autor: Izzap
Přeju všem twincesťákům co nejkrásnější Vánoce a co nejpovedenější novej rok. Snad vám Štědrý den zpříjemní mimo jiné dnešní díl krásné povídky 🙂 Allka
Nebudu žít věčně
Tom se následujícího rána vzbudil brzy, vstal z matrace a hned se ozvaly bolavé údy, jež mu připomněly, že oka nezamhouřil za uplynulých zhruba pět hodin, kdy ležel v posteli. Celou dobu zíral do stropu a hlavou se mu honily myšlenky, jež ho zaměstnávaly natolik, aby mu nebyla dopřána příležitost se vyspat.
Zkoušel to, vážně. Zavíral oči, obracel se ze strany na stranu, zkoušel veškeré známé odpočinkové polohy.Ale spánek nikdy nepřišel. Ačkoliv – asi na hodinku se mu povedlo zabrat, nicméně když se vzbudil, odpočatý si nepřipadal.
Obrázek kousku papíru s Billovým jménem se mu otiskl do mysli, vryl se mu na vnitřní stranu očních víček.
Datum úmrtí…
Vypadalo to tak nereálně.
Jak by Bill mohl být mrtvý?
4. března 1909… V Billově době je teď rok 1908…
To by znamenalo, že Bill zemře za méně než rok, ale jak? Proč?
A proč musel umřít tak mladý?
V březnu následujícího roku mu bude jenom 18.
18! To je sakra málo na to, aby zemřel!
Tom vylezl z postele, přešel k hromádce oblečení, které se mu nevešlo do skříně, a poskládal outfit z věcí, jež byly navrch. Pohyboval se pomalu a připomínal při tom lenochoda. Oči se mu nedostatkem spánku zavíraly.
První paprsky ranního slunce pronikly přes žaluzie a v tenkých proužcích lemovaly Tomův pokoj. Probouzely na světě život. Úplně oblečený Tom zamířil z ložnice dolů po schodech, v ruce zmačkaný kus papíru. Vešel do kuchyně. Načmáral na ubrousek vzkaz pro mámu, v němž jí sděloval, že dneska potřebuje auto, aby si něco zařídil. Nechal ho na kuchyňském pultu, aby ho ostatní, až se za pár hodin vzbudí, viděli na první pohled, vzal z háčku klíče a šinul si to ke vchodovým dveřím. Líně se blížil k autu.
Zvuk zavírajících se dveří a startování motoru protnul ranní ticho a smíchal se s cvrlikáním ptáčků. Tom nechal chvíli běžet motor a jenom seděl. Hřbetem ruky si přejel přes oči, aby zahnal únavu. Vytáhl zmačkaný list papíru z kapsy a na palubní desce ho uhladil, přejel dlaněmi přes hrbolky. Text na papíře napsal minulou noc. Na tom papíře, napsáno Tomovým kudrnatým písmem, byla adresa hřbitova ne příliš daleko odsud, ačkoliv stále to byl kus cesty.
Tom nevěřícně zíral na písmena a číslice.
Vyhledal si adresu na internetu v noci, poté, co se mu vrátila schopnost dýchat a mohl odejít z jídelny, kde ležel Avyin rodokmen přístupný pohledům celého světa. Objevil konkrétní část hřbitova, v níž by měl najít hrobku mladého muže z počátku dvacátého století, Wilhelma Trümpera, jak mu bylo sděleno na webové stránce. Znovu si přečetl adresu, sevřelo se mu hrdlo a oči mu zase zvlhly.
To nemůže být pravda, nebo ano?
No, to proto tam jede, aby zkusil dokázat světu, že je to omyl.
Bill nemůže být mrtvý, prostě nemůže.
Kus papíru nechal Tom ležet na palubní desce, pak umístil ruce na volant a vycouval z příjezdové cesty.
