Blue Bird 19.

Bill nekráčel po pokoji. Vznášel se. Se širokým úsměvem, rozzářeným pohledem a třesoucí se po celém těle, si vychutnával nově nalezený stav bez tíže. Byl jako pták. Toužil roztáhnout křídla, zavřít oči a vzlétnout ke všem snům a představám, na kterých si během uplynulých dvou let vystavěl svůj svět. Už víc nebylo důležité, jak nespolehlivé a klamné bývají a kolik bolesti se může ukrývat za jejich zdánlivě krásným pozlátkem. V té době pro něj byly smyslem jeho bytí, tím jediným, k čemu se upínal. Už jenom to, že byl ještě schopen věřit, doufat a snít, mu bylo jasným signálem toho, že to, co cítil k Tomovi, se nacházelo daleko za hranicí lásky. Nikdo jiný by to pouto nedokázal pochopit, i on sám se v něm chvilkama ztrácel, ale Tom mu vždy pomohl opět naleznout správný směr; vytáhnul jej z neznáma, kterému nedokázal uniknout. Na něco takového totiž nebyl připraven. Nevěděl, jaké to je, spoléhat se pouze sám na sebe. Rozhodovat se jako jednotlivec a nemít po boku nikoho, na koho by se mohl v nejtěžších chvílích obrátit. Vždy byli dva. Na všechno a Bill náhle nacházel v jejich chvilkovém odloučení zcela jiný význam. Na jistý čas se v tom neznámu ztratili oba, bloudící, nevěděli, kam patří a kam směřují. Byli jako větve sousedních stromů. Houpali se ve větru, vzájemně napodobovali své pohyby, byli si téměř dokonalým zrcadlovým obrazem. Sourozenci, kteří se právě v té nejzuřivější vichřici nebyli schopni dotknout.

Bill se hravě kousl do rtu a silně stiskl víčka.

Nakonec jsme se přeci jen našli, pomyslel si a cítil, jak mu tělem prostupuje zvláštní teplo. Trvalo to možná déle, než čekali, ale opět byli spolu. Zapletli se do sebe svými větvemi, něco, v co pomalu přestávali věřit, bylo náhle skutečností a Bill se nemohl dočkat, až postupně, hezky jednu po druhé, naplní veškeré své představy a touhy. Čekali na to tak dlouho. Kdyby zapátral hlouběji ve své paměti, uvědomil by si, že na Toma čekal celý život. Nikdy nemyslel na nikoho jiného. Nikdy netoužil být s nikým jiným, a pokud se o to i krátce pokoušel, vyhledával osoby s jemu podobnými rysy nebo charakteristickými vlastnostmi. Nikdy ale nikomu nedovolil přiblížit se a nahlédnout přes hrubé zdi, které kolem sebe vystavěl. Nikomu se neotevřel. Čekal na jedinou osobu. Právě na tu, která mu před malou chvílí vyznala lásku a Bill si ta slova opakoval ve své mysli snad po sté, pořád neschopen uvěřit jim. Ve svých snech je slyšel milionkrát; v různých podobách, za různých situací na různých místech, ale ani sebekrásnější představa se nedala přirovnat k tomu, jaké to bylo doopravdy. Slyšet něco takového z Tomových úst, vnímat úlevu a spokojenost, která nastala po vyslovení těch slov, bylo víc, než si mohl přát.

I přestože se snažil kontrolovat svůj dech a nepištět jako malé dítě, opět zalapal po dechu a začervenal se jako zapadající slunce na sklonku dne. Hodil sebou na postel, kde k sobě silně přitiskl jeden z polštářů, na jehož tkanině ulpěla Tomova vůně a neovladatelně se rozechvěl. Přemýšlel nad tím, co je teď asi čekalo, kam až se odváží zajít a jestli se jim podaří vzájemně si vynahradit promarněný čas. Po celou dobu se usmíval. Nebyl si jistý, jestli bude ještě někdy schopen něčeho takového, jako je úsměv, a náhle to bylo to jediné, na co se zmohl. Drobné zakřivení rtů vyjadřovalo vše, co v daný okamžik cítil. Znovu nalezenou naději, sílu, radost a odhodlání bojovat za svou lásku, i kdyby se měl postavit proti celému světu. Do očí mu sklouzl pramen tmavých vlasů a jeho úsměv povyrostl ještě o něco víc. Opět byl tím starým Billem. Opět nalezl své skutečné já a obrazy z minulosti proměnil v šedé stíny; příliš nejasné a rozmazané, aby mu mohly i nadále ubližovat.

