autor: Izzap
Jako mít celý svět na konečcích prstů
„Tome, ty vole, co to, kurva?“ volal Georg za Tomem a sprintoval, aby doběhl kamaráda, který svižně kráčel dobrých pár metrů před ním. Kluci rázovali ulicemi města v brzkém odpoledni. „Kam, do háje, jdeme?“
„Už jsem ti to řekl,“ opáčil rychle Tom, aniž by se na svého přítele podíval.
„Ne, říkal jsi mi akorát nějaký sračky o parku a pak… doprdele, nevím, něco, co znělo jako cestování časem.“
„Jo, přesně.“
„Tome,“ pronesl Georg hrozivě a zakoulel skepticky očima. „Jedna věc je přát si vrátit čas a moct se naučit na test. Ale to bylo jenom zbožné přání. Úplně jiná věc je začít prohlašovat, že jsi časem opravdu cestoval.“
„Cestoval jsem časem,“ řekl Tom upjatě a jeho ego se tetelilo.
„Tome, vážně?“ odfrkl Geo neschopný zabránit protočení panenek, jež následovalo.
„Jo, vážně. Řekl jsem ti celý příběh, ty sis vybral mu nevěřit,“ odpověděl jednoduše Tom, jako by to všechno vysvětlovalo.
„Fajn, ale kam mě, do pekla, teď vedeš? Neříkej mi, že mě zavraždíš v nějaký tmavý aleji jenom proto, že nevěřím tý tvý bláznivý…“
„Jdeme do parku,“ odsekl Tom, čímž utnul svého přítele. Zabočil na známou oblázkovou cestičku do parku.
„Proč?“
„Proč myslíš, Georgu? Poslouchal jsi vůbec tu mou historku?“ zeptal se dredáč, náhle se zastavil, otočil se a zadíval se svému příteli přímo do očí.
„Jo, ale…“
„Žádná ale. Nevěřil jsi mi, teď ti to ukážu.“
„To nemůžeš myslet vážně,“ zamudroval si Georg pod vousy, zatímco se Tom otočil a pokračoval v chůzi po cestičce přímo ke staré zapomenuté části parku, kde obvykle ti dva vysedávali po škole. Geo tiše Toma následoval. Oba kluci ušli několik kroků parkem a zastavili se, když dorazili ke známému dřevěnému piknikovému stolu, k lavičce a desce stolu plné třísek.
Tom se zastavil a ohlédl se na Georga.
„Oukej, jsme tady. A teď co?“ zeptal se netrpělivě Geo, zajímalo ho, jestli se jeho přítel vážně zbláznil.
Tom se rozhlédl po okolí.
Jeho pohled se zastavil na nějaké staré rouře v dáli.
„Co to je?“ zeptal se Georg, uvědomil se, že si téhle věci nikdy dřív nevšiml.
„To je ono,“ opáčil Tom tiše, téměř šeptal, a pomalu se rozešel k té věci, nohy vláčel, jako kdyby byl náměsíčný, jako by ho přitahovala nějaká nadpřirozená síla.
„To je ono? Co je to!?“ téměř zakřičel Georg a spěšně Toma následoval přes zmírající trávu.
Dva chlapci stáli u černé roury a zírali na ni, jako by to bylo umělecké dílo.
„Tohle je ono,“ odpověděl Tom měkce, natáhl se a konečky prstů se dotkl chladné oceli.
Georg zalapal po dechu, když se té věci dotkla Tomova ruka, z poloviny očekával, že se stane něco zvláštního.
Ale nestalo se nic.
Vše zůstalo při starém a Tom zvedl hlavu, aby se na Georga podíval, přičemž se mu ve tváři objevil lehký úsměv.
„Nech mě ti to ukázat,“ pokračoval dredáč zastřeným snovým hlasem.
Nemohl si pomoct.
Jak tam tak Tom stál s rukou na rouře, pouhé sekundy před cestou, jeho mysl pracovala na plné obrátky. Všechny vzpomínky z předchozího dne se mu vrátily, přehrávaly se mu v hlavě jako film. Krásný pozemek, obrovský dům, všechno, co vypadalo jako z učebnice dějepisu, a hlavně – nikdy by nemohl zapomenout na Billa, nebo na pana Trümpera.
