Lost to be found 29.

Venku byla černočerná tma. Tedy alespoň o to by se Bill hádal, kdyby jej někdo v tuto dobu probudil s tím, že je ráno. Realita byla taková, že bylo již dávno po rozednění, ale slunce ještě úplně nevyšlo, takže se všude kolem válelo ospalé šero, které přímo kolébalo ke spánku. A přesně v tuhle dobu – pro Billa tu nejhorší a nejnenáviděnější dobu na vstávání, Bill otevřel své oči a zamrkal do nového dne, který ještě čekal na své plné propuknutí. Zkřivil obličej a tiše zasténal. Probudit se v tuhle dobu o své vlastní vůli bylo snad ještě horší, než kdyby jej probudil někdo druhý. Takhle ho trestalo a mučilo jeho vlastní já a on nevěděl za co.

Takhle brzké vstávání bylo ale více méně v plánu. Nepatrným pohybem se Bill přetočil, aby viděl na Toma, ale ten se ve spánku obrátil na pravý bok, takže ležel k Billovi zády. Napadlo jej, jestli v noci znovu nezvracel, když ležel v této poloze. Cítil se velmi znepokojeně, že jej to tentokrát neprobudilo, ani když o to Toma výslovně žádal, ale vyčítat by mu to nemohl. Nebyl si úplně jistý, jestli jej Tom v noci vnímal, když byl ospalý a ještě k tomu opilý.

Opatrně vyklouzl z vyhřáté postele a tichým našlapováním kolem postele přešel na Tomovu stranu, aby se podíval do kýble, zda tam na něj nečeká nějaké překvapení, ale plastová nádoba byla prázdná.

Když už byl u Toma, podíval se do jeho spící tváře. Vypadal, že má neklidný spánek, ale spal a to bylo důležité. Bill doufal, že tak vydrží alespoň hodinu, než se k němu vrátí.

Jako myška vyklouzl z pokoje a vešel do vlastního, kde se oblékl do světlých džín, černého trička a z věšáku si vzal lehkou bundu. Projel si prsty vlasy, aby to vypadalo, že si na hlavě záměrně vytvořil nedbalý rozcuch a nazul si jedny ze svých bot. Popadl mobil, peněženku a jako zloděj se kradl k domovním dveřím, kde si vzal klíče a z věšáku nějakou tašku, kterou tam Simone nechala, když z ní vyskládala nákup. Proklouznul škvírou mezi dveřmi a futrem a hned za sebou ještě spící dům zamknul. Otřepal se nad ranním chladem a musel si bundu nakonec zapnout na zip, ačkoli byl toho názoru, že rozepnutá vypadala stylově. Se zapnutou až ke krku si připadal jako vandrák, nicméně, se ujistil, že zip dojel až k jeho krku, protože jestli něco nesnášel víc než ranní vstávání, pak to byla rýma a ucpaný nos. Vůbec se necítil pohodlně, když přešel pozemek před domem a vydal se k té železné bráně, která sice už nevypadal tolik strašidelně, ale dobře mu z ní po těle nebylo. Zvlášť v tomhle přítmí a s lesem dokola.

Cítil se mnohem lépe, když se z odbočky k domu dostal na silnici, po které se vydal do vesnice. Snažil se vybavit si přesnou trasu cesty, kterou sem přes vesnici jeli, protože s každým krokem se blížil rychleji k alespoň náznaku civilizace, dokud neskončil stát na malé návsi, odkud vedly tři cesty stejným směrem. Jako když stojíte v pohádce před trojími dveřmi vedle sebe a nevíte, které zvolit.

Naštěstí pro Billa, se i tady našla ranní ptáčata, která vylezla ze svých hnízd už takhle brzy ráno. Starší paní kráčela napříč návsí kolem nějakého sloupu s taškou v ruce, která vypadala naplněná, takže by to mohl být Billův člověk, proto se vydal přímo k ní.

„Dobrý den, kudy se dostanu do obchodu?“ zeptal se slušně. Žena se rozhlédla kolem a bez slova Billa opatrně obešla a výrazně přidala do kroku. Bill se za ní nechápavě otočil a visel na ní pohledem, dokud nezašla do předzahrádky jednoho z nedalekých domů a nervózně se nesnažila najít klíče v tašce, aby se skryla uvnitř.

„Jasně, ty stará škatule. Jsem mimozemšťan a k přistání jsem si vybral zrovna tuhle prdel světa!“ zamumlal ironicky a zakoulel očima. Žádný jiný živáček se kolem dokola nevyskytoval, takže prostě zvolil zlatou střední cestu a směle vykročil. Maximálně se vrátí a zkusí jednu z posledních dvou možností. Byl si jistý, že by se stejně po pěti krocích ocitl na konci vesnice, takže by se ani moc nenachodil.

