autor: LadyKay
„Hele, nech toho,“ se smíchem odložím kytaru na pohovku a svezu se na zem vedle vyjícího Absiho, který s tím okamžitě přestane a vrhne se na mě. Během několika vteřin mám kompletně olízaný obličej. Nevím, zda to měl být projev díků, že jsem přestal nejen s hraním, ale i se zpěvem, nebo má jen radost, že se mu věnuji. „Zas tak špatně nezpívám. Náhodou můj hlas zní dost dobře!“ Pronesu dotčeně a hned na to si jej přitáhnu k sobě, což si vyloží tak, že si budeme hrát. Nejprve se mi packami opře o ramena a záhy ucítím, jak mi horkým jazykem olízne ucho. „Kdybych se tenkrát rozhodl zpívat, byl by Bill namy… Absi!“ Zakňučím, ale je mi to k ničemu. Můj čtyřnohý kamarád odmítá s projevy náklonnosti k mé osobě přestat a netrvá to dlouho a ležím na zemi a zajíkaje se smíchem, se pokouším neodbytného Absintha odehnat.
„Počkej, počkej,“ pokusím se co nejrychleji alespoň dostat na čtyři a dolézt k místu, kde mám položený mobil. S Absinthem, poskakujícím nadšeně kolem mě, je to však složitější. Zřejmě si myslí, že páneček vymyslel novou hru. „Ahoj,“ vyhrknu do telefonu, když se mi podaří k němu konečně dostat. „Neotravuj… Ale ne ty, to bylo na Absintha. Ty mluv.“ Vybídnu Georga pochechtávajícího se na druhé straně. Když se mobil rozezněl, domníval jsem se, že mi volá buď Pete nebo máma, aby mi připomněla, jak špatný jsem syn, když se za ní ani nepřijedu podívat, přestože jsem jí to několikrát slíbil. Na setinu mi blesklo hlavou i Billovo jméno. Ani nevím proč. Nechci, aby mi volal, aby za mnou chodil, mluvil na mě… Zkrátka si nepřeji, aby moji osobu jakýmkoli způsobem vyhledával. Nebo aspoň sám sebe každou minutu přesvědčuji, že to tak chci. Přesto i on mě napadl, když začal přístroj zvonit. Žádná z možností však nebyla správná. Tím, kdo zatoužil slyšet můj hlas, byl Georg. A jak se po chvilce dozvídám, nechce mě pouze slyšet, ale i vidět. Moje prvotní nadšení vymizí ve chvíli, kdy se se mnou podělí o skutečnost, že přijde i Gustav a že společně něco podnikneme jako za starých časů. „Staré časy“ rovná se nejen já, Georg a Gustav, ale i Bill. Nebylo tomu tak pokaždé, ale většinou jsme trávili čas společně jako skupina. Alespoň do toho mého problému…
„Víš, já nevím, jestli budu mít…“
„No tak, Tome, nenech se přemlouvat,“ skočí mi bývalý baskytarista do řeči a nenechá mě dokončit výmluvu. „Bude to fajn. Uvidíš.“ Jasně že bych rád oba dva viděl. I Gustava, ale nejsem si jist, zda i bubeník prahne po znovushledání. Od rozpadu kapely jsem se s ním tváří tvář nesetkal a mám strach ukázat se mu na očích. Sice si říkám, že ho ten největší vztek musel už přejít, ale co můžu vědět? Co když ho popadne amok a v afektu mě zabije, protože jsem to byl já, kdo mu zničil kariéru? Mojí vraždou by sice slávu zpět nezískal, ale třeba by mu tento akt pomsty postačil. Georg jako by četl mé myšlenky, mě začne ubezpečovat, že Gustav je v pohodě a byl to právě on, kdo navrhl, že bychom mohli někam vyrazit. No, jistě, přece se nebude namáhat s tím, aby po mé osobě zdlouhavě pátral, když Tom je natolik blbej a sám se mu naservíruje, aby mu mohl zlámat všechny kosti v těle.
„Dobrá,“ svolím nakonec a už teď se modlím, abych si nepodepsal ortel smrti. Přece jen jsem na to, abych umřel, moc mladej. „Kdy a kde?“
BILL
„To jsi ty?“ Zvednu překvapeně obočí, když dovolím klepajícímu, aby vstoupil. Domníval jsem se, že je to Marion, která si konečně vzala má slova k srdci a začíná dělat, co po ní chci. Z omylu jsem vyveden ve chvíli, kdy se přede mnou objeví Alex a s úsměvem na rtech mi podává jakousi černou složku.