Nemohl se dočkat chvíle, až se Tom vrátí a bude moct jeho vyznání oplatit. Svědil jej jazyk, rty se mu zachvěly pokaždé, kdy na to pomyslel. Ta slova zoufale toužila být vyslovena. Tělem se mu prolévala horká krev, která se pokoušela rozmístit to krásné hřejivé teplo do všech koutů jeho těla. Ještě nikdy nic takového necítil, nebo to možná cítil pokaždé, když mu byl na blízku. Sám si nebyl jistý. V hlavě měl samé rozporuplné myšlenky, které si nedokázal utřídit; ještě dřív než stihl dokončit jednu, přišla další, v uších mu hučelo a svět se pod jeho nohama kolíbal pomalým tempem. Hrudník se divoce natřásal rytmem jeho srdce. Konečně jej opět cítil.

Položil se na záda a něžným pohledem se zadíval na strop nad hlavou. Všechny tyto pocity byly vysoce návykové. Chtěl být zamilovaný až do konce svého života. Přesně jak řekl Tom. Už navždy.

Už dávno si však zvykl na to, že šťastné chvíle v jeho životě bývají většinou dočasné a všechno hezké bývá nahrazeno nějakou komplikací. Podvědomě očekával, že se to stane i tentokrát. Že odporná ruka osudu opět zasáhne a nedá jim ani na vteřinku vydechnout. Ale přesto když k němu pootevřenými balkonovými dveřmi dolehl Tomův výkřik, zaskočilo jej to natolik, že se několik vteřin nedokázal hnout a tupě zíral do prázdna. Bylo těžké se okamžitě přeorientovat, opustit snění o budoucnosti a vrátit se zpět do reality. Chvíle prozření však na sebe nenechala dlouho čekat.

Všechno zapadlo na své místo a on si uvědomil, jak křehká a zároveň nedosažitelná hranice dělí sny od reality.

Vyskočil z postele a rozběhl se směrem k balkonu. Jakmile se ocitl na malé plošině a do očí jej udeřily váhavé paprsky slunce, ucítil nejen teplé tóny loučícího se léta, ale i neuvěřitelný strach. Nenáviděl se za svou zapomnětlivost a bezradně mžoural do dálky, pokoušejíc se rozeznat dva tmavé fleky na barevném pozadí. Dal by všechno na světě za své čočky nebo brýle, na které si ustavičně stěžoval. Z toho mála, co dokázal rozeznat, v rychlosti vydedukoval pouze to, že Andreas již déle nevisel na stromě a někdo z nich ležel na zemi, zatímco ten druhý postával nad ním. Soudíc podle výkřiku mu bylo jasné, kdo je tím ležícím. Neuvědomoval si, že běží. Soustředil se pouze na svůj nepravidelný dech a zběsilé tepání ve spáncích.

Nikdy by si nepomyslel, že bude schopen Andrease nenávidět. Ani po tom všem, co jim udělal, k němu nenávist necítil. Ale všechno má své meze. Pokud Tomovi ublížil, přesáhl veškeré hranice.

…

Tom pomalu scházel po schodech a mířil na zahradu. Posledních pár metrů trošku přidal do kroku, aby to vypadalo, že se opravdu snaží zachránit svého kdysi nejlepšího přítele. Ve skutečnosti by mu však nejraději dal přes hubu a cítil, že stačí opravdu málo k tomu, aby se přestal ovládat, a nakonec to udělal. Vzdálen pouze několik metrů od jejich lípy, zavolal na Caliho a ten ještě jednou silně zatahal za Andresův lem od kalhot, než se s vrtícím ocasem poslušně rozběhl za svým pánem.

„Co to tady vyvádíš, hm?“ řekl Tom vlídně a poškrábal jej za uchem. Cali se opřel do jeho doteku a zběsile lapal po dechu.

„Kašli na toho zatraceného psa a pojď mi pomoct!“ zavil Andreas a omotal ruce kolem stromu jako malé opičí mládě. Cali se k němu obrátil a vycenil zuby v obranném gestu.

