Cejch motýla 2.

„Jak jsi to myslel?“ kouká mu Tom do očí.

„Za… zapomeň na to. Nic jsem neřekl,“ černovlásek se očividně vyděsil.

„Klid… klid, maličký,“ Tom jej jemně pohladil po líčku.

„Když nechceš nic říct… nemusíš… tady tě do ničeho nutit nebudu,“ přitulil si ho zase do náruče. „Uvolni se, ano? Nemáš hlad?“ Tom se staral. Bylo mu jistým způsobem toho kluka líto a na druhou stranu jej nechtěl už nikdy nikam pustit. Bylo mu s ním tak dobře, cítil se tak klidně, v pohodě. Sám nechápal, co se to s ním děje. Proč ho ten kluk tak přitahuje. Vždyť to měla být jen děvka pro něj pro potěšení. Nic víc. Erebia nestačil ani odpovědět, jeho žaludek se ozval sám.

„Počkej, hned ti něco donesu,“ mladík se okamžitě zvedal.

„A-ale…“ vykoktá ze sebe motýlek.

„Jen počkej, donesu nám něco dobrého a najíme se spolu, ano?“ pohladil ho Tom znovu po líčku. Mladík jen kývnul a čekal.

Tom se rychle zvednul, odcházejíc s divným pocitem v žaludku. Sotva vylezl před dveře pokoje, už jej popadl Georg za paži.

„Tak co? Povídej, přeháněj!“ koukal na něj nadšeně. Doufal, že pro Toma vybrali dobrý dárek a hlavně kvalitní zboží.

„Co chceš slyšet?“ zvednul obočí Tom. Nechtěl se mu svěřovat, že… ho ten mladík zaujal.

„Všechno… je úzký? Hm? Povídej!“ byl celý nadšený.

„Georgu, proboha! Buď trochu taktní!“ zavrčí. Idiot jeden. Má ho rád, ale prostě Georg dokáže být maximálně netaktní. Absolutně!

„Hele, klídek, myslel jsem, že budeš rád! Ten kluk je sakra dokonalý, pak bys mi ho mohl půjčit,“ ušklíbne se.

„Hej! Zapomeň! Je to můj dárek!“ Tom se okamžitě brání. Až moc dobře si dokáže představit, jak by dopadl po noci s Georgem.

„Ježiš, vždyť jsem tolik zas neřekl, tak se nečerti.“ Georg pokrčil ruce vedle hlavy v obranném gestu.

Tom se ho raději rozhodl ignorovat. Hledal něco dobrého pro Motýlka i pro sebe.

„Tak co, Tome, líbí?“ přidal se Gustav a Tom protočil oči.

„On s ním ještě nic neměl.“ Zasmál se Georg.

„Drž hubu, Hagene, ne všichni jsou jako ty, je mi s ním dobře, i když neděláme prasárny.“ Dodal a doufal, že tohle už jim bude stačit jako jasná odpověď. Gustav na něj nechápavě koukal a pak si zaťukal na čelo a rozhodl se, že ho nechá, doufal jen, že si to Tom pořádně užije, když už je Erebia stál tolik peněz.

Tom našel nějaké jahody, myslel si, že by Motýlkovi mohli chutnat. Zbavil je lístků, rozpůlil je a omyl. Následně je dal do malé misky a nechal je schovat velkou horou šlehačky. Někde v košíku s čaji našel dokonce Kinder čokoládu, kterou koupil vlastně původně pro svoji mámu jen tak, protože věděl, že ji má ráda. Nastrouhal na šlehačku tuhle sladkou tyčinku a usmál se. Sladký dezert byl hotov, ale tohle je nenasytí ani jednoho. Klel, když viděl tu bídu v jeho lednici. Nakonec vytáhl telefon a zavolal do pizzerie. Když přemýšlel, jakou pizzu asi Erebia jí, vzpomněl si, že Bill měl hrozně rád pizzu se šunkou a sýrem, proto se rozhodl vzít pro spanilého společníka tuto. Sobě vzal s tuňákem jako vždy, zbytku bandy pak hodil telefon, ať si objednají podle svého a připravil alespoň nějakou kolu.

Nechal kluky klukama a opět vešel do pokoje, kde se v peřinách rozvaloval hubený chlapec, jemně se usmíval a pořád měl škrabošku na obličeji. Tom se posadil na okraj postele, pohladil Erebiu po rameni a on otevřel oči.