***
Po sedmatřicetiminutové jízdě, která mu připadala spíš jako pětihodinová, Tom projel máminým autem vraty příšerného hřbitova plného náhrobních kamenů označujících mrtvé, již odpočívají v milujícím objetí země. Dredáč bezcílně bloumal kolem a pak se podíval na malá označení, která mu napovídala, v jaké sekci se zrovna nachází. Nakonec jeho oči padly na číslo 7 v tmavě zeleném kruhu, napsané bílou barvou. Zaparkoval auto stranou od cesty, otočil klíčky a vyndal je ze zapalování. Nakonec je strčil do kapsy, přičemž zacinkaly.
Pár vteřin tam jen tak s rozepnutým pásem seděl a zíral na bezpočet hrobů. Dlaně se mu potily a srdce se mu zběsile rozbušilo, jakmile si uvědomil, že na jednom z kamenů je Billovo jméno. Zhluboka se nadechl, opustil vůz a rozešel se jasně zelenou trávou. Jeho oči začaly prohledávat jména na náhrobcích stojících u cesty.
A nedaleko Tom zahlédl jméno Trümperovi vytesáno do starého šedého kamene. Jakási síla ho přitahovala blíž a než si vůbec stačil uvědomit pohyb svých nohou, stál přímo před hrobkou celého rodu Trümperů.
Mark a Eleanor Trümperovi
Ve vzpomínce na zbožňované rodiče…
Billovi rodiče, pomyslel si Tom s rukama vraženýma v kapsách, zatímco se díval na data. Oba rodiče zemřeli dlouho po roce 1909.
Chlapec se podíval do strany, kde uviděl různá jména, o nichž usoudil, že patří prarodičům, bratrancům a podobně.
Ale pak jeho oči našly to, co bylo nevyhnutelné.
Wilhelm Trümper
Milovaný syn a bratr
Narozen 1. září roku 1890
Zemřel 4. března roku 1909
„Bill…“ zašeptal Tom a dlaní se dotkl vrcholu kamene. Sevřel ho ve stejném okamžiku, kdy se mu do očí začaly tlačit slzy, a bylo jen otázkou času, kdy se přehoupnou přes hradbu řas.
Billova… smrt…
„Bill…“ zašeptal znovu. Slovo mu uniklo ze rtů a hned ho odnesl lehký vánek. Slunce stoupalo na obloze a na svět pod ním, i na hřbitov, na němž se Tom teď nacházel, dopadaly jeho zlaté paprsky. A navzdory tekoucím slzám a zlomenému srdci dredatého chlapce slunce svítilo dál.
Tom zavzlykal, zvuk se mu zarazil v hrdle a nakonec jeho tělo opustil téměř křik. Oči měl zavřené a slzy unikaly zpod víček, tekly mu po tvářích jako potůčky a zanechávaly za sebou vlhké stopy, aby ty na slunci zase uschly. Tomovo tělo se silně chvělo pod náporem vzlyků, které rezonovaly v klidném tichu hřbitova. Třesoucí se chlapec padl na kolena, sevřel rukama poklop hrobky a ignoroval ranní rosu, jež mu smáčela džíny.
„Bill… můj Bill… proč?“ zeptal se. Jeho slova zkreslil pláč. Svět je neslyšel, ale do Tomovy mysli se vryla. „Proč?… Proč!“ zakřičel, zvrátil hlavu dozadu a volal k nebi, jako by vzýval všechny bohy nad sebou. Jeho tělo ovládly ještě silnější vzlyky. Sklonil hlavu, vtáhl ji mezi ramena. Dredy se rozvlnily kolem něj a vytvořily mu před obličejem něco jako závěs. S dalším zaštkáním se zeptal tichým, třesoucím se hlasem světa kolem sebe. „Proč mi ho bereš?“
Proti Tomově vůli mu dál tekly slzy – to bylo něco pro něj tak netypické, ale bylo mu to teď jedno. Bylo by to jedno každému, komu hrozí, že přijde o milovaného člověka. Nemůžete bojovat proti slzám, jež doprovází vaše zlomené srdce.
Se skloněnou hlavou a oběma rukama položenýma na kameni tak, že to vypadalo, že hrobku skoro objímá, ze sebe mezi vzlyky dostal: „Bille… neopouštěj mě, já… já tě miluju, prostě mě neopouštěj, prosím… prosím, nedělej to…“
Brečel tak jako asi nikdy v životě, dokonce víc, než když mu v jeho pěti letech umřela zlatá rybička.