„Raději bych se vykašlal na tebe,“ procedil Tom skrz zaťaté zuby a vykročil směrem ke stromu, tentokrát se však Cali zavěsil o jeho kalhoty. Silně se zakousl do hrubé látky a vší silou jej táhl zpátky do domu, co nejdál od Andrease.

„Cali, co to tebe vjelo?“ zeptal se Tom se smíchem a snažil se uvolnit si kus oblečení z jeho tlamy, doopravdy šokován chováním svého psího miláčka. „No tak, už je všechno v pořádku. Klid,“ klekl si k němu a chtěl ho pohladit, ale Cali se mu vysmekl a tentokrát použil jinou taktiku, aby Toma odlákal zpět dovnitř. Obešel ho, zapřel se o jeho záda a začal do nich vší silou tlačit.

„Cali, přestaň,“ řekl mu Tom tiše, opatrně mu vzal hlavu do rukou a zadíval se mu do očí. „Vím, že jsi nervózní a očividně nejsi příliš nadšený tím, že je tady, a věř mi, že nejsi sám, ale nic se neděje. Všechno je v pořádku. Jsi hodný kluk, ale už to zvládnu sám. Běž raději za Billem.“ Vstal a ukázal na dveře. „Tak běž.“

Cali se odmítal hnout z místa. Bezmocně poskakoval na místě a vypadal, že by v té chvíli dal cokoliv za to, aby mohl promluvit. Tomovi jej bylo líto, ale pokud se chtěl Andrease co nejdříve zbavit, musel použít tu nejsilnější zbraň, jakou proti němu měl.

„Cali, běž najít Pumbu. Kde je Pumbi?“

Cali hlasitě zaštěkal, vzdal pokusy o záchranu svého pána a se spuštěným ocasem rychle zamířil do domu.

„Ten pes je šílenec! Zničehonic se na mě vrhnul a zničil mi nové kalhoty. Podle mě má vzteklinu!“ spustil Andreas hned, jak se Tom obrátil k němu. Ve skutečnosti se ale vzteklina pokoušela o něj. Během těch let se z něj stalo pomstychtivé, věčně rozzuřené klubko, které již déle nedokázalo snášet prázdnotu, jíž bylo dennodenně vystavováno. Měl plán a ten debilní pes během pár vteřin všechno obrátil vzhůru nohama. Byl úplně jako Tom. Kdykoliv si Andreas naivně myslel, že jde všechno podle jeho plánu a pomalu, kousek po kousku nahlodává Billovu obrannou zeď, zjevil se jeho bratr a uvrhl jej opět na začátek. Už měl toho všeho sakra dost!

„Kdyby to byl můj pes, už dávno by byl na cestě do útulku,“ dodal roztržitě a sledoval, jak Tom bez povšimnutí prošel kolem dřevěné laťky, která mu měla způsobit zranění. Chtěl jej vyprovokovat, chtěl dokázat Billovi, že není tak dokonalý, jak si o něm myslí, ale s Tomem jeho slova absolutně nic nedělala. Nebyl si dokonce jistý, jestli ho vůbec vnímá. Ze všeho nejvíc ho štval výraz v Tomově obličeji. Výraz, který neviděl tak dlouho, že na něj téměř zapomněl. Téměř. Jeho tvář byla uvolněná; i přesto, že se pokoušel o vážný výraz, v očích měl něco teplého a zranitelného. Měl v nich světlo a nedařilo se mu jej zakrýt přísným pohledem. Byly plné Billa. Stejně jako jeho pohyby, slova, gesta. Andreas si nebyl jistý, jestli je to skutečné, nebo mu to všechno začalo lézt na mozek. Viděl je dokonale propojené a šťastné. Jejich pouto silnější než kdy předtím.

Zatřepal hlavou. Určitě se mu to jen zdálo.

„Co tady děláš?“ zeptal se Tom klidně a čekal, kdy se Andreas konečně pustí větvě a seskočí dolů.

„Opaluju se. Co bych asi tak dělal?!“ zavrčel Andreas, ale vzápětí své odpovědi litoval. Zhluboka se nadechl a pokusil se o mírnější tón. Musel se chovat přátelsky. Alespoň se o to chtěl pokusit. „Můžeš mi prosím pomoct, Tome?“

Tom překvapeně zamrkal. „Jak? Mám snad za tebou vylézt?“ překřížil ruce na hrudi a se šibalskými jiskrami v očích sledoval Andreasovu červenou tvář.

