autor: Janule
Loitsche
2. ledna 2014 ráno
Bill za nic na světě nemohl znovu usnout. Stejně jako včera ho probudil ten zatracený sousedovic kohout, a on se teď převaloval vedle spokojeně chrupajícího Toma, se kterým kokrhání toho opelichaného uřvaného otrapy ani nehnulo. Bude si muset pořídit buď vzduchovku, nebo radši – v zájmu zachování dobrých sousedských vztahů – špunty do uší. Přes Tomovo rameno měl výhled na noční stolek a na něm tikající starý dětský budík. Uprostřed jeho ciferníku byla namalovaná postavička Mikymause, jehož baculaté žluté ručičky neustále kroužily dokola a ukazovaly správný čas. Bill budík kdysi Tomovi záviděl, když ho dostal k sedmým narozeninám, aby se naučil včas vstávat do školy, protože vytáhnout ho z postele v pět ráno byl pro matku nadlidský úkol. Ne, že by to pomohlo, ušklíbl se v duchu Bill. Mikyho ručičky svítily i ve tmě zelenkavou září a momentálně ukazovaly za pět minut osm. Billovi to ale připadalo, jako by stály na místě.
Otráveně se převalil z boku na záda a zavřel oči. Venku se pomalu rozednívalo. Byl čtvrtek druhého ledna, všední den, a k Billovu překvapení Tom včera večer prohlásil, že musí dnes do práce. Doufal, že si bratr nevšiml jeho šokovaného výrazu, protože něco takového opravdu nečekal. Nějak ho ani nenapadlo přemýšlet o tom, kde berou peníze na živobytí, byl zvyklý mít účet, kam pravidelně chodily platby za tantiémy, prodaná CD, reklamy a koncerty, a nikdy se nemusel starat o to, kolik z nich může utratit. Od šestnácti byli milionáři a něco jako „práci“ v tom obvyklém slova smyslu ani jeden z nich nepoznali. O jakékoliv jeho práci se naštěstí Tom nezmínil, tak Bill doufal, že se ho ani tady tahle ponižující disciplína netýká. Uvažoval, jak o svém současném životě zjistit co nejvíc informací, aniž by se musel na všechno vyptávat, a došel k závěru, že pokud jsou s Tomem v tomhle životě stejně pečliví puntičkáři, najde všechno pěkně pohromadě v nějakém šanonu. Až Tom odejde do práce, zkusí omrknout terén.
To byla další záhada. Do jaké práce může Tom jít? Vrtalo mu to hlavou, když včera usínal, ale na nic nepřišel. Ráno ovšem nebylo moudřejší večera, stále v tom neměl jasno. Mohl se jeho starší bratr po škole něčím vyučit? Netušil, co by to mohlo být. Nikdy se nedostali tak daleko, aby byli nuceni nějakou volbu povolání udělat, protože jim oběma bylo jasné, že se budou živit hudbou. Jenže tady to štěstí neměli. Vůbec nechápal proč. Složení jejich skupiny bylo stejné, podmínky byly taky tytéž, dokonce i ve StarSearch kvůli zviditelnění kapely byl, tak kde se to celé zadrhlo?
Tom vedle něco ze spaní zavrčel, znělo to tak trochu, jako když vrčí pes. To mu připomnělo další věc, která ho překvapila. Scotty s nimi nespal v posteli. Dokud bydleli doma, nikdy si psy do postele nebrali, ale když se osamostatnili a pořídili si ke Scottymu další, stalo se to u nich zvykem. Tady byl ale Scotty poslušně stočený na zemi u postele, měl svůj pelech a ani ho nenapadlo se k nim vnucovat. Možná to bylo proto, že spolu něco měli… Usmál se, když si vzpomněl na ten úžasný pocit z Tomova líbání, z jeho něžných dotyků, ale současně ho to stále trochu děsilo. Mrzelo ho, že i když vlastně dostal to, po čem celá léta toužil, teď je z toho tak vyplašený, že si to ani nedokáže užít. Musí na tom nějak zapracovat, ale upřímně… nevěděl jak. Nakonec měli pravdu ti, co říkali, že si má člověk dávat pozor na to, co si přeje, aby to náhodou nedostal. Teď to přesně sedělo. Měl, co chtěl, ale nevěděl si s tím rady. Scotty na podlaze tiše frknul, jako by s ním ze spánku souhlasil.