Ten kluk…
Bylo na něm něco tolik zajímavého, něco, co Toma nutilo se otočit, aby se na něj znovu podíval.
A Tom nemohl setřást ten pocit, to, jak se mu rozbušilo srdce, když zauvažoval o návratu zpátky, aby ho navštívil. Jenom krátká, malá návštěva, to nemůže ničemu uškodit. Konec konců posledně odešel, aniž by řekl alespoň „Děkuji“.
A to je přece neslušné, ne?
„Tome, je to roura,“ prohlásil jednoduše Geo a zíral na svého kamaráda se zdviženým obočím. „Co přesně od ní čekáš?“
Úsměv na Tomově tváři se rozšířil, jeho rty se stočily do úšklebku, jako kdyby Tom skrýval na konečcích prstů nejtajnější světové tajemství.
„Je to víc než jen nějaká roura,“ zašeptal dredáč. Jeho slova odnesl lehký vánek. Paprsky jarního slunce dopadaly na těla obou chlapců.
Georg zkřížil ruce na prsou a minutu přemýšlel, než vydechl a pobaveně zavrtěl hlavou.
„Oh, dobře,“ řekl, „je to, hm, časovej portál, správně?“
Tom se usmál a přikývl. „Uh-huh.“
„Tome, myslím, že jsi měl pravdu. Vážně pomalu přicházíš o rozum. Chlape, co se stalo?“
Tom naštvaně vydechl a podíval se Geovi přímo do očí.
„Podívej, já nelžu. A nejsem blázen. Ukážu ti to,“ odpověděl vzpurně, nechtěl se vzdát bez boje.
Georg byl na moment zticha, ale pak u něj zvítězila zvědavost a on se zeptal: „Jak?“
Tom mrkl dolů na rouru a na chvilku se zamyslel.
„Vezmi mě za ruku,“ řekl, podíval se zpět na Georga a natáhl svou ruku dlaní vzhůru.
„Vole…“ reagoval Geo, zíral na Tomovu ruku jako na jedovatého pavouka, u něhož čekal, až se zuby zahryzne do jeho masa.
Kluci se chvíli navzájem pozorovali, žádný z nich se nehnul ani o centimetr navzdory větru, jenž se opíral do jejich těl. Tom zkoušel pohledem Georga přesvědčit a Georg pouze pátrat po tom bláznovi, jenž Tomovi vlezl do mozku.
„Ne, Tome, jsi blázen! Tohle je prostě šílený. Nemůžu uvěřit, že jsem to nechal zajít takhle daleko. Tedy, kurva, myslel jsem, že já jsem ten bláznivej z nás dvou, a teď přijdeš s tím, že ses dostal 100 let zpátky jenom díky tomu, že jsi sáhnul na nějakou pěkňoučkou starou rouru, a očekáváš, že ti budu věřit? Co jsi hulil za crack, chlape? Protože vážně, není to pro tebe moc dobrý, zvlášť když to způsobuje, že jsi větší šílenec než já. Tedy, Tome, tohle je prostě bláznivý…“
Georg se zarazil a zvedl pohled od země, vzhlédl poté, co pocítil silný závan větru proti svému tělu. Vzhlédl a očekával, že se setká s Tomovým naštvaným obličejem, Tom se vždycky tak naštval, když se Georg trochu moc rozpovídal.
Ale neviděl nic než křoví několik metrů od něj. Žádný Tom v dohledu.
„Tome?“ ozval se pokorně a marně kroutil hlavou ze strany na stranu. „Tome, no tak, vole, tohle není sranda. Kam jsi, sakra, šel?“
Žádná odpověď, slyšet bylo jen lehký vánek a šustění listů nedalekých dubů.