„Mám strach z výšek,“ vyžbleptl první hloupost, která mu přišla na mysl.

„Odkdy?“ zeptal se Tom se smíchem. „Jako děti jsme lezli po stromech, skákali z útesů a snili o tom, že si jednou postavíme opravdové letadlo, a teď mi chceš říct, že máš strach z výšek?“

Andreas přenesl váhu na pravou ruku a pevně zaťal zuby. „Už nejsme děti,“ zasyčel. „Poslední dobou mi výšky nedělají dobře.“

„Tohle není žádná výška. Jsou to sotva dva metry. Prosím tě nedělej fóry a seskoč.“

„Můžeš mi pomoct?“

Tom protočil očima. Udělal by cokoliv, aby to už měli za sebou. S povzdechem přistoupil ke kmenu s úmyslem vylézt za ním, ale Andreas byl očividně opět nespokojen.

„Ne,“ vydechl najednou a těkal očima z Toma na zem. „Raději mě chytni.“

Tom silně zatnul zuby, došel k němu a natáhl ruce, připraven v případě potřeby jej zachytit. Právě bojoval s myšlenkou, že by mu menší úder neuškodil, když najednou ucítil úder on sám. Andreas se bez jakéhokoliv varování pustil a při dopadu na zem ho z celé síly praštil loktem do oka.

Tom byl na několik vteřin úplně mimo sebe. Neuvědomil si, že mu ze rtů pronikl výkřik bolesti, nepostřehl, že padá na zem a dlaní si zakrývá bolavé oko a Andreas, sklánějící se nad ním, byl opravdu tím posledním, na co se dokázal soustředit. V oku mu zuřivě tepalo, jako reakce na úder se mu z něj automaticky spustily slzy. Chtěl ho otevřít, ale bolest byla tak silná, že mu v tom zabránila dřív, než se o to stačil pokusit. Připadal si jako animovaná postavička. S Billem se jako děti vždy smáli tomu, když někdo z hrdinů v pohádce schytal pořádný úder a vzápětí nad hlavou spatřil hvězdičky. Tom ten pocit zažíval právě teď, a kdyby si tehdy dovedl představit, jak kruté to bude, určitě by se tomu nesmál.

S vypětím všech sil otevřel alespoň pravé oko a snažil se zaostřit na Andrease, který si mnul loket a něco dokola opakoval. Možná se mu omlouval. A možná mu jen připomínal, jak hloupý byl, když nevěřil psímu instinktu.

„Tome, omlouvám se. Tolik mě to mrzí. J-já… nechtěl jsem, byla to nehoda,“ opakoval Andreas jako v horečce a tentokrát byly znát v pozadí jeho slov známky skutečné lítosti. Přehnal to. Chtěl ho uhodit, ale rozhodně ne tak, aby mu nějak vážněji ublížil. „Prosím, nezlob se,“ natáhl ruku, aby mu pomohl vstát, ale vzápětí byl odstrčen stranou. Stihl postřehnout pouze záblesk tmavých vlasů a závan známé vůně; jeho srdce najednou přestalo tlouct a sklouzlo až k jeho patám.

„Tome, co se stalo? Jsi v pořádku?“ zaslechl Billův vyděšený hlas.

Přestal si mnout naražený loket a dlaní si nevěřícně promnul obě oči. To nemohla být pravda.

„Co se stalo?“ zopakoval Bill svou otázku a tentokrát mu Tom slabě odpověděl.

Andreas však nevnímal ani jednoho z nich. Byl schopen soustředit se pouze na své zběsile tlukoucí srdce a dech, který se mu zadrhával v hrdle. Všechno bylo pryč. Vousy, piercingy, světlé vlasy a divné oblečení. Všechno, díky čemu měl alespoň maličkou naději, že se s Tomem nikdy nedají dohromady. Bylo to pryč. A smetlo to nejen veškeré jeho iluze, ale i životní funkce. Zíral na zjevení před sebou a sotva lapal po dechu.

„Co jsi mu udělal?!“

Na hrudníku ucítil silnou ránu, jak do něj Bill bouchl pěstí. Pootevřel rty, v mysli formulujíc odpověď, kterou nedokázal vyslovit. Zíral do jeho tváře a byl přesně tam, kde nechtěl být. Znovu na začátku.

