autor: Izzap
Hola hej, máme tady nový překlad. Allka si chvilku dáchla, aby nabrala novou energii, a je zpět. Turn Back Time od Izzap je úžasně napsaná a vymyšlená povídka, a ještě k tomu z oboru, kterým mám ráda. Však uvidíte. Izzap je Američanka, na THF má spousty povídek, ale zrovna tahle byla přeložena do Španělštiny, Italštiny, Ruštiny, Francouzštiny a teď k tomu přibude i Čeština. Radujte se, veselte se, čtěte a komentujte, co hrdlo ráčí. Máte na to dlouhých 31 dílů. Užijte si to, díky, Allko, J. :o)
Blázen ze starých dob
„Přál bych si, abych se mohl vrátit tak o dva dny zpět a zopakovat si tenhle děsnej test,“ stěžoval si Georg svému nejlepšímu kamarádovi Tomovi a ukazoval mu papír s obrovským červeným „F“ v kroužku.
Tom se zasmál a přátelsky poplácal Georga po zádech. „Chlape, přiznej si to, ty a fyzika spolu prostě nevycházíte. Nikdy jste spolu nevycházeli a nikdy nebudete.“
„Uh, rodiče mě zabijou, ne, počkat, zavraždí mě svými noži na máslo dneska při večeři!“ zasténal Georg a pleskl se písemkou do hlavy, zatímco kluci kráčeli po skončení výuky halou. „Myslíš si, že mě to pan Hath nechá zopakovat?“
Tom zavrtěl hlavou a lehce se zasmál. „Víš, co říká: žádná opakování, tečka,“ prohlásil, přičemž svého učitele na fyziku perfektně napodobil.
Geo ztěžka vydechl, zatímco procházeli východem. „Možná kdybych mohl najít nějakou cestu zpátky v čase…“
Tom se zachechtal a přerušil svého přítele. „Georgu, vole, nemůžeš se vrátit v čase. Je mi líto, že tě o tom musím informovat, ale cestování v čase není možné, můj příteli, věř mi,“ řekl pobaveným tónem a zavrtěl hlavou nad kamarádovými bláznivými nápady.
„Jdi do prdele. Možná je,“ opáčil Georg zamyšleně, ačkoliv strašlivě o svých vlastních slovech pochyboval. „Ve filmech to dělají pořád.“
„Jo, no, taky mají ve filmech růžový tančící slony, ale nevidíš je každý den, že?“
„Fajn, fajn, došlo mi to,“ řekl se smíchem Georg. „Takže možná ne všechno, co vidíš ve filmech, je pravda, ale kdo říká, že cestování časem je nemožný?“
Tom znovu zatřepal hlavou a ušklíbl se na kamaráda. „Georgu… jsi cvok.“
„Jo, taky tě miluju, chlape,“ odpověděl Georg s úsměvem, ovinul ruku kolem Tomových ramen a společně kráčeli po chodníku směrem k opuštěnému městskému parku. Tom Gea setřepal a odstrčil ho.
„Moc lásky, chlape, přestaň s tím,“ varoval ho a nasupeně se na něj podíval. Georg se jenom zasmál. Věděl, že jedna z věcí, na něž je Tom háklivý, je, když se lidé příliš přiblíží, zvlášť co se týče jeho ramen. Vždycky se tím dostanou příliš blízko k jeho dredům. Však víte, něco divného o lidech a jejich vlasech.
Kluci došli do parku a zamířili ke starému zapomenutému zalesněnému plácku, místu jako stvořenému k poflakování.
„Takže, půjdeme dneska večer do toho nového klubu?“ zeptal se s nadějí v hlase Georg. „Je tam spousta žhavých koček, aspoň jsem to slyšel.“
Tom se zazubil. „Počítej se mnou,“ řekl a rošťácky se ušklíbl, zatímco si pohrával s kroužkem ve spodním rtu, přejížděl po něm jazykem.
Seděli u nějakého starého opuštěného piknikového stolu a tlachali o hloupostech, dokud se Georg nepodíval na svém mobilu na čas.
