Me, Myself and Romeo 65.

„Mluvil jsem s Billem.“ Řeknu a přehodím si mobil do druhé ruky, abych si mohl zalít kafe.

„Jak se mu vede?“ Vyzvídá Georg na druhé straně a já se z tónu jeho hlasu snažím rozpoznat, zda tu otázku položil pouze ze slušnosti, nebo ho opravdu zajímá, jak se mému dvojčeti daří. V mysli se vracím ke včerejšímu dni a tomu, v jakém stavu jsem svého mladšího bratra nalezl.

„Udělal si něco s ramenem a…“ Odmlčím se, protože pro to, abych popsal, jak vypadal, mě nenapadá vhodný výraz. Můj dlouholetý přítel se však nesnaží zjistit, co jsem chtěl říci, protože jej zaujme to, co jsem mu prozradil.

„Co dělal, prosím tě?“ Položí mi otázku, na niž bych i já sám rád znal odpověď.

„Víš, že ani nevím,“ pokrčím rameny a vrátím konvici zpět na místo. S hrnkem kávy se posadím za stůl a lžičkou ji několikrát promíchám, než pokračuji v rozhovoru. „Povídal něco o nehodě. Ale co se mu přesně stalo, ví jen Bůh.“

„A Bill.“ Doplní mě a vsadil bych boty, že se u toho ušklíbl. Znám milého Hagena totiž roky, a přestože jej v tuhle chvíli nevidím, není pro mě zas tak těžké odhadnout, jak se právě tváří.

„Jo, a Bill.“ Zopakuji po něm a podrbu za ušima Absiho, který mi právě položil hlavu do klína. Jestlipak bude mít z opětovného shledání s Billem radost? Když mě naposledy poctil návštěvou, mohl se zbláznit radostí. Zajímalo by mě, zda i tentokrát se k němu bude lísat. Zároveň se vzpomínkou na to, jak se Absi s bráchou mazlil, se mi vybaví i jeho setkání s Petem a hlavně to, jak zbrkle odsud vystřelil. Doteď mám jeho výraz před očima a stále nechápu, co přesně se tehdy přihodilo.

„Hele, zavoláme si později.“ Navrhnu Georgovi a vysvětlím mu, že toho mám dneska ještě spoustu na práci. Musím nakoupit, pak se potřebuji zastavit ve studiu a taky jsem se rozhodl vykoupat Absintha, když má zítra předstoupit před velkého pana návrháře. Sice není špinavý, ale na ty snoby udělá větší dojem, když bude navoněný a načesaný. Akorát tedy nevím, jak se mi ho podaří nacpat do sprchy. To budu muset ještě nějak vymyslet a už teď je mi jasné, že to bude boj.

***

„Tome?“ Osloví mě dívčí hlas, když už otevírám dveře a chci se vydat na cestu domů. Otočím se na Taru, která stojí asi dva metry ode mě a něco si tiskne na prsa.

„Ano?“ Zeptám se a usměji se na ni, čímž ji přiměji, aby přistoupila blíže a sdělila mi, co má na srdci.

„Mohla bych s tebou o něčem mluvit? Prosím.“ Než sklopí zrak k zemi, několikrát na mě zamrká svými dlouhými řasami a mírně zvedne koutky úst. Přestože se obávám toho, co se mnou hodlá probírat, nedokážu ji odmítnout. Sice jsem zvažoval, říct jí, že se mi to teď nehodí, protože spěchám, ale když se na ni dívám, jak přede mnou stojí s očima upřenýma na podlahu pod sebou, nedovedu to.

„Jasně, že jo.“ Kývnu a připojím k tomu úsměv. Řekl bych rozpačitý úsměv, právě tak se totiž momentálně cítím. „Tady, nebo půjdeme ven?“ Aniž by mi odpověděla, prosmekne se kolem mě a jako první stane před domem. Následuji ji tedy ven a posadím se vedle ní na schody.

„Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ Vyslovím otázku, z odpovědi na niž mám strach. Modlím se, aby si přála probírat něco jiného než to, co delší dobu předstírám, že nevidím.