„Slyšíš mě? Co jsi mu udělal?!“ vykřikl Bill, z očí mu sršely divoké plameny. Když zase neodpovídal, opět do něj bouchl.

„J-já… mrzí mě to. Spadl jsem, byla to nehoda… nechtěl jsem mu ublížit,“ vykoktal ze sebe. Už dlouho neviděl Billa tak rozzuřeného. Ta síla a bojovnost jako by přidávala ještě další a další kapky do oceánu jeho přitažlivosti. Působil oslnivě.

Chtěl ještě něco říct, ale Bill se obrátil k Tomovi a víc mu nevěnoval pozornost. Andreas se kousl do rtu a sledoval scénu před sebou.

„Jsi v pořádku? Vezmu tě k doktorovi,“ řekl Bill zcela jiným tónem, než když mluvil s ním a pomohl Tomovi posadit se. Ten slabě zaprotestoval.

„Ne to není nutné. Jsem v pořádku,“ vydechl a jednou rukou se zachytil Billova ramene, zatímco tu druhou si pořád tiskl na poraněné oko v naději, že tím zmírní bolest. „Žádný doktor, víš, že je nesnáším,“ špitl a Billovi okamžitě připomněl malé dítě.

„Tak mě nech se alespoň podívat,“ řekl Bill stejně tiše a rukávem košile opatrně otíral Tomovu mokrou tvář. Z levého oka se mu spouštěly další a další slzy a Bill se začínal opravdu bát toho, co skrývá za třesoucími se prsty.

Tom na chvíli zaváhal, ale nakonec poslechl. Spustil ruku dolů a hlavou se opřel o Billovo rameno. Vdechoval jeho vůni tak zoufale, jako by bylo v její moci zmírnit stupňující se bolest a otok. Slyšel, jak Bill zalapal po dechu a byl si jistý, že jej bude přemlouvat k návštěvě lékaře, ale rozhodl se neustoupit. Chtěl si den, kdy konečně vyznal Billovi lásku, připomínat jinak než návštěvou nemocnice a běháním po různých vyšetřeních.

„Vypadá to příšerně,“ konstatoval Bill nešťastně a zlehka přiložil prsty k nateklému víčku. Tom usykl a silně zatnul zuby. „Chudáčku, bolí to moc?“

Andreasovi se navracela ztracená bojovnost. Nyní věděl, že nešílel. Opravdu se něco změnilo. Veškeré jeho obavy, byly oprávněné. Bill s Tomem byli jiní a víc než kdy jindy připomínali dvojčata, kterými byli kdysi. Z každého jejich slova, pohledu i nejmenšího doteku proudila nekonečná láska, prosakovala z malého kruhu intimity, který kolem sebe vystavěli pokaždé, když byli spolu a krutě si razila cestu do Andreasova nitra. Bylo to, jako by nevnímali nic jiného, kromě sebe. Jako by se celý svět zastavil a jejich životy závisely pouze na oddanosti pohledů, které si vyměňovali. Svět se ale naneštěstí nezastavil. Šel dál svým obvyklým tempem, jen s Andreasem se nyní točil o něco rychleji. Kdy si konečně uvědomí, že prohrál? Tom nikdy nebyl jeho soupeřem. Nikdy se nepokoušel nad ním vyhrát a nikdy ani nemusel. Tom se totiž narodil jako vítěz.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se Andreas a doufal, že se mu tím podaří upozornit na svou osobu. Zhluboka se nadechl a odvážil se po čtyřech připlazit blíž. Na kalhotách, které byly nyní nejen potrhané, ale i špinavé, mu najednou vůbec nezáleželo. Potřeboval se dostat blíž k dvojčatům. Zachytit alespoň kousek tepla, které z nich vyzařovalo, nadechnout se jejich oddanosti a doufat, že mu to pomůže stát se lepším člověkem. Avšak ve chvíli, kdy zlehka položil rozevřenou dlaň na Billovo rameno, ucítil, jak jeho přítel zamrzl.

„Můžeš,“ odpověděl Bill skrz zatnuté zuby. „Jdi domů,“ vydechl vyčerpaně, setřásl ze sebe Andreasovu ruku a pomohl Tomovi vstát. Cela situace mu přišla zvláštní a poněkud nepříjemná a ještě ke všemu mu způsobovala bolest. Člověk, který mu byl jedinou oporou, se proměnil ze dne na den v někoho, koho nepoznával. Šeptl Tomovi, že se o něj může klidně opřít a společně zamířili ke dveřím.