„Kurva, musím jít!“ zvolal, zamával Tomovi na rozloučenou a rozeběhl se po cestě sypané štěrkem pryč z dohledu.
Tom zavrtěl hlavou a zasmál se. Typický Georg, pořád něco nestíhá. Otočil se zády ke stolu a uvelebil se na sedadle s nohama nataženýma před sebou, lokty a zády se opírajíc o dřevěnou desku. Pár okamžiků se díval do dálky, v podstatě po většinu času zíral do prázdna a snil s otevřenýma očima, myšlenky se mu míhaly hlavou.
Ale pak škubl hlavou na stranu a zvědavě pozdvihl obočí, zatímco si všiml něčeho pár metrů od něj.
Ze země vyčuhovala roura.
Tom zmateně nakrčil čelo. Tohle tu nikdy předtím nebylo, pomyslel si, stoupl si a rozešel se k té věci, aby ji prozkoumal.
Ohledal tu věc a opatrně ji nakopl špičkou tenisky. Byla pevná, vyrobená z nějaké silné oceli, nabarvená na černo a vypadala zbrusu nově, nátěr působil dost čerstvě a nebyla na něm známka stáří nebo rzi. Tom si nebyl jistý, co to je, ačkoliv mu to nejasně připomínalo něco, co jednou viděl ve své učebnici historie, něco jako zařízení na vývod vody ze země nebo tak něco.
Poškrábal se na hlavě, jak tak na tu věc zíral, příšerně zmatený z toho, proč by taková věc stála na opuštěném místě v parku, obklopená stovkou starých dubů a zmírající trávou. Vypadá tu tak nemístně, jak se tam tyčí, jako by byla postavená předešlého dne.
Aby zkusil, jestli se hýbe rukojeť, Tom umístil ruku na chladnou ocel, pevně ji sevřel a zalomcoval s ní. Konečně povolila a v Tomově ruce se pohnula, pohyb doprovázel silný závan větru, který poslal Tomovo plandavé oblečení proti jeho tělu.
Divný, pomyslí si chlapec, zavrtěl hlavou a pustil držadlo,
není to nic víc než nepotřebný kus…
Tom zamrzl poté, co zvedl hlavu a rozhlédl se. Vykulil oči nad scenérií kolem sebe.
Už nebyl v opuštěné části starého parku. Místo toho stál uprostřed krásného místa s živou zelenou trávou a rozkvetlými květinami. Otočil hlavou a zaznamenal všechny rozdíly. Obloha už nebyla tmavá a oblačná, jako si pamatoval, že vypadala po škole, byla světlá a plná nadýchaných mráčků.
Stoleté duby tu už nebyly, místo toho začínaly ze země rašit větvičky mladých stromků. A tráva nebyla mrtvá, byla zdravá a čerstvá a vypadala překvapivě opečovávaně.
A pak si Tom uvědomil, že je na něčím pozemku. Masivní kamenný dům stál přímo proti němu, tyčil se vysoko nad ním a vypadal jako zámek z pohádky. Byl postavený ze šedého kamene a měl několik pater, byl posázený obrovskými okny. Z venku vypadal dům, nebo spíše sídlo, velmi bohatě.
Páni, jsou to asi pracháči, pomyslel si Tom pro sebe s úšklebkem, zatímco posuzoval dům a představoval si, jaké by bylo bydlet v takové obrovské stavbě.
„Promiňte, pane, mohl byste, prosím, opustit náš pozemek?“ ozval se hlas protínající světlo pozdního odpoledne.
Tom nadskočil a otočil se, aby v dáli spatřil vysokého, mladého… muže? Nemohl to říct s jistotou, ačkoli krása toho člověka byla dostatečná na to, aby jednoho připravila o řeč: po ramena dlouhé černé vlasy, plné našpulené rty a pár hlubokých, čokoládově hnědých očí. Tom se rozechvěl tou přirozenou krásou, musel dokonce poodstoupit pod vlivem, jak vyzařovala z toho člověka před ním.
