autor: B-kay
Po necelých deseti minutách se kolona aut rozpustila a oni tak mohli pokračovat v cestě. Seděli tiše. Řidič soustředěný na cestu před sebou, pejsci zamotání jeden do druhého, Tom se zavřenýma očima bojující s únavou a Bill sledující dění za okny. Pravidelný zvuk dešťových kapek tříštících se o okna a kapotu auta měl na všechny pozoruhodně uklidňující účinek. Bill se nemohl dočkat toho, až konečně dorazí domů. Mámu a Gordona neviděli už celé měsíce, prarodiče možná ještě déle, a proto v duchu neustále děkoval za Tomův nápad. Těšil se na rodinu, na přátele, na jejich starý a
jediný domov.
Právě to bylo na stěhování do LA to nejtěžší. Opustit všechny, které miloval.
Odjeli nečekaně. Jejich plán se zrodil doslova ze dne na den. Nepřemýšleli. Jednali zcela impulzivně. Sbalili věci a utekli. Teprve později si uvědomili, že na to ještě nebyli připraveni. Oba propadli zoufalství. Najednou viděli všechno černě, cítili se osaměle a zranitelně a jediné světlo viděli v okamžitém návratu domů. Pochmurná nálada jim zůstala asi týden. Téměř nevycházeli z domu. Zdržovali se výlučně ve stejném pokoji, a když se jeden náhodou rozhodl vyrazit do ulic, ten druhý se k němu raději přidal. Trvalo jim to možná déle, než čekali, ale nakonec si uvědomili, že nemají důvod zoufat. Nemusejí se bát. Mají přece jeden druhého. Změnilo se toho hodně. Možná bydleli jinde, přišli o své přátele a museli si zvykat na jinou zemi, ale pořád to byli oni dva.
V té době věřili, že to zvládnou. Že jejich magické pouto bude dospívat s nimi a každou minutou bude sílit. Tehdy zřejmě ani jeden z nich netušil, že jejich pouto není tak silné, jak doufali a už zdaleka ne věčné. Stačilo tak maličko… a neviditelná nit byla zpřetrhána, čímž rozdělila celek na dvě poloviny.
Bill se zamračil. Nerad se vracel k minulosti a už vůbec nechtěl vzpomínat na to, co přišlo později. Slíbil si, že zapomene. Že se alespoň během těch pár dnů, které je čekaly, nebude užírat myšlenkou na Riu a na to, co mělo přijít, až se vrátí. Popravdě se nikam vracet nechtěl. Už na letišti poznal ten rozdíl. Jako by byl v Německu vzduch o něco lépe dýchatelný. Zbavil se svých okovů. Minulost, ať už byla jakákoliv, byla daleko, daleko od nich. Cítil, jak mu divoce buší srdce, jak se chvěje a lapá po dechu pokaždé, když zavane vítr a do nosu jej udeří Tomova vůně. V LA nebyl ničím. Přežívající lidskou schránkou, ale tady, tady byl člověkem.
I přesto, že i jemu těžkla víčka únavou, nedovolil si usnout a vytrvale sledoval ulice, kterými procházeli a lidé, jež cestou míjeli. Jelikož si zapomněl dát čočky, nic z toho neviděl ostře, ale žlutou budovu vyzdobenou snad stovky světýlek by poznal kdekoliv. Vesele zakňučel, jak přitiskl konečky prstů na chladné sklo.
„Mohli byste prosím na chvilku zastavit?“ naklonil se dopředu tak, aby mu řidič dobře rozuměl.
„Co se stalo?“ zaslechl za zády Tomův ospalý hlas, ale nereagoval, protože byl až příliš zaměstnán hledáním své peněženky.
„Bille, kam chceš jít?“ Bill konečně našel to, co hledal a vítězně zvedl ruku s peněženkou do vzduchu. Tom se při pohledu na ni nikdy nedokázal ubránit pobavenému úšklebku. Bill byl v některých věcech horší než dítě. Zatímco on vlastnil praktickou, malou a zcela nenápadnou peněženku, ta Billova byla veliká a měla tvar zebří hlavy, která se na něj nepříjemně šklebila. Opravdu netušil, co měl pořád s těmi zebrami.