Andreas prudce vyskočil na nohy, rychle si oprášil kalhoty a s vyvalenýma očima se rozběhl za nimi. S Billem rozhodně něco nebylo v pořádku.

„Nechci jít domů. Chci zůstat. Máma odjela na několik dní na venkov, stejně bych tam byl sám. Prosím, musíme si promluvit. Chci se vám omluvit za ten včerejšek. To proto jsem přišel!“ křičel za nimi, ale nezdálo se, že by mu alespoň jeden z nich věnoval pozornost. Tom se pořád držel za bolavé oko a kulhal vedle Billa, zatímco ten mu šeptal do ucha něco, co Andreas neměl šanci slyšet. U dveří se Bill ohlédl.

„Jdi domů,“ zopakoval předtím, než otevřel dveře a spolu s Tomem zmizeli v domě.

Tentokrát byl Andreas tím, kdo zamrzl na místě. Už ničemu nerozuměl. Ještě včera bylo všechno v pořádku a dnes se na něj Bill díval pohledem, který u něj nepoznával. V jeho očích neviděl absolutně nic. Byly prázdné. Když se díval na Toma, hořely, ale při pohledu na něj se měnily v prázdnou schránku. Jako by byl pro něj někým cizím. Jako by k němu necítil už ani obyčejné přátelství. Že by mu svými slovy včera až tolik ublížil?

Jo, jistě to bude tím, pomyslel si, když poraženě mířil k plotu, který opět šikovně přeskočil. Cestou domů přemýšlel nad omluvou a nad vším, co právě viděl. V mysli splétal různé způsoby a situace, jak by se jim mohl omluvit, ale nakonec musel uznat, že opět prohrává. Nebyl si jistý, jestli se mu podaří vymyslet něco, čím Billa opět získá na svou stranu, protože podvědomě cítil, že to nebude lehké. Pokud se mu to vůbec podaří.

„Ksakru!“ zasyčel a nakopnul kamínek, který mu stál v cestě. Přál si uhodit Toma ještě jednou, protože tentokrát by si pocity úlevy a zadostiučinění, které vzápětí ucítil, užil daleko víc.

…

Bill Toma usadil v kuchyni na židli, na oko mu přiložil ledový obklad, a když si sedal naproti němu, tvářil se ustaraně. Nic neříkal a to byl pro Toma jasný signál toho, že pořád váhá nad tím, jestli ho nemá vzít k doktorovi. Pokusil se odlehčit situaci tím, že natáhl ruku a něžně jej pohladil po tváři.

„Jsem v pořádku,“ řekl s křivým úsměvem, zatímco si tiskl zmražený kus masa na otékající oko.

„Nevypadáš tak,“ zamumlal Bill. „Kdybys byl na mém místě, vůbec by ses mě neptal a rovnou bys mě naložil do auta.“

Tom se tiše uchechtl. „To máš pravdu. Ale ty jsi můj malý bráška a musíš poslouchat.“

Bill k němu zvedl pohled a nedokázal se víc tvářit vážně. Cukající koutky úst se mu nakonec roztáhly do pobaveného úsměvu. „To není fér,“ hravě Toma plácl přes ruku. „Jsem mladší jen o deset minut. To je téměř zanedbatelný rozdíl. V podstatě jsme stejně staří.“

„Pořád je tam rozdíl,“ Tom na Billa vyplázl jazyk a ze všech sil se snažil ignorovat ostrou bolest, která mu vystřelovala z levého oka až do spánku. „Pojď sem,“ šeptl, jakmile si všiml Billova ustaraného pohledu a jemně si poklepal po klíně.

Bill plaše sklonil hlavu, kousl se do rtu a pomalu vstal. Jakmile došel k bratrovi a usadil se mu na klíně, automaticky převzal obklad a zlehka jím hladil poraněnou kůži.

„Je to zvláštní,“ slyšel Toma šeptat a cítil, jak mu kolem boků omotal ruce. I skrz látku košile byl schopen vnímat hořkost, která z nich vycházela. Raději si nepředstavoval, jaké by to bylo, kdyby se jej doopravdy dotkl. Kůže na kůži.

„Co?“ vydechl, nespouštějíc pohled z Tomova bolavého oka.