„Objednal jsem pizzu, má lednice je v šíleném stavu.“ Usmál se zahanbeně a dlaní přejel po celé Motýlkově paži až do jeho dlaně, kde ukazováčkem začal dělat kroužky. Tohle dělal vždycky Billovi a vždycky je to oba uklidňovalo. Ještě před tím, než se začali tak hrozně hádat. Sklopil oči, bylo mu do breku.

„Dobře, moc děkuji.“ Erebia se položil na bok a tiše sledoval Tomův prst, jak jezdí v jeho dlani a dělá jemně malá kolečka. Bylo mu to příjemné, uklidňovalo ho to, ba dokonce uspávalo. Tam, kde bydlí, toho moc nenaspí, strach ho sužuje každou chvílí, i když je jeho život nyní spojen s velkým luxusem.

„Doufám, že jíš se šunkou a sýrem.“ Usmál se Tom a sledoval tělo chlapce pod ním. Tolik mu ho připomínal, vyvolával v něm vzpomínky, chtělo se mu plakat, ale přitom věděl, že už ho nechce vrátit.

„Tu zbožňuju.“ Usmál se jemně Motýlek a vzhlédl k Tomovi. Měl skleněné oči a bylo vidět, že zadržuje slzy. „Copak se děje?“ pošeptal a posadil se. Pohladil Toma po tváři, nechtěl, aby jeho nejpříjemnější zákazník byl smutný. Měl pocit, že to způsobil on, a tak prostě nevěděl, co dělat.

„Nic, maličký. Jen mi někoho připomínáš.“ Pokusil se usmát Tom, ale spíš to vypadalo jako velmi křečovitý bolestivý škleb. „Jsi moc krásný, Motýlku.“
„Líbí se mi, když mi říkáte Motýlku.“ Černovlásek sklopil stydlivě oči a nechal se pohladit na krku.

„PIZZAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!“ slyšel ječet Georga jako smyslů zbaveného. Tom se usmál, ale hned na to protočil oči.

„Jdu pro tu pizzu, ať se můžeš najíst a pak se ještě pomazlíme a popovídáme si, bereš?“ Erebia k jeho velkému štěstí přikývl a stydlivě se usmál.

Tom odešel, ale po chvíli se vrátil i s dvěma krabicemi s pizzou, nějakou miskou a dvěma plechovkami Coca-Coly. Posadil se opět vedle tmavovlasého chlapce.

„Motýlku?“ pošeptal Tom do malého ouška chlapce, který na něm ležel, hlavu na jeho hrudi, poslouchal jeho bojící srdce.

„Ano?“
„Kde bydlíš? Kde tě můžu najít?“

„Nevím, jestli je dobrý nápad, abys mě ještě vyhledával.“
„Nechceš, abych tě vyhledával?“
„Ne, to ne, ale oni mě nenechají s tebou jen tak odejít si jít povídat.“
„To mi nevadí, já si to povídání klidně zaplatím.“ Neodpustil si letmý polibek do jeho vlasů.

„Ten hnědovlasý kluk má vizitku klubu, kde pracuji. Najdeš mě výhradně tam.“ Pousmál se Erebia. Byl rád, že jej Tom chce ještě vidět. Tom sjel opět dlaní na jeho tetování nad zadečkem a objížděl jeho obrys. Mladík se silně zachvěl a nos zastrčil kamsi do Tomova krku, kde zhluboka vydechl.

„Copak?“

„Jsem tam citlivý.“ Zamrouskal tence a začal se vrtět, jak Tom nepřestával.

„Líbí se ti to?“ pošeptal Tom téměř zastřeně.

„Moc, můj pane.“ Zakňoural.

„Eri, prosím tě, neříkej mi můj pane, víš moc dobře, že jsem Tom, že mi můžeš říkat Tome.“

„Dobře, Tomy.“ Tomovi poskočilo srdce. Takhle mu říkal jen jeho malý bráška. Navíc to říkal přesně stejně jemně a měkce jako Bill.

Tom ovinul kolem Motýlka své dlouhé paže a tiskl ho k sobě. Nakonec ho přetočil pod sebe a Erebia naučeně omotal nohy kolem jeho boků, připraven se mu odevzdat, kdyby si to Tom přeci jen rozmyslel. Ten však jednu nohu ze svých boků sundal a po druhé jej začal jemně hladit, díval se na něj svrchu a sotva odolával touze laskat jeho rty. Erebia pochopil a pomalu sklouzával nohou z jeho boků.

„Jednou bych tě chtěl políbit na rty.“

„Ale já se na rty prostě nelíbám, Tomy, dovolím ti cokoliv, ale tohle ne.“ Zakroutil hlavou a upravil si škrabošku.