„Podívej,“ šeptl Bill, jeho tvář doslova zářila.
Tom si rukou promnul oči, nahnul se k němu a zadíval se ven z okna. Čekal, že Bill spatřil nějaké roztomilé štěně nebo ve vzdálené výloze obchodu něco hezkého na oblečení. Nic takového ale neviděl. „Dívám se,“ řekl se smíchem.
„Tome, možná by sis i ty měl dát zkontrolovat zrak, když přehlížíš tu nejzářivější budovu na celé ulici,“ Bill jej hravě pleskl zebří hlavou po čele a chystal se vystoupit.
„Chceš jít do cukrárny?“ Tom jej v poslední chvíli chytil za zápěstí. Bill se k němu otočil a tázavě se na něj podíval.
„Mají tam výbornou zmrzlinu. Copak si nepamatuješ, že jsme sem jako malí chodili téměř každý den?“
„Jistěže ano,“ Tom se nemohl vynadívat na Billův úsměv. Nepamatoval si, kdy jej naposledy viděl tak bezprostředního. „Ale pokaždé bylo horko. Pokud sis toho nevšiml, právě prší.“
Bill vystrčil spodní ret a naklonil hlavu na stranu. „Říkal jsi, že budeme všechno dělat tak jako kdysi.“
„To ano, ale nechci, abys onemocněl. Bože, chovám se jako máma,“ pobaveně zavrtěl hlavou a doufal, že další protesty už nebudou a budou moct pokračovat v cestě. Zbývalo posledních pět minut jízdy a Tom už se nemohl dočkat teplé večeře a postele. Měl v úmyslu prospat tři dny.
„Dám si jenom jeden kopeček. Slibuju.“
„Bille,“ opět se pobaveně zasmál. „Na tohle ti už neskočím. Říkals to tak vždycky a nikdy jsi to nedodržel, a pokud výjimečně ano, stáli jsme tam minimálně půl hodiny, než sis vybral.“
„Ale teď prší a krom toho nechci onemocnět, takže…“ Bill mu věnoval jeden ze svých štěněčích pohledů a Tom byl ztracen.
„Fajn, vzdávám se. Běž,“ dlaní ukázal směrem k cukrárně, která se zdála být až na personál a dva hosty opuštěná. „Ale máš pět minut,“ dodal naoko varovně a opět se rozvalil do své původní polohy. Zavřel oči a chystal se chvíli oddychovat.
Na dlani ucítil váhavé pohlazení. „Tome?“
„Hm?“
„Musíš jít se mnou.“
„Proč?“ zeptal se, aniž by otevíral oči.
„Nevzal jsem si čočky,“ vysvětloval Bill tiše. Řidič ale přesto zachytil každé jeho slovo a pobaveně vrtěl hlavou.
„Bille, je to ta šíleně blikající budova. Myslím, že nejsi tak slepý, abys ji přehlédl. To se totiž nepodaří nikomu, ani kdyby opravdu chtěl.“ Tom nemohl uvěřit tomu, že to tam bylo i po dvaceti letech pořád stejné. Nevkusné, zastaralé, ale zároveň milé.
„Musíš jít se mnou a přečíst mi příchutě.“
Tom už se nedokázal udržet a naplno se rozesmál. Otevřel oči, a když spatřil Billův bezmocný výraz, rozesmál se ještě víc. Chtěl ještě něco namítnout, ale věděl, že by to byla jen ztráta času. Proto raději poraženě svěsil ramena a přikývl. Bill se opět rozzářil a chystal se otevřít dveře a vystoupit do deště, když byl opět zatažen dozadu Tomovou rukou.
„Počkej,“ šeptl, svlékajíc si svůj obří svetr, který vzápětí přehodil přes Billova drobná ramena. Bál se, že z té své tašky vytáhne svetr se zebřími pruhy a ušima na kapuci.