„V jednu chvíli mám chuť hrát si s tebou, chránit tě a dobírat si tě stejně jako když jsme byli dětmi. Vnímám tě jako bratra a pak… pak se něco v mé hlavě otočí a já tě vidím úplně jinak. Cítíš to tak i ty?“

Bill se jemně pousmál a ledovým palcem pohladil Toma po líci, opětujíc jeho upřímný pohled.

„I přes všechno, co k tobě cítím, nikdy nepřestaneš být mým bratrem, Tome. To je to jediné, čím si můžeme být jistí. Ať se stane cokoliv, nikdy se to nezmění.“

„Já vím jen… je to jiné.“

„To ano,“ šeptl Bill, opětujíc Tomův jemný úsměv. „Zvykneme si.“

Tom už nic neřekl. Místo toho se naklonil dopředu, čímž zrušil mezeru, dělící jejich tváře a láskyplně vsál Billův spodní ret. Bill omámeně stiskl víčka a pootevřel rty; mražené kuře mu nevědomky proklouzlo mezi chvějícími se prsty a dopadlo na podlahu vedle nich. Byl si jistý, že pokud by otevřel oči a podíval by se na Tomův obří monokl, nemohl by si vychutnat daný okamžik tak, jak by chtěl, proto nechal oči zavřené a naplno se oddal Tomovu laskání. Tom jemně masíroval jeho rty těmi svými, pomalu se o ně otíral a zdálo se, že si vychutnává každou vteřinu stejně jako Bill. Zesílil stisk kolem Billových boků a Bill v odpověď tiše zasténal. Bylo to pomalé, plaché a nevinné, ani jeden netoužil překročit hranici, kterou si prozatím v duchu stanovili. Báli se zajít dál, báli se, kam až by byli schopni zajít, pokud by se tak rozhodli učinit. Věděli, že nyní už netřeba nikam spěchat. Chvěli se jeden druhému v náručí, bylo to, jakoby na něco podobného čekali celou věčnost.

„Bille,“ promluvil Tom slabým hláskem a odsunul se z dosahu bratrových naběhlých rtů.

Bill konečně otevřel oči a zvědavě pozdvihl obočí na znamení, že poslouchá. Díval se do Tomova zdravého oka a snažil se zklidnit své zběsilé dýchání a soustavné chvění celého těla.

„Uvědomil sis, jak špatné to s námi je? Jako pár máme jen jedno funkční oko,“ řekl Tom se smíchem a hravě Billa kousl do špičky nosu.

Bill se roztomile zachichotal, schoulil se do klubíčka a přitulil se k Tomovu hrudníku. Hlavu si opřel o jeho vyčnívající klíční kost a zhluboka nasávaje nezaměnitelnou vůni, pomalu proplétal jejich prsty. Ty jeho byly ještě pořád ledové a červené a Tom jim dodával přesně ten druh tepla, který potřebovaly. Očima hypnotizoval dokonalost jejich propletených rukou a přemýšlel nad tím, jestli není vhodná příležitost říct Tomovi, co k němu cítí. Od Andreasova příchodu o tom vůbec nemluvili, neměl šanci se k tomu nijak vyjádřit ani oplatit Tomovo vyznání.

Zvedl hlavu a roztomile se začervenal, jakmile zjistil, že se na něj Tom po celou dobu díval. Zadíval se mu do pravého oka, jelikož to levé nebylo pod nánosem oteklé kůže nyní téměř vůbec vidět a usmál se na něj, přičemž mu stiskl ruku o něco silněji. Tom se na něj také usmál a Bill si v tu chvíli připadal krásně jako už dlouho ne. Cítil nádherný klid a naplnění. Opět se stulil do Tomovy náruče, nechal se líbat do vlasů a naslouchal vzdálenému štěkání z horního patra a pomalému tlukotu bratrova srdce. Zavřel oči a soustředil se na jeho pravidelné životodárné údery, na rytmus, který jej byl schopen jako dítě ukolébat ke spánku. Tentokrát však nepůsobil jako ukolébavka. Tomovo srdce se snažilo Billovi něco povědět a on poslouchal. Poslouchal tak dlouho, dokud se mu ta slova neprodrala hluboce pod kůži a nezasáhla jeho vlastní srdce.

Řeklo mu, že už víc nemusí mít strach. Že tluče jen pro něj. Jako vždy.

autor: B-kay