Ale pak si připomněl, že stále může Billa navštěvovat…
V paralelním vesmíru, či jak to nazvat, Bill ještě není mrtvý.
Ale znamená to, že je Tom schopný zabránit jeho smrti?
Může obelstít osud a hrát proti času?
Přejel si předloktím po tváři. Nevěděl, ale byl si sakra jistý, že to alespoň zkusí.
Vzal si pár minut na uklidnění a osušení slz a pak se z kleku postavil a pohlédl na náhrobní kámen před sebou. Přečetl si ještě jednou to jméno i s daty, aby se ujistil, že si celou věc jenom nepředstavoval, že to nebyla jenom nějaká noční můra. Ale bohužel – všechno bylo stále tak jako předtím, stejné datum smrti u stejného jména.
Tom si přiložil ukazováček a prostředníček ke rtům a vtiskl na ně malou pusu. Poté prsty s novými slzami v očích umístil na vrcholek kamene.
Představil si tělo chlapce s havraními vlasy ležící pod jeho nohama a odhodlaně zašeptal směrem k hrobce: „Nenechám tě umřít, Bille.“
***
Tom nechal auto doma na příjezdové cestě a ani se nezastavil uvnitř, hned se rozeběhl opačným směrem, nechávaje svůj dům daleko za sebou. Sprintoval do parku, přičemž si přidržoval nahoře své plandavé kalhoty. Zamířil do staré části parku. Nutil plíce pumpovat vzduch dovnitř a ven a nohy kmitat. Doběhl na známé místo, ovinul prsty kolem držadla a jemně s ním pohnul. Kolem něj se zvedl vítr a Tom byl bez zaváhání přenesen do minulosti.
Slunce bylo vysoko na obloze, bylo brzké odpoledne. Tom se otočil, aby stanul tváří v tvář obrovské kamenné Trümperovic rezidenci, která vrhala příjemný stín na pozemek, na němž chlapec stál.
Tom nestál na místě ani pár vteřin, když se otevřely vchodové dveře a ven vyletěl Bill. Seběhl po schodech a uháněl přes zahradu k dredatému chlapci před sebou, přičemž se na něj zářivě usmíval.
Tom také jen tak nestál na místě, rozběhl se mu v ústrety.
Když byli chlapci u sebe, Tom omotal kolem Billa paže v tolik potřebném objetí. Tiskl Billovo tělo proti svému a přál si, aby ho nikdy nemusel pustit.
Černovlásek mu objetí oplatil, miloval tu blízkost a intimitu, kterou postrádal, když Tom nebyl poblíž. Uvědomil si, že Tom je jediný člověk, jenž může zaplnit prázdno v jeho srdci, prázdno, o kterém předpokládají jeho rodiče, že ho v nadcházejících letech zaplní nějaká krásná mladá žena.
„Bille,“ vydechl Tom a pevně zavřel víčka, aby zadržel nový příval slz. Nicméně se mu to nepovedlo a slzy se mu hned začaly koulet po tvářích a smáčely na rameni Billovu košili.
„Už jsem se začínal obávat o to, jestli dnes dorazíte,“ řekl černovlásek normálním hlasem a usmál se, zatímco zabořil hlavu do Tomova ramene. Jeho ruce spočívaly přirozeně na Tomových zádech.
Po pár sekundách zaznamenal na svém těle vlhkost, jako by…
„Pane Kaulitzi, vy… vy pláčete?“ zeptal se měkce a ustaraně.
Tom neodpověděl, ale zavrtěl hlavou, jako by tím mohl Billa přesvědčit, že nebrečí. Nechtěl před ním vypadat jako slaboch. V Billových očích chtěl být ten silný, ne ten, kdo se jen tak rozbulí.