Bill si při myšlence na černého chlupáče na podlaze vzpomněl na výraz Tomova obličeje, když se za ním včera dopoledne vrátil do hudební místnosti. Tom seděl jak zařezaný u počítače a Billovi chvilku trvalo, než si vzpomněl, co mu pustil za video. Podle Tomova výrazu video o týrání zvířat zapůsobilo. Bylo na něm vidět, že ho krutost lidské rasy přivedla až k slzám, zarudlé oči toho byly důkazem. Bill nevěděl, jestli to na Toma bude mít tak silné účinky, aby přestal jíst maso, ale když bude ještě chvíli výchovně působit, byl si jistý, že své dvojče nakonec zlomí.
Zrovna když včera film s Tomem rozebírali, zazvonil mu mobil. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to jeho kapsa hraje neznámou písničku, než ho vylovil a přijal hovor. Takhle starý krám už neměl v ruce snad osm let, ale naštěstí zelené tlačítko si ještě z obyčejného telefonu pamatoval. Volala máma. Ptala se, kdy přijedou na novoroční oběd, a jestli jsou toho po Silvestru vůbec schopni. Byl rád, že ji slyší, a ujistil ji, že jsou oba střízliví a dorazí kolem poledne. Po matčině informaci, že k obědu bude tradiční ryba a přijde i babička, nevěděl, jestli se radovat nebo bát. Odmítnout rybu bude trochu výzva hlavně kvůli babičce, která jeho a Tomovo vegetariánství vždycky odmítala chápat a neustále se jim snažila propašovat cokoliv masitého do jídla, když u ní byli na návštěvě. Oznámil Tomovi, že se jde vysprchovat a připravit na cestu, a doufal, že díky starému kotli nebude koupel ledová.
Když vylezl oholený a navoněný ze zapařené koupelny, cítil se konečně o trochu líp. Sice si až nahý ve sprše definitivně potvrdil, co už dávno tušil, a to, že jeho tělo je stejně vychrtlé, jako bylo, než začal posilovat, ale mastné vlasy byly ty tam a obočí alespoň uhlazené, když už tu neměl pinzetu, aby ho pořádně protrhal a upravil. Oprýskané černé nehty odlakoval a nechal je volně dýchat, byly zničené od neustálého olupování laku. Ještě si pamatoval, jak se svými nehty kdysi zacházel, než si nechal udělat první umělé. Natálie o ně vzorně pečovala, pokud byli na tour, a když měli volno, chodil na doplňování do nehtového studia. Poslední roky v Americe ale na lak rezignoval, užíval si volna a jiného života, a nehty už nebyly důležité zrovna tak jako make-up. K vousům se líčení ani nehodilo, nechtěli na sebe s Tomem v LA nijak upozorňovat, toužili zapadnout a být obyčejnými kluky z předměstí, čemuž by jeho zvyky z minulosti moc nepomohly. Tady našel ve skříňce nad umyvadlem akorát příšerně smradlavý odlakovač s vůní broskve, díky kterému se v zapařené koupelně málem udusil.
K jeho údivu jeli k rodičům do Magdeburku na Tomově staré rachotině. Nikdy jeho motorce neřekl jinak, ani té americké ne, ačkoliv byla šíleně drahá. Měl celkem problém se na ni posadit a narazit si na hlavu odpornou starou helmu, kterou Tomovi zřejmě k motorce přidal její původní majitel. Byla těžká, vyplněná koženým polstrováním, a Bill měl pocit, že mu upadne hlava, když si ji pod Tomovým přísným dohledem zapínal. Proč nemají auto, se radši ani neptal. Cestu přežil přilepený na Tomových zádech a jediné, co ho opravdu studilo, byla kostnatá kolena, která v tenkých džínách čelila náporu protivětru.
Překvapeně zjistil, že máma s Gordonem bydlí na jednom nechvalně známém magdeburském sídlišti, a vzápětí ho o tom ujistil Tom, když zazvonil na zvonek u vchodu do jednoho z nich. Bůhvíproč si Bill představoval, že rodiče bydlí v nějakém útulném rodinném domku, jaký vždycky chtěli, ale realita byla jiná. Domek v Loitsche zůstal dvojčatům a máma se s Gordonem přestěhovala kvůli jeho práci zpět do Magdeburku. Gordonova hudební škola celkem prosperovala, jak se později u oběda dozvěděl, a její majitel a ředitel v jedné osobě chtěl být raději poblíž.