„Mohl by sis to přečíst?“ Než se naději, přistane mi v klíně nějaký notes. Takže tohle bylo to, co držela v rukou. Nejprve se podívám na ni, ale vzhledem k tomu, že hledí upřeně před sebe a pravděpodobně si zakazuje podívat se na mě, zaměří se můj zrak na popsaný list papíru. Netrvá mi příliš dlouho, abych rozpoznal, že je to text k nějaké písničce. Začtu se do něj a už po několika řádcích se ubezpečím, že je takový, jaký jsem čekal. Popisuje Tařiny city. To, co ji trápí, kvůli čemu se souží a co ji nedává spát. Nicméně, ten text je…

„Dobrý.“ Pronesu uznale a ještě jednou si přečtu refrén. „Dokonce hodně dobrý.“

„Opravdu?“ Konečně se ke mně otočí a vidím na ní, jak se jí ulevilo. Pravděpodobně se bála, když mi blok podávala. I já býval nervózní, když jsem v době naší největší slávy, přišel za ostatními s nápadem na novou píseň. Také jsem se obával, že mě pošlou do háje, ale nikdy se to nestalo. Aspoň si na to nevzpomínám, nanejvýše někdo přišel s návrhem, jak to ještě vylepšit.

„Takové texty jsou vždycky nejlepší.“ Nejraději bych si ukousl jazyk, když vyslovím svou myšlenku, která měla zůstat nevyřčena. Neměl jsem v plánu ji začít vykládat, že písně, které za člověka píše jeho srdce, jsou nejlepší, protože posluchač to při poslechu dokáže vycítit. Co si budeme povídat, písně o lásce všeobecně patřily a vždy budou patřit mezi nejoblíbenější. Ty o nešťastném zamilovaní mívají snad úspěch ještě větší. Podle mého názoru představují totiž určitou formu útěchy pro ty, co se kvůli tomu trápí. Možná fakt, že někdo si procházel tím samým, činí to soužení snesitelnějším. Snad bolest interpreta zmenšuje jejich vlastní bolest. Hádám, že tohle by lépe rozebral Bill, ten byl odjakživa větší odborník přes city než my tři dohromady. Navíc dokázal bravurně volit slova. Vždy věděl, kdy které použít, aby dosáhl toho, co chtěl. Ať už šlo o to dojmout toho, kdo mu naslouchal, nebo jej povzbudit. Ostatně, tuhle schopnost ovládá dodnes a možná je v ní lepší než předtím. I v současnosti dokáže s lidmi hovořit tak, aby vykonali, co si přeje, aniž by si uvědomovali, že to nedělají z vlastní vůle, ale na jeho popud. Občas by se mi to hodilo a je škoda, že jsem se to od něj nenaučil.

„Chceš ten text použít jako…“

„Co si myslíš ty?“ Nenechá mě Tara doříct otázku a místo toho, aby mě vyslechla, mi sama jednu položí.

„No, byla by škoda se o něj nepodělit.“ Povím, co si myslím, vzápětí však pokračuji: „Ale musíš se rozhodnout sama, protože jsou to tvoje… víš co, jde o tvoje city.“ Uhnu před jejím pohledem, protože jsem se právě dostal k tomu, čemu jsem se chtěl stůj co stůj vyhnout.

„Pokud je podle tebe dobrý, použijeme ho.“ Důrazně kývne hlavou a vykouzlí na rtech úsměv, který má patřit jen mně. Znám ji sice delší dobu, ale teprve dnes jsem si všiml, jak krásná je, když se usmívá. Snad je to tím, že jsem si ji nikdy neprohlížel tak, jako to dělám právě teď. Můj názor je pro ni nejdůležitější, což mě samozřejmě těší.

„Napsala jsi jen tenhle, nebo jich máš víc?“ Má zvědavost mě přemůže. Místo odpovědi si ode mě vezme notes a nalistuje jinou stránku s další písničkou.

„Je jich tam několik.“ Přizná se a do tváří ji vstoupí mírný růměnec. Rád bych se jí zeptal, proč se se mnou o to nepodělila už dřív, ale nechám to plavat. Už takhle se dle mého mínění necítí zrovna uvolněně. Začnu listovat notesem, abych zjistil, kolik přesně toho Tara už vytvořila, a když spatřím to kvantum, obrátím se na ni s otázkou, zda si to mohu půjčit a pročíst si to doma v klidu. Dočkám se kývnutí, po němž zastrčím blok do batohu a ubezpečím ji, že jí ho brzy vrátím.

Ve stejné chvíli, kdy si zapálím cigaretu, Tara vedle mě zanotuje úryvek z mně dobře známé písničky.

„…wir wollen lieber Träumer sein.“ Dokončím za ni a vysloužím si pohled plný obdivu.

„Nevěděla jsem, že máš takový hlas.“ Vysouká ze sebe a obdaří mě dalším úsměvem, zatímco nepřestává nevěřícně kroutit hlavou.

„Není to nejhorší, co?“ Neubráním se smíchu a potáhnu si z cigarety.