„To-ome!“ zvolal Georg nazlobeně. „Omlouvám se?“ zkusil mírnějším tónem, jako by omluva vrátila jeho kamaráda zpět z… z toho zatraceného místa, kam zmizel. „K čertu s tebou, Tome,“ zamudroval si Georg pod vousy, zatímco obešel piknikový stůl a skácel se na lavičku, natáhl se dozadu a zíral na část parku, v níž se nacházela roura. Rašila ze země dobrý metr do vzduchu a její čerstvý nátěr se leskl ve slunečním svitu.
Georg vydechl a pár minut tu věc jenom sledoval, než začal mluvit do prázdna, jako by ho Tom mohl slyšet – jako kdyby neudělal nic jiného, než že si oblékl neviditelný plášť.
„No tak, Tome, tedy, vím, že jsem plácal a tak, ale není tu žádný důvod k tomu takhle zasraně… mi zmizet. Vím, že umím bejt hlasitej, když žvaním, ale vážně, nebyl jsem zas tak hlasitej, abych si nevšiml, že jsi odešel nebo abych neslyšel někoho, kdo přišel a odnesl tě pryč přímo v mojí přítomnosti. Nejsem slepej nebo hluchej… Ty jsi, prostě, zmizel, chlape. Vole, to není cool. Vůbec to není cool, Tome!“ zakřičel ve chvíli, kdy se znovu zvedl vítr, ostrý vánek se opřel do jeho kůže a způsobil, že se Geo zachvěl.
Georg vyvalil oči a čelist mu spadla málem až na zem, jakmile spatřil Toma objevivšího se u roury. Jeho ruka ji stále svírala, zatímco znovu získával balanc a rozhlížel se po parku téměř omámeně.
„T-Tome?“ ozval se slabě Georg.
Tom se otočil na svého kamaráda, pustil se roury a zamířil k němu s obrovským úsměvem na tváři.
„Říkal jsem ti to,“ bylo všechno, co Tom pověděl samolibým tónem. Pak se posadil na lavičku vedle Gea.
Georg si nemohl pomoct, usmál se Tomovu obřímu egu. „K-kam jsi, do háje, šel?“
„Do roku 1908.“
Georg se nepohodlně zasmál a otočil se na Toma se skeptickým výrazem.
„Ne, mám na mysli, kam jsi šel doopravdy, kamaráde? Ty jsi prostě… jako bys zmizel,“ zkusil znovu.
Tom se zahihňal a přátelsky praštil Georga do paže. „Dal jsem ti svou verzi pravdy,“ odpověděl jednoduše s upřímným úsměvem na rtech.
Georg si asi potřicáté za dnešní den povzdychl a zadíval se svému příteli do očí. „Opravdu očekáváš, že budu věřit, že ses vrátil v čase o 100 let zpátky?“
„Jo, to teda jo.“
„Očekáváš, že tomu budu jen tak věřit, aniž bych se na něco ptal?“
Tom si nemohl pomoct, rozesmál se. Postavil se a Georg udělal to samé. „Chtěl jsem tě vzít s sebou, ale odmítl jsi.“
„Protože jsem si myslel, že lžeš,“ řekl Georg tiše, nicméně upřímně.
„Ale teď už mi věříš?“
„No… ne.“
Tom ztěžka vydechl a vrátil se zpět k rouře. Naznačil Georgovi, aby ho následoval, což on udělal.
„Oukej, tak to zkusme znovu, Georgu,“ instruoval Tom a shlédl na černou rouru.
„Co… co tím myslíš?“
„Když mi nevěříš, holt ti to musím ukázat,“ prohlásil Tom jednoduše, jako by se cestování časem stalo najednou nejznámější a nejjednodušší formou cestování všech dob.
Smál se, zatímco sledoval výraz vnitřního boje na Geově tváři. Obličej jeho přítele drasticky zbledl, zatímco Georg zíral na rouru v zemi s vyvalenýma očima a mírně kroutil hlavou.
„Georgu, vole, no tak, ani si neuvědomíš, že se něco změnilo, dokud se nepodíváš a nevšimneš si, že je všechno jinak. Není důvod se podělat strachy, jo? Neumřeš a tvoje molekuly se nepřeskupí nebo tak něco.“
„Jak to víš?“ zeptal se Geo vyděšeně.