„Pane Kaulitzi,“ oslovil ho černovlásek, jenž se zamračil, když Tom zavrtěl hlavou. „Pane Kaulitzi… Tome… Tomi,“ pokračoval, snažil se znít konejšivě. Slzy smáčely látku jeho košile a začaly prosakovat na kůži na rameni.
Tom odmítal promluvit, ale slzy mu nepřestávaly téct. Prozradily jej slyšitelné vzlyky.
Jakmile je Bill zaslechl, odtáhl se, aby si svého společníka mohl prohlédnout. Držel ho na vzdálenost paže, aby nemohl schovávat svou tvář v jeho rameni.
Tom měl skloněnou hlavu a kousal se do spodního rtu. Snažil se skrýt slzy pod svou kšiltovkou, ale Bill se jen natáhl dopředu, uchopil ho za bradu a hlavu mu zvedl. Téměř zalapal po dechu, když spatřil slzy na Tomově tváři, byl překvapený tím výrazem bolesti.
Cítil, jak se mu do vlastních očí začínají tlačit slzy, zatímco pozoroval, jak se Tomovi chvěje spodní ret.
„Tomi… copak je, co se děje?“ zeptal se tiše, natáhl ruku a otřel svému společníkovi vlhké cestičky, nicméně tím způsobil další vlnu vzlyků.
„Já…“ dostal ze sebe Tom, ale pak zaštkal a ztichl.
Bill ho nechal chvíli plakat, pak k němu přešel a odvedl ho na lavičku, jež se nacházela na kraji zahrady ve stínu stromů. Toma posadil a nahnul se, aby na něj dobře viděl.
Poté, co se dredáč trochu uklidnil, Bill zašeptal: „Tomi?“
Tom otočil hlavu a pohlédl mu do očí. Slzy mu konečně přestaly téct.
„Tomi… co se děje, proč jsi tak rozrušený?“ zeptal se Bill, natáhl ruku, otřel Tomovi vlhké potůčky na tváři a přehodil mu jeden z dredů přes rameno.
Tom hledal správná slova. Zadržel nové slzy a začal: „Já… Bille, já… já tě miluju.“
Bill ztuhnul, jeho ruka visela ve vzduchu nad Tomovým ramenem z toho, jak předtím dával na stranu jeho dredy. Přesunul pohled od Tomových vlasů do jeho tváře a svýma očima se zabodl to těch jeho.
„Pane Kau-Tomi, c-cože?“ vykoktal. Nemohl věřit vlastním uším.
Tom se mírně usmál, ale pak se jeho spodní ret opět rozechvěl. Zvedl ruku a chytil tu Billovu. Propletl s ním prsty. Perfektně do sebe zapadaly.
„Řekl jsem, že tě miluju,“ zopakoval, ale tentokrát bez koktání a trochu víc procítěně a sebevědomě.
Bill se přinutil zavřít pusu, kterou měl doteď dokořán, a usmál se, ale nemohl si pomoct, zároveň zmateně svraštil čelo.
„Pokud říkáš toto, proč tedy pláčeš?“ zeptal se nechápavě.
Tom zavrtěl hlavou.
„Nerozuměl bys tomu.“
„Zkus mne, Tomi. Chci tomu rozumět.“
„Zkus mne, Tomi. Chci tomu rozumět.“
Dredatý chlapec vzhlédl a pátral v Billových očích, jako by v nich hledal ta správná slova.
„Nechci, abys mě opustil,“ řekl nakonec tiše.
„Opustit vás? Pane Kaulitzi, proč bych vás opouštěl?“ zeptal se černovlásek a zavrtěl hlavou.
„Taky tě miluji, Tomi…“
Tom potřásl hlavou. „Ne, ty to nechápeš. Já… Já nechci, abys… abys umřel,“ vykoktal ze sebe a sklonil hlavu.
Bill byl na okamžik zticha, jen stiskl Tomovu dlaň.
„Nebuď blázínek, Tomi, jsem mladý… ty jsi mladý. Nezemřu ještě hodně dlouho a stejně tak i ty,“ prohlásil bezstarostně, zněl spíš vesele, než jako by se staral o to, proč Tom přemýšlí o smrti místo toho, aby si lámal hlavu dalšími překážkami, kterým musí čelit.