Správná cesta byla ta úplně vlevo, do které se Bill nakonec trefil na podruhé. Moc lidí se kolem nehemžilo, takže buď šel opravdu proklatě brzy, což si myslel už od první vteřiny, kdy otevřel oči, že je proklatě brzy, nebo šel už hodně pozdě, což by bylo daleko více znepokojující vzhledem k tomu, že bylo čtvrt na sedm. Místní přece nemohli vstávat dřív než slepice.

V každém případě Bill vzal za kliku dveří s železnými mřížemi a vešel do ztichlých prostor. Jak brzy zjistil. Tahle sámoška nebyla tak úplně sámoškou. Veškeré zboží bylo naskládáno na pultech, pod nimi nebo za nimi a uprostřed všeho toho zboží stála nerudná ženská s modrou síťovou zástěrou a sepnutými vlasy.

„Dobrý den,“ pozdravil Bill hlasitě hned po vstupu dovnitř a pokoušel se ignorovat tři staré báby, které stály kousek od Billa, a prohlížely si časopisy ve stojanu, ačkoli jejich pozornost byla okamžitě věnována mladému cizinci, který se objevil v jejich skromném obchůdku, kde si čas od času někdo něco nechal napsat na sekeru, protože se tu všichni dobře znali, ale tvář mladého muže byla nová a vzbuzovala rozpaky a nervozitu.

„Vezmu si tyhle noviny,“ položila jedna ze starých žen denní tisk na pult a nevrle se po Billovi ohlédla, zda se ji snad nepokoušel předběhnout.

„Jako obvykle 99 centů, Hildo,“ řekla prodavačka.

„Jako obvykle jedno euro,“ pronesla Hilda a podala ženě pětieurovou bankovku, načež vzápětí dostala na zpět 4 eura. Vzala si svůj nákup a vrátila se ke svým přítelkyním, které si hned začaly něco šuškat.

„Vzal bych si 15 rohlíků,“ poručil si Bill a zkoušel bez poznámek přetrpět zkoumavý pohled ženy, který se pro proluxování jeho horní části těla, která vyčuhovala nad pultem, zastavil na jeho obličeji se všemi těmi kovovými věcmi píchnutými do jeho kůže. Prodavačka utrhla igelitový pytlík a blížila se k proutěnému šupleti, aby z něj nabrala požadované pečivo. „Doufám, že se vrátíte pro ty igelitové rukavice, než se toho jídla budete dotýkat,“ podotkl Bill hlasitě a zapřel se dlaněmi o hranu pultu, odhodlaný tu způsobit nevídaný rozruch. Žena jej probodla vražedným pohledem a naštvaně hodila sáček do pečiva, vracejíc se pro rukavice, které normálně nepoužívala. „Nedívejte se na mě takhle. Netvrdím, že si nemyjete ruce, ale před chvílí jste držela v obou dlaních peníze, které před vámi držel v ruce bůhví kdo,“ vpálil jí a sledoval, jak žena rozzuřeně strhává dvě igelitové rukavice z háčku a nasazuje si je. Vrátila se k rohlíkům a začala je rvát do očividně malého pytlíku, který takové množství nemohl pojmout, ani kdyby si to prodavačka sebevíc přála. Billa opravdu unavovalo sledovat, jak se snaží posledních pět rohlíků nacpat dovnitř, aniž by sáček neprotrhla, nebo jí pečivo nepopadalo zpět do koše.

„Jestli tady máte ty igelitové sáčky jen na denní příděl, tak já si ten jeden navíc klidně zaplatím,“ podotkl a byl si naprosto jistý, že žena, která na chvíli ustala v činnosti, musela být vzteky rudá v obličeji. Přesto mlčky zavázala sáček s deseti rohlíky a pro zbylých pět si utrhla nový sáček. Položila zboží před Billa a chtěla vše začít markovat.

„Ještě bych prosil colu, kdybyste byla tak laskavá,“ ukázal na lednici, ve které stál nápoj balený pouze do malých plechovek. Na větší množství, které by bylo v láhvích, jich tu asi moc neužilo. Lednice se s třísknutím zavřela a před Billem přistála ještě jedna červená plechovka.

„Ještě něco?“ zasyčela prodavačka.

„Ne, to bude vše,“ řekl Bill lísavým hlasem a nákup si naházel do tašky, než mu žena sdělí částku. Poté vytáhl peněženku a záměrně podal ženě obnos navýšený o dvě eura.