Bill překvapeně zamrkal, srdce se mu rozbušilo tak silně, že chvíli nemohl popadnout dech. „Děkuju,“ pípl a opatrně pohladil bratrovu tvář, jako by to dělal poprvé. Dřív, než Tom stihl jakkoliv zareagovat, otevřel dveře, vyskočil z auta a rychle utíkal ke vchodu.
V cukrárně mu Tom trpělivě přečetl veškeré příchutě a snažil se ignorovat nápadné koketující pohledy mladé zmrzlinářky, která chudákovi Billovi nevěnovala ani nejmenší pozornost. Tom měl strach, že by si toho mohl všimnout, byl by opravdu nerad, kdyby si kazil náladu takovou hloupostí, Bill se však naštěstí plně věnoval výběru.
„Tome,“ šeptl po chvilce a Tom už věděl, co bude následovat.
„Ano?“ kousl se do rtu, aby se náhodou nezasmál.
„Nevím, jestli si mám dát sladkou nebo kyselou. Nemůžu si dát obě? Vím, že jsem slíbil, že si dám jenom jeden kopeček, ale ze dvou jistě neonemocním.“
Kdyby se pokoušel protestovat, Bill by mu jistě věnoval pohled zdrceného štěňátka a on by mu dovolil všechno na světě. Proto se rozhodl zkrátit to a pouze přikývl.
Zatímco Bill diktoval vybrané příchutě, on se rozhlížel stísněným, prostorem cukrárny. Jak znal svého bratra, jistě si to ještě několikrát rozmyslí. Až na jinou barvu zdí a polštářky na židlích, zůstalo všechno při starém. Vzduchem se i po letech nesla vůně vanilky a čerstvého pečiva. Na malých kovových stolech zůstala stejná umělá kytka a na zdích stejně nemožné plakáty. Na první pohled nic k ničemu nesedělo. Naprostý chaos. Když jste se ale zadívali lépe, přemohl vás pocit jakési důvěrnosti a v konečném důsledku ve vás to místo zanechalo tak zvláštní pocity, že jste jej museli navštívit znovu.
K uším mu dolehl smích jednoho z dvojice hostů. Zadíval se jejich směrem a ve vzdáleném koutu cukrárny spatřil světlovlasého chlapce, chechtajícího se na něčem, co pravděpodobně řekla jeho dívčí společnost. Utkvěl na nich pohledem a přemýšlel, jestli se jedná o dva přátele, nebo si pro rande vybrali ten nejpodivnější podnik. Jakmile se blonďák opět rozesmál, zpozorněl. Ten smích mu byl povědomý. Až příliš.
Pořádně si jej prohlédl, a když mu to konečně docvaklo, myslel pouze na to, jak se co nejrychleji vytratit pryč. Postavil se tak, že svým tělem částečně zakrýval Billovu poskakující postavu a s divoce bušícím srdcem doufal, že si jich nevšimne.
„Nemůžu se rozhodnout,“ zoufale si klepal ukazováčkem po bradě. „Mám si dát kokos, nebo karamel? A jaká se nejlépe hodí k broskvové?“
Tom nervózně poklepával nohou. „Bille, vezmi si jich, kolik chceš, jen už pojďme,“ šeptl.
„Opravdu můžu?“ zeptal se nesměle.
Tom rychle přikývl, sledoval, jak zmrzlinářka plní Billovu prosbu a poté jí hodil na pult pár drobných dřív, než Bill vůbec stihl vytáhnout z kapsy svou zebru. Bill si od ní vzal svůj velký sladký kornout s pěti různými kopečky zmrzliny, poděkoval jí a s úsměvem zamířil ke dveřím. Tom kráčel vedle něj, jednu ruku mu omotal kolem boků, a tím zrychlil jejich tempo. Když se konečně ocitli venku a obklopila je vůně deště a hlíny, měl chuť vydechnout úlevou.