„Promiňte, pane, myslím, že jsem vás požádal…“ ozval se hlas znovu, tentokrát se zjevnou zlostí způsobenou drzostí toho kluka, zatímco se postava rozešla blíž k dotyčnému stojícímu na rodinném pozemku. „Co to, propána, máte na sobě? Tento oděv je… je… naprosto příšerný!“
Tom se ušklíbl a shlédl na svoje plandavé modré džíny a XXXL bílé tričko. Trhl rameny. Přepadly mu přes ně dredy, jakmile se podíval zpět na člověka stojícího teď přímo před ním. Mladému muži spadla čelist, zatímco si kriticky prohlédl Toma od hlavy až k patě.
„A vaše vlasy! Co… Co je to!“ Chlapec skoro zapištěl a vzal jeden z Tomových dredů mezi prsty a ohromeně s ním zakroutil, když zjistil, že jsou to vážně pravé vlasy. Pustil dred a trochu zrudl, uvědomil si, že tohle gesto bylo dost neslušné – jen tak se natáhnout a takhle se dotýkat neznámého muže.
„Uhm…“ dostal ze sebe Tom, nevěděl, co říct, jeho hlas uvíznul na dalekém místě, uvězněný v hrudníku.
„A co to máte na hlavě? Nikdy jsem nic takového neviděl!“ zvolal chlapec a ukázal na Tomovu gangsterskou kšiltovku. „A toto… oblečení? Nikdy jsem v obchodech neviděl nic ani zdaleka podobného, ani v těch levných obchodech na předměstí. Kde jste si obstaral tyto… hadry?“ zeptal se, pozdvihl zvědavě obočí a s očekáváním se podíval na vyjeveného Toma. „Nuže?“
Dredáč si připadal jako němý, jak tam tak stál pod náporem chlapcova náročného pohledu, neschopný ze sebe vyloudit alespoň nějakou odpověď. Co je to s tímhle volem?
Tom se nervózně zasmál a oplatil chlapci pohled. Podíval se na jeho pumpky. Wow, staromódní. „Kámo, děláš, jako bys nikdy neviděl nic z dvacátého století,“ prohlásil pobaveně.
„Nu, sním o tom,“ řekl chlapec měkce, mírně zmatený změnou tématu. Nediskutovali o tom příšerném oblečení?
Tom se trochu nepohodlně zasmál a znovu se rozhlédl kolem. Všiml si, že všechno kolem něj vypadá tak staromódně, do háje, dokonce i vzduch působil staře.
„Ale ty žiješ v jedenadvacátém století, je rok 2008, tisíce lidí se oblékají takhle,“ řekl Tom trochu zmateně, ačkoliv cítil, že tuhle konverzaci nevyhraje.
„2008? Oh, můj bože! Vy… jste se uhodil do hlavy?“ zeptal se kluk a poodešel od Toma o několik kroků, aby si získal odstup.
„Co tím myslíš?“
„Je mi líto, ale je rok 1908…“ pokračoval mírně chlapec, trochu ho rozesmutnilo, když si všiml obličeje druhého kluka, jeho tváře zbělely pod tíhou novinek.
„1908?“
Kluk opatrně přikývl, měl strach z toho, jak by ten děsivý člověk mohl reagovat.
„Ty,“ prohlásil Tom, zatřepal hlavou, vybuchl smíchy a zašermoval prstem před krasavcovým obličejem. „Ty jseš podělanej cvok!“
„Promiňte, pane!“ opáčil mladý muž naštvaně. „Jakže jste mě to právě nazval?“
„Jsi blázen!“ zvolal Tom, ignorujíc otázku. „Tohle je… směšný! Je rok 2008, nevím, cos, kurva, hulil nebo z jaký půjčovny kostýmů jsi vylez, ale jsi šílenec!“
„Mám dojem, že v tom případě jsme na tom stejně,“ opáčil mladý muž defenzivně, ačkoliv stále spíše klidným tónem, zatímco sledoval toho řečnícího kluka, jenž rozhazoval rukama jako blázen.