Tom nafoukl tváře a vydechl, pak upřímně odpověděl: „Oukej, nevím, co se děje s tvými molekulami během cesty, ale neumřeš, to vím jistě. A nijak nezmutuješ, takže opravdu není čeho se bát. No tak, musíš se aspoň trochu porozhlídnout po minulosti… Víš, vypadá to tam jako na obrázcích z učebnice dějepisu, jenom je to… reálnější.“
Georg moment uvažoval nad kamarádovými slovy, zvažoval pro a proti, představoval si všechny možnosti, jak by to mohlo skončit, co by se mohlo zvrtnout.
Jeden hlavní argument převažoval: Mohli bychom zůstat zaseknutí v roce 1908.
Tedy za předpokladu, že Tom nelže.
Všechna možná ALE ho přemohla. Zatřepal hlavou a o krok ustoupil, podíval se nejdřív na rouru a pak do Tomovy zmatené, téměř zklamané tváře.
„Ne,“ řekl nejdříve a udělal dalších pár kroků vzad. „Ne, Tome, možná nelžeš, ale pořád… Za předpokladu, že ne, nemůžeš se prostě vrátit v čase, kdykoliv si zamaneš! Mysli na časoprostorové kontinuum nebo jak se tomu říká! Nemůžeš skákat dopředu a zpátky a brát s sebou ty svý gangsterský hadry a mluvu z 21. století, mysli na to, jak bys mohl zpackat historii celýho světa! Mám na mysli, můj bože, mohl bys vzít něco z přítomnosti do minulosti, říct jim, jak to funguje, jak se to vyrábí, a bum! Než bys řekl švec, budou mít najednou mobily v roce 1910! Tome, nemůžeš to dělat! Přemýšlej o tom, jak moc riskuješ, víme, že bys mohl zruinovat historii! Zatraceně, mluvím jako blázen, ale upřímně, jestli nelžeš, a já začínám cítit, že ne. A za předpokladu, že nejsi totální šílenec, pak bys mohl změnit historii, aniž bys o tom věděl!“
„Georgu… chlape, uklidni se… Nesnažím se změnit historii,“ řekl Tom měkce, přičemž ustupoval od roury směrem ke svému příteli.
„No, to je dobře! Protože bys to ani neměl zkoušet! Historie se nazývá historií z nějakého důvodu, Tome, už se stala, je hotová, ukončená, kompletní, prostě jakkoliv tomu chceš říkat! Ale pointou je, že historie nemá být měněná!“
Georgova poslední slova na okamžik visela ve vzduchu, než byla rozptýlena lehkým vánkem.
Dva chlapci zírali jeden na druhého, Georgova ústa zůstala otevřená, jak chlapec získával zpět svůj klid po dalším projevu, a Tom tam stál téměř zaraženě.
„Budu opatrnej,“ byla nakonec jediná odpověď, k níž se Tom přiměl, řekl to tiše, jako malé dítě ujišťující svou maminku, která ho vyplísnila za to, že vběhlo do silnice pro míč, aniž by se nejprve rozhlédlo na obě strany.
„Chceš naznačit, že se vážně vrátíš zpět?“ zeptal se nevěřícně Geo. „Ráno jsi vypadal vyděšeně a teď mluvíš o návratu?“
Tom pouze pokrčil rameny. „Možná ne dneska, ale někdy.“
„Proč?“ pípl po chvilce Georg.
Tom byl na moment zticha, pohlédl na rouru a pak zpět na svého kamaráda.
Rty zformoval do drzého úšklebku, zatímco odpověděl: „Je to jako mít celý svět na konečcích prstů.“
***
Uběhla nějaká doba a Tom byl hodný chlapeček, zůstal v jedenadvacátém století, kam patřil. Kdyby to bylo na něm, vykradl by se na malý výlet časem hned další noc, ale Georg na něj uvalil málem domácí vězení. Skutečně, pokaždé když Tom zamýšlel někam jít, byl podrobený drsnému výslechu.