„Tuhle musíš ochutnat,“ Bill se s plnými ústy pokoušel překřičet déšť. „Je skvělá!“ nabral menší množství na lžičku a přiložil ji k Tomovým ústům.
„Jednou se z tebe zblázním,“ řekl mu předtím, než ochutnal sladkou pochoutku a nemohl jinak, než souhlasit.
Když se konečně dostali do auta, i za tu malou chvíli, co strávili uprostřed divokého deště, byli promočeni do nitky. Tom čekal, že se Bill bude zlobit a bude mrzutý proto, že mu promokly vlasy, ale on se zdál být naprosto spokojený. Užíval si své vytoužené zmrzliny, krmil Toma, dokonce neudělal nic ani tehdy, když mu lžička přistála na kalhotách a ušpinila je. Působil klidně. Tom ho takového neviděl už celé měsíce. Dokonce se odvažoval pomyslet na to, že je šťastný.
O necelých pět minut později se tichou ulicí roznesl hlasitý výkřik. Výkřik plný radosti a nadšení. Když Simone Kaulitzová zaslechla zvonek u dveří, čekala, že je to jedna z jejich dotěrných, pomlouvajících sousedek. Nikdo jiný k nim v takové době nechodil. Jakmile však spatřila na prahu dveří své dva chlapce, málem dostala infarkt. Chvíli jen poskakovala na místě, držela se přitom za srdce a z očí jé stékaly slzy radosti. Poté je k sobě zběsile přitiskla a každého objímala téměř pět minut. Hned u dveří je zasypala tunou otázek, nad Billem jen zalamovala rukama. Zdálo se jí, že během těch pěti měsíců, co se viděli naposled, zase zhubnul. Už tehdy mu domlouvala, ale zřejmě to příliš nepomohlo. Nyní však vypadal mnohem uvolněněji, dokonce se mu do očí vrátily drobné jiskřičky. Zavolala na svého manžela a utíkala do kuchyně.
„Ani nevíte, jak jsem rád, že jste tady,“ přiznal se jim Gordon tiše, když společně seděli v jídelně u stolu, čekajíc na večeři, kterou pro ně Simone v rychlosti připravila. „Od té doby, co mi doktor zjistil zvýšenou hladinu cholesterolu, jsem neviděl nic jiného než zeleninu.“
Tom se zasmál a Bill se musel usmát taky, i když jej upřímně litoval. „Má o tebe jenom strach,“ řekl, aby se náhodou nezasmál a soucitně jej poplácal po rameni.
„Já vím a je to od ní opravdu hezké, ale myslím, že z toho začínám bláznit. Tuhle se mi zdálo, že se proměnila v obří čokoládu a já ji snědl.“
Bill, který si právě upíjel ze své skleničky vína, vyprskl smíchem a poprskal Toma naproti.
„Omlouvám se,“ reagoval okamžitě a rychle mu podal ubrousek. Tom pobaveně zavrtěl hlavou a chystal se něco odpovědět, když do místnosti vstoupila Simone s kuřecími řízky a opékanými bramborami.
„Měli jste mi dát vědět, napekla bych i koláč.“
Oba ve stejnou chvíli pohlédli na Gordona, který omámeně stiskl víčka a zatetelil se radostí už jen při pomyšlení na sladké. Měli svého nevlastního otce moc rádi. Možná dokonce radši než svého biologického, který nikdy nedokázal udělat jejich mámu šťastnou.
„To je v pořádku, mami,“ usmál se na ni Bill, opatrně si naložil několik brambor a tázavě pohlédl na Toma. Byla správná doba říct jí, že přestali jíst maso?
Tom zakroutil hlavou a statečně si naložil na talíř obří řízek, který měl v plánu dát později pejskům.
„Tak povídejte, co máte nového. Jak se vám daří?“ zeptala se Simone udýchaně a na chvilku odběhla do kuchyně. Když se vrátila, položila před Gordona talíř s jeho speciální večeří, který vyměnila za talíř se třemi řízky a velikou porcí brambor. Gordon zděšeně zíral na zelenou kaši a kluci při pohledu na něj dobře věděli, komu tak ochotně darují své řízky.