Tom semkl rty a snažil se uklidnit své zběsile bušící srdce.
Tohle je šílený, pomyslel si. Ačkoliv když se rozhlédne, jeho okolí si s jeho myslí dovolí nesouhlasit.
Černovlasý mladý muž Toma přívětivě sledoval, na jeho rtech se objevil malý úsměv a ve tvářích sympatické ďolíčky.
„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se měkce.
„Kde to jsem?“ odpověděl otázkou Tom. Muž nakrčil čelo. „Kde jsem?“
„Apfelstrasse 1541,“ odpověděl rychle černovlásek.
Tom nad tím vykulil oči. To je ta ulice, ve které je park, pomyslel si a rozhlédl se kolem, aby zaznamenal, že mladé rostoucí stromky jsou na stejných místech jako obrovské duby doma.
Zatřepal hlavou, zamumlal něco bezvýznamného a zamrkal. „To není možný, to není možný, to není možný!“ Téměř křičel, čímž překvapil mladíka, jenž ho stále zvědavě pozoroval.
„Pardon?“ zeptal se černovlásek, neschopný dešifrovat Tomovo blábolení.
Tom zvedl hlavu a zíral na něj. „Potřebuju se dostat domů,“ prohlásil.
„Nuže, kde bydlíte? Jsem si jistý, že vám mohu pomoct se tam dostat.“
Tom ukázal pryč od domu, za plot, jenž je obklopoval. „Tam na Páté,“ řekl.
„Na Páté! Obávám se, že to není možné, hlupáčku. Na Páté není nic víc než pár malých kancelářských budov, v této části města nikdo nebydlí,“ odpověděl mladík a nezvládl zadržet smích. „A teď vážně. Kde žijete?“
„Už jsem ti to řekl! Bydlím na Páté a tam jsou domy! Vím to, protože v jednom bydlím!“ zakřičel Tom, neschopný skrýt svou frustraci. „Ukaž mi to,“ prohlásil přísně.
„Ukázat vám? Co vám mám ukázat, pane?“ zeptal se muž.
„Ukaž mi, že tam nejsou žádný domy. Nevěřím ti.“
„Nu, mohl bych, ale obávám se, že se nemůžete courat po městě oblečený v těchhle… hadrech,“ odpověděl mladík a poukázal na Tomovo plandavé ošacení.
„Fajn, máš něco, co bych si mohl… půjčit?“
Muž vydechl, očividně se mu nelíbila představa, že by měl ten divný kluk nosit jeho oblečení. Ta myšlenka způsobila, že se znechuceně otřásl. „Myslím, že bych měl mít nějaké staré kalhoty a košili, do nichž byste se mohl převléct,“ řekl věcně, ačkoliv se mu ta představa stále nepozdávala.
„Skvěle,“ opáčil Tom s nuceným úsměvem. Kalhoty? Košile? Kurva, on nežertuje.
„Následujte mě,“ řekl muž, otočil se na podpatku a spěšně odcházel pryč, ani nepočkal, až se za ním Tom rozejde. Dredáč za černovláskem popobíhal, zatímco přecházeli pozemek ke kamennému domu. „Tuším, že jste mi ještě nesdělil své jméno,“ prohlásil mladý muž.
„Oh, uhm, Tom,“ odpověděl Tom.
„Jenom Tom? Žádné příjmení?“
„Kaulitz.“
„Kaulitz?“ zopakoval mladík s mírným zájmem. „Jste příbuzný s Johnem a Helen Kaulitzovými? Jsou to blízcí přátelé mých rodičů,“ řekl.
„Uh… ne, nemyslím si,“ odpověděl Tom, ačkoliv ve skutečnosti neznal svůj rodokmen.
„Hmm,“ reagoval chlapec a mrkl na Toma, aby našel nějakou podobnost mezi jeho tváří a obličeji rodinných přátel.
„A ty jsi?“ zeptal se Tom, čímž přerušil mladíkovy myšlenky.