„To je dobré. Za zbytek si kupte lekci vstřícné komunikace se zákazníkem. Hezký den,“ rozloučil se, popadl tašku a z krámu odešel, ať si báby postěžují, co jim to tam přijelo za drzouna.

Bill se spokojený vracel stejnou cestou zpět jen o 15 rohlíků a plechovku těžší a několik euro a pár centů lehčí. Přivítal jej stejně tichý dům, který jej předtím vyprovázel. Po odložení klíčů stranou Bill zaplul do kuchyně a položil si tašku na linku. Plechovku vyndal a postavil stranou a rohlíky v sáčcích vysypal. Postavil vodu na čaj a ze skříňky vyndal talířek, na který položil dva čerstvé křupavé kousky pečiva. Sáček zavázal a odsunul stranou. Vytáhl sklenici a svůj červený termohrnek. Z šuplíku vyndal polévkovou lžíci a z další skříně stříbrný tác, na který vše postavil. Do termohrnku hodil sáček s černým čajem a připravil si dózičku s cukrem. Voda mezitím začala vřít, a jak unikala pára ven, začala konvice pomalu hvízdat. Bill vypnul plyn a horkou vodou zalil sáček s čajem, který máchal tak dlouho, dokud se voda nezabarvila, a teprve pak sáček vyndal, čaj jen lehounce osladil, protože cola sama o sobě v sobě měla docela dost cukru, natáhl se ještě po platíčku s prášky, které tam podle slibu nechala Simone, a s celým nákladem pomalu zdolal celou kuchyň a namířil si to přímo do pokoje k Tomovi. U dveří musel nakonec tác položit na zem, otevřít, vejít dovnitř, odložit tác na psací stůl a zavřít, protože pokaždé, co se snažil otevřít si loktem, hladina čaje v termohrnku se rozvlnila a snažila se dostat přes okraj. Teprve až Bill odložil tác na noční stolek, tak termohrnek zavřel víčkem, aby už víc tepla z nápoje neunikalo.

Tom ještě pořád spal, tentokrát otočený čelem k Billovi. S jeho probuzením Bill nemusel spěchat. Rohlíky neutečou, cole bublinky nevyšumí, protože ještě nebyla otevřená, a čaj díky termohrnku jen tak nevychladne. Billovi trochu kleslo srdce, když viděl tu ubohou a nesourodou snídani, kterou bude muset Tom sníst, aby mu nebylo ještě víc špatně, ale nedalo se nic dělat. Oba budou rádi, když Tomův žaludek přijme alespoň něco z toho tácu. Bill to tak dělával. Nejdřív po lžičkách pil colu a pak si dal hořký černý čaj se suchým rohlíkem. I když se proklínal, že stejně vyzvrací i tohle, nakonec to v sobě udržel a vytvořil si tak dobrý základ pro další jídlo.

Tomova obvyklá hodina probuzení nadešla, a i když jeho tělo podvědomě vědělo, že by ještě mělo spát, protože se potřebovalo delším spánkem a odpočinkem uzdravit, přesto se Tomova víčka zachvěla a jeho oči brzy zamžouraly do světla.

„Dobré ráno,“ pozdravil jej Bill a sledoval každý jeho pohyb.

„Bille?“ zašeptal Tom nejistě.

„Jo,“ potvrdil mu. „Jak je ti?“ nakrčil Bill čelo.

„Na umření,“ zasténal Tom a pokusil se na posteli posadit.

„Myslíš, že budeš ještě zvracet?“ Sotva to Bill dořekl, Tom vykulil oči, připlácl si dlaň na rty a v mžiku vyprázdnil svůj už tak prázdný žaludek do kyblíku vedle postele. Bill si povzdechl a vstal z matrace, aby provedl stejný rituál jako v noci. Pomohl Tomovi zpět do pohodlné pozice, došel pro sklenici vody a ještě vlhký ručník, který stejně znovu namokřil, a jakmile si Tom vypláchl ústa, šel vyprázdnit a vymýt kýbl do koupelny. Byl si jistý, že víc už Tom zvracet nebude, ale přece jen jej ještě postavil k posteli.

„Tak jo. Kurýrování může začít,“ pronesl důležitě a se zasyčením otevřel plechovku sladkého nápoje, který najednou vylil do připravené sklenice. Otočil se k Tomovi, aby pod jeho záda naskládal trochu více polštářů a jedním podložil i jeho týl, aby jej netlačilo dřevěné čelo postele. Se sklenicí a lžičkou se přisunul úplně k Tomovi.