„Ujde to. Akorát nejsme zvyklí na déšť,“ odpověděl Tom a pustil se do večeře.
„Tady prší skoro pořád. Sousedky si stěžovaly na špatnou úrodu, čeho to bylo, zlato?“
„Nevím,“ odpověděl Gordon mrzutě a lžičkou znechuceně přehrabával kaši.
„No to je vlastně jedno. Chtěla jsem tím jen říct, že jsme si tenhle rok vůbec neužili sluníčka. Nestihla jsem se ani opálit.“
Chvíli byl slyšet pouze cinkot příborů a spokojené odfukování, než Simone opět rozproudila konverzaci.
„A co intimní život? Bille, srdíčko, našel sis někoho?“ zeptala se ho jemně.
Bill sebou trhl. Věděl, že to nemyslela špatně, ale neměl rád tyhle otázky. Sklonil hlavu a s očima upřenýma na svou večeři tiše odpověděl. „Ne, jsem pořád sám.“
„To je škoda,“ Simone se k němu naklonila blíž a láskyplně jej políbila do vlasů. „Ale neboj se, i na tebe se jednou usměje štěstí. Jsi krásný, úžasný kluk a já jsem na tebe pyšná.“
„Děkuju,“ pípl a věnoval jí smutný úsměv. Zvedl hlavu, a když zjistil, že se na něj Tom dívá, okamžitě ji opět sklonil.
Tom věděl, že to přijde, přesto nebyl dost rychlý, aby se tomu vyhnul a vymyslel něco jiného, co by mohli rozebírat. Když se na něj Simone něžně usmála, věděl, že Billova dobrá nálada právě klesá ke dnu závratnou rychlostí.
„A co ty, Tomi? Jak se má Ria?“
Odkašlal si. Snažil se zachytit Billův pohled, ale ten se jeho očím úmyslně vyhýbal. Přestal jíst, pouze si pohrával s řízkem, kterého se ani nedotkl.
„Má se dobře,“ odpověděl stroze.
„To jsem ráda, příště ji můžeš vzít s sebou. Ráda ji znovu uvidím.“
Tom neodpověděl. Nedokázal vnímat nic kromě zdrceného klubíčka před sebou. Tak rád by vstal a všem přítomným z plných plic vykřičel pravdu. Místo toho tam jenom seděl a modlil se, aby jeho máma konečně změnila téma.
„Jak dlouho jste vlastně spolu?“ do rozhovoru se najednou zapojil Gordon. Zřejmě dával přednost čemukoliv, jen aby nemusel jíst večeři, kterou pro něj Simone připravila.
„Dva roky, je to tak?“ ozvala se Simone a upila ze své sklenky.
„Tak nějak,“ dostal ze sebe Tom vyhýbavě.
„Páni, to je na dnešní poměry dost dlouho. Nepřemýšleli jste nad tím, že do toho praštíte?“
„C-cože?“ Tom nevěřícně těkal pohledem z jednoho na druhého.
„Gordon tím myslel, jestli jste neuvažovali o svatbě? Podle mě by to bylo milé a krom toho bych uvítala vnoučátka.“
Na Billa toho bylo v tu chvíli příliš. Omluvil se, že je unavený a raději si půjde lehnout. Doprovázen překvapenými pohledy rychle vyběhl po schodech. Než však stihl dojít do svého pokoje, měl oči opět plné slz a cítil se zvláštně slabý. Úzká chodba byla ponořena do naprosté tmy. Tmu neměl nikdy rád. Naháněla mu strach, ale nyní se v ní cítil v bezpečí. Celého jej pohltila, díky ní se stal neviditelným a poslední, po čem toužil, bylo natáhnout se po vypínači a narušit ji. Postavil se vedle dveří Tomova pokoje a zády se opřel o zeď. Omotal kolem svého třesoucího se těla paže a snažil se zhluboka dýchat. Snažil se připomenout si všechny ty nádherné pocity, které cítil po příletu. Bylo to až příliš těžké. Jediné, na co se dokázal soustředit, byly obrazy míhající se v jeho hlavě. Svatební hostina, Ria s velkým břichem, Tom kolíbající malé miminko. Přál si splynout s temnotou, která jej obklopovala. Stát se její součástí, skryt očím ostatních. Zejména bratrových.