„Oh, můj bože! Jak je neslušné, že jsem se ještě nepředstavil! Jsem Bill Trümper,“ odpověděl, zarazil se v půli pohybu a natáhl k Tomovi ruku. Tom stiskl hebkou dlaň a lehce se usmál. „Rád vás poznávám, pane Kaulitzi,“ řekl Bill s úsměvem.
Chlapci oddálili své ruce a vstoupili obrovskými vchodovými dveřmi do kamenného domu. Bill vedl Toma do rozlehlé hlavní haly. Tom ohromeně zůstal stát, nad tím, co viděl, mu spadla čelist. „Je to jako z učebnice dějepisu,“ zamumlal tiše.
„Promiňte?“ zeptal se Bill.
„Oh, uhm, nic, jen… máte pěkný dům,“ odpověděl Tom, sledoval vínové koberce v hale a na schodišti před sebou a honosné dřevo na stěnách a zábradlí.
Bill se usmál a naznačil mu, že ho má následovat po schodišti do druhého patra. „Děkuji, moji rodiče by to rádi slyšeli.“
Tom zakoulel očima. Co je to furt za slušňácký řeči?
Bill vešel do ložnice, otevřel zásuvku šatníku a začal se prohrabovat oblečením. Vytáhl opotřebované hnědé kalhoty a prostou bílou košili. Podal věci Tomovi.
„Tady, do tohoto se můžete převléct, pane Kaulitzi, já počkám v hale,“ sdělil mu mladík s úsměvem, vyšel ze dveří a zavřel za sebou. Dveře se zavřely s lehkým klapnutím.
Tom pohlédl na oblečení ve své ruce. „Tohle je na hlavu,“ zamudroval, hodil šaty na postel a přešel k oknu, vyhlédl ven na pozemek, na němž před pár minutami stál.
Pobaveně potřásl hlavou, vytáhl z kapsy mobil a otevřel ho.
Obrazovka byla tmavá.
„Co to je, kurva, vždyť jsem ten křáp nabíjel!“ zašeptal do prázdného pokoje, zatímco mačkal tlačítko na zapnutí a čekal, až se mobil rozsvítí.
Ale to se nikdy nestalo.
„Skvělý, takže jsem v domě nějakýho… blázna ze starejch dob a můj telefon nefunguje. Vynikající,“ zamumlal a začal se převlékat do připraveného oblečení. Připadal si jako v nějaké bizardní epizodě „1900s House“.
Po pár minutách strčil hlavu do haly, otevřel dveře na škvíru.
„Hej, Bille?“ zvolal tiše.
„Ano, pane Kaulitzi?“ ozval se Bill, vstoupil do jeho zorného pole a jako obvykle se zdvořile usmál.
„Máte telefon?“
„Co?“ zeptal se Bill a zmateně nakrčil čelo.
„Jo, telefon?“
„Oh!“ Billova tvář se rozzářila poznáním. „Ano, otec má jeden v pracovně, ale nemám dovoleno se ho dotýkat.“
„Oukej… nevadí,“ řekl Tom a zmizel zpět v pokoji. Navlékl na sebe kousavý kus látky a prohlédl si svůj odraz v okně. „Tohle je kurevsky směšný,“ prohlásil nahlas, ale to ho neodradilo od toho, aby se otočil, opustil pokoj a následoval Billa do ulic města.
Jak se vzdalovali od domu, Tom se rozhlížel po městě a Bill, nebo pan Trümper, plkal o náhodných tématech, kterým Tom absolutně nerozuměl. Domy i ostatní stavby vypadaly staře – jako obrazy a fotografie, jež Tom viděl ve svých učebnicích ve škole. Ženy byly oblečené v přeplácaných šatech, měly klobouky a tak, a muži byli oblečení podobně jako Bill – pumpky, látkové kalhoty, obleky a košile. Všichni vypadali, jako by šli na nějaký večírek nebo jako vystřižení z nějaké staromódní hry.