Nakonec nebylo tak těžké odmítnout klasického novoročního herinka na smetaně, vymluvil se na včerejší silvestrovskou párty a následnou žaludeční nevolnost, a když se k němu přidal i Tom, matka jim beze slova na talíř naložila jen osolené brambory s trochou rozpuštěného másla a trochu čerstvé zeleniny. O vegetariánství nepadlo ani slovo, takže babička neměla důvod k obavám o své vychrtlé vnuky, naopak, byla nadšená, že je zase po nějaké době vidí. Bill pozorně poslouchal každé slovo, které u stolu padlo, a hltal společně s bramborami informace o chodu své „nové“ rodiny. Jak byl jindy jejím pomalu nejukecanějším členem, teď ani nemukl a jen poslouchal. Máti se ho několikrát zeptala, jestli mu něco není krom toho žaludku, ale když záporně zavrtěl hlavou, nechala ho nakonec být. Dohodli se s Tomem, že o Billově silvestrovském pádu mluvit nebudou, a jemu se podařilo učesat vlasy tak, že barevná boule nebyla vůbec patrná. Neměl sice make-up, ale laku na vlasy měl dost, takže si přes čelo vyrobil pevnou oponu, která následky pádu perfektně skryla. Stejně potřeboval nutně ke kadeřníkovi, všiml si asi půlcentimetrových odrostů, tak mu pár přistřižených pramínků nedělalo starosti.
K Billovu zklamání byly námětem většiny rodinných rozhovorů drby o příbuzných, kteří ho vůbec nezajímali, a protože Tom usnul na gauči v obýváku asi dvacet minut po obědě, nudil se. Po hodině Toma celkem necitlivě vzbudil a donutil ho k brzkému odjezdu. Matka jim s sebou zabalila zbylou nesnědenou rybu na dobu, až jim bude dobře, a Bill s uspokojením sledoval, jak hned před panelákem Tom s balíčkem zamířil k nejbližší popelnici, kde našla ryba místo svého posledního odpočinku. Trochu mu ovšem radost kazil fakt, že Tom nikdy ryby neměl rád, takže to možná ani nebyl následek jeho včerejší léčby šokem. O týrání herinků v dokumentu rozhodně nepadlo ani slovo.
Dorazili domů už za tmy a Tom hlásil hned ve dveřích, že půjde chvíli cvičit na kytaru. Bill si proto sedl k počítači, aby se porozhlídl, co je v tomhle světě momentálně nového. Nasadil si sluchátka, aby nerušil Tomovo hraní, a pustil se do vod internetu. Ke své obrovské úlevě, když zadal do vyhledávače heslo Tokio Hotel, nenašel vůbec nic krom několika odkazů na hotely v Tokiu. Spadl mu kámen ze srdce. Když u rodičů z nudy přemýšlel, napadlo ho, že se tu možná pod jejich obchodní značkou podařilo prorazit někomu jinému, když oni neměli štěstí, ale teď viděl, že mají ještě šanci. Ano, možná se proslavila místo nich nějaká jiná skupina, ale rozhodně jim neukradla název. Přemýšlel, kdo z jejich současníků mohl prorazit, ale po zadání několika názvů skupin, na které si vzpomněl, se nedozvěděl nic podstatného. Německý hudební svět na ně nejspíš pořád ještě čeká.
Když Tom po půlhodinovém hraní přerušil jeho hledání poklepáním na rameno s otázkou, co bude k večeři, nechápavě pozdvihl obočí. Jak to měl proboha vědět? Sundal si sluchátka, aby bratra lépe slyšel, a přesně to, na co pomyslel jako první, mu taky bezmyšlenkovitě odpověděl. Tomova otázka a téměř manželská samozřejmost, s jakou ji položil, ho tak šokovala, že zapomněl být ostražitý, aby se neprozradil.
Tom se zarazil, evidentně nechápal, co tím –„Jak to mám proboha vědět?“– Bill myslí. Bratři na sebe chvilku zírali a čekali, co ten druhý odpoví.
Bill si teď v ranním šeru tichého Tomova pokoje přesně vybavil jejich naprosto absurdní první hádku:
„A kdo jinej to má vědět?“ odvětil Tom udiveně.
„Co třeba ty?“ zvedl Bill bojovně bradu.
„Já? To ty jsi tady hospodyňka, Bille, já na nákupy nechodím.“
„Já snad jo?“ vykulil oči Bill.