Napadlo jej, že by mohl zajít za Andreasem. On jediný věděl, jak mu je. Byl jediným, kdo se neptal na Riu. Vlastně o ní vůbec nemluvil. Byl jeho oporou, skutečným přítelem. Roztřeseně se nadechl a utřel si uplakanou tvář. Musí se rychle převléknout a vzít si deštník.
„Au,“ vydechl, když po srážce s tmavou siluetou přistál na podlaze a přiložil si prsty na bolavý nos.
„Bille? Co tady děláš?“ zaslechl Tomův ustaraný hlas a cítil, jak se něco vedle něj pohnulo a pomohlo mu posadit se. „Jsi v pořádku? Neublížil jsem ti?“
Neodpověděl. Ublížil. Tak jako nikdo jiný na světě.
Tom se neobtěžoval s rozsvěcováním. Usadil se na podlahu vedle Billa a poslepu nahmatal jeho tvář. Byla vlhká.
„Mrzí mě to. Nechtěl jsem, aby s tím začínala, ale znáš mámu. Prosím, nedovol, aby ti taková hloupost zkazila náladu.“
„Tome,“ ozval se Bill tiše. „Máš holku. Chodíš s někým víc jak dva roky. To je podle tebe hloupost?“
„Bille, nerozumíš tomu. Vůbec jsem to takhle nechtěl. Všechno mělo být jinak. J-já-“ Tom propadl naprostému zoufalství.
„Nech to být. Nezlobím se, jsem v pořádku.“ Za pomoci Tomových dlaní vstal a snažil se ve tmě zachytit Tomův obličej. „Půjdu na chvilku za Andym. Chceš jít se mnou?“
V tu chvíli oblohu proťal blesk a na dvě vteřiny osvětlil celou chodbu. Bill zavrávoral. Byli až příliš blízko. Tom ještě pořád svíral jeho tvář. Jeho výraz byl vážný. Jako by nad něčím přemýšlel a pak najednou naklonil tvář a věnoval Billovi rychlý polibek.
„Co to děláš?“ zeptal se Bill téměř neslyšně. Nemohl dýchat.
„Pořád z tebe cítím tu zmrzlinu,“ řekl Tom šeptem a palcem jej pohladil po spodním rtu.
„Už to nedělej,“ zasténal Bill a ruce přitiskl ke zdi. „Nikdy.“ Věděl, že Tom neposlechne. Zoufale toužil, aby neposlechl, a když na rtech opět ucítil plachý polibek, jeho dlaň vylétla do vzduchu a přidržela si Tomovu tvář u té své o vteřinu déle, než bylo vhodné.
Bylo to tak překrásné a přirozené. Byli dvojčata, potřebovali se vzájemně dotýkat a cítit blízkost toho druhého. Už jako malý měl Bill chuť splynout s Tomem. Toužil po tom, aby jej nějak vstřebal do sebe a aby tam mohl zůstat, chráněn před celým světem.
„Už nemůžu,“ zaslechl Tomův hlas a vzápětí ucítil, jak mu omotal dlaně kolem boků a bezmocnými polibky pokrýval celý jeho krk. „Nemůžu.“
Bill zakláněl hlavu na stranu, v dlaních silně svíral lem Tomova trička, konečky prstů nesměle vklouzl pod něj a pohladil rozpálenou kůži jeho zad.
Právě si vydláždili cestu do pekel.
Pláč utichl. Uplakané ptáče zvedlo hlavičku k obloze. Skrz slzy nedokázalo vidět jasně. Opravdu za mrakem spatřilo první náznak slunce? Nebo se mu to jen zdálo?