„Co je to?“ zamumlal Tom ospale.

„Cola. Zaplní ti žaludek, abys do něj pak mohl přijmout čaj a suchý rohlík,“ vysvětlil mu Bill a nabral na lžičku černou tekutinu. Nenabral až po okraj, protože ještě pořád musel lžičku ze skleničky vytáhnout a přes peřiny ji dopravit Tomovi do úst, protože on sám nevypadal, že by to zvládl. Vložil Tomovi první doušek coly do úst a nechal jej to spolknout.

„Dej mi vědět, až ucítíš, že to nechce znovu ven. Musíme pomalu,“ pousmál se Bill a se lžičkou potopenou v tekutině se díval, jak Tom bojuje i s trochou vody plné cukru a barviv.

„Co se stalo?“ pídil se Tom po důvodu, proč ho bolí břicho a v hlavě mu někdo běhá se sbíječkou.

„Hloupý Gordon a Set ti včera ochotně nalívali rum, kvůli kterému se teď tak cítíš. To se stává, když vypiješ moc alkoholu. Je to normální stav,“ řekl Bill a nabral další lžičku černého léku a strčil ji do Tomovy pusy.

„Nějak si to nevybavuji,“ zakňučel Tom nešťastně a stiskl si dlaněmi oba spánky.

„To se taky stává, že ti některé věci vypadnou, ale tím se netrap, dostanu tě z toho,“ přislíbil Bill a natáhl se s další várkou jeho medicíny.

Postupně Tom začal polykat colu bez problémů a nevypadal, že se o něj pokouší další zvracení, proto poloprázdnou sklenici odložil na tác a natáhl se po talířku s rohlíky a po termohrnku.

„Je to sice chudá snídaně a s něčím dalším by to bylo chutnější, ale věř mi, že ti za tohle žaludek později poděkuje. Neboj, jsou čerstvé a křupavé,“ pochválil Bill pečivo a položil talířek Tomovi do klína. „Tady je potom čaj na zapití, je hořký jen s trošinkou cukru, tak abys s tím počítal. Až sníš alespoň půlku toho rohlíku, tak tu pro tebe mám prášky na bolest hlavy, aby se ti ulevilo,“ popisoval mu Bill, co za proceduru a léčebné postupy Toma ještě čekají, a držel termohrnek v dlani, než se Tom rozhodne, že chce rohlík zapít, aby mu lépe klouzal do krku, když byl tak suchý.

„Jsi nějaký tichý,“ všiml si Tom i přes svůj neblahý stav, kdy každá myšlenka bolela.

„Já vím. Věř mi. Právě teď chceš vedle sebe tichého nebo raději vůbec žádného Billa, protože ten normální Bill by ti mluvením vyvrtal díru do hlavy, která tě už tak musí nepředstavitelně bolet, mimo to, ticho je další z mých lékařských postupů,“ pousmál se. Tom mu zmučeně úsměv vrátil a nepřestával žvýkat pečivo. Po jednom snědeném rohlíku se natáhl pro čaj.

„Opatrně. Bude ještě horký,“ upozornil jej a otočil víčkem, aby se objevil malý otvor, odkud se Tom mohl napít. Hned na to sáhl pro léky a jednu pilulku vymáčkl do Tomovy nastavené dlaně. Dva nebyly potřeba, protože od té doby, co Bill dospěl, už kupovali jen silné dávky pro dospělé, u kterých stačila jedna tableta. V dětské verzi léků by si Tom musel vzít minimálně dva, aby do dospělého těla dostal dostatek potřebných látek, které zaútočí na bolest.

S ne moc velkým nadšením do sebe ještě zvládl nasoukat půlku druhého rohlíku, který zapil čajem a sedřeně vydechl, jako by se po celém dnu těžké práce konečně posadil a ulevil svému tělu. Tahle snídaně mu opravdu dala zabrat. V hlavě mu pulsovalo, spánky tepaly a z čela se mu zákonitě muselo něco tlačit ven, proto zaklonil hlavu a hluboce vydechl. Bill odklidil vše stranou a na nočním stolku nechal stát jen zbytek čaje. Ostatní nádobí naskládal na tác a obrátil se k Tomovi, který vsedě klimbal.

„Měl bys ještě spát, Tome. Zkusit to zaspat, než ten prášek začne působit, hm?“ navrhl mu a pomohl Tomovi dostat se do lepší pozice pro spánek. Natřepal mu polštář, pomohl mu se položit, aby se neuhodil do hlavy a přikryl jej přikrývkou i s rameny, aby mu ven čouhala jen hlava. Pak sjel z matrace, popadl tác a pokoj tiše opustil, aby mohl Tom odpočívat. Cestou do kuchyně snědl zbytek rohlíku, který už Tom nechtěl, protože měl sám už hlad a byl svému žaludku vděčný, že se zdržel hlasitých projevů, když se díval na Toma, jak jí, ačkoli sám byl hladový.

