeho pulzující hrudník. Přesně tam. Přesně tam bylo jeho srdce. Tlouklo jako o život, milující a nestarající se o to, co tím způsobuje. Plnilo pouze to, k čemu bylo stvořeno.
Cítil, že se k němu sklání. Z jeho vůně a blízkosti se mu točila hlava. Pohlédl mu do očí a pustil se do čtení všeho, co v nich měl vepsané. Všeho, co mu nebyl schopen říct. Spatřil prosbu o odpuštění, lítost a touhu, která jim nedávala spát, a věděl, že už s tím déle nemůže bojovat. Díval se, jak zvedá ruku k jeho tváři, vnímal, jak mu dává pryč dlouhé prameny havraních vlasů a pak ji jemně přisunul k té své.
Cítil jeho horký dech na svém spodním rtu a byl si jistý, že pokud hned něco neudělá, zešílí. S pohledem upřeným na jeho pootevřená ústa si poprvé v životě přál, aby nebyl jeho bratrem.
Odvrátil pohled od velikých, černých mraků nad hlavou a opět věnoval pozornost malému pejskovi na klíně. Pumba se vrtěl, něžně jej kousal do prstů a podstrkoval mu svůj milovaný modrý míček s černými puntíky. Evidentně si chtěl hrát a Bill mu rád vyhověl. Vzal jej do náruče, několikrát jej políbil za ucho, zatímco jej šimral na břiše. Byla to skvělá příležitost odpoutat se od hloupých vzpomínek a alespoň na chvíli zapomenout, a on ji nemínil promarnit.
Vžil se do kůže svého malého psího přítele a všechno ostatní hodil za hlavu. Zhluboka vdechoval vůni jezerní vody a naslouchal zvukům okolní přírody, přebíjejících se se zvuky bujaré oslavy probíhající za jeho zády. Staré dřevěné molo mu přišlo dostatečně vzdálené na to, aby se vyhnul hlasité hudbě, opilým, přihlouple se usmívajícím lidem a zejména svému bratrovi a jeho přítelkyni, kvůli které musel tohle všechno snášet. Neměl náladu na slavení a už vůbec neměl náladu na Riu. Její spokojený výraz ho přiváděl k šílenství. Nemohl se na ni dívat, byly dny, kdy s ní nedokázal setrvat v jedné místnosti. Nebylo to tím, že by mu nějak ublížila. Právě naopak. Byla přátelská, snažila se s ním vycházet i přesto, že jí to vůbec neulehčoval. Snášela jeho rozmary i nekonečné střídání nálad. Dokonce se snažila přijít na to, proč je takový a pomoct mu. A to ho štvalo ještě víc.
Prohrábl si své krátké, světlé vlasy a s dlouhým povzdechem opět zvedl hlavu k obloze. Černý mrak se rozplynul na několik menších, takže se deště obával zřejmě zbytečně. Zavřel oči, nasál vůni okolí a nevědomky se opět pohroužil do vzpomínání.
Jeho hlas slyšel nejasně, jako by k němu doléhal z dálky.
„Mám to udělat?“ ptal se šeptem, očividně vyděšený svými slovy i zvratem situace. Spodním rtem se po každém slovu nepatrně otřel o ten Billův. Potřeboval Billovo svolení. Nemohl by to udělat bez něj. A co chtěl vlastně udělat?
„Ještě pořád můžeš říct ne.“
Bill zamrkal. Cítil, jak se mu do očí derou slzy. Právě se přiblížil k zázraku. Prožíval vlastní sen. Jak by mohl říct ne? Toužil po tom každou buňkou svého těla už od narození. Když se poprvé zadíval do očí svého dvojčete a spatřil v nich sám sebe, věděl, že už nikdy nebude sám. Tom nebyl pouze prokletím. Byl i spásou.
Zalapal po dechu, v mysli formulujíc odpověď. Udělej to, pomyslel si. Udělej. Prosím.
„Nedělej to,“ šeptl a vzápětí zamrzl. Nerozuměl tomu. To nemohla být pravda. Zoufale zavrtěl hlavou. To přeci nechtěl říct. „N-ne,Tome, j-já…“ Chtěl to napravit. Vzít zpět, ale nešlo to. Díval se do očí svého dvojčete a viděl, jak se v nich jistá část, ta nejkřehčí a nejzranitelnější, láme na kousky a mizí v zapomnění. Dvě slova. Tak maličko stačilo k tomu, aby bylo všechno pryč.