„Přinesl jsem ti ty fotografie.“ Vysvětlí mi důvod své návštěvy a chystá se usadit naproti mně, avšak mé nesouhlasné zakroucení hlavy mu v tom zabrání. Nemám čas se s ním vybavovat. Konečně se mi podařilo plně se koncentrovat na práci a on mě vyrušil. Teď mi bude zase nějakou dobu trvat, než všechny myšlenky zabývající se nejrůznějšími tématy opět zkrotím.
„Vám, pane Kaulitzi.“ Poznamenám ostře a než otevřu desky, zeptám se: „Jak dopadly?“ Alex zjevně zaskočen tím, že jsem ho opravil, na mě hloupě civí. Před nějakým časem jsem mu sám navrhl, že mi může v soukromí tykat, proto mu pravděpodobně nedochází, proč nesmí nyní, když tu krom nás dvou nikdo není. Co bylo, bylo. Nepřeji si, aby v tom pokračoval, bude lepší, když se vrátíme zpět k vykání, což mu záhy i oznámím. Nerad bych se dostal kvůli němu do řečí. Už takhle mi stačí ty zvědavé a zkoumavé pohledy, kterým čelím při každém vstupu do budovy. Kdyby se rozneslo ještě tohle, nevydržel bych tu s nimi.
„Jak si přeješ… přejete, pane Kaulitzi.“ Alexovy oči se lesknou, ústa má pevně sevřená a podle jeho postoje odhaduji, že by si přál odejít, o což mě vzápětí i požádá. Nehodlám jej tu déle držet. Stejně nemám chuť se na něj dívat. Nejspíš jsem právě zasáhl jeho city, ale nikdy jsem mu ničím nedal najevo, že by pro mne mohl být víc než jen aférka. Nikdy. Tudíž mi nemá co vyčítat, to může jedině sám sobě. Neplánoval jsem s ním společnou budoucnost, neobjevil se s ním na veřejnosti a nepředstavil jej svým známým. Asi jsme si špatně rozuměli. To místo po mém boku, po němž Alex prahne, patří jediné osobě. Několik dní si lámu hlavu tím, jak jej přimět, aby se ke mně vrátil, a snad jsem konečně něco vymyslel. Naposledy jsme se špatně pochopili. Já to vím, problém je s Tomem, tomu to musí teprve dojít.
„Zarezervovala jste mi ten let?“ Vypálím na Marion hned mezi dveřmi. Poplašeně vzhlédne od stolu, čímž mě utvrdí v domněnce, že mě neslyšela otevírat dveře. Jen co jsem se zbavil Alexe, vyrazil jsem na kontrolu mé „drahé a obětavé“ sekretářky. Čekal jsem, že ji tu buď vůbec nenajdu, nebo že bude chytat lelky, ale mile mě překvapila. Nakonec přece jen ta ranní přednáška k něčemu byla. Plně se totiž věnovala své práci. Právě pročítala nějaké papíry a natahovala se po tužce, aby si něco poznamenala, když jsem stanul na prahu.
„Ano. Přesně tak, jak jste mi řekl. Letí vám to pozítří o půl třetí.“ Oznámí mi. Vida, nejenže nezahálí, ale dokonce stihla splnit i to, co jsem jí nařídil před ani ne hodinou. Spokojeně kývnu a chystám se vrátit zpátky ke své práci, avšak místo toho přistoupím blíž k jejímu stolu. Přece jen k ní ještě něco mám…
„Marion,“ oslovím ji, skloním se a hledě jí zpříma do očí, pokračuji: „Proč jste mne neupozornila, že ke mně jde? Mám spoustu práce a nemohu ztrácet čas s kdekým.“
„Říkala jsem mu to,“ okamžitě se dovtípí, nač nebo spíše na koho jsem právě narážel. „Trval však na tom, že vám je chce předat osobně.“ K vysvětlení přidá omluvný úsměv a vyčkává na mou reakci. Dlouze zkoumám její tvář, a když nenajdu nic, co by vypovídalo o tom, že mi lže, narovnám se.