„Líbí se mi.“ Přizná se a k mé úlevě je to poslední kompliment, který pro tuto chvíli má zaznít na mou adresu. Tara si totiž chce povídat o něčem jiném. „Včera jsem poslouchala vaše písničky.“ Prozradí mi, co bylo na jejím včerejším programu.

„Opravdu?“ Zvednu obočí a zamyslím se nad tím, kolik lidí si dnes ještě pustí některé z našich CD a vzpomíná u toho na nás. No, možná se několik sentimentálních jedinců najde.

„Víš, nad čím jsem u toho přemýšlela?“ Podívá se na mě tak, jako by byla přesvědčená, že umím číst myšlenky a její otázku tak bez váhání zodpovím. Musím ji ale zklamat, tak dokonalý bohužel nejsem. Proto jen zavrtím hlavou a čekám, jestli se mi svěří s tím, co se jí při poslechu našich skladeb prohánělo hlavou. „Pro koho to Bill napsal?“

„Co to?“ Zatřesu hlavou.

„No to všechno přece, Tome. Poslouchala jsem ty texty a musel je vytvořit pro někoho, kdo mu byl blízký, po kom toužil. Do koho byl zamilovaný? Neboj, nehodlám to prodat bulváru.“ Zvedne dva prsty na znamení přísahy a očima mě vybízí, abych jí prozradil, kdo je osobou, pro niž mé dvojče skládalo písně.

„Netuším,“ pokrčím rameny.

„Jsi jeho bratr, dvojče…“

„Nikdy se se mnou o tomhle nebavil.“ Podívám se na ni tak, aby pochopila, že to, co říkám, myslím naprosto vážně. Bill se mnou o nikom takovém nikdy nemluvil a upřímně, nikdy mě nenapadlo se na to zeptat. Ano, byl jsem do něj zamilovaný, roky jsem kvůli lásce k němu trpěl, ale nikdy jsem neřešil, o kom píše ty texty. Možná jsem to nedělal, protože jsem už tak žárlil dost na lidi kolem něj, nač žárlit ještě na imaginární osobu. Ačkoli třeba dotyčná osoba zas tak imaginární nebyla… „Možná by ses měla raději zeptat jeho.“ Doporučím jí a hned si uvědomím, jak podrážděně můj hlas musel znít. Nedokázal jsem totiž tu rozmrzelost nad tím, co jsem si právě uvědomil, maskovat.

„To nepůjde, protože ho neznám.“ Připomene mi fakt, že jsem je neseznámil, ale nenásleduje otázka, zda Bill přijde, jak jsem předpokládal. Místo toho se Tara zadívá do dálky a řekne: „Když lásku honit chceš, jak stín se tobě míhá. Ji hoň a tobě uletí, však prcháš-li, tě stíhá… To nemám z vlastní hlavy.“ Dodá a zasměje se, když si všimne, jak na ni třeštím oči, protože nemám ponětí, co se mi tím snažila říct.

„A z čí?“

„Shakespeare.“ Sotva to dořekne, složím hlavu do dlaní a zaskučím. Ten chlap mi prostě nikdy nedá pokoj. Pronásleduje mě na každém kroku. Nejprve Billův ctitel neboli opisovatel velkého Willa, pak mi ho cituje Pete v Miláně a teď se s ním na mě vytasí i Tara. Co na něm kčertu všichni mají?! Chápu, že toho napsal hodně, proslavil se, ale je desítky… co desítky! Je stovky let po smrti, takže by místo citování jeho výroku udělali lépe, kdyby jej nechali odpočívat v pokoji. Zkrátka, rest in peace, Willy, a já bych měl od něj svatej klid.

***

„Absi, pojď ke mně.“ Pokouším se přivolat k sobě čtyřnohého přítele do koupelny. Marně. Vůbec na moje volání nereaguje. Jako by snad tušil, co mám za lubem, a preventivně se někam zašil. Odhodím tedy starou osušku na pračku a vyrazím se po něm podívat.

„Absi!“ Zavolám, když se ocitnu v obýváku a rozhlédnu se kolem sebe. Jako by se po něm země slehla. Otáčím se kolem sebe a už se chystám vyrazit do ložnice, u níž jsem nechal otevřené dveře, když v tom si všimnu ocasu, který vykukuje zpod jídelního stolu. Neubráním se smíchu.