Ale nemohl si pomoct, zvědavost a dychtivost se vrátily. Myšlenka na návrat zpátky mu způsobila, že mu poletovali v břiše motýlci jako zběsilí. Když Tom v noci usínal, většina jeho snů se skládala z jeho osoby nacházející se na počátku dvacátého století. A nejčastěji jeho sny zahrnovaly Billa. Ano, snil o Billovi, nebo o panu Trümperovi, krásném mladém muži, s nímž se Tom setkal během své první cesty do minulosti.
Proč?
Nebyl si jistý. Něco zkrátka na Billovi bylo, něco, díky čemuž na něj Tom myslel, něco kromě toho, že žije v minulém století, něco, co Tom nemohl ignorovat. Cítil se, jako by potřeboval vidět jeho úsměv, jako kdyby díky tomu, že uvidí Billův zářivý úsměv, mohl roztát v hromadě pudinku. Možná to takhle je, když si najdete kamaráda, alespoň pokud ho nemůžete vidět každý den. Možná je vaše mysl zaneprázdněná způsoby, jak toho člověka ohromit, způsoby, jak se s ním spřátelit.
Jo, to musí být ono, rozhodl se Tom.
A Bill byl jediná věc, na kterou mohl myslet, zatímco za svítání vycházel z hlavních dveří svého domu. Tentokrát byl dost chytrý na to, aby zanechal rodině vzkaz, prostřednictvím něhož oznamoval, že bude pryč většinu dne. Přeskočil poslední schod a vletěl na chodník, uháněl do parku a neustálým vytahováním kalhot bojoval proti gravitaci. Samozřejmě opět musel cestovat časem ve svém obvyklém gangsterském oblečení – neměl nic, co by alespoň připomínalo oděv z počátku dvacátého století.
Možná si bude muset znovu půjčit něco od Billa.
Zajímalo by mě, jestli bude všechno stejné, zamyslel se v duchu, jakmile vkročil na oblázkovou cestičku. Pro sebe se usmál, když dorazil do známé staré části parku, jeho oči okamžitě vyhledaly černou rouru. Přešel k ní, chvíli stál na místě, jenom se díval do prázdna, zatímco si představoval, co na něj čeká na druhém konci. Popadl pravou rukou držadlo a spěšně s ním zahýbal, což byl jediný způsob, jakým to minule uváděl do chodu. Jeho úsměv se rozšířil, jakmile ucítil známý obrovský poryv větru, a pak se rozhlédl po okolí.
Piknikový stůl plný třísek byl pryč, obrovské duby zmizely a umírající tráva byla čerstvá a mladá. Tom se opět nacházel uprostřed obrovského pozemku a obklopovala ho zelená křoviska a pestré odstíny růžových, bílých a fialových květin. Jeho tvář se rozzářila, jak se tak rozhlížel po pozemku jako ztracený chlapec konečně se navracející domů. Zdálo se správné tady být a Tomovo tělo ho do minulosti táhlo, jako by mu napovídalo, že sem patří, bez ohledu na to, že tu ční jako bolavý prst.
„Promiňte, pane,“ ozval se za Tomem známý hlas, zněl naštvaně, než se mluvčí zarazil. „T-Tome?“ zeptal se hlas po chvilce ticha.
Tom se pomalu otočil, vychutnával si moment, kdy stanul tváří v tvář Billovi stojícímu o pár metrů dál a podíval se tomu krásnému chlapci do očí.
„Oh, můj bože, Tome!“ zvolal Bill šťastně, rozeběhl se a objal Toma jako ztraceného přítele.
Tom na moment ztuhnul, ale pak kolem něj také omotal paže a objetí oplatil.
„Ahoj,“ bylo všechno, co byl schopný povědět, když se od sebe odtáhli.
Úsměv na Billově tváři byl k nezaplacení, vypadal jako malé dítě, jež dostalo s předstihem dárek k narozeninám.
A Tomův výraz byl, upřímně řečeno, podobný.
„Jsi zpět! Je to, oh, nejsem si jistý, ale skoro sedm dní, mám pravdu? Už jsem si myslel, žes odešel navždy, ale James měl očividně pravdu. Říkal, že se vrátíš,“ prohlásil Bill tiše.
