
Nemohu uvěřit svým uším. Pořád si v hlavě přehrávám to, co před chvilkou Tom vyslovil. Opravdu jsme partneři? Chodíme spolu? Je to tak… Neuvěřitelné! Krásné, dokonalé, nevím, co víc říct. Nový rok začal opravdu senzačně, lepší začátek jsem si snad ani nemohl přát. Už když jsme vyšli ven a Tom se chtěl na něco zeptat… Tak nějak jsem tušil, že to bude tohle. Vždyť už před odchodem jsem měl divné tušení a to mě většinou neklame. Kousek jsem se od Toma odtáhl a rozhlédl jsem se kolem sebe, abych našel Fabiána. Kde jen sakra může být?! Nikde ho nevidím. Nehledám ho kvůli tomu, abych se mu chlubil. Nechci mu teď ubližovat. Nechci mu ubližovat ani pak, až mu to řeknu, ale… Pokud chvilku počkám, bude to určitě lepší.
„Hledáš Fabiho?“ přerušil mě Tom. Už stál a hladil mě po paži. Podvědomě jsem se do doteku opíral. Škoda, že nemůžu u něj stát, objímat ho a být šťastný… takhle. Lituju, že nic takového nikdy nezažiju, ani kdybych chtěl sebevíc.
Tom se mnou jel zase zpátky do klubu. Párkrát jsem rychle zamrkal. Přechod z čerstvého vzduchu do zakouřeného… Není to moc příjemné. Zase si budu muset chvíli zvyknout, tak jako když jsme sem dneska vešli poprvé. Nesnáším cigarety a jsem vážně rád, že Tom má na ně stejný názor jako já. Nedokážu si představit, že bych ho měl líbat a z něj by měly smrdět nikotinové hřebíky do rakve. Fuj.
Jakmile jsem si zvykl na nepříjemný vzduch, pořádně jsem se rozhlédl kolem sebe. Není možné, aby se Fabián jen tak vypařil, ne? Tedy… Pokud opravdu nešel domů, protože to bych ho tady vážně nenašel. Mohl bych mu napsat esemesku, ale pochybuji, že v tom hluku, co tady je, by si toho všimnul dříve než doma. Ovšem přes tolik lidí ho těžko z vozíčku najdu. Nechápu to. Tolik lidí tady před půlnocí určitě nebylo, ne? Tak kde se teď všichni vzali?
*
Tom vše viděl, samozřejmě. Navrhl mi, jestli nechci jít raději domů. Nevěděl jsem, co mu na to mám odpovědět, protože jsem vlastně ani já sám nevěděl. Chtěl jsem domů? Nebo jsem chtěl zůstat v klubu a bavit se s Tomem? Chtěl jsem tak nějak obojí. Uvědomil jsem si, že pokud půjdu domů, půjde domů i Tom… A tím pádem se uvidíme nejdříve zítra. Vlastně… Dneska někdy odpoledne. Ovšem kdybych si vybral možnost zůstat v klubu, musel bych na Fabiho myslet ještě víc, navíc, kdybych viděl, jak se trápí, bolelo by mě to. Proto jsem kývl na Tomův návrh. Bylo to nejlepší řešení.
Trochu jsem se otočil, abych viděl na Toma. Ten se na mě hned usmál, přišel jsem si jako ta nejúžasnější věc v tomhle zimním večeru. Tomův úsměv mě zahřál. Příjemně zahřál, to se musí nechat. Bylo mi z toho až takové teplo, že jsem musel kousek odhrnout deku, kterou jsem byl přikrytý.„Tak ahoj?“
„Uhm… Jo. Asi ano,“ políbil mě a pohladil mě po tváři.
„Miluju tě,“ zašeptal Tom do ticha a mně se opět rozbušilo srdce. Dvě slova a co dokáží s člověkem udělat. Neuvěřitelné.
„A já tebe,“ podíval jsem se mu do očí. Do těch krásných hnědých očí. Rozloučil jsem se s Tomem polibkem na tvář a pomalu jsem se s vozíčkem dostal dovnitř.
Tomův pohled jsem ještě cítil v zádech, ale musel jsem dovnitř. Cítil jsem v sobě divný pocit. Pocit prázdnoty, jakoby se najednou něco hodně blízkého vzdálilo opravdu daleko. Nebylo mi z toho příjemně, chtělo se mi zvracet.
Vyndám z kapsy mobil. Musím zavolat Fabiánovi. Vypadal tak moc nešťastně, chci s ním promluvit, popřípadě se zítra sejít. Musíme si to všechno vysvětlit.
„BILLE. VIS, ZE JSME SE SPOLU BAVILI TOLIKRAT NA TEMA, CO BYCHOM SI PRALI, KDYBYCHOM MELI POSLEDNÍ PRANI. NIKDY JSEM NEUMEL ODPOVEDET PORADNE, ALE TED TO VIM. JSI TO TY PRAL BYCH SI, ABYS BYL OPRAVDU STASTNY. MILUJU TE, ALE TO ASI VIS. FABIAN.“
Černovlásek si několikrát dokola četl zprávu od svého kamaráda. Nechápal, jak si to má vysvětlit, zkoušel mu volat, ale bezúspěšně – měl vypnutý telefon. Co se tak mohlo stát? Co je to? Honilo se mu celou noc hlavou. Nic z toho nechápal. Proč je takový? Říkali si, že přeci… Ne, ne! To nemůže být pravda! Bill si nechtěl připustit, že je do něj Fabián zamilovaný. Vždyť přeci byli nejlepší kamarádi. Nemohlo to tak být.
*
Následující den
„První sebevrah letošního roku se zabil skokem pod vlak krátce po půlnoci v Berlíně.“ Zněl titulek v deníku. Ve článku bylo zmíněné samozřejmě i jméno. Bill to četl několikrát za sebou, stále tomu nemohl uvěřit. Takže opravdu? Fabian ho miloval? A za všechno mohla jeho nerozvážnost. Kdyby se nestalo to, co se stalo… Vše by bylo v naprostém pořádku!„Já se tak moc nenávidím,“ zašeptal si černovlásek pro sebe a silně se udeřil do břicha. Po tvářích mu stékaly slzy smutku. Bylo mu to jasné, nejlepší kamarád se zabil jen kvůli němu. Nedokázal si představit budoucnost bez nejlepšího kamaráda, ale jedno bylo jasné. Měl Toma. Toma, se kterým si vzájemně vyznali city.
„MILUJI TĚ. MILUJI TĚ TAK MOC, ŽE CHCI S TEBOU STRÁVIT CELÝ ŽIVOT. BOK PO BOKU.“ Napsal Bill zprávu svému příteli. Znovu se podíval na článek v novinách a zakroutil hlavou. Bylo to strašné, ale ne tak moc, aby bránil štěstí, které ho potkalo. Dříve by pravděpodobně udělal něco podobného, co udělal Fabian, ale teď ne. Měl Toma. Svého Toma, kterého byl odhodlán milovat až do smrti jednoho z nich. KONEC
autor: Catherine
Čekala jsem, že bude Fabian nešťastný ale až takhle ? Je to opravdu smutné. A Bill…doufám, že mu to s Tomem vyjde, když už to muselo tak dopadnout…Díky za kapitolu
Škoda že to s Fabianem tak zle skončilo ale povídka byla moc pěkná.
FAbiana mi je strašne ľúto. Mrzí ma, že to urobil:( ale za Billa a Toma som šťastná. Ďakujem za pekný príbeh:)