Dredáč vydechl, uvědomil si, že Bill nemůže znát pravý důvod toho, proč je tak rozrušený.
Říct mu, že zemře za necelý rok?
To by pravděpodobně Billa zabilo – teď a tady.
To by pravděpodobně Billa zabilo – teď a tady.
„Prostě nechci, abys umřel,“ řekl měkce, přičemž se snažil zaplašit myšlenky na Billův hrob. Hrob kluka, jenž sedí vedle něj, stejného kluka, kterého právě teď drží za ruku.
Bill se pokusil o úsměv, zatímco opáčil: „Nu, Tomi, víš, že nebudu žít věčně. Ani to není možné.“
Tom kývl.
„Já vím, já vím, není to jako v Tuck Everlasting (Tajemství nesmrtelných), neexistuje fontána mládí.“
Bill se zamračil. „Tuck Everlasting, co je to?“
Druhý chlapec se usmál, na chvíli zapomněl, že není možné, aby znal Bill tuhle knihu.
„Je to knížka… no, to je jedno, nezáleží na tom.“
„Oh, dobře…“ reagoval tiše Bill.
Na pár minut se rozhostilo ticho. Pak opět promluvil černovlásek, přičemž jemně zmáčkl Tomovu ruku.
„Proč se tolik staráš o smrt, Tomi? Chováš se, jako bys viděl ducha.“
Tom se pokusil o úsměv. „Ne tak docela, já jenom… měl jsem špatný sen.“
„Oh,“ zareagoval Bill, podíval se na jejich spojené ruce a na moment zapřemýšlel. „Zemřel jsem ve tvém snu? To je důvod tvých obav?“
Tom mírně přikývl.
„Jo, dá se to tak říct,“ opáčil a přál si, aby to opravdu nebylo nic jiného než sen.
Sen – s ním by se mohl vyrovnat. Ale s tímhle? Tohle byl zatracený náhrobní kámen, kterého se, proboha, skutečně dotýkal.
Vzhlédl, když ucítil, že mu Bill znovu stiskl ruku, a pohlédl svému smějícímu se společníkovi do očí.
„Ale hej, teď jsem tady, Tomi, nejsem mrtvý,“ řekl Bill se zazubením a roztomile naklonil hlavu na stranu.
Dredáč nemohl zadržet úsměv, jenž zvítězil nad pocity bolesti a rychle zaplašil problematické myšlenky. Stačilo k tomu jenom Billovo culení.
S úsměvem Tom natáhl volnou ruku a hravě cvnknul druhého chlapce do nosu.
„Máš pravdu, teď jsi tady. A víš, co?“
Bill se zahihňal a opáčil: „Co, pane Kaulitzi?“
„Já tě miluju,“ řekl Tom upřímně.
Černovlásek se znovu zahihňal a sklonil hlavu. Zrudnul jako blázen pod Tomovým intenzivním pohledem, tváře mu hořely, jako by měl horečku. Tohle všechno způsobila pouhá tři slova.
Jak může jedna fráze znamenat tak moc?
Bill s úsměvem vzhlédl, tváře měl červené jako Rudolfův nos, a zeptal se: „Myslíte to vážně, pane Kaulitzi?“
„Samozřejmě, jak o tom můžete pochybovat, pane Trümpere?“ opáčil Tom a tázavě naklonil hlavu na stranu.
Bill pokrčil rameny a odpověděl: „Známe se jen měsíc a kousek a toto… tato intimnější fáze našeho vztahu trvá sotva dva týdny. Není láska trochu silné slovo takhle brzy v našem… našem vztahu, pane Kaulitzi?“ Styděl se a koktal.
Tom se zachichotal. „Velmi dobrá poznámka, ale nejsem si jistý, jak jinak nazvat ten pocit.“
Bill chápavě přikývl a pak se mezi nimi zase rozhostilo ticho.
„Je to jako motýlci ve vašem břiše, pane Kaulitzi?“ zeptal se šeptem černovlásek, čímž odkazoval k pocitu, kterému Tom nedokázal dát jméno.