„Dobře. Pro příště si ale zapamatujte následující. Pokud za mnou kdokoli přijde, vy vstanete a zaklepete na mé dveře. Vyčkáte, až vám dovolím vstoupit, a poté mi sdělíte, o koho se jedná. Já sám se rozhodnu, zda pro dotyčnou osobu mám chvilku času či nikoli. Podle mého rozhodnutí se pak zařídíte dál. Rozumíte, nebo to chcete písemně?“ Marion kývne, jakože pochopila, a v jejím vlastním zájmu doufám, že tomu tak skutečně je. Než se nadobro uzavřu do kanceláře, ještě se na ni mezi dveřmi otočím. „A pro nikoho…“
„Tady dnes už nejste.“ Doplní správně k mé spokojenosti započatou větu. Zdá se, že se vše začíná vracet do starých kolejí a že z ní opět bude prvotřídní asistentka. Přesně ta, kterou jsem si sem na začátku vybral.
TOM
„Koukám, že jsi ve velmi dobré náladě.“ Poznamená Pete, který se právě usazuje naproti, a zkoumavě si mě prohlédne. Nemohu za to, ale jak jsem jej viděl procházet mezi stoly a blížit se ke mně, vybavila se mi vzpomínka na jedno z našich prvních setkání. Tehdy mi to nepřišlo vtipné vůbec, ale dnes, s odstupem času, se tomu musím sám smát. Obzvláště tehdy, když uvážím, jakou změnou náš vztah prošel. Stihnu ho akorát pozdravit, protože kvůli mým tehdejším myšlenkám a představám se z mého hrdla opětovně ozve smích.
„Co kdyby ses se mnou podělil o to, co tě tak pobavilo? Taky bych se rád zasmál.“ Vybídne mě, když si rozepíná kabát. No, nevím, jestli by se nad tím bavil i on. Aby se ještě neurazil! Na druhou stranu si ode mě vyslechl horší věci a jak ho znám, určitě pochopí, že tohle je myšleno z legrace.
„Pamatuješ se, jak jsi tenkrát jel fotit do té Afriky?“ Přestanu se smát a mrknu na něj přes stůl, jak si pročítá nápojový lístek. Hlavně, že chtěl, abych mu prozradil, co mě rozesmálo. A teď civí na papír, místo aby se mi věnoval.
„To bylo akorát tak nějak, kdy ses znovu objevil, ne?“ Odpoví mi otázkou a na okamžik ke mně zvedne pohled. Pravděpodobně proto, aby se ubezpečil, že oba myslíme to samé focení. Jasně, že jo. Pete si sice co chvilku udělá výlet do dalekých krajů, v jednom kuse je v trapu, ale co ho znám, tak v Africe byl jen jednou. Nebo si aspoň nevzpomínám, že by tam teď někdy byl. „Proč se ptáš?“
„Víš, co jsem si při tvém odjezdu přál ze všeho nejvíc?“ Peta má hádanka přiměje odložit lístek zpátky na stůl a zaměřit na mě pozornost. Z tváře se mi pokouší vyčíst odpověď, zatímco se ze všech sil snažím zachovat si poker face, ač mě to stojí dost přemáhání. Protože ten jeho pohled je horší jak rentgen.
„To sice nevím, ale beztak nic dobrého, co?“ Věnuje mi úšklebek a kývne na servírku, která akorát prochází kolem našeho stolu. Jen co jí sdělí své přání, otočí se zpět ke mně. „Nechceš mi snad teď vyrazit dech nějakým nečekaným přiznáním.“
„No,“ opřu se lokty o stůl a spojím ruce, „písečná bouře byla, řekněme, mírnější varianta tvého skonu. Dravé šelmy byla druhá.“
„Chudáčku,“ pár smaragdových očí se na mě soucitně podívá a ten, komu patří, na okamžik skousne spodní ret. „To tě muselo asi hodně naštvat, když ses dozvěděl, že ten shooting probíhal s nimi, viď?“
„Ani nevíš jak.“ Kývnu hlavou a musím se pousmát, když si vybavím, jak jsem div nemlátil hlavou o stůl, když vyjmenovával, s čím vším se fotil, a žádné z těch zatracených zvířat mi neprokázalo tu laskavost, aby ho buď rozsápalo drápy na kusy, nebo nesežralo. Dnes si říkám, díky Bohu. Sice se vídáme opravdu málo, ale to nic nemění na skutečnosti, že se na každé naše rande, dá-li se to tak vůbec nazvat, vcelku těším. Absinth je sice fajn společník, ale ke své smůle neumí mluvit. Nebo bych měl říct k mému štěstí? Čert ví, co bych si od něj vyslechl!