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Chudák Bill 🙁 a ten kluk v cukrarně byl Andreas?? O.o jinak B-kay .. Perfektni dil .. Jako vzdycky 😉
Chvíľa ako tá v cukrárni pri premýšľaní akú si vyberie zmrzlinu bola taká krásna. Aj Tomove myšlienky na to akého má rozkošného brata, všetka tá milota a radosť, to bolo také pekné, až kým to Simone nezaklincovala. Bolo mi Billa tak veľmi ľúto, tak strašne… Ešteže je Tom taký aký je, a všetko to krásne riešil…
Nádhera… ďakujem♥
Krásna kapitolka moc se těším na další.
Billa je mi neskutecne lito. A na konci jak ho tom polibil, mela jsem po zadech mrazeni. Jsem zvedava jak to bude pokracovat, jestli propusti uzdusve lasky a chtice, nnebo budou delat ze se nic nestalo a nadale se trapit.
Ach bože, skoro nemůžu dýchat… to je tak, ale TAK dokonale psaný příběh, jemný a přitom tak silný.. nemůžu se dočkat dalších dílů.
Chvíle v cukráeně byla strašně krásná. Ten roztomilý Bill, který se nemohl rozhodnout, kterou příchuť by chtěl nejraději a který prosil Toma o kopeček navíc, byla úžasný! A pak jak byl nadšený, že si těch kopečků nakonec může dát kolik chce! ♥ Miluju tyhle rozomilé Billovy chvilky. Vždycky bych jej nejraději objala a už nepustila! 🙂
Pak mi tu hezkou náladu trochu zkazila Simone. Uvědomuju si, že za to nemohla, protože neví, co se mezi dvojčaty děje a chápu, že je ráda, že alespoň jeden z kluků má přítelkyni a proto usuzuje, že je Tom šťastný. A jako každá matka ani Simone nezklamala a to tím, že chce vnoučata! 😀 Přišlo mi to na chvilku směšné, ale jen do té doby, než jsem si uvědomila, jak moc Billa tahle slova musela ranit. Rozhodně bych v tu chvíli nechtěla mít jeho myšlenky, protože si dokážu živě představit, co mu hlavou kolovalo a přesně jaké obrázky v ní měl.
Ale ten polibek na závěr. ♥ Tetelila jsem se blahem! Strašně moc doufám, že se už konečně Tom s Riou rozejde a kluci už budou jen a jen spolu!
Moc děkuji za další úžasný díl! ♥
Tak zmrzlina byla proste sladka! :3 teda Bill 😀 pet kopecku 😀 no jo, to by nebyl Bill, kdyby si vzal jen jeden, jak rikal 😀 Precti mi prichute 😀 :3 Boze to je tak sladicka povidka! ♥
Juu Sinone :3 a Gordon! :3 na ty jsem se taky tesila! :3 Chudak Gordinek 🙁 musi mit dietu 😀 Simone aby neco nepropasla a nepodcenila 😀 Ale pak to Ria-tema u stolu :+ chudacek Bill! 🙁 uprimne se taky absolutne netesim na jeji navrat, jestli nejaky bude! :/ ted byla dvojcatka tak stastna 🙁 hlavne Billy 🙁 ach jo. To jejich trapeni se me zabije 🙁
Ale ten konec♥ jeste ze tam ten konec je! 😀 Neco uzasneho vazne! :3 ♥
Moc dekuju za dil a moc se tesim na dalsi! ♥
Mně je líto, jak si bill myslí, že je Andy jeho nejlepší kamarád… :/ A on je to přitom takový intrikán. Ale nešťastně zamilovaný intrikán, to ho aspoň kapičku omlouvá…
Bylo mi Billa hrozně líto u té večeře. Ale asi to nemůžeme Simone a Gordonovi vyčítat. Oni nevědí nic o tom, co je mezi Billem a Tomem, tak je normální, že se syna ptají na přítelkyni. Ale chudák Bill 🙁
Každopádně, ten díl byl krásný jako vžycky. Moc děkuju a těším se na další díl 🙂