Tom přikývl.
„Obrovští motýlci,“ specifikoval.
„A vaše srdce zrychlí, když… když na mě myslíte nebo mě vidíte?“ ptal se dál Bill nesměle.
Tom se zahihňal. „Mému srdci narostou křídla a vznáší se, když tě vidím, natož když na tebe myslím.“
Bill se snažil zakrýt červeň ve tvářích, nicméně se mu obličej zbarvil do šarlatova a on stydlivě sklonil hlavu. Tom mu zmáčknul ruku a potlačil úšklebek nad Billovým studem.
„Začnou se vám potit dlaně, když jsem poblíž?“ pokračoval černovlásek.
Tom stiskl jeho ruku a srdečně se rozesmál.
„Co myslíte, pane Trümpere?“
Evidentně byla odpověď ano, Bill si všiml, jak proti sobě jejich dlaně kloužou, obě pokryté tenkou vrstvou potu nervozity.
Bill se zahihňal a na minutu ztichnul.
„Na koho myslíte, když v noci usínáte, pane Kaulitzi?“ zeptal se po chvíli a podíval se Tomovi do očí. Už nezkoušel schovat červené tváře.
Dredáč se usmál a tiše odpověděl: „Na tebe.“
Bill byl teď přímo rudý. Usmál se a zamrkal. Díky dvěma Tomovým slovům. Jeho oči studovaly na moment tvář jeho společníka a nakonec se usídlily na dredáčových pootevřených rtech.
„Pane Kaulitzi?“ zašeptal chlapec.
„Ano, pane Trümpere?“
„Mohl… mohl bych vás políbit, pane Kaulitzi?“ zeptal se Bill se zaculením.
Tom se ušklíbl.
„Na to se nemusíš ptát.“
Bill se usmál, nahnul se a přitiskl své rty na Tomovy. Bylo to měkké a nevinné, schované ve stínu stromů a chráněné před zrakem kohokoliv, kdo by se díval z okna Trümperovic domu.
Poté, co se odtáhli, Bill se na Toma podíval a pousmál se.
„Jestli jsou tyto pocity láska, pak věřím, že vás miluji víc, než jsem si představoval, pane Kaulitzi,“ řekl.
Tom mu úsměv opětoval a znovu stiskl Billovi ruku, ale nemohl si pomoct, všiml si ustaraného výrazu na jeho tváři.
„Vypadáš ustaraně, Bille, co je špatně?“ zeptal se, překvapený tím starostlivým výrazem ve tváři chlapce s havraními vlasy.
Bill uhnul pohledem.
„Nikdy předtím jsem se ohledně nikoho takto necítil, pane Kaulitzi,“ řekl zranitelně.
„Ani já ne, ne opravdu,“ opáčil Tom. Připomněl si, že jednou řekl tahle slova nějaké náhodné dívce, ačkoliv se ohledně ní nikdy takhle necítil.
„Ale… ale mí rodiče předpokládají, že se zamiluji do nějaké oslnivé mladé ženy a ožením se s ní, abych zachoval rod. Už dřív se mne snažili oženit a obávám se, že by nebyli příliš potěšení, kdyby věděli… toto,“ prohlásil černovlásek a ukázal prstem na sebe a Toma, aby bylo jasné, že mluví o jejich vztahu.
„Oh,“ zareagoval tiše Tom, zasažený Billovými slovy. Došlo mu, v jakém století se nachází a co se v téhle době očekává od mladých mužů. Místo toho, aby byli posláni na čtyři roky na vysokou a pak získali práci, je očekáváno, že si najdou adekvátní manželku a založí vlastní rodinu, což je odlišné od života v jedenadvacátém století.
„Musí to vědět?“ zeptal se Tom po chvilce a vzhlédl od svého klína k Billovi.
Ten okamžik neodpovídal, přemýšlivě se kousal do rtu, zatímco zvažoval pro a proti, co se týče udržení jejich vztahu v tajnosti. „Předpokládám, že ne,“ řekl nakonec tiše. Už teď byl vlastně jejich vztah zbytku světa skrytý.