Ale jakmile Bill a Tom došli na Pátou ulici, přičemž Bill stále brebentil o něčem, co slyšel nějaký jiný den, Tom neviděl to, co obvykle vídal každý den. Místo duplexů a malých domků spatřil pár obchůdků a nízké kancelářské budovy.
Možná měl Georg pravdu, pomyslel si a jeho tvář s každým dalším rozhlédnutím kolem sebe víc a víc bledla. Možná je cestování časem možné.
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 31
Jak já jsem se na tuhle povídku těšila! Ano, četla jsem ji, ale je tak úžasně napsaná a vymyšlená, že se už nemůžu dočkat, až si ji přečtu v čestině, protože je zároven i hodně složitá a určitě mi toho spousta uteklo.
Myslím, že Tom si pro příště dá opravdu pozor, než o něčem začne tvrdit, že to nejde 😀
Musela jsem se smát, když si oba dva o tom druhém mysleli, že je blázen 😀 No, Bill si to o Tomovi zřejmě myslí pořád 😀
Moc moc díky za překlad a těším se na další díl!
Vypadá to moc zajímavě dík za překlad.
To je skvelé:) som zvedavá kam strčil Tom tú rúru, ktorá ho s
preniesla do toho divného obdobia:) Bill je tam strašne zlatý:) neviem si predstaviť ako to bude, keď budú chcieť zostať spolu, aby nebolo smutno ani jednému, že opúšťa domov. Už sa teším na pokračovanie a veľmi pekne ďakujem za preklad:)
Užasna poviedka, prednedávnom som ju dočítala v originály :3 začínam mať pocit, že zámerne prekladáte len poviedky, ktoré už mám prečítane :DD ak je to ako kolvek, vyberate naozaj len tie nejalepsie :3 Turn back time je jedna z nich, a ja si ju velmi rada precitam este raz, v slovenčine bližšiemu jazyku, takže za preklad velmi pekne ďakujem 😉
Tak toto začína vážne peckovo! 😀 Strašne ma pobavilo, ako sa tí dvaja hádali 😀 Jediné, čo mi trošku vadilo, bol ten spôsob prenesenia do minulosti! Naraz sa v parku zjavila rúra, ktorá tam nikdy predtým nebola, Tom sa jej dotkne (lebo je samozrejme zvedavý) a šup, už sme v minulosti! 😀 To mi prišlo dosť urýchlené a zvláštne, ale tak nejako autorka začať musela 😀
Som zvedavá, ako to vyriešia, keď budú chcieť ostať spolu.
Ďakujem veľmi pekne za preklad a teším sa na pokračovanie.
Povídka začíná skvěle, já sama mám tohle téma hrozně moc ráda, tak jsem moc zvědavá, jak to bude dál.. 🙂 Dle prvního dílu soudím, že se ještě hodně zasmějeme.. 😀
Jéé, Allko! Moc děkuji za nový překlad! 🙂 Zrovna tuhle povídku jsem objevila minulý týden a říkala jsem si, že jak bude více času, musím se do ní pustit a teď sem přijdu, a ona je tady! Díky, díky, díky! 🙂 Rozhodně si raději přečtu povídku v češtině! 🙂
Jinak začátek povídky je velice zajímavý. Stejně jako Kirsten mi přijde trošku zvláštní to, jak Tom jen tak najednou našel nějakou rouru, ale tak co. Nějak to najít musel! 😀 🙂
Rozhodně jsem velice zvědavá, jak bude tohle pokračovat, protože fakt nemám tušení. Oba kluci musí být pořádně zmatení z toho druhého. Ta situace mi přijde prostě komická! 😀 Bill si myslí, jaký není Tom blázen, ale přitom je Tom úplně v pohodě. Moc mě zajímá, zda Tom někdy vezme i Billa k nim do roku 2008, aby se koukl, že Tom nekecá a není nějaký narušený. A hlavně! Moc se těším, až se tihle dva naprosto rozlišní lidé z jiných dob, budou sbližovat! 🙂 Moc se těším na pokračování a ještě jednou děkuji za překlad! 🙂