Cítil, jak Tomova ruka sklouzla z jeho tváře na týl, stihla mu věnovat jemné pohlazení předtím, než zmizela úplně. Zděšen svým chováním se nevzmohl na žádnou reakci. Nekladl odpor, nepokoušel se jej zastavit, pouze zaraženě stál na místě a zíral na jeho vzdalující se záda. Ještě před chvílí si přál prostor a nyní by dal všechno na světě za to, aby byl schopen Toma zastavit. Aby zůstal s ním.
Odfrkl si. Bylo jim tehdy osmnáct, v podstatě byli ještě pořád dětmi. A co vědí děti o citech? Vůbec nic. I když se za to nenáviděl, jistě udělal správnou věc. Zabezpečil tím Tomovi klidný život. Život, který si zaslouží. Má Riu, později společně založí rodinu a všechno bude tak, jak by mělo být. Nezáleželo mu na tom, jak skončí on. On nebyl důležitý. Tom byl všechno a Tom musí být šťastný!
Skrčil se do klubíčka a přitulil k sobě Pumbu jako nejmilovanější hračku. Tváří se otíral o jeho jemný kožíšek a Pumba se neposedně vrtěl a snažil se ho kousnout do nosu.
„To by ti nechutnalo, věř mi,“ vesele se zachichotal. „Divím se, že ještě nejsi unavený.“
Pumba nechápavě naklonil hlavu na stranu a svým pohledem dával Billovi jasně najevo, že něco takového jako únava vůbec nezná.
Tom si silně potáhl z cigarety a vyfoukl šedý oblak kouře, který se chvíli vznášel na tmavém pozadí stromů, než se rozplynul a zmizel mu z dohledu. Zavřel oči a vychutnával si přísun nikotinu. Nenáviděl se za to, jak snadno tomu podléhal. Nekouřil proto, že by byl závislým a nedokázal přestat. Kouřil jednoduše proto, že si tím chtěl dokázat svou nezávislost a změnu.
Ano, během posledních šesti let prošel skutečně velkou proměnou, ale všechno změnit nedokázal. Některé věci i nadále zůstávaly po starém. Věci, kvůli kterým si musel hrát na někoho, kým nebyl, nebo nechtěl být. Věci, které zůstávaly i nadále zakořeněné hluboko v jeho nitru a nebylo možné je dostat pryč. To, co cítí, nikdy nezmizí. Nezeslábne, protože je to mnohem silnější než on. Možná je to to jediné, co jej drží při životě. Stín nebo vzpomínka natolik živá, že ji nedokáže dostat ze své mysli.
Opět si přiložil cigaretu k ústům připraven potáhnout si, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Rozhlédl se kolem sebe, a když zjistil, že jsou skutečně všichni vevnitř a dále pokračují v opíjení se, zahasil cigaretu a vydal se směrem k vyšlapanému chodníčku vedoucímu k jezeru. Kráčel pomalu, jeho kroky byly tiché a ztrácely se v jemném ševelení stromů a ozvěně Billova roztomilého smíchu. Nechystal se s ním mluvit. Chtěl se na něj jenom podívat, zkontrolovat, jestli je v pořádku. Na večírku se totiž šířily řeči, že má na něj jeden z blízkých přátel Rii zálusk, a tak chtěl dát pozor, aby mu nikdo neublížil. To přeci starší sourozenci dělají, nebo ne? Desetiminutový rozdíl se sice nedá považovat za dostatečný důkaz o tom, kdo z nich byl vyspělejší, ale pořád lepší než nic.
Jakmile se dostal z husté masy různě velkých stromů, keřů a rozmanitých rostlin, ocitl se v objetí širokého, kouzelného prostranství. Hladina jezera, postříbřena září měsíce, vypadala jako obraz z nějaké pohádky. Zvedl hlavu k obloze právě ve chvíli, kdy mu nad hlavou přeletěl malý pták. Pousmál se, jakmile ucítil, že mu na zápěstích vystupuje husí kůže. Okamžitě si vzpomněl na ukolébavku, na které s Billem vyrůstali. Máma jim ji zpívala každou noc.
Na větvi tenoučké,
stvoření droboučké.
Mává křídly, tiše pláče,
osamělé, modré ptáče.
Kousek vzlétne, zavrávorá,
gravitace tíhou volá.
Nevzdává se, stoupá výš,
touží najít klidnou skrýš.
Ptáčku hledající skrýš,
na co myslíš, o čem sníš?