„A mám tě.“ Kleknu si na kolena a nakouknu do jeho úkrytu. Absinth leží natažený na zemi a předstírá, že mě nevidí. „Pojď ven, honem.“ Vybídnu jej a čekám, že vyleze, ale vzhledem k tomu, že se i nadále tváří nezúčastněně, jsem nucen vytáhnout jej ven za obojek. Trochu se brání, ale nakonec se mi jej nejen vydaří dostat z jeho úkrytu, ale úspěšně za námi za pár okamžiků zaklapnu dveře koupelny. Jakmile zůstaneme v místnosti a kleknu si k němu, abych mu sundal obojek, začne sebou šít, protože mu očividně dojde, co se bude v dalších minutách dít.

Zdárně se mi jej podaří nasoukat do sprchového koutu. Natáhnu se pro hadici a s ujišťováním, že se mu to bude líbit, pustím vodu. K mému překvapení stojí poměrně klidně pod proudem vody, nebrání se ani, když vezmu šampón a začnu jej mydlit. No, zas taková námaha, jak jsem si představoval, to není. Zatímco z něj splachuji pěnu, ubezpečuji jej, že bude krásný a voňavý pejsek. Absinth na mě upře svoje oči, což na mě zapůsobí tak, jako by mi říkal, že si ty kecy můžu nechat pro sebe a laskavě si pohnout, aby to měl už za sebou.

„Zůstaň.“ Se zdviženým ukazovákem vyslovím jednoznačný pokyn a než si dojdu pro osušku, upřeně se na něj podívám, aby věděl, že nežertuji. Vezmu osušku z pračky a ve chvíli, kdy se otočím, schytám parádní sprchu. Absinth, jak jsem měl ostatně předvídat, vůbec nevzal můj příkaz na vědomí, s klidem vylezl ven a právě se uprostřed koupelny celý otřepal. Voda skončila nejen na mě, ale i na zrcadle, stěnách a na podlaze. Zoufale přihlížím tomu, jak se znovu otřepe a jakou spoušť kolem sebe tím nadělá.

„Opravdu dáreček k nezaplacení.“ Povzdechnu si a se vzpomínkou na den, kdy mi jej Bill přinesl, si k němu kleknu, abych mu co nejvíce vysušil srst, než ho vypustím.

***

„Chovat se slušně, protože nejsi žádný vořech, jasné?“ Pohledem sklouznu k Absinthovi, kterého držím na vodítku, a vejdu do budovy. Chystám se projít kolem ženské na recepci, jenže ta jako by byla mladší sestra agentky, co sedí před Billovými dveřmi.

„Psi mají přísný zákaz vstupu do této budovy.“ Oznámí mi a dojde až ke mně. Nadechnu se, abych jí sdělil, že na mě její šéf čeká, přestože mám nutkání poslat ji ke všem čertům.

„Říkal kdo?“ Dožaduji se na ní odpovědi s úsměvem… Dobře, spíš s úšklebkem na rtech.

„Pan Kaulitz.“ Kysele se na mě usměje a dívá se na mě tak, že mi netrvá dlouho, aby mi došlo, že čeká, až se seberu a i s Absim odejdu. Když to však neudělám, znovu ke mně promluví. „Jsem nucena vás poprosit, abyste opustil tuto budovu. Jsme prestižní…“

„Tak poslouchejte, tohle vám sice pan Kaulitz řekl, ale ten samý pan Kaulitz mě předevčírem požádal, abych mu ho přivedl. Pokud mi nevěříte, zeptejte se přímo jeho.“ Ukážu prstem na telefon, aby si sama klidně ověřila, že mluvím pravdu. Jenže ona stojí jako solný sloup.

„To nepůjde, protože…“ V ten okamžik ztichne a nasadí široký úsměv. „Dobrý den.“ Pozdraví přehnaně sladkým tónem, projde kolem mě a pravděpodobně se hrne v ústrety právě příchozímu člověku. To by mě zajímalo, koho z Billových kamarádíčků může takhle nadšeně vítat.

„Mohla byste se mi laskavě přestat plést pod nohy?!“ Uslyším za sebou naštvaný bratrův hlas, po němž se otočím. Takže ne nějaký kámoš, ale její modla osobně. Bill však mou osobu nezaregistruje, protože ta vlezlá ženština kolem něj poskakuje a jeho pozornost se soustředí jen a jen na ni.

„Omlouvám se, pane Kaulitzi, snažila jsem se tomu zabránit, ale neposlouchal mě.“ Chrlí ze sebe jednotlivá slova a tváří se, jakože si je strašně vědoma svého selhání a je jí moc líto, že zklamala jeho důvěru. To je divadlo, proboha!

„Kdo zase?“ Oboří se na ni bratr a zavrtí znechuceně hlavou.

„On… Tedy váš pan bratr.“ Opraví se a namíří na mě prst. V tu ránu se Bill prudce otočí a jeho pohled spočine nejprve na mě a vzápětí na mém doprovodu.