U stolu chvilku panuje ticho a já se ušklíbnu, když zaregistruji, co můj společník dělá. Pete opět pozoruje lidi kolem. Není to tak, že by je soudil podle vzhledu, jen si všímá, co s čím kombinují a ač málokdy řekne něco nahlas, stačí mi pouhý pohled na něj, abych zjistil, kdo má jedničku a kdo naprosto propadl. Je to u nich asi nějaká nemoc, protože Bill to dělal rovněž a občas se při pohledu na některé modely neuvěřitelně vyděsil a div se nekřižoval, co jsou na sebe někteří jedinci schopni navěsit. Nejednou se na mě otočil se svým ‚Chápeš to, Tome?‘, jako bych snad já byl nějaký módní znalec a mohl bych mu onen model nějak osvětlit.
No, abych pravdu řekl, mě občas málem křísili z těch jeho outfitů. Dodnes mám před očima tu odpornou mašli pod jeho krkem nebo ten hábit, o kterej se málem přerazil v garážích. Taky si vzpomínám, jak jednou nemohl nacpat zadek do džínů, ječel jak pominutej, že přibral, a vypadal, že spáchá sebevraždu. Mohl si za to sám. Kdyby modely nechal šít aspoň z mírně elastické látky, nemusel by se stresovat, že přibere půl kila a nevejde se do nich. Ačkoli to naposledy vypadalo, že bratr přestal definitivně řešit svou linii.
„Smůla, no.“ Petův hlas mě vrátí zpět do reality a spasí mě tak myšlenek na mé dvojče. Ať se snažím sebevíc, ať dělám cokoli, myslím na cokoli, skončím u něj. Moje myšlenky krouží kolem jeho osoby jako sup nad kořistí. Jak se má? Co dělá? Myslí na mě občas tak jako já na něj? Uvědomil si, jak mě ranil? Tyhle a jiné další otázky se mi neustále honí hlavou.
Pete si mě chvilku prohlíží, a třebaže nic neřekne, vím, že na mě poznal, ke komu jsem se zatoulal. Jsem mu vděčný, že se neptá, nechce o tom se mnou mluvit. O posledním setkání s Billem jsem se mu nezmínil. Co je pravý důvod, nedovedu dost dobře vysvětlit. Nejsem si jist, jestli je to kvůli tomu, že se nechci shodit tím, že jsem mu zase dal šanci, nebo se spíš snažím z nějakého zvráceného důvodu bránit Billa a nechci jej v očích druhých činit horšího, než už beztak je. Nebo se snad snažím sebe přesvědčit, že takový není?
Pete místo otázek dál pokračuje, jako by se nic nestalo. „Víš, Tomi, taky jsem ti nepřál zrovna to nejlepší a nejednou jsem ti chtěl urazit palici za ty tvoje kecy a suverénní chování.“ Tentokrát se na mě usměje stylem alá hollywoodská star, což mu okamžitě oplatím úšklebkem. Prý suverénní chování. Pche, jen nemohl překousnout, že jsem ho každou větou usadil.
„Vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat,“ změním téma a nechám požírání šelmami a naše předchozí kočkování být. Původně jsem ho sem vytáhl, abych mu něco navrhl. Sice už dopředu počítám s odmítnutím, ale zkusit to musím.
„Děkuji,“ servírce, která před Peta postaví vysokou sklenici s čímsi barevným, co si asi objednal, je věnován úsměv a já se ubráním tomu mrsknout po ní krabičku cigaret, kterou mám po ruce. Zajímavé, že přede mnou se takhle nenatřásala… „Napjatě poslouchám, Tome.“ Pobídne mě, když mlčím a nepřestávám se dívat směrem, jímž dotyčná odkráčela.