O hvězdách a měsíci,
pohlcen světly tisíci?
O kouzelných bytostech,
o travnatých porostech,
o svobodě bez klece,
divých vlnách na řece.
Ptáčku, hledající skrýš,
dál už hledat nemusíš.
Dopřej křídlům odpočinek,
Věděl, že by to mělo mít ještě jednu sloku, poslední čtyřverší, ale nedokázal si na něj vzpomenout. Možná to bylo způsobeno tím, že mu pohled padl na klubíčko, krčící se na kraji širokého mola a na malý tmavý flek poskakující kolem něj. Nemohl si pomoct, srdce se mu rozbušilo, jako by uběhl maraton, úsměv na jeho rtech byl o něco širší než před chvílí. Miloval chvíle, kdy byl jeho bratr sám sebou. Poslední dobou mu totiž vůbec nerozuměl, Billovy nálady se střídaly stejně rychle jako pomíjivé dubnové počasí, odmítal s ním mluvit, odmítal se na něj dívat. Člověk, který se kdysi děsil samoty, ji nyní dobrovolně vyhledával. Společnost mu dělal pouze Pumba a tlustý sešit, do kterého si téměř neustále něco zapisoval. Tom hádal, že se jednalo o nápady k novým skladbám.
Přistoupil blíž, nohou se zlehka dotkl dřevěného mola a zadíval se před sebe.
Skutečně mu nerozuměl. Nechápal, proč se na sobě snažil zničit všechno to krásné. Ostříhal se, nechal si narůst vousy, tvář si pokryl piercingy a kůži nesmyslnými tetováními.
Před čím se pořád ukrýval? Čeho se bál?
Bill se právě s Pumbou přetahoval o míček, když zaslechl zavrzání starého dřeva. Se zatajeným dechem se otočil a snažil se rozeznat obrysy postavy mířící k němu.
Jeho vůně k němu dorazila dřív, než jej osvětlila zář měsíce.
„Co tady děláš?“ zeptal se slabým hláskem a odvrátil tvář. Oči zabodl do tmavé vodní hladiny.
Tom se zastavil. Sám sobě slíbil, že bude mezi nimi udržovat bezpečnou vzdálenost. Před šesti lety se neovládl a víckrát to už nechtěl udělat. Věděl, že to nebyla Billova vina. I kdyby to neřekl, neudělal by to. Nepolíbil by jej. Chtěl ještě počkat. Doufal, že se naskytne jiná, vhodnější příležitost, ale nic takového se nestalo. Bál se, že když to udělá, přijde o něj. Ztratil jej tak jako tak.
„Vůbec jsem tě neviděl na oslavě.“ Nepoznával svůj hlas. Zdálo se mu, že když mluví s Billem, je úplně jiný než s ostatními. „Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“
„Jak vidíš, jsem v pořádku.“
Tom se slabě pousmál a došel až úplně k němu. Bill se ještě více skrčil a znervózněl.
„Chtěl jsem ti jen říct, že se jí moc líbil ten parfém.“
Bill k němu na chvilku zvedl hlavu a věnoval mu drobný úsměv. „To jsem rád,“ šeptl.
„A z těch kalhot byla doslova unešená. Děkuju za pomoc. Bez tebe bych to nezvládl. Těmhle věcem příliš nerozumím.“
„To je v pořádku. Rád jsem pomohl.“ Vydechl a obrátil se k němu zády. Tom si všiml tlustého sešitu se zebřím potiskem, který měl na klíně, a když to Bill zjistil, přitiskl si jej k hrudi a vstal.
„Půjdu si už lehnout,“ oznámil šeptem a poplácal si po stehně. „Dobrou noc, Tome.“ Počkal, dokud se Pumba nerozběhl za ním a prošel kolem Toma, aniž by mu věnoval jediný pohled.
Tom tam jenom tak stál, neschopen jakéhokoliv pohybu. Omámeně přivřel víčka a v mysli si neustále připomínal tón Billova hlasu, vyslovujícího jeho jméno. Některé věci se nikdy nezmění.
Zvedl oči k obloze a konečně si vzpomněl na poslední čtyři řádky.
Doleť ke mně, přesně sem,
vyprávěj mi krásný sen.
Zavři oči jako já,
Objevíme spolu ráj.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
Jupí jupí, Modrý ptáček potěší všechny i tady :)))
Jsem moc ráda že píšeš další povídku začíná smutně moc se těším na další díl.