Tom se usmál a ovinul paže kolem černovláskova štíhlého těla. Držel ho v těsném objetí. Jejich intimní doteky byly stále schované ve stínu stromů kolem nich.
Bill se ke svému společníkovi přitulil, uvelebil se tak, aby se o něj mohl opřít, a hlavu schoval v křivce Tomova krku. Usmál se nad tím pocitem ochranného závoje, jenž ho obklopoval a skrýval před vnějším světem. Na druhou stranu, Tom si přál, aby byl schopný vyhodit si z hlavy obraz šedého náhrobního kamene. Po zádech mu přeběhl mráz při vzpomínce na hřbitov, který navštívil před necelou hodinou. Zavřel oči, ale hned se mu vybavilo Billovo jméno vytesané do žuly a on se zachvěl navzdory teplému počasí.
„Ochráním tě, slibuju,“ zašeptal. Tahle věta znamenala pro Billa celý svět, i když představovala velkou výzvu.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Moc smutná a zároveň nádherná kapitola! Děkuju za krásný překlad a krásné Vánoce přeju! 🙂
Já prostě pořád doufám, že ta moje teorie o Billově trvalém přesunu do budoucnosti, je správná…nechci ani pomyslet, že by měl Bill zemřít. Toma mi bylo vážně líto ale věřím, že něco vymyslí a Billa zachrání. Billouš byl neuvěřitelně roztomilý, jak ho vyvedlo z míry, když mu Tom vyznal lásku… 🙂
Děkuji moc za kapitolu
Krásna ale moc smutná kapitola doufám že Tom dokáže splnit co slíbil.
Aj keď to dnes bola zväčša veľmi smutná kapitola, tak aj tak bola krásna. 🙂 A hlavne ten koniec, ako si chlapci vyznali lásku 🙂
Ďakujem veľmi pekne za preklad.
Nádherná kapitola. Veľmi dúfam, že Bill "zomrie" preto, lebo sa stratí v budúcnosti…? alebo ak nie, tak aspoň, že ho Tom nejakým spôsobom zachráni. Bolo to tak nádherné ako si vyznávali lásku:) Ďakujem za kapitolu:)
Tenhle díl byl tak smutný! Chtělo se mi strašně plakat, když Tom přišel k Billovu hrobu a sám začal plakat. Bylo to tak emotivní! Neumím si představit, jak rozpolceně se v tu chvíli musel cítit. Musí být zvláštní někoho navštěvovat, dotýkat se ho, ale vědět, že v jeho století je ten člověk už dávno mrtvý a je v hrobě. Úplně mě při tom mrazí! Vůbec se nedivím, že se Tom pak hnedka rozjel a rovnou si to štrádoval za Billem a pak jej tak sevřel v náručí, rozplakal se, a nechtěl jej pustit! ♥ To bylo tak nádherné, i když to bylo smutné.
Jejich vyznání lásky se mi moc líbilo! 🙂 Mám prostě ráda chvilky, kdy jsou jenom spolu. Prostě se k sobě perfektně hodí, i když každý patří do jiného století. Duše, patřící k sobě, se našly. Je to tak nádherné! 🙂
Uff, nechci ani myslet na to, jak bude tohle pokračovat a hlavně jak bude tohle končit. Začínám se fakt bát, že Bill jednoho dne umře a nebude to tím, že by se ze svého století ztratil proto, že se přemístí v čase. Snad jej Tom opravdu perfektně ochrání, nezbývá, než doufat!
Moc děkuji za překlad, Allko! 🙂
Vážně si přeju, aby tahle povídka měla hezký konec… oni jsou tak sladcí! Bill je neuvěřitelně milý človíček, a jeho mluva 😀 moc se mi líbí. To vyznání bylo taky krásné, je dobře, že ten náhrobek a všechno donutilo Toma uvědomit si svoje city k Billovi 🙂 Děkuji moc za překlad!
Ten rozhovor o lásce… OMG, vagón gumových medvídků by nemohl být tak sladký a rozkošný jako je Bill 😍🍬