„A ani škrabošku si nesundáš?“
„Pracovní oděv, nesmím.“ Pokrčil rameny Erebia a jemně mnul prsty Tomovy svaly. Později sjel dlaněmi na jeho hruď a jako před tím se natáhl, aby ochutnal Tomovu pokožku. Jednal spontánně, ne protože cítil, že musí, ale protože chtěl.

Už před tím mu Tomova pokožka chutnala, chutnal sladce, velmi mužně a krásně voněl, bylo vidět, že Tom se o sebe hodně a správně stará, měl takové zákazníky.

„Motýlku….“ vydechl Tom a cítil, jak se Erebia pod ním trošku sesunul níž, když ucítil jeho mrštný propíchnutý jazýček na své bradavce. Cítil, jak se začal chvět a bránil se pnutí v kalhotách. „Nemusíš to dělat, já nežádám sex.“
„Tomy?“ kouknul na něj Erebia. Jeho oči byly téměř štěněčí.

„Ano?“ pohladil jej ve vlasech, i když se sotva držel na rukou, aby se na útlého chlapce neskácel.

„Mně se líbí ti tohle dělat, pokud smím aspoň jednou udělat to, co bych si já přál…“ odmlčel se a koukal na Toma prosebně. Cítil se s ním velmi dobře a taky jako s někým, kdo by se díval i na jeho touhy.

„Dobře, ale jen chvíli, já zas tak pevnou vůli nemám.“ Pousmál se a nechal se opět překulit pod černovláska. Ten se opět ujal opečovávání Tomova krku. Užíval si tu dokonalou chuť mladého krásného zákazníka jako ještě nikdy před tím. Začínal milovat, když cítil, jak se vyrýsované svaly pod jeho dotyky napínaly, jak se chvěl a jak se pomalu z těch pěkných rtů začaly ozývat jemné výdechy slasti.

Ucítil prsty ve svých vlasech a druhou ruku nad svým zadečkem, kde ho Tomovy prsty začaly jemně lechtat. Zachvěl se ještě více a odtáhl se.

„Tomy?“

„Ano?“ otevřel Tom oči a sledoval černovláska, kterému očividně klesla nálada.

„Svítá, budu muset odejít.“ Špitl smutně. Tom ho měl zaplaceného jen na jednu noc, a to byl ještě šťastný, že tu mohl zůstat celou noc, většinou si jej zákazníci berou jen na hodinku, dvě hodinky. Tom smutně sklopil oči.

„Můžu tě doprovodit, alespoň nebudu muset od Georga páčit tu vizitku. Vychutnával by si mou beznaděj.“ Pousmál se Tom, ale velice smutně.

„Dobře.“ Pousmál se Erebia a slezl z postele. Neoblékal se, jen si na sebe natáhl velmi drahý norkový kožich a černé kozačky.

„Nebude ti zima?“ koukal překvapeně Tom, když našel svoje tričko, aby se oblékl.

„Ne, ne, už jsem zvyklý.“ Pousmál se a čekal, až se Tom oblékne. Hledal klíčky od svého auta, až nakonec našel všechno, zamkl byt, kde ještě spali nějací jeho přátelé, kteří se na počest jeho narozenin opili do němoty, a výtahem zamířili do podzemní garáže. Když se rozsvítila světla šedivé Audi R8, protože Tom zmačkl tlačítko odemykání, tak se Bill hezky usmál. Měl rád luxus a dobře věděl, že tohle autíčko mu ho dopřeje.

Když se loučili před nevěstincem, kde Erebia pracoval, Tomovi se téměř chtělo plakat. Připadal si, jako by Billa měl ztratit podruhé, i když Erebia Bill nebyl.

„Uvidíme se?“ pošeptal zoufale a držel v rukou Motýlkovy tváře.

„Přijď a já tě moc rád uvidím. Moc jsem si to užil, Tomy, děkuju za krásné narozeniny, po dlouhé době byly opravdu krásné.“ Usmál se spokojeně. Nakonec se natáhl a políbil jej velmi těsně vedle jeho rtů, téměř do koutku, ale dával si záležet, aby se rtů opravdu nedotkl.

Pak rychle zmizel ve dveřích plných červených světel. Tom se smutně vydal domů a přemýšlel, kde sežene prachy, aby ho zase viděl. Neměl nějakou šílenou nouzi, že by neměl na jídlo, ale díky autu, které si koupil… neměl na rozhazování. Právě teď si pokládal otázku, zda je pro něj důležitější vidět opět Motýlka, nebo mít takovouhle káru.

Měl by prodat auto, aby Erebiu viděl?

autor: Mykerina