„Vím, že toho máš v posledních týdnech hodně…“ začnu, abych mu dal najevo, že jsem si vědom toho, jak vytížený je. Co nevidět ho čekají ty jejich pošahané „fashion weeky“ nebo jak tomu ta jejich banda nadává. To bude pendlovat mezi New Yorkem, Londýnem, Milánem a Paříží. Nejspíš bych si měl vážit toho, že je se mnou zatím takhle „často“. Až začnou zase maškarády, jen tak se s ním neuvidím. Sice by mě vzal s sebou, však to sám několikrát nabídl, ale nechci být na obtíž a taky nemůžu odjet. Kapela na mě spoléhá a já se na ně nemohu vykašlat. Pete mě nečekaně přeruší uprostřed věty.
„Zatím to zvládám,“ vyvrátí mou mylnou domněnku, že neví, kam dřív skočit. „Mohl bys přejít rovnou k věci?“
„Okay,“ povzdechnu si a začínám rychle přemýšlet, jak zformulovat svou žádost, respektive nabídku. „Volal mi Georg, dneska dopoledne. To je baskytarista z naší kapely, tedy bývalé… Pamatuješ se na…“
„Tokio Hotel. Vím, kdo to je. Co potřeboval?“
„No, chce se mnou dát sraz a má přijít i Gustav. To je zase…“
„Bubeník,“ skočí mi do řeči, za což se mi omluví nepatrným úsměvem, „občas o nich mluvil.“ Objasní mi, že není třeba, abych mu zdlouhavě vysvětloval, kdo je Georg a Gustav. Jak je vidět, Bill o svých spoluhráčích z kapely sem tam doma nějaké slůvko prohodil. Možná je Pete i osobně zná, kdo ví. Ale to by mi asi už řekl. Protože se nemám k tomu, abych pokračoval, následuje dotaz, jenž jsem víceméně očekával. „Proč mi o tom vlastně říkáš? Snad nechceš žádat o svolení, abys někam šel s kamarády!“ Pobaveně zavrtí hlavou nad tím, co právě řekl. Co říkám, musí znít asi hodně divně, když to na něj zapůsobilo takhle.
„To ne. Chtěl bych, aby ses přidal. Jako k nám.“ Konečně ze sebe vysoukám to, co mám na srdci a v duchu jej nabádám, aby souhlasil a šel na ten sraz se mnou. Sotva Georg zavěsil, dopadl na mě strach z opětovného setkání s Gustavem. Sice mě ubezpečoval, že Juschtel říkal, že mě rád uvidí, ale stejně. Volat mu zpátky, abych to zrušil, jsem nechtěl, a navíc by si ze mě utahoval, kdybych mu řekl pravý důvod. Mohl jsem se i vymluvit na práci, ale jak znám Hagena, nevěřil by mi. Tak jsem začal zvažovat, co podniknout, abych to shledání přežil pokud možno celý a ve zdraví. Nakonec mě napadl Pete…
„To myslíš vážně?“ Jeho zelené oči na mě nevěřícně zírají a chlapec se asi nemůže vzpamatovat z šoku, který mu můj návrh přivodil. Vždyť jsem zas tak moc neřekl.
„Jen mě to napadlo. Nemusíš, pokud…“
„Šel bych rád.“ Další větou zase způsobí, že brada spadne mně. Předtím se tvářil, jako bych řekl bůhvíco, a teď na nabídku kývne. „Jen se chci zeptat, kdy se máte sejít?“
„Pozítří.“ Vidím na něm, že si oddechne. Nejspíš se zase chystá dát mi na nějaký čas sbohem, jen mi to zatím nestihl jaksi sdělit.
„To je super. Kdyby to bylo v pátek, nemohl bych. To budu totiž v Londýně.“ Netváří se, že by se mu tam dvakrát chtělo. Práce je však práce, jak sám opakuje. Ačkoli ta jejich je podle mě na nic. Jak dlouho se tím můžou živit, když ve třiceti je pro ně člověk starej?
„Co tam?“ Zeptám se zvědavě. Nějak si nevzpomínám, že by se mi zmiňoval o tom, že v blízké době pojede do Anglie.
„Řekněme, že skrze práci.“
„Řekněme…“ Zopakuji po něm a poposednu si na židli. „Nechceš snad, abych žárlil, že ne?“ Rýpnu si do něj a sám se začnu smát. Pete se však ke mně nepřidá, jen pokrčí rameny a usrkne trochu toho na můj vkus až moc barevného pití. Upřeně ho pozoruji a stále čekám na to, kdy vyprskne smíchem, ale on nic. Tváří se smrtelně vážně a zpříma mi hledí do očí. Teprve ve chvíli, kdy se zhluboka nadechnu a chystám se ho poprosit, zdali by byl tak laskav a prozradil mi, co tam a hlavně s kým bude provádět, mu začnou cukat koutky a nakonec se ozve i smích.