„Jo, no, tady jsem,“ odpověděl chabě Tom, neschopný přijít s lepší frází.
Bill se zachichotal, než odpověděl: „Ano, tady jsi, zpět ve svém příšerném oblečení, jak vidím. S tím musíme něco udělat.“
Bez dalších slov se Bill otočil na podpatku a kráčel zpět do obrovského kamenného domu, přičemž naznačil Tomovi, aby ho následoval, což Tom ochotně udělal.
Nicméně tentokrát Bill a Tom nebyli sami jako poprvé, když se setkali.
Malé představení uprostřed trávníku nebylo jenom pro ně.
Ne, právě naopak, dva páry starších očí sledovaly přehlídku přátelství oknem v obývacím pokoji.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
Ten Georg 😀 Neví, o co přichází. Ale já bych se na jeho místě bála úplně stejně. Bála bych se, že ta roura prostě najednou zmizí a já už se nebudu moct vrátit…
Každopádně, alespoň tam nebude Billovi a Tomovi zaclánět, když pomalu formují to své 'přátelství' jak to Tom nazval 😀
Díky za překlad!
Tak Tom si mysli že to co se s ním děje díky Billovi je jen kamarádství.
teší ma, že Tom nedokáže na Bill zabudnúť a že ho chcel aspoň na chvíľku opäť navštíviť 🙂 A ako sa Bill potešil, keď ho znova videl 🙂
Georg – ako napísala Zuzu, nevie o čo prichádza. Na jednej strane chápe všetky jeho ALE, teda to, že sa v čase zasekne alebo že zmení minulosť a tým prítomnosť, ale byť na jeho mieste . asi by som to min. ten jeden raz riskla 😀
A som zvedavá, kto na konci Billa s Tomom videl 🙂
Ďakujem za preklad.
To som teda zvedavá kto ich tam z toho okna šmíroval. Tom je tak trochu optimista a šialenec, že necíti voči tomu cestovaniu žiadny rešpekt. Ale zase keby nešiel, nestretol by Billa:) Bolo to také milé ako sa mu potešil:)
Já Georga plně chápu! Na jeho místě bych také nechtěla věřit tomu, že si Tom jen nevymýšlí. Všechno by mi to přišlo až jako moc velká fikce a možná bych si i celou dobu myslela, že se Tom do žádné minulosti nedostává, jen že je pod tou rourou nějaké doupě, kam se Tom schovává a dělá si z něj srandu. V případě, že bych nakonec uvěřila, bych ale taky nikam nešla. Ačkoli mi to na jednu stranu přijde vzrušující, je to taky dost strašidelné. Člověk nikdy neví, co by se mohlo stát a já jsem opravdu velká posera, takže s Geem úplně sympatizuji! A k jeho argumentům nemám co dodat, souhlasím s ním naprosto do puntíku.
Ovšem tím nechci říct, že bych nebyla ráda, že se Tom do minulosti vydává, protože jsem skutečně šťastná! 🙂 Už především proto, že v něm Bill něco zanechal a něčím jej okouzlil a něčím mu přišel zajámavý a sympatický. Moc mě potěšilo, že se tam Tom vrací vlastně jen kvůli Billovovi, aby jej znova viděl a více se poznali. Je to moc hezké, jen si říkám, zda se někdy nestane něco, jako že ta roura zmizí a Tom prostě v té minulosti zůstane? Nebo v případě, že se do sebe kluci zamilují (což očekávám, když je to twincestní povídka), tak jak to bude fungovat? To tam za Billem bude Tom občasně chodit a hrát si na to, že patří do té doby, když to tam chodí jinak, než na co je Tom zvyklý? No, počítám, že to budou mít kluci ještě asi dost těžké, ale rozhodně jsem zvědavá na celkový vývoj, protože nemám tušení, kam nás autorka tímhle příběhem zavede. 🙂
Obrovské děkuji za překlad, Allko! Tahle povídka vypadá opravdu skvěle! ♥