„Říkala jsem mu jasně,“ pokračuje recepční, zatímco jej následuje směrem k nám, „že psi mají přísný zákaz vstupu do budovy, ale…“

„Absi!“ Bill si k jejímu zděšení klekne k psovi a zaboří obličej do jeho srsti. Neubráním se a vítězně se na ni usměji. Vypadá, že to s ní co nevidět sekne.

„Pane Kaulitzi, říkal jste přece…“ Jediným pohledem ji umlčí a donutí vrátit se zpět na její místo. Chudák holka, ta ten šok bude rozdýchávat hezky dlouho.

„Tohle mi vezmi,“ vrazí mi do ruky svou tašku, převezme si vodítko, na němž mám uvázaného Absintha a vyrazí k výtahu. Cestou míjíme několik lidí, kteří třeští oči na našeho psího přítele, ale nemají odvahu cokoli namítat. Vede si ho šéf, takže v jejich vlastním zájmu je lepší mlčet. Když se otevřou dveře výtahu, je Absinth první, kdo se do něj nacpe, následuje jej Bill a já jsem tedy poslední, kdo se v něm ocitne. Sotva brácha stiskne tlačítko, sehne se zpět k psovi a začne jej levou rukou drbat za ušima, za což si vyslouží olíznutí.

„Chyběl jsi mu.“ Poznamenám, když přihlížím, jak se k němu Absi tiskne a kňučí u toho.

„Však on mi taky chyběl, viď?“ Dožaduje se na chlupáčovi souhlasu. Dveře se s cinknutím otevřou a než se naději, Absi vystartuje ven. Ani jsem si nevšiml, že mu Bill vodítko odepnul.

„Proboha, co to… Zavolejte si to zvíře někdo!“ Dolehne k nám vyděšený Marionin hlas a mě to přiměje k úsměvu. Škoda, že jsem byl ochuzen o její výraz, když se k ní Absinth přiřítil. Jistě stál za to.

„Co tak ječíte, ženská? Vždyť je to štěně. Absi, ke mně.“ Přivolá si ho Bill k noze a vrtíce hlavou, otevře dveře od kanceláře. Než však vejde, otočí se na svou šokovanou asistentku. „Sežeňte mi pro něj misku s vodou a nějakými granulemi.“ S tímto příkazem zapluje dovnitř. Marion na mě vytřeští oči, aby zjistila, jestli chápu, co se to tu děje, protože ona je vyděšená chováním svého šéfa snad ještě víc než její kolegyně dole.

„Být vámi, udělám, co chce. A rychle.“ Doporučím jí, mrknu na ni a zamířím za těmi dvěma. Znám Billa a dovedu si představit jeho reakci, kdyby neuposlechla příkaz. Marion je na tom pravděpodobně stejně, protože kolem mně beze slova projde a vyrazí pravděpodobně obstarat to, co její šéf požaduje.

Když vstoupím do kanceláře, najdu Billa a Absintha na koberci, který dostal jako dárek, pokud mě paměť tedy neklame. Tuším, že tenkrát říkal, že je to vzácný kousek. Akorát si už nevzpomínám, kdo ho tím hnusem obdaroval. Sednu si kousek od nich, přitáhnu si kolena k bradě a přihlížím tomu, jak brácha drbe psa na břichu a culí se u toho jako malé dítě. Po dlouhé době vidím tento úsměv. Šťastný a upřímný úsměv a jsem rád, že jsem mu jej v podstatě vykouzlil na rtech já.

„Co je?“ Otáže se, když zachytí můj pohled.

„Nic,“ zavrtím hlavou a přisunu se kousek k nim. „Jen jsem rád, že ti jeho návštěva udělala radost.“ Podotknu a sám se natáhnu, abych Absiho pohladil po srsti. Dalo mi hezkou práci, než jsem ho učesal. Sprcha byla ještě v pohodě, ale s kartáčem nikdy nebude nejlepší kamarád. Hodně se u česání vzpouzel a dost mi to znesnadňoval, ale nakonec jsem jej přepral.

„Nejen jeho.“ Věnuje mi krátký pohled do očí, než se vrátí zpět k drbání chlupáče.

„Moje?“ Zeptám se s nadějí v hlase, a když Bill sevře mou ruku ve své, na okamžik se mi zastaví srdce. Když se však zahledím do jeho tmavých očí, rozbuší se jako splašené. S dalšími slovy, která vyřkne, mě zcela odzbrojí.

„Udělal bych cokoli, abych to všechno mezi námi dvěma urovnal.“

autor: LadyKay