„Jo,“odsekl už trochu nervózně Tom. Nechápal, co to na něj Bill zkouší za levou.
„Fakt?“ nechtělo se Billovi uvěřit takové absurditě. Byl tady snad za ženskou?
„Jo, fakt,“ potvrdil mu Tom.
… na chvíli zavládlo absolutní ticho…
„Kecáš. Vždyť já neumím uvařit ani ty míchaný vajíčka, cos ráno udělal k snídani,“ rozhodl se Bill nelhat a přiznat to, co by tak jako tak nakonec prasklo. Nemělo cenu nic předstírat, vařit opravdu neuměl. Ještě tak nakrájet zeleninu a nalít na ni nějaký koupený dresink, ale jinak byl opravdu naprosté nemehlo. Všechno jídlo si nechali buď vozit, nebo na něj chodili do restaurací. Občas uvařila máma nebo Ria, ale ty je do kuchyně nepustily.
„No to teda umíš, a ještě k tomu dalších asi dvacet jídel,“ vyhrkl překvapeně Tom. „Nebo jsi je tady snad těch posledních pár let vytahoval z klobouku? Nechtěj mě naštvat, Bille. Jestli si myslíš, že budu vydělávat prachy, a ještě k tomu vařit a starat se o domácnost, to se teda setsakramentsky pleteš. To je tvoje práce. Už jsme se o tomhle dohadovali mockrát, tak s tím zase nezačínej.“
„Starat se o domácnost?“ vyděsil se Bill. To znamenalo k vaření ještě jako uklízet, prát, mýt okna a tak? Ježíšikriste! Co je tohle za šílenou realitu? Kam to, blbec, dobrovolně skočil?
„Jo, co je na tom divnýho? Počkej… chceš říct, že když se z tebe stal přes noc ten vegetarián, že jako přestaneš vařit? Nezkoušej to na mě, Bille!“ V Tomově hlase bylo slyšet, že už toho začíná mít dost.
„Ale já umím jídlo tak akorát objednat,“ pokrčil Bill zoufale rameny.
„Co to plácáš, prosím tě? Kolikrát v životě jsi něco objednával? Neupadls náhodou na hlavičku?“
„Jo, zrovna včera,“ odsekl Bill vztekle a Tom se trochu zarazil. Došlo mu, že má Bill vlastně pravdu. Mohl mít ten pád vážně takovéhle divné následky? Neměl se nechat odmítnout a měl své dvojče do té nemocnice dokopat.
V tu samou chvíli Billovi došlo, že přesně tohle by se dalo v jeho prekérní situaci využít. Mohl by takový pád způsobit ztrátu schopnosti vařit, nakupovat, uklízet a bůhvíco všeho tady jeho předchůdce ještě dělal?
„Já…“ zaváhal, nevěděl, co přesně říct, „ale to je jedno. Prostě ti říkám, že neumím vařit. Večeři sis vyhodil u našich do popelnice, ze mě nic nevymámíš. Umím jen zeleninovej salát a namazat chleba. Včera jsem viděl v lednici tak akorát oběšenou myš, takže ani nevím, co bych z toho měl jako vykouzlit. Zelenina žádná, jen tvrdej salám, krabice mlíka a pár vajíček, který jsme, pokud vím, snědli k snídani.“
„Jo, je před vejplatou, to je přece na začátku měsíce normální, jako by to bylo něco novýho,“ bránil se Tom. „Udělej aspoň palačinky z toho mlíka, vejce jsem tam dvě nechal, mouky máme dost a marmeláda je ve špajzu. Neštvi, Bille.“
„Neumím ani palačinky.“
„Ježíšikriste, co teda umíš!?“
„Zpívat…“
„Aha… tak nějakou večeři vyzpívej, protože mně kručí žaludek hlady,“ sebral se Tom a bouchl za sebou dveřmi. Bill zůstal zkoprněle sedět u počítače a nevěděl, co teď.
Nakonec se zvedl a šel se s Tomem usmířit, protože nesnesl, když byli rozhádaní. Tom se nechal chvíli přemlouvat, ale nakonec vytáhl ze skříňky kuchařku, nalistoval recept na palačinky a společně je udělali. Bill se v duchu usmíval, když vzpomínal, jak jim to šlo krásně, i když smažení zastal Tom, on jen dělal, co mu starší bratr diktoval, a snažil se to nezkazit. Nejkrásnější na tom všem ale bylo, že se ho Tom neustále dotýkal. Tu ho pohladil po zádech, když ho obcházel, aby vyhodil skořápky do koše, tu po zadku, když šel zpátky, občas Billa líbnul na tvář, což pro něj bylo tak neuvěřitelně krásné, že se nakonec snad i s tou rolí hospodyňky smíří.