Osud mu zřejmě vracel jeho dobrodiní, které vykonal pro Toma, když vešel do kuchyně a kolem linky už pobíhala Simone, dokončujíc snídani. V Billovi se rozezvonily zvonky štěstí, když na něj čekal horký čaj a bohatá snídaně a pak ty zvonky utichly, když u stolu taky čekal Gordon, na kterého byl Bill stále naštvaný.

„Ahoj,“ pozdravil neutrálně oba rodiče. Mámu chtěl pozdravit vesele a Gordona naštvaně, tak zůstal u ledabylého pozdravu bez emocí a odložil tác stranou. Vyklopil do sebe zbytek coly a nádobí naskládal do dřezu.

„Ty už jsi snídal?“ povytáhla Simone obočí.

„Já ne. Tom,“ poopravil ji.

„A kde se tu vzaly ty čerstvé rohlíky?“

„Přinesl jsem je z obchodu.“

„Kdy?“

„No ráno přece. Kdy jindy?“ protočil Bill oči a zasedl za stůl.

„A co tě to napadlo?“

„No muselo mě to napadnout hned po tom, co jisté nejmenované osoby včera napadlo Toma zcinkat tak, že bude rád, když zvládne sníst normální jídlo už dnes k večeři, protože pochybuju, že by jeho žaludek přivítal něco jiného než suchý rohlík a hořký čaj,“ zamračil se a vyslal Gordonovi extra zničující pohled, protože to bylo všechno jeho vina. Tomovi bylo špatně, Bill musel brzy vstávat, vystát ženskou v obchodu a ještě dělat chůvu. No. Ten poslední bod mu až tak nevadil, ale šlo o princip.

„Jak mu je?“ optal se Gordon.

„Oh výborně! Skáče po posteli a raduje se ze svojí první kocoviny,“ odpověděl mu Bill ironicky. Gordon otráveně otočil oči v sloup. Jeho nevlastní syn se opět dostal do svého mrcha lomeno hysterka módu. To zas bude den.

„No dobře no. Možná jsme mu už pak neměli nalívat, ale já mu to do krku nelil. To on,“ bránil se Gordon.

„Jo protože nevěděl, jaký to bude mít následky. Bože! Je mi 25 let a mám daleko víc rozumu a to ani nejsem rodič,“ dušoval se Bill.

„Jsem nevlastní,“ připomněl mu Gordon.

„To tě ani trochu neomlouvá.“

„Omlouvá, protože k tobě jsem přišel, až už byla tvoje výchova skoro dokončená, i když jak se tak na tebe koukám, máš před sebou ještě dlouhou cestu,“ ušklíbl se Gordon.

„Oh? Najednou! A kdo se tady při každé příležitosti ohání tím, že je můj rodič nebo náhradní táta, huh?“

„Bille, já tě praštím,“ varoval jej Gordon s lehkým smíchem v hlase.

„A já ti to v mžiku vrátím,“ zašeptal Bill, aby to Simone neslyšela.

„Tak už stačilo vy dva. Kočkujete se tady jako malí haranti,“ snažila se Simone jejich konverzaci utnout, dokud to ještě šlo.

„To protože jeden z nás pořád je,“ vyplázl na Billa jazyk.

„A ten druhý z nás z něj ještě nevyrostl,“ vrátil Gordonovi palbu a zařehtal se. Gordon mu věnoval smrtící pohled a kousl do své snídaně.

„Dobře. Půjdu se pak Tomovi omluvit,“ vzdal se.

„Jasně. S tím zbytkem rumu v ruce, co? Abyste si na to usmíření připili. Ani omylem,“ zatrhl mu Bill. Gordon vybouchl smíchy, až poprskal desku stolu před sebou. Bill se na něj nejdřív ošklivě podíval, ale pak se k němu přidal a celé jejich žabomyší válce se společně zasmáli.

Bill to nikdy neřekl nahlas, ale přesně tohle na Gordonovi zbožňoval. Mohl si z něj utahovat, být na něj v mezích možností drzý a Gordon nejenže Billa nepotrestal, on se naladil na stejnou vlnu a snažil se mu být vyrovnaným soupeřem. Jenže nad Billem měl jen málokdo šanci zvítězit.

autor: Muckátko :o*