„Měl jsi vidět ten svůj výraz, Tome.“ Utahuje si ze mě a nedivím se mu. Jestli jsem se jen trochu tvářil tak, jak jsem se cítil, musel poznat, co se mi honí hlavou. „Vivienne Westwood se po mně asi zastesklo.“ V první chvíli na něj civím jak péro z divanu, protože nemám vůbec ponětí, kdo že to má být. Náhle si však uvědomím, že jsem to jméno někde už slyšel a netrvá mi zas tak dlouho rozpomenout se, odkud je znám.
„Vivienne, Vivienne,“ mumlám si spíš pro sebe. „Já už vím. To je ta šílená baba, co vypadá jak Železná lady.“ Pronesu vítězoslavně a jsem na sebe hrdý, že jsem se zorientoval a nepotřeboval jsem k tomu jeho pomoc. Nikdy nezapomenu na to, když jsem ji spatřil poprvé naživo. Šíleně jsem se jí lekl. Ona totiž televize a takové live shledáníčko je přece jen něco krapet jiného. Stál jsem tam s vytřeštěnýma očima, křečovitě se na ni usmíval a v duchu ji prosil, ať se ke mně nepřibližuje víc, než je třeba. Zato Bill… Ten se tvářil, jako by před ním stála nějaká bohyně. Byl z ní celý paf, pořád se kolem ní motal, culil se a nechal se od ní dokonce i obejmout! Čtyřikrát, pokud jsem dobře počítal. Blázen. Taky si vybavuji, že mi jako zajímavost prozradil, že se Viv, jak ji oslovuje, vůbec, ale opravdu vůbec nedívá na televizi a ani nečte noviny. Tomu bych i věřil, vypadala pošahaně víc než dost. Divím se, že diva taky nepřišla s nějakou takovou šíleností, aby se nějak odlišila od okolí. No, co není, může být… Ruku do ohně bych dal za to, že pořád dumá, čím by svou kámošku trumfl.
„Jo, to je ona,“ Pete horko těžko potlačuje smích, ale je to přece jen profesionál, takže si nakonec dokáže zachovat vážnou tvář. Divím se, že mě nesjel, jak to o ní mluvím. Kdybych tohle řekl před Billem, tak by mě minimálně přizabil za to, jak si to můžu dovolit, vyjadřovat se tímhle stylem o takové módní ikoně. Ikona neikona, vypadala příšerně. „Asi se nemá cenu ptát, jestli se nechceš přidat, co?“
„Nabídka je to opravdu velice lákavá,“ zatvářím se, že o ní usilovně přemýšlím, s hraným zklamáním však takřka okamžitě prohlásím: „Obávám se, že ale nebudu mít čas, abych se s dámou znovu setkal. Že se dávám poroučet.“ Ušklíbnu se. To tak, jedno setkání s babou mi stačilo na celý život. Další bych neriskoval. Jak se nechal slyšet módní guru alias můj mladší bratr. Jsou lidé, co se s ní nesetkají nikdy,
„ale ty, Tomi, máš tu čest s ní strávit několik okamžiků v jedné místnosti.“. Pěkně děkuju. Myslím, že bych se bez toho klidně obešel. Chudák Pete! Už teď ho upřímně lituji a doufám, že se vrátí bez nějaké větší psychické újmy, ačkoli on bude dík své práci vůči té ženské a jí podobným imunní.
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Juch juch, jaké to ale krásné zpříjemnění nedělního večera! ^^ Jako vždy skvělý díl, Lady, úsměv jsem měla na tváři celou dobu!
Jsem zvědavá, jak dopadne shledání kapely, už aby to bylo!
Och, skoro som už zabudla, že sa im v tejto poviedke kapela rozpadla:) to mi je potom strašne ľúto keď niečo také čítam… Ale tu mi je hlavne ľúto Billa. Som zvedavá čo sa s ním deje, že je taký zvláštny:(
(Zuzana L*)
To jsem zvědava jak to dopadne až se kluci setkají doufám že tam bude i Bill.