Potíže v ráji však nastaly opět ve chvíli, kdy se rozhodli jít spát. Tom se s nadějí, kterou v něm nejspíš vzbudilo Billovo vstřícné chování při vaření, domníval, že nastal čas na to, co mu bylo to ráno tak necitlivě odepřeno, ale Bill při jeho prvních výzvědných dotecích dokonale ztuhl, líbnul ho nesměle na tvář, otočil se k němu zády, popřál mu dobrou noc a dal tak jasně najevo, že zase nic nebude. Bylo mu to líto, ale věděl, že kdyby nechal situaci dojít moc daleko, už by nebyl schopen Toma znovu odmítnout. A to nemohl zatím dopustit. Na jeho nepřipravenosti se přes den vůbec nic nezměnilo.
V tu chvíli zazvonil Tomovi budík a Bill otevřel oči. Nastával další den, a jen bůh ví, co v něm Billa čeká za další milá i nemilá překvapení…
autor: Janule
betaread: Allka
Já nevím, jestli se mám smát, nebo brečet 😀 On ten původní Bill se od tohohle asi zase tak moc nelišil. Sice možná vařil a uklízel, ale dvakrát nadšený z toho zřejmě taky nebyl… A chudák Tom musí chodit do práce a vydělávat a ještě je mu odepřený pravidelný sex 😀
Jsem zvědavá, jak se z tohohle všeho Bill vykroutí, aby měl situaci pod kontrolou. A nebo Tomovi řekne pravdu?
Celkově jim tenhle život vůbec nezávidím, vypadá to s nimi docela beznadějně. Snad se Billovi nějak povede jim tu slávu nakonec získat. I když nevím, nevím, Bill už není ten roztomilý patnáctiletý kluk. V 25 už se šílené fanynky získávají špatně…
Bill ma trochu štve, on si na všetko sťažuje a na tom hlavnom kvôli čomu sa tu ocitol vôbec nezapracuje. Dúfam, že to nedôjde tak ďaleko, že to Toma omrzí a bude z toho tichá domácnosť. Asi by mal ísť s pravdou von, ale zase ako by mu niečo také mohol Tom uveriť.
Som zvedavá ako to bude s preslávením Tokio Hotel. Verím tomu, že Bill na tom zamaká:)
Ďakujem za kapitolu:)
Nečekaně je mi z tohoto dílu zase smutno! 😀 Při některých pasážích jsem se tedy musela smát jak urvalá, ale jinak mi celkově tohle všechno trhá srdce.
Roli hospodyňky Billovi samozřejmě nezávidím ani trochu, taky bych se s tím nechtěla spokojit, ale zase na stranu druhou může být rád, že je doma a jen se stará o domácnost, než aby musel jít do práce o které ví úplné nic. U jejich hádky mi nebylo ani trošku dobře, protože prostě nemám ráda, když se dvojčata takhle hádají. Na jednu stranu Billa chápu – sice má Toma, ale bojí se jakéhokoli kontaktu, ale jinak je všechno jinak, než chtěl. Bill si nejspíš představoval, že až se dostane do paralelního světa, tak budou stále slavní a bohatí a ještě ke všemu bude mít svou lásku Toma a ono ejhle! Krom Toma se mu v životě nic nepovedlo a teď mu Tom říká, že doma vaří, pere, uklízí.. 😀 Nemám ponětí, jak tohle nakonec dopadne. Tím, že Tom nic neví a myslí si, že má doma pořád svého Billa, musí být i chudák on děsně zmatený, co se to najednou s Billem děje a trochu se bojím, že všechno tohle nakonec zapříčiní to, že jejich vztah zkrachuje.
Budu doufat v daleko optimističtější díly! 🙂 Ale i tak moc děkuji za další díl, Janulko! 🙂
Vyzerá to tak, že Billovi už začína dochádzať, že nebude všetko ideálne 😀
Ale predstava Billa ako domácej ženušky.. no to som sa musela pekne smiať.