Tajy jsem moc ráda, že budu modrého ptáčka vídat i tady 🙂
Ten obrázek je nádherný a povídka ještě krásnější! 🙂
Krásne, nežné, smutné a ja tie pocity ktoré vkladáš do poviedok milujem. Táto kapitola plynula tak akoby som stála niekde uprostred toho deja a vnímala to všetko okolo seba. Pohltilo ma to. Ďakujem B-kay♥
Veľmi pekné
Naše milá autorko, co je to za pesimický úvod, miluju tvoje povídky! A na tuto novou se moc těším. Píšeš krásně, Balance je jeden z mých nejoblíbenějších příběhů. I když mě většinou doženeš k slzám, ale tak by to mělo být, ne? Děkuju.
B-kay, hlavně se nepodceňuj. Patříš tu k mým nejoblíbenějším autorkám a myslím, že nejsem ani zdaleka sama 🙂 Miluju tvůj lyrický způsob psaní, tu zamyšlenost a emoce. Balance byla mistrovské dílo, ale nikdo neříká, že nemůžeš napsat další, stejně krásné příběhy 🙂 Modrý ptáček se mi zatím moc líbí, podle mě je to krásný úvod, takže určitě pokračuj, moc se těším, jak se to bude vyvíjet!
Ačkoli povídka začíná doopravdy smutně a chmurně, hned prvním dílem mě zaujala a okouzlila! 🙂
Billa je mi především neuvěřitelně líto. Nemám ráda, když se v povídkách trápí a ještě k tomu kvůli nějaké holce, se kterou Tom chodí. Tohle bude další povídka, ve které Riu nebudu mít ani trošku ráda, ač se chová mile. K Tomovi prostě patří Bill! 🙂
Mám trošku strach, že se u téhle povídky budu moc trápit. Bojím se, že než se naše dvojčátka dají dohromady, proliju spousty slz a budu v tom čase šíleně smutná. Nejraději bych si přála, aby se hned stal nějaký zázrak a Bill se tak už nemusel tolik trápit. Je mi líto, že musel Tomovi pomáhat vybírat dárek pro jeho přítelkyni, protože věřím, že to muselo šíleně bolet.
A ukolébavka byla nádherná! ♥ Nemám ponětí, zda taková ukolébavka doopravdy existuje, nebo sis ji vymyslela, ale ohromně mě okouzlila! Je opradu překrásná! ♥
Moc doufám, že další díly povídky by mohly být více optomistické, ale něco mi říká, že je na to ještě asi brzy. Ale třeba se pletu. 🙂
Každopádně se moc těším na pokračování a moc děkuji, že pro nás píšeš další příběh! ♥♥
Z celého srdce děkuji za překrásné komentáře :). Děláte mi opravdu velikou radost!
Mischulko, ukolébavka je má tvorba a jsem opravdu moc ráda, že se ti líbí. Nebyla jsem si u ní vůbec jistá a dalo mi hodně práce vymyslet všechno tak, aby se to hodilo i k povídce. Básník ze mě možná nebude ale snažila jsem se 🙂
[9]: Tak už je mi to jasné, B-Kay! Musím se totiž přiznat, že po dočtení povídky jsem se snažila si tuhle ukolébavku nějak najít na internetu a naprosto bezvýsledně! 😀 Jsem tou ukolébavkou opravdu okouzlena. Nemáš k tomu náhodou vymyšlenou i hudbu? 😀
Jinak takových básniček klidně můžeš do svých příběhů dávat více, máš na to ohromný talent! 🙂
Ta ukolébavka je nádherná <3 Celý díl na mě působil velice smutně a zároveň láskyplně a okouzlil mě. Je sice velmi chmurná a nostalgická, ale na druhou stranu se uklidňuju tím, že taková nejspíš nebude až do konce, že se dočkáme něčeho strašně krásného. Nicméně, právě to ti jde až moc dobře! Jako ta ukolébavka, ta mě okouzlila stopadesátiprocentně. A ty poslední věty z ukolébavky.. <3 Nemám slov. Už jsem přemýšlela nad jménem… Blue Bird, jaký by to mohlo mít význam a hádám, že už trošku vím. Koneckonců ta ukolébavka je o modrém ptáčkovi a obdivuju to, že sis ji vymyslela. Je prostě dokonalá! :333
Doufám, že Billy se nebude trápit dlouho :/ a těším se moooc na další díl! <3
[9]: Já bych klidně dala ruku do ohně za to, že by z tebe měl být básník! <3 😀