A chudák Tom – musí chodiť do práce, aby mali peniaze a ešte je aj bez sexu! 😀 Som vážne zvedavá, dokedy bude Billovi jeho terajšiu "náladu" tolerovať a začne rozmýšľať nad tým, že niečo nie je v poriadku. Ako napísala Mischulka, tiež sa bojím, ako to bude ďalej pokračovať a aby sa nakoniec kvôli tejto "výmene" ich vzťah úplne nezničil.
Ďakujem za časť a teším sa na ďalší z L.A. 🙂
To musí byt na hlavu když Bill neví co má dělat.
Ja se tedy Billovi nedivim. Taky svpu roli hospodynky nesnasim 😀 ale taky mam smulu… myslim, ze Billovi asi nezbude nic jineho, nez se zacist do kucharky a zajit do kramu. A chudak Tom, pomalu nedostane veceri a nakonec ani ten sex? Jsem zvedava, kam tohle povede… Bill bude muset pridat na snaze pokud nechce Tomovi vypravet svuj sileny pribeh o paralelnim svete. Nejak nevim, ktery z Billu je na tom hur 😀 a ktery z Tomu.
Moc dekuji za dil 🙂
těším se, až Bill začne vymýšlet, jak vzkřísit Tokio Hotel a zjišťovat informace o své nové přítomnosti. 🙂 trošku se ale zároveň bojím, že ten zásah do obou světů bude tak radikální, že jestli se pak každý z Billů vrátí do své reality, nedopadne to v ní dobře. neumím to ani vysvětlit, už je to nad moje chápání, prostě takovej pocit. 😀
Mnam ryba! No ja bych neprezila byt vegetarian a zadne video by se mnou nehlo, takze… Bille snad ti to u toho Toma vyjde, ale pulka prasete… to je porad praseci pulka! :O 😀 :3 Ta jejich hadka byla proste sladka 😀 Smala jsem se u ni jako idiot 😀 Vyzpivej veceri Bille a neser 😀 😀 😀 😀 i zabiti kohouta po ranu vzduchovkou ci cim 😀 Ja tuhle povidku zeru! 😀 ♥ to vareni palacinek mohlo byt taky vtipny 😀 sem tam ho.polibil, sem tam ho pohladil po zadku a v noci si z toho vyvodil: aha, bude sex 😀 A ono zasejc nic! 😛 😀 Chudacek Tom, ani nevi proc nein 😀
Mnam brambory :3 no taky by me zajimalo, kde Tom pracuje, okamzite jak jsem slysela o praci a taky o tom, jak bidne na tom jsou rekla jsem si HA! DELNIK! :O ale ti berou hodne penez, ne? Vzdyt stavi domy! :O meli by brat miliony! Ne necas ani Paroubek… (jiny Topolanky neznam)
To maji teda stesti, ze jim jmeno nikdo nevzal, ale co s tim? 😀 Taky by me zajimalo,… to si Billa v Starsearch nrbo jak ze to, nikdo nevsiml? :O To tezko! Vzdyt je to Bill! BILL KAULITZ! znamej tak, ze o nem pise milion lidi ff, ktery tedka komentuju, takze jak by rekl Tom: 'Nestvi!' 😀 Takze doufam, ze to Bill napravi, ze je treba nejak proslavi! :3 a snad mu vyjde i to patrani po svem zivote, jinak mu bude Tom rikat ' Neupadls nahodou na hlavicku?' Hodne casto 😀 A Bill bude muset porad opakovat ' nahodou vcera, nahodou pred tydnem, nahodou pred mesicem!' :O no do te doby se snad nauci palacinky….
Moc dekuju za dil, byl uzasnej! :3 no porad je! 😀 Asi si pujdu znovu precist jejich hadku 😀 Na hadkach neni nic vtipneho, naopak, ale tahle :DDDDDD 'Nahodou vcera'
Bill alá hospodyňka to rozsekal :DDD Samozřejmě mu nezávidím jeho současnou pozici. Taky uklízení nemám dvakrát v lásce. Ale aspoň se nemusí věnovat té "ponižující disciplíně" jménem práce, to zbyde na jeho bratra 😀
A jsem zvědavá, jak to chce vyřešit s intimnostmi… nemůže se přece donekonečna vymlouvat na bolesti hlavy, boule nebo ne. Navíc – chudák Tom 😀
Moc díky za tu povídku. Je to o závažném tématu, ale stejně se musím pořád smát 😀